Svoboda víry, otroctví církve

Papež Benedikt XVI.Ačkoli bylo téma víry, náboženství a církví již nesčetněkrát diskutováno a názor anarchistického hnutí se poměrně ustálil, myslím si, že je stále o čem premýšlet. Vztah člověka a církve je celkem jasný - jedinec je brán jako jednotka, která má za úkol přijmout církví stanovená dogmata a poslouchat své „pastýře". Odměnou mu má být posmrtný život v ráji a lepší vztah k Bohu/ům (velké B píši záměrně, abych zdůraznil jméno bytosti). Církev je autoritářskou institucí s přísnou hierarchií, jejíž moc plyne (jak jinak) z lidské poddajnosti.

Na rozdíl od moci světské působí jiným, mnohdy rafinovanějším způsobem - přes „duši", respektive metafyzické vztahy človeka s nadpřirozenem a okolím. Působení římskokatolické církve (a dalších) světskou mocí, kterou byla například inkvizice, vynechám, ačkoli to pouze dokazuje její (jejich) povahu. Církve apelují na náš cit vnímat nadpřirozené věci metafyzicky, nechtějí, abychom se jevy, kterým nerozumíme, pokoušeli poznat racionálně. Chtějí, abychom věřili, že jen ony „to" chápou, a že „to" chápou správně. Od víry je potom odvozeno náboženství - soubor dogmat a způsobů, jak správně uctívat Boha/y, jakým způsobem chápat svět i existenci člověka. Jde tedy o způsob vyznávání víry.

Jaký je ale vztah lidí a víry? Pro někoho je to jen další z bariér ke svobodnějšímu světu, pro jiného je to právo člověka mít vztah k nedokázané, metafyzické bytosti. Nechci se ale ptát, zda věříte, nebo nevěříte a proč. Chci se zeptat, zda má člověk právo věřit, právo neuvažovat vždy racionálně. Já myslím, že ano! Podle mě by se mel každý svobodně rozhodnout, zda budou jeho/její myšlenky a úvahy hledat rešení u Boha nebo bohů, přírody, lidstva nebo kdekoli jinde. Radikální ateismus tuto svobodu potlačuje - znemožňuje hledat odpovědi na filozofické (či teologické) otázky jinde než u člověka. Někteří lidé totiž hledají smysl svého života ve svých snech. Jakákoli „ateizace" je stejně nemyslitelná jako jakékoli jiné vnucování vlastní vůle ostatním. V tomto případě jde o vnucování víry či nevíry. Za předpokladu, že věřící člověk chce svůj vztah k Bohu/ům nějakým způsobem definovat a nějak se k Bohu/ům chovat, nastává zlomový okamžik. Človek ani nemusí mít Boha/y za své(ho) pána/y a například mu/jim před jídlem poděkuje. Pokud se z toho stane rituál, lze hovořit o náboženství a vyvstává další otázka - čím je společnosti škodlivé? Druhého člověka nějaký akt/rituál upozorňuje na to, že první člověk něco dělá z jakéhosi pro něj iracionálního důvodu. Věřící člověk má ale sám pro sebe jasno v příčině svých činů a nikdo mu nemůže vzít jeho smysl života. Z tohoto pohledu je pro ateistu rituál věřícího nepochopitelný, ale neškodný. Náboženství samo o sobě není brzdou pochopení světa, ale je jeho alternativou. Brzdou se stává v případě, že věřící člověk nekriticky přebírá za své nějaké dogma, ovšem jde o to jaké a jestli už samotná víra - přesvědčení o tom, že Bůh existuje, není dogmatem. Některé věci jsou rozumově zdůvodnitelné, jiné nikoli - v druhém případě se dogma mění na názor (např. je díte člověkem od splynutí spermie s vajíčkem, ve třetím týdnu, třetím měsíci, po porodu...?), ovšem i názor by si měl každý vytvořit sám. Bezvýhradně přejatý názor lze totiž také dost dobře za dogma považovat.

Snahou anarchistů a anarchistek bylo a je oprostit lidské vědomí od dogmat a dovést ho k co nejméně zkreslenému, logickému a především vlastnímu kritickému uvažování, zároveň ale nechat člověku prostor pro vyjádření emocí. Hypoteticky bych zapřemýšlel nad tím, zda se ve svobodné společnosti budou lidé se stejnou vírou stejně jako lidé se stejným názorem na cokoli jiného sdružovat a zakládat spolky. Pokud tyto nebudou založené na autoritářské bázi, nebudou nikoho nutit mít stejný názor, stejnou víru a nebudou bez výhrad přijímat věci jako neměnné a předem dané, lze hovořit o církvi? Popravdě nevím, žádnou takovou „církev", ani „spolek věřících" jsem nezažil. Proti takovéto skupině ale nebudu ihned zaujímat záporný postoj. V případě, že ve skupině vzejde jakýsi farář, vůdčí osobnost, nebo mi někdo z té skupiny bude odepírat mou svobodu rozhodnout se čemu věřit a čemu ne, stává se pro mě tento „spolek věřících“ církví - institucí, která ovládá myšlení člověka.

Krtek
a-kontra
texty