Squaterství je hodnota, ne zločin

Squaterství je hodnota, ne zločinDnes mají být souzeni lidé, kteří v sobotu před dvěma dny obsadili prázdný dům. O jejich trestu se má rozhodnout ve zkráceném řízení, tedy jako kdyby jejich kriminální jednání bylo nepochybné, podobně jako u zadržených fotbalových výtržníků. Ptáme se: Je si společnost opravdu jista, že chce bez přemýšlení odsuzovat tuto podobu protestu? V čem spočívá „společenská nebezpečnost“ (nutná podmínka pro označení činu za trestný) proměny prázdného domu v kulturní a společenské centrum? Není v čase krize, zvyšujících se nájmů a rostoucího počtu bezdomovců společensky nebezpečné spíše nechávat domy prázdné a spekulovat s nimi?

Dát život prázdným domům

Squaterství patří k životu západoevropských měst, v některých zemích (např. Holandsko) je dokonce legální obydlet dům, který je několik let nevyužívaný. Znamená obsazování prázdných a chátrajících domů a jejich rozvoj. Squateři se věnují jejich opravám, kulturnímu programu, spolupráci s místními nebo podpoře znevýhodněných skupin (hledání prostoru pro migranty, vaření bezdomovcům).

Proti tomuto jednání se pochopitelně ozývají námitky, že porušuje vlastnická práva. Často citovaná zásada na obranu soukromého vlastnictví nicméně říká, že vlastnictví zavazuje. Prakticky všechny společnosti měly určitá omezení pro výkon vlastnický práv. Ani náš právní řád, který hovoří o výkonu vlastnických práv v souladu s obecným zájmem a dobrými mravy, není výjimkou. Squateři zde nepůsobí jako ten, kdo porušuje práva, ale jako ten, kdo připomíná obecný zájem, aby všichni členové společnosti měli kde bydlet a aby všechny kulturní proudy měly svůj prostor. Upomínají rovněž na dobré mravy, proti nimž zcela jistě je spekulování v době krize.

Město bez squatů, město bez života

Pád represivního režimu znamenal pro Prahu i návrat squattingu. Ten mohl navázat na tradici Jaroslava Haška, Františka Sauera a dalších bohémů, kteří na počátku dvacátých let minulého století založili na Žižkově organizaci Černá ruka, zabírající prázdné byty pro chudé rodiny. Po roce 1989 vzniklo v Praze několik desítek squatů. Ty nejvýznamnější jako Ladronka, Sochora, Medáci či Milada přitom nabízely pro své okolí zajímavé společenské aktivity (přednášky, diskuze, dětské dny) a zároveň daly prostor mnoha významným osobnostem a skupinám alternativní kultury.

Vyklizením Milady v červnu tohoto roku se hlavní město ocitlo bez squatu. Náhradní prostor, který squateři dostali, squatem není a budou jej mít jen do konce roku. Pokud se nepodaří vytvořit nový squat, ztratí Praha jednu ze svých tváří a bude zase o mnoho víc městem betonu, reklamy a vlezlých turistických atrakcí.

Noc dlouhých obušků

Akce 12. září měla upozornit na tuto situaci a vyjádřit názor, že squaterství je hodnotou, nikoli zločinem. A to nejen proto, že díky oživování prázdných domů hodnoty (koncerty, kulturní artefakty, komunity a komunitní činnost) vznikají. Hodnotou je i samostatnost a iniciativnost, kterou squaterské hnutí projevuje. Právě v zemi s potlačenými tradicemi občanské angažovanosti by mělo být oceněníhodné, že se lidé snaží řešit své problémy sami (a zároveň v solidaritě s druhými) a nečekají, až se o ně někdo postará a povede je za ručičku.

Reakcí na protest 12. září byl tvrdý policejní zákrok, jehož součástí byly bicí uličky, vytlačování lidí, kteří neměli kam uhnout a ponižující chování vůči zadrženým. Účastníci pokusu o squat mají být rychle a exemplárně potrestáni. Chceme skutečně žít ve městě plném prázdných domů, v němž bude zároveň tvrdě potlačován jakýkoli pokus je nějak smysluplně využít? Chceme, aby byla snaha vrátit život prázdným domům pokládána za zločin a reakcí na ni bylo policejní násilí a rychlé tresty?

Freedom Not Fear

a-kontra
texty