Růžová poleva do tvýho voka

Růžová kola - méně automobilismu, více kol......Dítě tleská, pes štěká, inženýr kroutí hlavou a radikál by chtěl něco jiného. Názor si ale udělali všichni. Je to provokace a škála přijetí jde od hrůza až po OK. Růžové kolo. Prahu dobylo v počtu třiceti kusů, provincie čeká, až dorazí posel a přinese trend. A přece to není o tom, co ti někdo ukáže, ale co sám uděláš.
 
Programová provokace

Nedjřív máš to svý hýčkaný kolo. Shimano tě chytlo na nějakou svou vyšší řadu a tak jsi přihodil pětikilo. A pak do toho zajedeš šmirglem. Je to jako orgasmus. Smutek nad každým škrábnutím je pryč, brousíš to, jako kdyby ti mělo kolo zmizet pod rukama. Věc ztratila moc. Už to není značka, je to jen kostra. Přitažlivá jak holá zeď pro writera. Začínáš přemýšlet, kdo jsi a co s tím. Bílá matová je základ. Pak načneš růžovou, ale i to je jen začátek. Hlavní je tvoje zkušenost a co s ní uděláš.

 

„Jasně, nějaký principy máme,“ zvedá se Miko z acetonového oparu. Má grif, sprejuje už několikáté kolo. Růžovou do Prahy přinesl. První zimu, kdy ulicemi hrnul kolo barvy fosforeskujícího prasete, byl za exota. „Od přítelkyně jsem dostal internetovou doménu Růžové kolo, tak co mi zbývalo,“ vysvětluje, proč zprávu šířit musel, i kdyby nechtěl. Od té doby se dost změnilo. Přidalo se třicet lidí a o růžových kolech ví kde kdo. Uspěješ u svých prarodičů i smažek z Anděla.

Všechno, co jde o těch principech říct, je, že jsou tři. Stejně jako je po trojicích všechno ostatní. Tři jsou boží osoby, tři je číslo špatného vztahu a do tří počítáš, když se ráno nutíš vstát do práce.

Někdo je ani nepotřebuje. „Já bych nic nevysvětlovala,“ kroutí hlavou Jarka, která si právě namontovala na horské kolo řídítka z BMX. Politické prohlášení nedělá, natož aby ho montovala do bodů. Stačí jí, že jednoduše jezdí po městě a barva si o pozornost říká sama. „Pořád mě někdo zastavuje na ulici a vyptává se. Růžová je provokativní, dokáže svést pozornost ke kolu. Lidi se zarazí a o kolech začnou přemýšlet nebo o tom někomu vykládat,“ vysvětluje.

Miko se nakonec ukáže jako člověk s cítěním pro systém. V každé skupině větší než dva se nakonec nějaký najde. „Praha je město aut, kde lidé jezdí autem i za sportem. Nám jde o to upozornit, že to kurví prostor města. Chceme lepší a bezpečnější podmínky pro cyklisty,“ shrnuje, o co asi tak růžovým cyklistům jde.

Jarka požadavky bere, ale na radnici by s nimi nešla. Čára na ulici, která řekne, kde jezdí auto a kde cyklista, se jí nelíbí. „Mně jde spíš o to, aby na sebe lidi reagovali. Tím, že jezdím na růžovém kole, je upozorňuju, že je tady i někdo na kole. A občas jezdí po silnici, občas po chodníku.“

 
Na něčem se shodnout…

Na zem sednu, naleju sodu, připravím barvu, vyberu trysku. Pomalá příprava a klidná práce. Něco ji ruší. V týlu jehlu, má mě v merku. Otáčím hlavu, vidím jezdce. Elastický komplet, oko za duhovým sklem, chodící propagace depilace. Jezdí v lese, místo deo aroma jedle. Ve městě vozí kolo jenom na střeše. Obdaruje mě anabolickým úsměvem. Přístroj pípne. Tepová frekvence klesla pod tréninkový plán. Úsměv zmizí a řetěz zašustí. Vážka odlétla a můžu jet dál…

 

Růžová barva cyklostezky nepostaví a není to ani dlažební kostka v okně magistrátu. Ambice jsou tak malý jako námaha vložená do projektu. Jednoduše nabarvit kolo a upozornit, tečka. Není to práce dnem i nocí, do dvou hodin to máš hotový a nikoho to nedefinuje. „Není to něco, čemu bys musel propadnout úplně. Nabarvit kolo neznamená, že si v růžový namočíš celou hlavu. Je to spíš jako ukrojit chleba. Vyjádříš souhlas s jednoduchým základem a pak si dělej, co chceš,“ tvrdí Miko.

Díky tomu, že zúčastnit se je jednoduchý, s řídkým programem musí souhlasit každej, kdo není mimo, a schůzování se nevyžaduje, se obec růžových kolařů rozrůstá. Kolem Vánoc to bude dobrá třicítka a to je asi tak o dvacet devět víc, než kolik má průměrná česká anarchistická organizace. V Čechách, kde se lidi neshodnou ani na tom, kolik je hodin, je to celkem úspěch. Každej si hlídá svojí superzvláštnost, ale nic z toho a nakonec se stejně všichni potkaj v H&M.

Takže růžová je barva shody. Souhlasu s několika jednoduchýma větama, ke kterým přivádí pozornost. Writer si připravuje zeď na práci a nejdřív na ni sekne bílej podklad. To je bod nula, ještě nic, ticho, prázdno a panenská krajina. Na výraz se teprv čeká. Pro Mika a spol. je základ růžová. Bod nula to ale není. Podařilo se do něj nacpat cyklistický mantry, sic naředěný. Růžová je základ, který nemlčí.

 
…a pak udělat svý

Kolo je moje 505. Domů čtyři míle, v krvi dvě promile. Sedám na bajk, pouštím to dolů. Noční Praha, mý město, mý kolo. Úředníci a zelináři jsou dávno pryč, jenom já a taxikáři. Z projíždějícího auta na mě letí láhev piva, noc má jiný pravidla. Semafor dává všechny barvy naráz, sanitka zapnula pulsující maják. Vevnitř světlo, horečná práce a zhuštěnej čas. Stavět nelze. Kde zabrzdíš, tam zůstaneš. Nonstop s jazzem a česnečkou neznám…

 

Originalitu růžových kol nejdřív ohlídal jejich počet. Ulicemi jich jezdilo pět, a tak nebylo o čem mluvit. Že prostá růžová není zrovna gejzír nápadů, došlo autorům projektu postupně, jak kola přibývala. Jedeš po městě a kolem provalí dvojče tvýho bajku. Člověka na něm už ani neznáš, protože od minule je vás o deset víc. Takže se ptáš, o co tady jde. Vytvořili jsme akorát novou uniformu?

Miko ukazuje, že systém kol křtěných v tanku s růžovou vodou má svou Achillovu šlapku. Přes ni se dá do růžového overalu vlomit a nakontaminovat ho – čím jiným než sám sebou. „Nevěřil bys, jak rychle se růžová může proměnit v šeď. Druhý krok proto zněl: individualizace. Jenom stejná barva pro všechny je nuda, růžová je základ, se kterým si musíš dál hrát,“ tvrdí. Osobně ctí spojení kola a města, má to jak článek víry. „Kolo musí bejt tvar, kterej z města vytáhneš. Musí to bejt plod ulice, zkondenzovaná Praha.“

Každý to řeší po svém. Franta jezdí po městě jako světelná koule. Na kolo přidal šest odrazek a pět světel. „Další dvě mám nachystaný v tašce,“ hlásí přírůstky do rodiny diod. Úprava je podle něj úspěšná. Auto ho zatím nesundalo.

Jarka se neřídí světlem, ale tím, co jí přijde pod ruku. „Blízko mám třeba k industriálnímu Crossu, kde se pracuje se vším, co je zrovna k mání. Tak si představuju i svoje kolo.“

A bude ještě něco?

Růžovým kolům se dá vytknout kde co. Téměř nulové cíle, téměř nulové ambice prosazovat požadavky, chybějící odkazy na třídní boj i to, že je to móda (což je mimochodem pravda). Fakt zásadní otázka ale přijde, až provokace vyvane a magazíny pro střední stav ztratí zájem. „A bude ještě něco?“ budou se asi ptát růžoví cyklisti ve chvíli, kdy se sice ještě pořád někdo bude hlásit, ale impulsivní vlna přejde ve spinning na místě. „Možná bude, možné ne. Hlavní je, že něco se děje teď a děláme to my sami,“ říká Michal.

Koro

a-kontra
texty
ročník
číslo