Utopické vize a příčiny jejich selhání

„Nikdy žádná organizace lidská nebude tak dokonalá, aby nebylo mezi lidmi nesouhlasu.“
Emanuel Rádl

Společnost se mění. To je věc, která se těžko popírá, přesto jsem nepoužil slovo vývoj ve vztahu ke společenským změnám. Slovo vývoj je záludné tím, že má v sobě nádech biologie. Tedy z vajíčka se vyvine kuřátko a z kuřátka slepice, to se jeví jako přirozené. Tento biologicky podmíněný vývoj je ovšem jiného charakteru než změny společenské, a proto je trochu zavádějící mluvit o vývoji společnosti, jelikož v tom termínu je něco, co zavání jakousi nutností a přirozeností.

Toho se obvykle zneužívá při různých společenských změnách, které se s železnou pravidelností snaží prezentovat jako přirozený vývoj. To, že se jedná obvykle o svévolnou zvrácenost, která slouží k ovládnutí mas a vytvoření ideologie, netřeba zvýrazňovat. Není nutno vytahovat z paměti události týkající se nacismu či státního komunismu, ale stačí zavzpomínat na léta devadesátá a každý si vybaví slova o nutnosti radikálních ekonomických změn, privatizaci, o nezbytném utahovaní opasků (které se ovšem netýkalo těch, co je prosazovali) či mýtické vzývaní neviditelných rukou trhu (které státu berou a jiným přihrávají vily a konta). V pozadí těchto výzev byla jakási hrozba toho, že pokud tak neučiníme, skončíme v nějakém předfeudálním stavu hospodářství a samozřejmě nechyběla slova o nutnosti této změny jako společenském vývoji, který je bezpodmínečně nezbytný, stejně jako je nezbytný vývoj kuřete v slepici. Tedy opět není alternativy, vše musí jít jednou jedinou správnou cestou k světlým zítřkům.

S utopickým myšlením mají podobné vize mnoho společného. Ovšem liší se v několika zásadních věcech, které zaručují alespoň dočasný úspěch, na rozdíl od utopií, které se obvykle nepovede ani zrealizovat. Maximálním úspěchem bývají komunity složené z několika desítek členů. Základním předpokladem úspěchu je, aby společenská změna respektovala v únosné míře člověka v jeho ekonomickém a psychosociálním kontextu. Těžko se v západní civilizaci prosadí směr, který by všem sliboval dosažení nirvány, ovšem s tou podmínkou, že každý bude mít jednu misku rýže denně. Něco, co je v takovém protikladu s běžným zájmem člověka, nemá šanci na úspěch. A právě zde nacházíme podstatu toho, proč utopie nelze realizovat. Vždy se v nich najde prvek, který neodpovídá nějaké části reality, ať už je to hospodářský systém nebo, a to je nejčastější chybou, neodpovídá skutečnosti lidského nitra. Předpokládá člověka, který bude zcela odevzdán nejvyšším ideálům a bude zároveň autonomní, čestný, spravedlivý, nesobecký, maximálně pracovitý, inteligentní, laskavý, skromný a k tomu ještě fyzicky zdatný. Stačí pár dobrých vlastností vedle sebe a mě napadá, že snad ani neznám člověka, který by je měl všechny pohromadě, a to jsem se ještě držel v rámci běžných mezí, kterých se obvykle autoři utopií nedrží. Dalším naivním prvkem je představa, že člověk byl zdeformován předchozím nepřirozeným systémem a tudíž se bude po nastolení nového systému chovat jinak a samozřejmě lépe. Jako by nějaký režim zničil vše lidské a pak se lidé jako mávnutím kouzelného proutku změní poté, co se nastolí režim jiný. Že tomu tak není, jsme viděli a domnívám se, že právě tento naivní pohled vedl k amnestii běžných kriminálníků v devadesátých letech.

Radikální reforma společnosti není věcí zhola nemožnou, ale musí mít za základ reálného člověka a jeho psýché společně s hospodářskou, sociální, environmentální a politickou skutečností. Změna by neměla probíhat násilně a nedemokraticky, ale usilovnou osvětou a politickou prací. Tím se sice dostáváme do paradoxu, kdy změna pomocí výše zmíněných metod je utopická, ovšem nemám důvěru v jiné prostředky. Další možností je rychlá změna v důsledku krize, kdy požadavky běžného člověka budou natolik neukojeny a moc natolik oslabena, že nebude možné udržet dosavadní stav. I tato nemilá situace však bude mít nějakou vůdčí ideu, která zřejmě násilnou změnu povede. A tou by právě mohl být alternativní program, který by byl v podvědomí lidí jako cesta, po níž se bude ubírat další vývoj. Pro podobné případy bude jistě lepší mít připravenu rozumnou alternativu než nechat propadnout společnost nezřízenému násilí a moci silnějších.

Dnešní společnost se ubírá zvláštním směrem. Málokdo by se v současnosti dal přesvědčit vizí nějakého lepšího uspořádání - sotva promile jedinců. Nenápadně a pomalu se nám vnucují „přirozené“ kulty dravého mládí, které jsou jedním z nejnaivnějších a nejškodlivějších projevů, neboť vedou ke kultu nemyslivosti, vnějšího výkonu za každou cenu, k neúctě k rodině a tradici, k mravní neodpovědnosti,“ jak napsal Milan Machovec ve své knize Filozofie tváří v tvář zániku. Tím se pomalu přesouváme k dnešnímu uspořádání společnosti - omylu nejhrubšího zrna, kdy rozsah škod způsobený jednáním naší civilizace bude nejen nenapravitelný pro člověka, ale i jeho okolí. Naivní tvrzení o tom, že takto funguje společnost nejlépe, lze snadno odbýt otázkou: Jak dlouho? Nejen ve smyslu, jak dlouho může ještě pokračovat bezohledné drancování všeho a všech ve jménu zisku, ale také ve smyslu toho, jak dlouho teorie liberálního trhu, které je vše ve společnosti podřízeno, funguje. Vzhledem k existenci civilizace (neberu v potaz existenci člověka), to není ani jedna dvacetina. Tedy dělat si iluze o historické nutnosti a úspěšnosti kapitalismu je z tohoto úhlu pohledu naivní a nevěrohodné. A nebude trvat věčně. Ač se to může zdát zvláštní, tak vždy i to, co se považovalo za neotřesitelné, se postupem času změnilo ve věc, ze které si dnes děláme v lepším případě legraci. V horším případě ani o ní nevíme.

Nejen z environmentálního a sociálního hlediska je nutná změna dnešního stavu společnosti. Změna nemusí být revoluční, ale přesto musí být hluboká a pronikavá a hlavně by neměla vycházet z násilí a utopických představ o člověku.

David Novotný
 
 
a-kontra
texty