SPECIÁL: Dokážeme porazit reformu?

Neoliberalism is a trapNe všechno, co si politici a bohatí upečou, se jim musí nutně podařit. Například když se koncem devadesátých let rozhodly nadnárodní firmy prosadit mezinárodní záruku svých nároků v tzv. Multilaterální dohodě o investicích, vyvolalo to globální hnutí odporu a navrhovaná dohoda musela být stažena. Odpor může být úspěšný.

Mocní ale musejí náš odpor pocítit tam, kde je opravdu pálí – na svých účtech a v tabulkách volebních preferencí. Musejí se bát o svoje sponzory, musejí mít pocit, že by měli chodit kanály, musejí vidět, že to, co mělo snížit jejich náklady, jim je naopak zvyšuje. Nemáme v kapsách žádný zázračný recept typu „Jak porazit reformu snadno a rychle“ či „Vítězství nad Modrou šancí v deseti bodech“. Nabízíme jen čtyři poučení, která jsme si odnesli z různých sociálních protestů v minulosti a která mohou být inspirativní i pro současný odpor.

 Nebýt „konstruktivní“.

Nemá smysl utápět svou energii v diskuzích o tom, jak řešit problémy, s nimiž politici přicházejí, aby reformní kroky zdůvodnili. Svými ústy se nám snaží namluvit, že existují nějaké společné, protože „veřejné“ finance, a že tím pádem s nimi sdílíme nějaké společné zájmy ohledně „zdraví“ oněch financí – a svýma rukama zároveň tyto finance rozdávají bohatým. Není důvod hledat společné zájmy a „konstruktivní řešení“ společně sdílených problémů. Pravice jako představitelka bohatých už dávno pochopila, že může zbohatnout jen, pokud nás ochudí. Musíme to pochopit i my bránit se. S těmi u moci žádný zájem nesdílíme, máme s nimi společný jen konflikt, ve kterém se nás oni snaží připravit o naše sociální práva, o výsledky konfliktů minulých generací. Není proto důvod odpovídat na jimi kladené otázky, je třeba co nejpřesvědčivěji formulovat otázky vlastní.

Nenechat se poštvat proti sobě.

Jestliže s mocnými společné zájmy nesdílíme, naopak bychom měli hledat společnou řeč s co nejširšími skupinami lidí mimo moc. Odborově organizovaní i neorganizovaní pracující, nezaměstnaní, ženy a muži v domácnosti, studenti – ti všichni se mohou stát základem hnutí, které smete reformu. Právě v neschopnosti spojit různé zájmy neprivilegovaných spočívá příčina selhání jinak velmi sympatické iniciativy – výzvy k neplacení poplatků u lékařů. Nepočítalo se s tím, že ordinace není vzhledem k moci lékaře nad pacientem nejlepším prostorem pro vedení sociálního střetu, ani že by se takový střet neměl odehrávat mezi lékaři a pacienty, ale že by jej měli vést společně.

Demonstrace nestačí.

Je jistě potřeba vystoupit s odporem proti reformám v ulicích, nestačí ale jednou za čas ukázat v ulicích svou sílu a pak se užírat při četbě výsměšných článků od pravicových komentátorů o „odborářských nákupních výletech do Prahy“. Proti reformě je potřeba vystoupit s širokou škálou akcí – z reakcí vládního zmocněnce pro radar Tomáše Klvani na kampaň proti základnám např. víme, jak moc dokáže mocné dožrat vtipný happening. Vrcholem aktivit by ale měly být stávky, právě ty mohou ukázat moc pracujících v oblasti, o niž především jde: v ekonomice.

Nespoléhat na politiky.
Sociální demokracie loví na odporu proti reformě laciné politické body; snad aby se zapomnělo na to, že kdyby dopadla jednání o velké koalici, byla by to ona, kdo by reformy spolu s ODS zaváděl. Všechny politické strany jsou tak či onak zavázány velkým firmám jako svým sponzorům, všechny budou tlačeny dělat politiku ve prospěch vládnoucích. Je třeba odmítnout jejich politiku stran, mediálních lží a úsilí o moc a vytvářet naši vlastní politiku sebeobrany nás dole, hnutí odporu a základů pro společenskou samosprávu.

a-kontra
texty