SPECIÁL: Nástup neoliberálního státu

V reformách nejde jen o řešení místních problémů, nejedná se ani o reakce na situaci v jednotlivých veřejných službách. Reformy podobné těm současným jsou prosazovány po celém světě již více než třicet let. V Chile po nástupu diktátora Pinocheta, ve Velké Británii za Reagana a Thatcherové, v mnoha zemích třetího světa pod dozorem Mezinárodního měnového fondu, na Slovensku za pravicové vlády Dzurindy, v okupovaném Iráku – všude tam se prosazovala dogmata podobná těm, z nichž dnes vychází česká vláda. Nejde o věcná řešení, ale vnucení ideologie: ideologie neoliberalismu.

Stoupenci neoliberalismu mluví o svobodě, ale mají na mysli svobodu bohaté menšiny kašlat na všechny ostatní. Mluví o efektivitě, ale myslí efektivitu v dosahování soukromých zisků na úkor ostatních. A mluví o zeštíhlování státu, ale myslí tím jen odbourávání ochrany slabých a sociální solidarity a předání části státního donucování do soukromých rukou.

 
Místo práv zboží

Jedno z hlavních dogmat neoliberalismu zní, že soukromé funguje lépe než státní. Zapomíná se ale dodat pro koho. Státní sféře lze určitě vytýkat nátlakovost, těžkopádnost a paternalismus, veřejné služby ve státních rukou ale lze mnohem spíše než ty v soukromých rukou nárokovat pro všechny, kteří je potřebují. Veřejná sféra čerpá své oprávnění právě z toho, že je pro všechny potřebné občany, kteří mají na určité služby právo. Soukromé služby jsou jen pro toho, kdo si je může dovolit zaplatit.

Předstupněm privatizace je zpoplatnění. Současná vláda nám nejprve chce dát najevo, že i to, co jsme pokládali za bezplatné služby dostupné všem, jako zdravotnictví a školství, jsou ve skutečnosti relativně nákladným zbožím, které si ne každý může dovolit. Následovat má privatizace nemocnic a pojišťoven, větší role soukromých škol… a kdoví, třeba také spoření na důchod v soukromých firmách, jak to známe ze Slovenska, nebo soukromé věznice jako v USA.

Soukromníci tak vykonávají a ještě více budou vykonávat funkce dosud vyhrazené státu. Často se přitom jedná o neprůhledná partnerství „soukromého a veřejného sektoru“, která umožňují dlouhodobý přesun státních financí na účty „spřátelených“ firem. I tam, kde se nejedná o přímou korupci, ale platí princip: Zisky putují do soukromých kapes, ale záruku stále drží stát. Pokud soukromé společnosti zkrachují, zaplatí se jejich zisky opět z peněz nás všech.

 
Nulová tolerance

Neoliberální stát ovšem nejen že předává do rukou bohatých služby, které dosud vykonával sám. Svou štědrost vůči bohatým projevuje i jinak: snižováním daní a pojistného pro ty nejbohatší. ODS se hlásí k těm nahoře, Topolánek ji v jednom ze svých projevů popsal jako stranu lidí, kteří si k politické práci odběhnou od podnikání ve svých firmách.

Zatímco bohatým má být ještě přidáno, na chudobné musí být přísnost. Jestliže bohatým se ubere na daních, chudí to mají pocítit a už pociťují na zdražení potravin a dalších základních potřeb. Nezaměstnané je třeba „motivovat k práci“: podmínit vyplácení almužen známých pod názvem „podpora v nezaměstnanosti“ výkonem nějaké formy nevolnických prací. Ti nejchudší a nejznevýhodněnější (bezdomovci, obyvatelé ghett) se pak setkávají s politikou, která ignoruje a neřeší společenské příčiny jejich postavení a namísto toho praktikuje dobře známou demagogii: obviňování oběti. Namísto sociálních programů tak přichází represe, vedená myšlenkou „nulové tolerance“: i sebemenší přečin je třeba přísně potrestat, i jedinou nezaplacenou složenku musí časem následovat exekuce. Zatímco jednou rukou neoliberální stát štědře přerozděluje bohatým, v druhé svírá obušek proti chudým.

I tento obušek se navíc privatizuje. Moc soukromých exekutorů, kteří nejsou pod účinnou kontrolou a mohou při svém rozhodování sledovat jen svůj zisk, je hrozivá. Zatímco stát šlo při jeho nátlaku na chudé tlačit alespoň k jisté zodpovědnosti poukazem na to, že problémy plynoucí ze špatného řešení situace chudých budou státu způsobovat další náklady, soukromé exekutory a další tyto důsledky zajímat nemusejí.

 
Čína a USA – náš vzor?

Jedním z klíčových argumentů pro omezování sociálních výdobytků je údajná „nekonkurenceschopnost“ evropského sociálního státu. Ukazuje se nám tak pravý význam konkurence: je to nutnost přizpůsobit se tomu, kdo je efektivnější. Jenže „efektivita“ v tomto případě znamená „snižování nákladů“ – a těmito náklady jsme my sami. Větší mzdy, sociální a zdravotní zajištění, zdravé životní prostředí; to všechno znamená pro soukromé firmy vyšší položky v kolonce náklady.

Zdá se, že se máme přizpůsobit Spojeným státům americkým, kde celá řada lidí nemá ani zdravotní pojištění. Neoliberální přístup k pracovním silám a podnikání se ale dokázal sžít nejen s „americkým snem“ o neomezených možnostech pro zdravé a schopné a smůle pro ty ostatní. Jak ukazuje příklad Číny, lze kapitalisticky podnikat a přitom snižovat „vedlejší náklady“ i v zemích, které se prohlašují za „komunistické“. Svobodné podnikání klidně může být spojeno s politickou diktaturou. Zdá se dokonce, že v potlačování mzdových, sociálních a ekologických požadavků a tím i ve zvyšování soukromých zisků mohou být diktatury efektivnější než západní demokracie. Můžeme být jen zvědaví, kdy začneme být vyzýváni, abychom se v konkurenci přizpůsobili i této „konkurenční výhodě“. Že by prvním krokem byl útok na postavení odborů v nové podobě zákoníku práce?

Vraťme se k ústřednímu dogmatu neoliberálního náboženství: soukromé funguje lépe než státní. V něčem to může být pravda – soukromník může být víc motivován, aby si ohlídal své zisky, zatímco v případě státního sektoru existuje jistě motivace mít se lépe na úkor „eráru“. Jenže motivace soukromníka se týká jen jeho vlastního zisku a navíc je stěží přenosná na ty, kteří v postavení vlastníka nejsou. Jim je jejich firma právě tak odcizená jako stát. Vezměme si ale z neoliberální kritiky její racionální jádro: nejde nám o to, hájit proti soukromému státní, ale společenské. Tam, kde lidé pracují ne pro nějakou odcizenou instituci, ale pro sebe a pro své společenské prostředí, jsou motivováni nejvíc. Nechceme se pouštět do sporů o tom, zda soukromé funguje lépe než státní – víme totiž, že samosprávné funguje lépe než státní i soukromé.

texty