Všechno, co jste chtěli vědět o třídě a báli jste se na to zeptat: Kolektivně proti kapitálu

Co pojem třída vlastně znamená? Probíhají dnes ještě nějaké sociální boje a kdo se jich účastní? Tyto otázky jsme položili několika lidem a organizacím kolem nás, o kterých víme, že si o třídě, třídním rozdělení společnosti a třídních bojích něco myslí a přemýšlí o nich. Na následujících stranách máte možnost seznámit se s názory lidí z různých sociálních prostředí, rozdílného věku, vzdělání a národností. Někteří odpovídali strukturovaně na jednotlivé otázky, jiní poslali jeden ucelený příspěvek. Čtěte, přemýšlejte, pokyvujte hlavou a rozčilujte se. A posílejte vaše názory týkající se společenských tříd.

1. Jak chápete pojem společenská třída?

2. Existují v současné společnosti třídy? Pokud ano, je jejich podoba stejná jako v minulosti?

3. Jak v nynější době vnímáte sociální boje a kdo jsou podle vás jejich nejdůležitější hráči?

Kolektivně proti kapitálu (KPK), Bratislava – Praha -

podle vlastních slov je skupinou, která se vnímá jako součást komunistické tendence v proletariátu a jeho třídního boje a usiluje o spojení praktické a teoretické kritiky kapitálu a jeho překonání společností bez směny, peněz, státu a všech dalších separací, které uvaluje diktatura kapitálu.

Před otázkami nadhozenými anketou leží nevyslovená ta otázka, která je pro celé téma primární: Proč se o téma tříd(y) starat, s jakým motivem? Cíle, s nimiž se lze o třídu zajímat, totiž napovídají, kudy se bude definice ubírat. A z tohoto pohledu bychom odložili stranou sociologické, ekonomické či kulturní pohledy, které se snaží vtěsnat do „třídní množiny“ jednoho každého/ jednu každou třeba podle pozice na pracovním trhu, platu, majetku, vzdělání... Naše motivace je politická: nalézt aktéra radikální sociální změny. Proletariát onou silou může být, protože zatímco na jedné straně je to on, kdo svou prací udržuje kapitál v chodu, může na straně druhé kapitalistický stroj zastavit.

Otázka třídy je nicméně příliš komplexní na to, aby se obsáhla v krátké odpovědi, takže se spíše pokusíme, s omluvou za strohost a úsečnost, omezit na několik výchozích poznámek, které mohou být protilátkou proti ideologizování.

Třída není „čistým andělem“ uprostřed kapitalismu. Není masou „uvědomělých, ctnostných“ dělníků, které probudíme, budeme-li nad touhle moralistickou vizí dostatečně dlouho onanovat. Či jinak řečeno, není apriorní negací kapitálu, něčím, co by bylo kapitálu cizí: naopak, vězí v něm až po uši, je tím, kdo kapitál reprodukuje – a právě to ji dává sociální a politickou moc ho zničit. A abychom pokryli i opačný, povýšenecký pól moralizování – není ani stádem konzumentů, zombies „omezených na materiální statky“. Naproti proletariátu potom nestojí „tlustý kapitalista“ jako monstrum, ale kapitál jako společenský vztah, který vládne i šéfům (kteří bývají začasto svině, bezesporu).

Třída není a nikdy nebyla zcela homogenním blokem. Třídní realita je pestřejší. A nejsou-li naším cílem klišé, je třeba nezůstat na povrchu, podívat se na technickou kompozici třídy. Na to, jak třídu konkrétně formuje kapitál, když ji organizuje ve výrobě, v jednotlivých sektorech, když rozehrává konkurenční hru uvnitř dělnické třídy, jak se do třídy promítá kvalifikace, věk, gender atd. S tím pak souvisí politická kompozice třídy. To, jak jedná třída samotná, jak klade odpor, jaká je její moc, očekávání a naděje... Politická a technická kompozice třídy jsou přitom dvě strany jedné mince, jedna ovlivňuje druhou. Politická kompozice není nic jiného, než jak dělníci obracejí svou technickou kompozici proti kapitálu (jiné možnosti boje mají dělníci v just-in-time provozech, jiné v provozech se zásobami výrobních dílů). Proměny technické kompozice jsou pak zase nezřídka reakcí kapitálu na jejich boje (například vzpurného chování v továrnách využil kapitál k tomu, aby se poučil a zlepšil kontrolu výroby, po jiných protestech přišli šéfové zase na to, že je pro ně jen výhodné uplatnit prvky samosprávy a zatáhnout dělníky do řízení výroby).

Ačkoli základní rysy kapitalismu (vykořisťování živé práce, odcizení) přetrvává, třídní kompozice, konkrétní povaha práce a tvář proletariátu není historicky neměnná.  Realita někdejšího dělníka byla jiná než realita dělnice z dnešního, moderního podniku, logika továrny se rozšířila i do nemocnic či supermarketů, zbožní vztahy pronikly i do sfér života, kde dříve nebyly (v tomhle smyslu se hranice proletariátu jakoby rozšířily). Zejména za poslední půlstoletí se realita proletariátu změnila v souvislosti se zaváděním automatizace, která z pracujícího učinila pouhý přívěšek, prodlouženou ruku stroje, obsluhu a otroka technologie a která degradovala na úroveň práce na tovární lince i mnohé profese, kolem nichž kdysi vlála aureola „kreativity“, „nezávislosti“ či „seberealizace“.

Stejné není ani postavení proletariátu ve společnosti. Zatímco v předminulém století byl proletariát jakoby téměř vnější, do společnosti nezačleněnou silou, vyspělý kapitalismus, kdy kapitál ovládl nejen výrobu, ale prostoupil všemi skulinami (reprodukce) společnosti, proletariát integroval a připravil o jakýkoli nezávislý prostor. Vlastní dělnické instituce od odborů přes tělovýchovné jednoty až po svépomocné spolky, vlastní, ideologií nedotčená dělnická kultura, identita a „mentalita“ jsou věci, které skončily snad už se začátkem dvacátého století. Sbohem. Moderní kapitalismus nenechává proletariátu žádný vlastní prostor: ten může proletariát najít jen na výsostně politickém terénu.

Svou destruktivní moc může proletariát proti kapitalistickému výrobnímu způsobu a státu použít, jen když najde svou politickou tvář. Když přestane fungovat jako pracovní síla (variabilní kapitál) pro kapitalistickou výrobu, ale nadechne se a začne žít jako aktivní subjekt se svými zájmy a politickým vyjádřením. To znamená, že když překročí hranice továrny, ekonomiky, občanství, rasy či genderu, rozejde se s politickými stranami, odbory, a začne jednat jako autonomní aktér se svými egoistickými zájmy, navzdory možnostem podniku, bez ohledu na zájmy národního hospodářství a za odmítnutí svěrací kazajky občanské demokracie.

Třída jako ti, na které kapitál uvalil nutnost prodávat svou pracovní sílu, a třída jako autonomní aktér nejsou chirurgicky separované množiny, spíš dva momenty jednoho procesu. Onen aktér se totiž nezrodí z říše politické propagandy, studia radikálních textů, ani ze sítě družstev či kolektivů, které paralelně koexistují se systémem (a prý nezávisle na něm). Vyrůstá z konkrétních bojů za požadavky dnes a tady, a to třebas i komplikovaným způsobem. Jak číst zkušenost ze čtyřicátých let minulého století v amerických automobilkách, kdy dělníci hlasovali pro zachování embarga na stávky kvůli zájmům válečné ekonomiky, zatímco před volbami, během nich a po nich stávkovali v divokých stávkách? Jednali jako vlastenci, nebo jako dělníci?

Nejdůležitějším hráčem je tak, z jistého úhlu pohledu, rozpor, v němž naše třída vězí: bude-li vytěžen, mohou z bojů vzejít minority, které mohou mít kapacitu, potřebu a sebevědomí na to sjednotit se a uvést věci do chodu z antikapitalistické perspektivy. V minulosti jsme viděli významné pokusy tímhle směrem, svět ale jen historií nežije – a perspektivy a pokusy, byť méně viditelné a nepatrnější, se nabízejí i dnes. Jde jen o to nenechat se oblafnout ideologií. Ta nám nabízí dvě zdánlivě opačné volby: hledat onen „ideální“ proletariát, nebo si nechat namluvit, že třídy už neexistují. Obě z nich ale vedou k tomu samému... hodíte hlas a systém zůstane. :)

a-kontra
texty
ročník
číslo