Zlomky anarchistické antropologie (David Graeber)

Fragments of an anarchist anthropology - kniha D. GraeberaMožná jste zaznamenali, že v USA v současnosti probíhá hon na anarchistické a politicky kritické akademiky. To je i případ Davida Graebera, profesora antropologie, který vyučoval na univerzitě Yale. Protože spolupracuje s Direct Action Network a Peoples Global Action a otevřeně se hlásí k anarchismu, jehož principy se pokoušel aplikovat i do akademické praxe, nebyla mu již prodloužena pracovní smlouva na této prestižní univerzitě.

Příkladem snahy propojit akademii a aktivismus je jeho nová útlá publikace s názvem Fragments of an Anarchist Anthropology (Zlomky anarchistické antropologie). Jeho záměrem je najít v sociální antropologii, ke které se anarchisté obracejí mj. pro inspiraci z fungování nestátních společností, zlomky anarchistických vlivů.

Esej začíná otázkou: Proč je tak málo anarchistů v akademii? Graeber tvrdí, že v poslední době došlo celosvětově k rozmachu anarchistických či anarchisticky inspirovaných hnutí. Anarchistické principy lze nalézt u mnoha revolučních uskupení a anarchismus nahradil marxismus, který hrál tuto roli v šedesátých letech. Podle autora tento vývoj ale není reflektován v akademické oblasti a je velice málo vědců, kteří se označují za anarchisty. Jedním z důvodů je problém jednoty anarchistických cílů s prostředky, která je obtížně realizovatelná v rámci hierarchicky organizovaných akademických institucí. Anarchistický přínos on sám vidí spíše v praxi než v abstraktní teorii, a to ve způsobech organizace, rozhodovacích procesech založených na konsensu a potenciálu ke změně.

V první části Graeber sleduje anarchismem ovlivněné antropology a myslitele – není jich ale mnoho a dle autora „anarchistická antropologie ve skutečnosti neexistuje“. Je nutné zmínit alespoň britského antropologa A. R. Radcliffe-Browna či Francouze Marcela Mausse studujícího ekonomiku založenou na výměně darů a altruismu místo na kalkulu a zisku.

Dále Graeber ukazuje, že v historii či v jiných částech světa existovaly a existují společnosti založené na anarchistických principech. Protože se ale věnuje studiu „primitivních“ společností, jeho definování anarchistických rysů je spíše v rovině státu než kapitalismu, spíše antiautoritářské než antikapitalistické, protože tyto společnosti definuje spíše rozhodováním konsensem, přímou demokracií a absencí vztahů nadřazenosti než organizací výroby a směny.

Hledání společností založených na anarchistických principech čelí obvykle nařčení z primitivismu, protože se jedná často o společenství menší a jednodušší než komplexní společnost státní. Společností se v současnosti rozumí právě národní stát, a je jasné, že něco jako anarchistický stát je protimluv. Anarchistická společenství ve formě komunit, asociací a sítí mají lokální či globální charakter.

Za základ nedorozumění pokládá autor problém, že současný moderní svět se chápe jako radikálně odlišný od světa „primitivního“, kmenového. A to souvisí s pojetím revoluce. Běžně se uvádí, že moderní svět vznikl ze dvou revolucí – francouzské a průmyslové. Podle něj je ale revoluce pouze myšlenkovým konstruktem změny, která ve skutečnosti nepředstavuje přímý řez a následující společnost není radikálně odlišná od společnosti tradiční. Namísto mluvení o revoluci jako o věci navrhuje ptát se, co je to revoluční akce. Na tom se ukazuje jeho pojetí anarchismu, které je spíše autonomistické, spočívající ve vytváření nezávislých komunit spíše než ve snaze o svržení vlády. On ostatně sám později mluví o autonomistické teorii „exodu“, podle které v historii nejvíce uspěly ty formy lidového odporu, které byly založené na vytváření nových forem soužití a postupného rozkladu systému, a ne na přímé konfrontaci kapitalismu a státu.

Jednu část knížky tvoří nástin oblastí teorie, kterými by se anarchistická antropologie mohla zabývat. Jako první je teorie státu. Zaujala mě myšlenka, že stát byl po dlouhou dobu ideou – představou o společenském pořádku a modelem kontroly, ne realitou. A dále, že bychom se měli vzdát předpokladu, že stát a společnost je to samé. S tím souvisí druhý bod, ve kterém navrhuje vytvářet teorii nestátních politických jednotek jak na úrovni lokální, tak globální. Až ve třetím bodě zmiňuje nutnost přepracování teorie kapitalismu, zejména s důrazem na historii námezdní práce.

V další části eseje se věnuje anarchistické praxi a současným směrům myšlení a organizování. Jedním z praktických příkladů inspirace anarchismem je „globalizační hnutí“, u kterého zdůrazňuje právě snahu zrušit hranice a vytvořit skutečnou globalizaci. Dále předkládá jako příklad boj proti práci, kterým myslí ne úsilí za lepší pracovní podmínky, ale za zrušení práce vůbec. Podle něj by práce, která je potřeba k udržení pohodlného a ekologicky udržitelného způsobu života, celkově zabrala šestnáct pracovních hodin týdně. Podle mě je tu jeden zásadní problém a to, že autor nezmiňuje reproduktivní práci (péči o děti a domácnost), která je prací většinou neplacenou a kterou vykonávají ženy. Jak by byly tyto úkoly ve společnosti rozděleny? Zahrnovaly by se do celkových šestnácti hodin?

Třetí oblastí je demokracie. Snaží se dokázat, že demokratické, rovnostářské společnosti existovaly i před Aténami. Graeber má na mysli přímou demokracii, vytvářenou v současnosti zejména v autonomních obcích v Chiapasu a lidových pouličních shromážděních v Argentině, a dále dny akcí proti summitům nadnárodních institucí jako např. Praha 2000.

Na posledních deseti stranách se zabývá antropologií a jejím vztahem k politice a anarchismu zvláště. Podle něj jsou antropologové jediní sociální vědci, kteří mají povědomí o skutečně existujících nestátních společnostech. Problém je, že střeží vědění o sociálních experimentech, se kterým ovšem nezachází jako s kulturním dědictvím, ale jako s tajemstvím. Zdá se, že antropologie je zděšena svým vlastním potenciálem. Antropologie by podle něj měla ukazovat, jak malá společenství odporují moci shora.

Já jsem Davida potkala na několika konferencích a diskuzích v New Yorku a musím přiznat, že jeho způsob přednášení, diskutování a jednání s lidmi mě nijak neoslnil, spíše naopak. Vážím si nicméně jeho práce v propojování vědecké sféry s politikou a konkrétně anarchismem. Představuje nesporný přínos při hledání anarchistické vědy a toho, co antropologie může přinést nejen anarchistickému hnutí. Prošlapává novou cestu, na což doplatil pokud ne ukončením, tak alespoň přerušením akademické kariéry.

Ale způsob prezentace jeho myšlenek považuji za potřebné pozměnit. I jeho publikaci se dá vytknout chaotická organizovanost – chybí tu obsah, jasné členění kapitol, úvod i závěr. Ačkoli obsahuje důležité myšlenky, celé se to zdá jako nahodilé nápady poskládané k sobě. Knížka by měla být určena širšímu publiku, pro to je vhodná svým přístupným jazykem. Je dostupná na internetu http://www.prickly-paradigm.com/paradigm14.pdf. Publikace je zásadní pro ty, kdo se zajímají o sociokulturní antropologii a anarchismus, politicky kritickou vědu či způsob organizování společnosti bez státu. Téma setkávání anarchismu a antropologie by určitě stálo za podrobnější rozpracování, které by vydalo na větší knihu.

Marta Kolářová

texty
ročník
číslo