Štrasburk 2009: oheň v ulicích a policejní represe

NATO v prvním dubnovém týdnu oslavilo šedesáté výročí svého vzniku velkým summitem, který se konal ve francouzském Štrasburku a německém Baden-Badenu. Kravaty, kostýmky, trvalá, nastřelené vlasy, oslavné projevy, gratulace státníků a zasloužilých generálů jsou pouze jednou stranu akce. K hranicím Francie a Německa totiž přijely vyjádřit svůj nesouhlas s NATO tisíce lidí. Protesty doprovázely těžké represe ze strany německé a francouzské policie. Na následujících řádcích se pokusíme shrnout průběh a hlavní události kontrasummitu doplněné o autentické výpovědi jedné z účastnic.

 
Freiburk 30.březen: první vlaštovka protestů
 

Necelý týden před začátkem summitu NATO se konala demonstrace v německém Freiburku. Předposlední den měsíce března se neohlášené protestní akce zúčastnilo na dva tisíce lidí. Proti demonstrujícím se postavilo kolem tří tisíc členů ozbrojených policejních jednotek. Vcelku pokojná protestní akce vedená pod heslem „Make militarism history/Udělejme z militarismu minulost“ dopadla podle organizátorů úspěšně a vyvolala značný ohlas u německých médií. V průběhu akce došlo asi k šesti zatčením, k vážnějším střetům s policií nedošlo.

 
A upažit, doklady ven, nohy od sebe!
 

Ve francouzském Štrasburku byla o pár dní později situace mnohem napjatější. Už od odpoledne posledního březnového dne docházelo k rozsáhlým kontrolám a především snahám zabránit aktivistům v překročení německo-francouzské hranice. Centrum Štrasburku bylo takřka na každém rohu poseto policejními kontrolami, které legitimovali a prohledávali každého podezřele vypadajícího člověka…

Kontrola dokladů a prohrabávání se našimi osobními věcmi nás obšťastnila hned dvakrát těsně po příjezdu do alsaské metropole. Ptali se nás co ve Štrasburku děláme, ale co jim je do toho? Při první prohlídce jsem několikrát zaslechla slovo „black block“, neumím francouzsky, takže nevím v jaké souvislosti to přesně bylo, ale docela mi v tu chvíli zatrnulo…“

 
Aprílové špásy německé policie
 

Ve středu prvního dubna byly na německých hranicích zadrženy dvě dodávky naložené jídlem a kuchyňskými potřebami. Auta směřovaly do Village kempu ve štrasburské části Neuhof, ve kterém dočasně bydleli aktivisté. Pět lidí bylo zadrženo, proslýchalo se že jedním z důvodů jejich zadržení bylo převážení nebezpečných zbraní (rozuměj: kuchyňských nožů).

Několik stovek lidí z kempu se ve středu odpoledne vydalo směrem k německým hranicím, aby přenesli jídlo z uvězněných dodávek do táborové kuchyně. Situace se ale zkomplikovala a skončila asi tříhodinovou blokádou důležitého mostu spojujícího německé město Kehl se Štrasburkem. Členové legal teamu, kteří měli na starosti právnickou pomoc aktivistům, se snažili s německou policií vyjednat propuštění zatčených a uvězněných dodávek. Německá policie podle očekávání jednala značně neférově. Naslibovala hory doly, ale později skutek utek. Že by si ozbrojení kluci udělali z aktivistů apríl?.Aprílové špásy, jak je známo, k policejnímu bontonu neoddělitelně patří, staré pravidlo, že se s ozbrojenou mocí nedají dělat žádné kompromisy, se tak, jako vždy, potvrdilo. A odveta? Kvůli početné převaze policejních složek a celkovému vysílení demonstrantů nedošlo k žádným přímým střetům a demonstranti se vrátili pokojně do kempu. Potraviny do kuchyně i zatčení soudruzi nakonec na druhý den zásluhou legal teamu do kempu dorazili.

 
Uzavřené hranice
 

Zadržení dodávek s jídlem na německých hranicích nebylo ojedinělým činem ze strany německé policie. Policie nebránila pouze svobodnému pohybu mrkve, cibule či brambor, ale také lidí: desítky až stovky německých kolegů nemohlo až do pátého dubna překročit francouzské, švýcarské a lucemburské hranice. Takováto opatření ve výjimečných situacích umožňuje Shengenská smlouva. Stuttgartská spolková policie ospravedlňovala své represivní kroky nepřesvědčivými argumenty o hrozbě „narušení  zájmů“ či „poškození mezinárodního renomé“ Německa.

 
Druhý duben: pachuť slzného plynu a zbytečně mířené agrese
 

Ve čtvrtek druhého dubna se do Village kempu donesla zpráva o úmrtí člověka na protestech proti G20 v Londýně. Odpoledne se měl uskutečnit solidární pochod, který měl směřovat do centra města. Policie demonstraci odklonila do obytných částí na jihu Štrasburku. Došlo k vysklení několika oken nedaleko ležících armádních budov a posléze i k nesmyslnému rozbíjení autobusových zastávek či poškození jednoho osobního auta. Těžko říct, jestli podmětem k takovému jednání byly policejní provokace nebo nahromaděná frustrace několika demonstrantů či snad moc davového chování. Každopádně pohled na destrukční sklony několika účastníků demonstrace velkou část demonstrantů dostatečně znechutil a pochod se nakonec rozpadl. Návrat zpět do kempu proběhl neorganizovaně, po skončení demonstrace bylo zadrženo kolem tří stovek aktivistů.

„procházeli jsme obytnou čtvrtí, lidé se na nás dívali z oken, někteří dokonce mávali. Místní se nás nebáli, naopak, věřím že nám opravdu fandili a měli pro nás pochopení. Místní mládež na motorkách nás třeba informovala o tom, kde stojí nejbližší fízlovské kordony, později jsem viděla pána, který nám dával ze své zahrady materiál pro stavbu barikády…proč takovým lidem, kteří nám koupí pivo, ochotně s námi diskutují v tramvaji či ve frontě v samoobsluze demolovat soukromý majetek? Ničit přístřešky autobusových zastávek kde denodenně čekají na autobus?! Demonstrace pro nás skončila ve chvíli, když někdo polil barvou zaparkované osobní auto. Jeho majitel ještě několik sekund před tím stál na balkóně a mával lidem z davu. Byl to zkrat, zavládlo absolutní ticho, v tu chvíli jsme si řekli „dost“ a stejně jako mnoho lidí nepokračovali dále“

 

Část demonstrantů vracejících se zpět do kempu byla obklíčena těžkooděnci v jihovýchodní části Štrasburku. Vyjednávaní s fízly krachlo. Situace se ještě přiostřila ve večerních hodinách, kdy těžkooděnci zatarasili jednu z přístupových cest do kempu. V těsné blízkosti kempu došlo k přímému střetu aktivistů s policií. Ozbrojené síly atakovaly aktivisty až do večerních hodin slzným plynem a gumovými projektily.

„Situace večer připomínala hru na kočku a myš. Fízlové po nás vždycky hodili granát se slzným plynem, my se pár metrů stáhli, popřípadě dali někomu, kdo potřeboval vodu s citronem a zase se vrátili pár metrů dopředu. Docela jsme se naběhali, ale pak jsme uznali že to nemá smysl. Policie se snažila držet si nás co nejdál od těla, což pro ně byla asi dobrá strategie.“

 
Policie v ulicích Štrasburského Neuhofu
 

Podmínky v tento den zadržených soudruhů nebyly podle některých výpovědí zrovna nejpříjemnější. Malý kelímek vody a dvě malé sušenky během až čtyřiadvacetihodinového pobytu v cele je jen jednou z řady drobných šikan či drezúr, které policejní svévole praktikovala na aktivistech. Díky skvělé práci legal teamu byli všichni zadržení druhého dne propuštěni.

 
Třetí duben: Podvečer před bouří
 

Na další den vykročila odpoledne směle a vesele vstříc centru města skupina armády klaunů. I na ty si policajti posvítili a znemožnili jim kousek od tábora pochod. Směrem ke klaunům  vyrazily v spontánním šiku stovky naštvaných lidí. V přilehlé rezidenční čtvrti demonstranti vztyčili několik barikád, některé z nich vzplanuly. Takřka dvouhodinové boje s policií, která opět neváhala použít gumové projektily a velké množství slzného plynu, měly za následek lehké zranění asi dvaceti aktivistů. Názory na přímou konfrontaci s policií nebyly uvnitř kempu jednotné, část aktivistů dávala najevo značné rozčarování a s atakováním policie nesouhlasila.

Po tom, co se v pátek dělo se ve mně začaly mísit pocity nasranosti a deziluze. Připadalo mi, že policie má všechno až moc pod kontrolou a my jsme jen bezmocné loutky, které ochotně přistoupí na jakékoli podmínky. To, že jsme byli zavření v kempu mě neskutečně štvalo ale

bitky v ulicích kolem kempu skutečně nevedly k žádnému výsledku. Bylo trochu zarážející, že militantnější část tábora nebrala žádné ohledy na názory nekonfliktních soudruhů, bylo to vůči nim docela nefér.“

 
Demo v Baden Badenu
 

Na pátek třetího dubna byla rovněž plánovaná demonstrace v německém Baden-Badenu. Místo očekávaných dvou až tří tisíc účastníků dorazily pouhé čtyři stovky. Malý počet účastníků byl pravděpodobně důsledkem policejních opatření na německých hranicích a situace ve Štrasburku vůbec. Ačkoli mnoho lidí z Village kempu páteční cestu do Baden-Badenu skutečně plánovalo, opustit kemp a snažit se projet německé hranice bylo moc riskantní.

V Baden-Badenu musela být situace vcelku „komická“. Proti demonstrantům, kteří měli naplánovanou asi šest kilometrů dlouhou trasu centrem města, bylo nastoupeno několik tisíc „nadržených“ policistů. Akce proběhla ve znamení absurdních pravidel a policejní šikany. Účastníci pochodu nesměli být zahaleni kapucemi a šátky a z důvodu velkého strachu policejních jednotek z klaunů byly zakázány i stříkací pistole a líčidla. Člověk rovněž nemohl utíkat a už vůbec rychle běžet, předepsaná byla i velikost transparentů – méně než půl druhého metru do šířky.

 
Čtvrtý duben: Pověstný den „D“ nebo ne?
 

Po páteční konfrontaci v rezidenční čtvrti Neuhof vydala francouzská policie zákaz opouštět kemp do jedenácti hodin dopoledne. Aktivisté zákazů policie nedbali a část asi dvoutisícového antikapitalistického bloku vyšla do ulic už kolem desáté hodiny dopoledne.

Brzy na to došlo k prvnímu střetu s policií v obytné části města. Vzduchem létaly kameny, molotovy a drobná pyrotechnika, místy hořely narychlo postavené barikády. Konfrontace s sebou nesla i nemalé škody na obecním majetku, odnesla to i kdejaká kamera, kterou se podařilo aktivistům sundat. Policie, která se, stejně jako po celou dobu, držela taktiky zachovávat od demonstrantů několik desítek metrů odstup, zasypávala aktivisty slzným plynem, gumovými projektily a petardami. Podle policejních údajů (což znamená, že čísla byla tlačena k spodní hranici) si jenom tento střet vyžádal čtyřicet dva zraněných, z toho osm policistů.

Poté, co se policejní jednotky asi po dvouhodinové bitce stáhly, pochod pokračoval dál směrem k mostu, který spojuje Štrasburk s německým městem Kehl. Podle organizátorů se sobotní demonstrace mělo zúčastnit na šestnáct tisíc lidí, z toho asi šest tisíc na německé straně. Právě u zmíněného mostu se měl spojit dvoutisícový antikapitalistický blok s německou částí. Avšak most byl blokován stovkami německých těžkooděnců vyzbrojených čtyřmi vodními děly.

V brzkém odpoledne se  musela francouzská část demonstrace zastavit.

„Ocitli jsme se v obklíčení policií, přesto nám zůstal ještě docela velký prostor v rámci kterého jsme se mohli pohybovat a dělat pořádný bordel…“

Začaly rioty. Kolem čtrnácté hodiny rioty odnesla vymlácením a vypálením bývalá celnice, jež stála v blízkosti mostu. Vysklená byla i nedaleká benzínka, následně skončila v plamenech jedna lékárna, směnárna, supermarket, několikapatrová budova hotelu sítě Accor a pár kamer městského kamerového systému.

„Vzplanutí celnice, i když už byla léta nepoužívaná, pro nás mělo jakýsi symbolický význam. NO BORDER, NO NATION!…symbolicky jsme pošlapali bariéry, které jsou stavěny mezi nás a které skutečně nenávidíme. Vzplanutí hotelu, lékárny a dalších objektů provází do jisté míry otazníky. Nikdo pořádně neví kdo přesně do toho hotelu vtrhnul, za jakým účelem byla podpálena lékárna atd...“

 
Oheň, slzák, rioty
 

Krátce po vybrakování a zapálení hotelu byl opět ve vzduchu cítit známý zápach – slzný plyn. Policie začala postupovat kupředu proti demonstrantům s jediným cílem – hermeticky je sevřít na malém prostoru. Ze stále těsnějšího sevření ozbrojenými silami se dvoutisícovému bloku podařilo uniknout překonáním plotu s ostnatým drátem a přelezením železničního náspu. Dav se dal zase do pohybu Směr byl jasný – na centrum.

Seděli jsme a čekali co bude dál, byli jsme ze všech stran obklíčení policií. Těsně nad námi lítal vrtulník, s největší pravděpodobností si nás natáčeli. Část z nás se už odmaskovala, když se zase ozvala střelba. Policie začala postupovat proti nám, tím že jsme našli cestu ven z policejního sevření jsme jim pořádně museli zvednout žluč.“

 

Po několika minutách pochodu podél řeky se ukázalo, že se do centra města asi nedostaneme. Ve Štrasburku bylo tou dobou nasazeno na dvacet tisíc policistů a takzvaná speciálně střežená „červená zóna“ byla díky po uši vyzbrojené policejní přesile prakticky nedostupná. Od samého začátku bylo hlavním záměrem autorit vytlačit demonstranty do chudších částí města a nenechat je dojít do centra. Směr pochodu se k jejich radosti opět odklonil směrem do průmyslové zóny, kde se na několik desítek minut několika tisícihlavý dav zastavil. Na přímém slunci, s nedostatkem jídla a vody a při celkem vysokých odpoledních teplotách začaly pozvolna mnoha lidem docházet síly. I takové jsou policejní strategie – unavit je! Pochod se z posledních sil vzepřel k poslední mobilizaci a o několik desítek metrů se pohnul.  Došlo k poslední přímé konfrontaci s policií na železničním náspu. Část černého bloku se pokusila prolomit zatarasenou cestu průvodu atakováním asi dvacítky těžkooděnců stojících na druhé straně náspu. Na (zřejmě značně podělané) těžkooděnce, kteří se snažili ubránit vrháním granátů se slzným plynem, začaly létat hromady kamení. Část přidušeného útočícího černého bloku se ale chvíli nato musela vzdálit, čehož využili těžkooděnci, kterým se podařilo vyšplhat na násep a začali vrhat petardy a slzný plyn mezi odmaskovaný nenásilný blok, který mezitím k náspu dorazil. Vystrašení nenásilní demonstranti propadli panice a pobíhali ze strany na stranu, což znemožnilo jakýkoli další útok proti policii. Byla to velmi nepříjemná situace, kdy zaviněním černého bloku začala policie atakovat lidi, kteří vlastně o žádný konflikt nestáli.

Začal naprostý chaos, ztratila jsem z dohledu většinu známých. S jedním soudruhem jsme křičeli do davu ať se zklidní, byli jsme nalepení na zdi, asi deset metrů od těžkooděnců, propukalo úplné šílenství, kdyby někdo spadnul na zem, tak ho ušlapou.

To že policie začala pálit do davu nemaskovaných lidí, kteří nestáli o žádný konflikt, bylo něco co jsme si skutečně nepřáli. Vzpomínám si,jak jsme si den předtím stanovili, že se za žádnou cenu nebudeme schovávat mezi hipíky, ale nebyla žádná cesta kam by se jinak dalo stáhnout…“

 
To nejlepší nakonec
 

Tímto střetem v pozdním odpoledne skončila demonstrace. Lidé se stáhli, odmaskovali a pomalu kráčeli směrem zpět. Mezitím k místu dorazily další policejní kordony a nemělo smysl vyvolávat jakoukoli další konfrontaci. Policie však ještě stačila předvést několik zbabělých gest, například když začala na lidi, pokojně se vracejících do kempu bez jakéhokoli důvodu zepředu i zezadu házet další slzný plyn nebo zapínat vodní děla.

Byli jsme už odmaskovaní a vraceli jsme se s rovněž nemaskovaným davem v barevném oblečení směrem do kempu. Fízlové nám z ničeho nic začali házet na záda slzný plyn. Když jsme k nim s jedním soudruhem přišli a žádali o vysvětlení, odmítli na nás mluvit anglicky.“

 

Pomyslnou třešničkou na dortu celého dne byla skutečnost, že jsme se do kempu museli vracet nekonečnou oklikou přes průmyslovou zónu. V situaci, kdy už řada demonstrantů padala hlady a žízní, to bylo více než nepříjemné.

„Museli jsme si zajít několik kilometrů. Když jsme se šli zeptat fízlů stojících u silnice, která by nám zkrátila cestu do kempu, na důvod, proč tou cestou nemůžeme projít, nedokázali nám odpovědět.“

 
Poslední den: policejní svévole
 

Část lidí opustila kemp už v noci ze soboty na neděli, respektive v brzkých ranních hodinách. Od nedělního rána byly všechny příjezdové cesty z a do kempu obklíčeny policejními kontrolami, které prohledávaly osobní věci lidí opouštějících kemp a svévolně pořizovaly jejich fotografie.

Na nedělní odpoledne byla plánována solidární demonstrace za propuštění zatčených. Policie, ve snaze demonstraci zabránit, v odpoledních hodinách zamezovala komukoli opustit kemp. Strategie jim přinášela ovoce a na demonstraci skutečně téměř nikdo nedorazil. Přímo před policejní stanici, kde se měla demonstrace konat, nakonec dorazili pouze čtyři lidi. Další dvě desítky lidí stály opodál.

„Potřebovali jsme se dostat v neděli po poledni na nádraží, ale zjistili jsme, že jsou všechny cesty zablokované bengama, kteří prohledávají a fotí lidi opouštějící kemp a odmítají je pustit do centra. Měli jsme toho po předešlých čtyřech dnech opravdu dost a teď jsme se ani nemohli dostat domů… Zůstávat v kempu nemělo moc cenu, mohli bychom tam taky čekat klidně až do druhého dne a těžko říct jestli bychom se policejním kontrolám vyhnuli. Nakonec nám pomohli místní, kteří nám poradili, jak kontroly obejít. Nakonec jsme se dostali na nádraží bez jediného setkání s fízlem . Těžko popsat jakou jsme cítili úlevu, když jsme konečně seděli ve vlaku.“

 
A závěr?

Otázky týkající se smysluplnosti podobných akcí představují v rámci současného alterglobalizačního hnutí jedno z nejaktuálnějších témat. To, že by se aktivistům opravdu podařilo přerušit zasedání špiček Severoatlantické organizace očekával jen málokdo. Co tedy vedlo tisíce (převážně) mladých lidí, aby riskovali své zdraví a konflikt s represivními složkami? Jaký byl vlastně úspěch či neúspěch protiakcí proti zasedání NATO?

 

„Anti-NATO kemp ve Štrasburku byl jedním z výkřiků, výkřiků nesouhlasu těch, kdo jsou denodenně umlčováni, mocenskými elitami vylučováni ze spolurozhodování o chodu společnosti a v důsledku i z rozhodování nad svým vlastním životem. V prvních dubnových dnech se do Štrasburku sjeli lidé, kteří se nebáli a skutečně chtěli vyjádřit svůj vlastní názor na věci, na které je jim neprávem upírán vliv. To, že se konání summitu dá jenom těžce zabránit věděl každý z nás, z mého vlastního pohledu šlo pouze o to ukázat, že existuje nějaká opozice, alternativní názory, které se neslučují s předkládaným mainstreamem a pokusit se podnítit diskusi o tomto tématu na globální úrovni. No… a samozřejmě to při té příležitosti alespoň pěkně osladit těm, kdo si uzurpují monopol na rozhodování nad světem a našimi životy a jejím patolízalským represivním složkám.

Anti-NATO kemp nepředstavoval jen ostrůvek odporu, nýbrž i místo společného setkávání, názorového a kulturního obohacení. Během protestů jsem měla možnost seznámit se s řadou zajímavých lidí a nabrat spoustu nových zkušeností. Podle mého názoru měla tato akce i přes zdánlivý neúspěch velký význam, minimálně v tom, že jsme opět ukázali že nejsme hloupými ovcemi, které s sebou nechají jednoduše manipulovat.“

a-kontra
texty