Underground´s not dead - Vzestup a pád autonomního hnutí: z rozhovoru s Jakubem Polákem

Underground´s not dead

Podle pár lidí, u nichž převládla fascinace mocí nad původním odporem k ní, jako je František Stárek alias Čuňas, dříve editor undergroundového VOKNA, dnes major či snad už dokonce plukovník tajné služby BIS, nelze soudit celý underground. Vždycky to byl spíše jen soubor různých individualit, které do houfu hnal především vnější tlak totalitního režim, než nějaké společnou ideologií spjaté společenství. Řada lidí si po listopadu 1989 našla jiný způsob seberealizace než muziku či psaní básniček, většině ale zůstal takový ten základní alternativní postoj k životu. Právě proto, že jen mizivé procento „mániček“, podstatně menší než u běžného průměru, propadlo oné dnes tak žádané a oceňované dravé asertivitě, po Listopadu zdánlivě jakoby přestali existovat. Ale underground tu stále je – i když si už třeba ani tak neříká a nepoužívá stejné vnější identifikační znaky. Lidí, kteří mají potřebu tvořit, tvořit skutečně svobodně a nezávisle a kteří to dělají z hluboké vlastní potřeby, vidím kolem sebe stále dost. Jejich tvorbu nelze samozřejmě poměřovat nějakými oficiálními uměleckými kritérii, podstatné je, jakou má cenu pro ně samé.

Vzestup a pád autonomního hnutí


Je třeba si uvědomit, že v té době – na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl punk a hlavně pak hardcore nikoli pouze hudební scénou, ale autonomním hnutím s výrazným nikoli pouze protestním, ale v určitém širším slova smyslu pozitivně politickým zaměřením. Aktivity většiny hardcorových kapel i jejich posluchačů v mnoha směrech překračovaly hranice pouhé muziky pro zábavu. Pro mnohé to byl styl života postavený nejen na protestu proti manipulativní a represivní společnosti postavené na moci a majetku, ale i snaze dosáhnout maximální možné nezávislosti na systému, nezávislosti na všem, co mě nějak omezuje a zotročuje. Patřil k tomu aktivní odpor k drogám, ke konzumnímu způsobu života, ke státu i nadnárodním společnostem, k fašismu a všem formám xenofobie a šovinismu – nadřazování jedněch druhým. Patřil k tomu respekt ke všem živým tvorům a odlišným způsobům života. Patřila k tmu vlastní produkce a distribuce muziky a další forem alternativní kultury, vlastní nezávislá informační síť, squaty a komuny. Bylo to o hledání takových způsobů života, včetně získávání prostředků obživy, které jsou v souladu s určitými ideály. Zcela logicky pak takto cítící a uvažující lidé nacházeli v anarchismu filosofický základ a potvrzení toho, co intuitivně cítili jako správné.

Tohle sepětí životního stylu a politické angažovanosti, intuice a ideologie, hravosti a filosofie, zábavy a boje bylo něčím jedinečným a nádherným. Bohužel po čase podlehlo erozi – pod tlakem zvenčí, ale bohužel také zevnitř. Mnohé z muziky, ale třeba také z punkové grafiky převzaly mainstreamové proudy. Komercionalizaci podlehly ani ne tak celé kapely jako spíše některé talentované a výrazné osobnosti. To byly ale celkem pochopitelné a předvídatelné jevy, které by samy o sobě vedly k odlivu pouze módám podléhajícím fanouškům. Smutné, ba přímo tragické bylo to, že se i zde projevilo u části protagonistů autonomní scény cosi jako elitářství. Začali se považovat za nositele té jediné pravé podoby hnutí a začali hloubit „nepřemostitelnou propast“ (Unbridgeable Chasm – podle článku Murraye Bookchina přeloženého do češtiny Petrem Wohlmuthem) mezi anarchismem jako životním stylem a anarchismem jako politickou angažovaností. A tak tu dnes máme místo živoucího hnutí řadu nekomunikujících, či přímo znesvářených skupinek, které se vzájemně cejchují tituly jako např. vypatlaní alkopankáčí, fanatičtí militanti, vysmažení nezávisláci, nudní politikáři, manipulátoři, zrádci a zaprodanci.

Jakub Polák
a-kontra
ročník
číslo