Současný anarchismus v Rusku

V posledním KWS jsme se věnovali stavu ruské ultrapravice. Jak ale vypadá tamní anarchistické hnutí? I o něm získáváme informace jen tehdy, jsou-li natolik závažné, aby získaly „mezinárodní“ pozornost. Jaká je ale každodennost hnutí? Jak anarchisté působí, jaké aktivity vyvíjejí a jakým problémům čelí?

Anarchistické hnutí je aktivní v několika větších městech Ruska, s největšími centry v Moskvě a Petrohradu. V mnohém mi připomíná atmosféru anarchistického hnutí počátku devadesátých let v Československu: anarchisté a anarchistky se z naprosté většiny rekrutují z řad alternativní mládeže, především pak z punkové scény. Klasický současný ruský anarchista či anarchistka je posetý nášivkami a plackami, má barevný účes a piercing. Sílí také subkultura anarchistických skinheads. I spektrum aktivit je podobné: pořádají se punkové koncerty, řada malých protestů a piketů při nejrůznějších příležitostech, hodně aktivní je Food not Bombs a začíná se organizovat i místní antifašistické hnutí.(1)

Organizovaný anarchismus

Na území Ruska je aktivních několik anarchistických organizací. Zřejmě největší co do počtu členů i místních poboček je Autonomní akce (více informací na http://www.avtonom.org, je zde i anglická sekce). Organizována je na úrovni jednotlivců, místních skupin a mezi-regionálních federací a své buňky má vedle Ruska i v dalších zemích bývalého Sovětského svazu. Každý rok pořádá svůj sjezd s účastí delegátů všech místních skupin a spousty jednotlivců. Po zkušenosti z jednoho sjezdu, který byl organizován polo-veřejně a překažen tajnou službou, se sjezdy konají tajně a v ústraní, většinou v podobě trampského kempu v hlubokých ruských lesích. Autonomní akce se snaží o vybudování seriózní organizace a má poměrně pevnou organizační strukturu s jasně vymezenými povinnostmi a závazky členů a členek i regionálních skupin. Poměrně často se stává, že neaktivní buňky jsou z Autonomní akce vyloučeny. Došlo i na vyloučení jednotlivců po křiklavém porušení stanov (většinou z bezpečnostních důvodů).

Další vetší a aktivní organizací z anarchistického prostředí jsou Ochránci duhy. Tato organizace je známá i u nás a v minulosti o ní v českém anarchistickém tisku vyšly nějaké informace; jednu dobu dokonce probíhaly i přímé kontakty. Jsou radikálně ekologickým hnutím a jejich hlavní aktivitou je pořádání protestních kempů v místech nejvážnějších ekologických hrozeb. Minulý rok tak například pořádali kemp ve městě Otrjadnyj s vysoce škodlivou továrnou na výrobu hliníku. Tyto kempy jsou tradiční událostí a místem setkávání anarchistů a anarchistek z celého Ruska.

@ktivity

Kromě těchto dvou organizací existuje řada skupin a kolektivů místního významu. Vedle různých anarcho-punkových iniciativ se začínají objevovat i anarcho-syndikalistické skupinky, i když nepočetné a nepříliš aktivní. V Petrohradě je aktivní squatterská skupinka, obsazené domy však vzhledem k velmi tuhým mrazům nikdy nevydrží přes zimu. Na jaře se vždy obsazuje nový dům, aby byl na podzim s teplotami několik desítek stupňů pod nulou zase opuštěn. Velmi aktivní je Food not Bombs, vaří se ve více než patnácti městech.

Anarchisté a anarchistky podporují – nejčastěji formou vlastního bloku – i protestní aktivity lidskoprávních a dalších podobně zaměřených organizací. Mezi nejvýznamnější akce tohoto druhu patří demonstrace proti šikaně v armádě (reagující na medializované hromadné znásilnění mladého vojáka na kasárnách), ke kterým anarchistické hnutí přispělo radikální kritikou armády jako takové. Anarchistický blok se shromáždil i na podporu zakázané moskevské Gay Parade. Poměrně často dochází k různým formám antifašistických akcí, a to i kreativních. V Rostově na Donu například proběhlo „čištění ulic od rasistické propagandy“, při kterém asi čtyřicet lidí přemalovávalo fašistické graffiti a rozdávalo antifašistické letáky.

Na největších anarchistických demonstracích (např. 1. máj) se v Moskvě schází okolo dvou set lidí; pokud se jedná o aktuální a palčivé téma – například antirasistické demonstrace po smrti Timura, vyšplhá se počet účastníků až na tři sta. Na prvního máje se anarchistické demonstrace konaly po celém Rusku: v Omsku a Tomsku, Kaliningradu, Kazani, Novosibirsku, Toljatti, Vladivostoku, Rostově na Donu, Jekatěrinburku atd. Účast se pohybovala v řádu desítek, po moskevské dvousethlavé demonstraci proběhla největší akce v Petrohradě s účastí asi padesáti osob.

Státní represe

Pokud se řekne aktivismus v Rusku, automaticky se vybaví dva pojmy: represe a neonacisté. I když státní represe proti anarchistickému hnutí jsou tužší než u nás, není na místě představovat si extra katastrofické obrázky. Policie pravidelně rozpouští a napadá anarchistické demonstrace, ale málokdy dochází k obžalobám. Většina zatčení tak končí přestupkovým řízením a pokutou, které jsou však v poměru k sociální situaci vysoké. Protože anarchistické veřejné akce beztak nejsou povolovány, přestali se ruští anarchisté a anarchistky s nahlašování vůbec obtěžovat. Pořádají buď menší neohlášené pikety, nebo se v podobě „černých bloků“ účastní větších legálních demonstrací lidskoprávních organizací a podobných uskupení. Anarchistické hnutí je také pod bedlivým dozorem ruské tajné služby, nástupkyně KGB.

Počet vězněných anarchistů není nijak vysoký. Pokud mě paměť neklame, myslím, že dokonce nulový. Čas od času se někdo ocitne ve vazbě, ale pokud dochází k rozsudkům, bývají většinou mírné. Vzhledem k již zmíněné sociální situaci je však každý takovýto incident velkým finančním problémem, protože náklady na vazbu a právní pomoc dosahují pro místní astronomických výšek.

Organizovaní neonacisté

Zprávy o aktivitách neonacistů v Rusku se občas objevují i v korporačním tisku a mají téměř apokalyptický charakter. Ale jaká je skutečnost? Před rokem zčeřila vody zpráva o vraždě petrohradského anarchisty Timura Kačaravy. Šlo o předem připravený, pečlivě naplánovaný a precizně provedený vražedný útok na jednoho z aktivních členů anarchistického hnutí, první svého druhu.

Timurova vražda vyvolala jistou reakci i mezi veřejností a liberálními politiky jako ostatně vždy, kdy se cílem neonacistického násilí stane bílá či jinak privilegovaná oběť. Neonacisté mají totiž v Rusku na svědomí desítky mrtvých; když se ale jedná o Čečence či další ilegální imigranty, oficiální místa mlčí a podobné případy zametají pod koberec.

Okřídlené a pro mnohé klišovité tvrzení o tom, že ultrapravicová hnutí slouží jako pojistka systému proti revolučním změnám, se v Rusku reálně zhmotňuje. Pro-kremelská bojůvka Naši byla stvořená jako zbraň proti ruské obdobě oranžové revoluce. Je složená z neonacistických fotbalových chuligánů a napadá zatím pouze otevřené hrozby Kremlu, v současnosti hlavně Nacionálně-bolševickou stranu a mladé stalinisty. Za to se jejím členům dostává imunity i v případě jiných úletů (zdokumentován je minimálně jeden případ těžkého ublížení na zdraví z chuligánské bitky, který zůstal nepotrestán, ačkoli pachatel je dobře znám).

V současnosti nejaktivnější a nejnebezpečnější organizací je Hnutí proti ilegální imigraci, které se pro neonacisty stalo zastřešující skupinou. Mezi další neonacistické skupiny patří Evropská unie mládeže, Ruské sociální hnutí či Ruská národní jednota. Neonacisté tvoří také úderné jednotky Liberálně demokratické strany známého radikálního nacionalisty Vladimira Žirinovského.

Zajímavá je situace okolo dříve velmi silné Nacionálně-bolševické strany (NBS). Toto uskupení kombinující nacismus s bolševismem – není bez zajímavosti, že ruští anarchisté hodnotí právě tuto stranu jako ideologicky nejnebezpečnější, s nejprecizněji vybroušenou ideologií bez zjevných trhlin a rozporů – upadlo v nemilost části neonacistů, kterým kombinace hnědé s rudou právě nevoní. Členové NBS jsou jimi aktivně napadáni a navíc dochází k stále častějším útokům na kanceláře a akce NBS ze strany našistů. NBS dokonce vydalo prohlášení, ve kterém vyhlásilo „neutralitu v probíhající pouliční válce mezi neonacisty a antifou,“ ale to se zřejmě minulo účinkem. Zástupci NBS se účastnili i jedné oficiální antifašistické akce na uctění památky Timura Kačaravy.

Formuje se ANTIFA

Počty neonacistů rozhodně nejsou tak děsivé, jak se občas objevuje v korporačních médiích. Loňského 4. listopadu, nového státního svátku – Dne národní jednoty, proběhla dosud největší demonstrace neonacistů svolaná Hnutím proti ilegální imigraci a podporovaná všemi významnými ultrapravicovými seskupeními. Na této jedinečné události, kde se přes vzájemné spory a hádky sjednotila celá ruská ultrapravice, se sešlo přibližně dva tisíce neonacistů, z tohoto zhruba 60 - 70 % nazi-skinehads.

Největších koordinovaných přímých akcí, útoků a pogromů se účastní maximálně sto neonacistů. Pravidelných útoků na punkové a hardcore koncerty (pár měsíců po vraždě Timura byl neonacisty při útoku na hardcore koncert zabit další antifašista) a veškeré anarchistické aktivity se účastní deset, maximálně dvacet lidí. S o to větší brutalitou jsou však útoky vedeny; neonacisté útočí ozbrojeni rozbitými lahvemi, železnými tyčemi a noži.

Anarchisté a anarchistky se však pomalu učí bránit. Doby, kdy podle slov jednoho ruského aktivisty „pět nácků rozehnalo dav sto punkáčů“, jsou zřejmě definitivně pryč. Pomalu se organizuje antifa (zatím v podobě autonomních skupinek) a pomáhá fyzicky bránit prostor. Spousty neonacistů už na vlastní kůži pocítily, že útoky na „rudou špínu“ jim jen tak lehce neprojdou.

Podle tvrzení samotných neonacistů ztratili v pouličních bojích (které ovšem vedou i se stalinistickou mládeží) v uplynulém roce čtyři „kameraden“. Ruští anarchisté se nad tímto číslem podivují a tvrdí, že nemá žádný reálný základ; potvrzují jednoho mrtvého neonacistu, který zahynul na následky zranění, která utržil při útoku na hardcore/punk koncert.

 
Co bude dál?

Jak jsem už zmínil, ruské anarchistické hnutí v mnohém připomíná situaci počátku devadesátých let u nás. Jaká bude budoucnost, si netroufnu odhadnout, nicméně i zde se z chaosu překotného aktivismu rodí skupiny a organizace, které se snaží zbavit se subkulturní povahy a dát svému odporu pevnější teoretické i praktické základy. Nemohu vědět, jak budou úspěšné, v každém případě však vím, že anarchistické hnutí nejen v Rusku, ale i dalších východních zemích je velmi inspirativní a naší pozornosti zatím bohužel spíše uniká. Demonstrace proti zasedání G8 (viz A-kontra 3/2006) byly světlou výjimkou, ale věřím, že naše pozornost se bude východním směrem ubírat čím dál častěji. Možná, že by starší generace aktivistů a aktivistek měla oprášit svou školní znalost ruštiny a my mladší začít aspoň s azbukou…

 
Jan Hanuš
 
Poznámky:

(1) Tento článek si v žádném případě nenárokuje úplnost a dokonce ani přesnost. Jeho autor Rusko v poslední době nenavštívil a veškeré podklady pochází buď z komunikace s ruskými anarchisty a anarchistkami, nebo otevřených alternativních zdrojů (především časopis Abolishing Borders From Below). Jeho účelem je vykreslit alespoň částečný obrázek o anarchistickém hnutí v Rusku a pokusit se zbořit některé mýty, které o něm panují.

a-kontra
texty
ročník
číslo