Zelená hrozba
V souvislosti s náhlým „zezelenáním“ mainstreamové politiky v lokálním i globálním měřítku není od věci podívat se, co se děje s podzemním ekologickým hnutím. Prezidenti a ministerští předsedové debatují na konferencích a summitech o globálním oteplování a okázale mluví o potřebě okamžité reakce (s výjimkou vševěda z jednoho nevýznamného státečku, jehož jméno se často plete s Čečenskem, ale to je jiný příběh). Jak se ale stát a jeho represivní složky staví ke konkrétním činům lidí, kterým řečnění nestačí?
a-kontra
texty
ročník
číslo
John Zerzan bývá označován různě; jedno z označení jsme si vybrali i do titulku článku. Sám o sobě mluví jako o anarchistovi – ale mnozí anarchisté o jeho názorech nechtějí ani slyšet. Jeho postoje vycházejí z hledání cest, které by vedly k překonání ekologické krize – ale většina ekologů a ekologických aktivistů jej bere přinejmenším s rezervou. Jedno je ale jisté. John Zerzan je rozhodně myslitel radikální.
John Zerzan patří mezi výrazné postavy hnutí zelených anarchistů. Hlásí se k primitivismu, odmítá tudíž dějiny a civilizaci jako projevy vykořisťování a odcizení. Napsal několik knih, které se staly klasikou anarchistického enviromentalismu. Zároveň je velkým sympatizantem černých bloků, tedy uskupení anarchistických militantů na protestech proti kapitalistické globalizaci. Jeho názory vyvolávají značnou odezvu; kladnou i zápornou.
Londýnskou Tate Modern Gallery navštěvujeme v zimě roku 2006 pouze s matným povědomím o nich. Ani nevíme, že tam zrovna vystavují. O to více nás těší, že v TMG na jejich tvorbu narážíme. Originální kombinací umělecké stránky - včetně hry se slovy - s jízlivě politickým přesahem se jim podařilo vyhnout se prvoplánově angažované umělecké agitce, ale na druhou stranu i bezduché mnohoznačnosti. Udržují si nadhled i přes silnou zaujatost v umělecké sféře, rozšiřují možnosti umělecké a politické aktivity neotřelým způsobem, tají se maskami, jsou vtipné i jedovaté… Guerrilla Girls.
Tenhle web 
Třída není „čistým andělem“ uprostřed kapitalismu.
Snad všichni sociologové se shodují na tom, že společnosti jsou nerovně uspořádány. V tomto bodě ovšem shoda končí. Ti, kdo tuto nerovnost považují za oprávněnou, užívají zpravidla termínu „sociální vrstvy“. Naopak ti, kdo se domnívají, že existující nerovnosti jsou nespravedlivé a že výhody jedněch jsou vykoupeny znevýhodněním druhých, hovoří o třídách. Zcela zásadní je právě otázka, zda a nakolik je pozice těch nahoře se všemi výhodami a privilegii umožněna větším či menším strádáním těch dole.
Nejsem politickej komentátor, přesto společenskou třídu chápu jako definici širší populační vrstvy, která žije v podobných sociálních podmínkách, řeší podobné problémy a hlavně sehrává ve společnosti podobnou roli. Mám za to, že v různých koutech světa to je s třídním rozdělením velice rozlišné. Určitě existují místa, kde se bude sociální uspořádání blížit klasickému Marxovu popisu společnosti – tedy spodina, střední vrstva a hrstka mocnejch, co drží pomocí toho středu ten spodek pod krkem a ždímá všechny. 
Posledních patnáct let žiji ve Spojených státech a společnost je zde jednoznačně rozdělena na třídy. Občas se ptám, jak člověk může žít a nevědět nic o jiných životních podmínkách a způsobech, ve kterých žijí lidé ze stejného města. V Evropě, kde jsem žila předtím, jsou lidé, např. v metru i jinde, vystaveni vzájemnému „kontaktu z vnějšku“, ale ne v amerických městech, kde lidé jezdí většinou auty. Auto je miniprostorem, ve kterém se Američan nejčastěji vyskytuje a přichází tak s vnějškem do kontaktu pouze minimálně …
Slova „třída“ a „třídní boj“ mají v převládajícím politickém slovníku asi podobný význam jako výzva k lidojedství. Vidění sociálních rozdílů mezi lidmi má zůstat tabu. Jenže to, co se jednotlivé společnosti snaží tabuizovat, je zpravidla právě tím, co o nich nejvíc vypovídá. To platí i o třídách – jen je potřeba na chvíli zapomenout na to, co se psalo za minulého režimu v Rudém právu a co se nyní píše v MF Dnes.