Říkejme si klidně puntíčkovaní chrobáci: S Johnem Zerzanem o zničení dějin, konci civilizace a nespokojenosti policajtů

John ZerzanJohn Zerzan patří mezi výrazné postavy hnutí zelených anarchistů. Hlásí se k primitivismu, odmítá tudíž dějiny a civilizaci jako projevy vykořisťování a odcizení. Napsal několik knih, které se staly klasikou anarchistického enviromentalismu – jedná se o Elements of Refusal (Základy odmítnutí), Future primitive (Budoucí primitiv) Running on Emptines (Běh naprázdno) a Against Civilization (Proti civilizaci). Zároveň je velkým sympatizantem černých bloků, tedy uskupení anarchistických militantů na protestech proti kapitalistické globalizaci. Jeho názory vyvolávají značnou odezvu; kladnou i zápornou. 

Rozhovor, jejž si zde můžete přečíst, probíhal chatovou formou v roce 2004.

Co myslíte, že je důvodem, aby se lidé vzepřeli společenským pořádkům?

Myslím si, že to je především záležitost mladé generace. Roste počet mladých lidí, kteří vidí, že neexistuje nějaká lidská tvář systému, že všechno je to noční můra, která se prodrala do našich životů. Dennodenně jsme konfrontováni s devastací planety, s bídou ve třetím světě a zároveň s vyprázdněním našich životních aspirací. Jsme odcizeni od skutečného prožívání naší existence na této planetě. To je to, co si mnozí lidé uvědomují a proti čemu protestují.

Na tuto kritiku slyšíme v médiích neustále dokola odpověď: „Dobře přátelé, ale nikdy jsme se neměli lépe. O čem to vlastně vůbec mluvíte? Všechno je nádherné. Každý je šťastný. Vy to tu chcete všechno jen zničit. Nechápeme vás.“ Ovšem tento způsob diskreditace kritiky systému je samozřejmě jen další částí toho hrozivého přízraku, který se nad námi zvedá. Ale tahle diskreditace a omílání frází o tom, jaké vlastně máme štěstí, že žijeme v kapitalismu, nemohou trvat donekonečna. Děje se něco, co nechce všechny tyhle sračky nechat tak, jak jsou.

 
Co přesně se děje?

Spousta lidí si začíná uvědomovat, že nechce dál nahrazovat své žití pouhým přežíváním v kleci prázdnoty. Lidé zjišťují, že už nechtějí žít podřadný život ve službách systému, který ničí Zemi. Už nadále nehodlají přijímat mediální, politický a ekonomický systém, který odmítá uznat skutečnost, kterou vidíme každý den na vlastní oči.

Skrze média zprostředkovaně zjišťujeme, že za násilí mohou videohry, za krádeže drogová závislost, hladovějící třetího světa jsou lenoši a stávkující zase rozmarní flákači atd. Akorát ta ekologická krize je taková skvrna na make-upu komedianta jménem média. Ta se prostě ukazuje jako až příliš reálná na to, aby se dala překroutit. Ale tu zastřel rouškou. O té raději nemluví. Zkrátka, vládnoucí elita použije jakékoli výmluvy, aby zastřela skutečnou povahu moci. Její hnilobu, která bude postupem času pohlcovat více a více lidských životů.

Jak dlouho budou mocenské struktury schopny tvrdit, že před sebou máme zářnou budoucnost, že na všechny otázky existují odpovědi a že jdeme tou zaručeně nejsprávnější cestou? Myslím, že se mi za nějaký čas už nepodaří najít nikoho, kromě placených ideologů, jako jsou politici nebo mediální mašinérie, či bossů korporací, kdo by byl ochoten obhajovat kapitalismus a jemu podobný mocenský systém.

Co se týká hnutí odporu, mohu říci, že se konečně dostáváme k bodu, kdy skutečně klade důraz na emancipaci lidského života.

 

Máte tím na mysli tzv. revoluci každodenního života?

Ano. Přesně to.
 

Ale pokud vím, tak ta není až takovou novinkou. Již předešlá hnutí se dožadovala změny sensibility.(1)

Jistě, také se na ně dnešní anarchistické hnutí odvolává. Mám ovšem pocit, že teprve dnes je dostatečné množství lidí ochotno změnit své životní postoje a nečekat na nějakou vybájenou revoluci. Jestliže marxisté jako první začali hovořit o revoluci jako o dlouhodobém procesu, mám pocit, že dnešní anarchisté to jako první začínají naplňovat.

 

Jde ovšem o to, že mnoho lidí, a právě především členů a členek anarchistického hnutí, nakonec končí jen u toho životního stylu. Berou pak aktivismus jen jako nějakou módu a nebaví se tím. A já si myslím, že je důležité, aby se lidé především bavili tím, co je pro ně důležité a aby to nebrali jen jako další povinnost.

Ano, to je také možné. Moc klade mnoho nástrah jakýmkoli subverzivním aktivitám. Jednou z nich je paradoxně jejich „popularizace“. Jde o proces, kdy korporační média uchopí nějaké hnutí, předtím z něj samozřejmě vyprázdní veškerý jeho obsah, a interpretují ho jako módní vlnu. Mnoho mladých lidí se pak pouze z důvodu být „in“ rozhodne vypadat jako ti v televizi... Hnutí se rozloží, protože ztratí svůj obsah.

 
Bořit rituály moci

Máte pocit, že se to může stát i hnutí alterglobalizačnímu, potažmo anarchistickému, černému bloku či zeleným anarchistům?

Může. Čím větší, a tím pádem méně přehlédnutelné to či ono hnutí je, tím více se vystavuje nebezpečí zprofanování. To je také důvod, proč je dobré mít spoustu vlastních mediálních prostředků, které celkem účinně uvádějí věci na pravou míru. Jinou otázkou je, jaká bude budoucnost alterglobalizačního hnutí. Myslím, že se výrazně změnilo. Opustilo svou radikalitu a jeho definice systému již není tak břitká jako v Seattlu.(2)

 
Můžete to rozvést?

Hodně jsem o tom přemýšlel a pro mne osobně Seattle znamenal zásadní posun od hnutí v šedesátých letech. Ovšem bohužel, jedna vlaštovka jaro nedělá. Přesto je dle mého názoru alterglobalizační hnutí stále velkým příslibem. Jde o to, co dnes pod tímto pojmem chápeme. Různé ideologické skupiny, které se do tohoto hnutí vtěsnaly, aspirují na získání moci. Ovšem jedinou alternativou, jak netvořit další symbolický systém, je vzdát se aspirací na vytváření další „civilizace“. V Seattlu bylo mnoho skupin lidí z různých sociálních vrstev, různého věku a různých názorů, ale měly jedno společné – přišly protestovat proti moci a ne vytvářet její další zrcadlo. Vznikalo tam nové hnutí, které začínalo chápat, jak se věci mají. Možná, že to je pouze můj osobní dojem, ale já jsem z toho měl pocit, že tam zatraceně mnoho lidí prostě odmítlo veškerá pravidla, kterými jim systém vymýval mozky.

Myslím si – a možná se opět mohu mýlit – že to, co se stalo v Seattlu, nemělo moc společného s WTO. Mám dojem, že tu bylo jasné, že WTO je jen špička ledovce. Protestující především věděli, že existence nebo neexistence WTO ve skutečnosti není rozhodující. I kdyby se tato organizace zrušila, nic to v podstatě nezmění.

 

A o čem by ta změna měla být?

O všem. Váže se k tomu jeden zážitek, který se mi neustále vybavuje, když o tomhle uvažuji. Viděl jsem v ulicích Seattlu zajímavý rozhovor mezi mužem středních let a o polovinu mladším chlapcem. Ten starší popisoval všechny podrobnosti o WTO, jak je netransparentní, antidemokratická a tak podobně, a jak bychom se s ní měli vypořádat. Chlapec po chvíli ztratil pozornost a pak se na něj pouze podíval a řekl: „Neznám všechny ty podrobnosti, o nichž jste vykládal, ale vím, že nenávidím mocipány.“ Ten starší chlapík z toho byl úplně vykolejený. Byli ze dvou různých planet. Na jedné žijí liberálové, kteří sice mají detailní přehled o nějaké konkrétní organizaci, ale unikají jim souvislosti. Na druhé žijí lidé, kteří říkají: „Je to celej tenhle systém, kterej stojí za hovno.“

V šedesátých letech zazněl především apel na reformu systému. A jestliže by k ní nedošlo, revoluce by nebyla nikterak radikální. Očekávali jsme velké změny, které měly dle našeho názoru logicky nastat, protože pro ně bylo velmi mnoho lidí. Nikdy nenastaly. Sedmdesátá léta pro nás začala především kladením otázek: Co znamená heslo „revoluce na prvním místě“? Jakou o ní máme představu? Došli bychom tak k nějaké skutečné změně? Jdeme správným směrem? Nyní o více než třicet let později je revoluční hnutí mnohem méně optimistické a idealistické. Zároveň ale také není obětí různých iluzí.

Nikdy jsme pořádně nepřemýšleli o technice, jak je důležitá pro kapitalismus. Nikdy jsme se skutečně nezabývali médii, jak vytvářejí předobraz „pravdy“. Nezabývali jsme se ani technologií moci a jak je právě moc u revoluce zrádná. I tzv. revoluce každodenního života nám byla relativně cizí. To vše dnešní hnutí vidí jako zásadní otázky. Navíc stále zřetelněji ukazuje na rozdíl mezi tím, jaká by společnost měla být a jaká ve skutečnosti je.

 

Vyplývá z toho tedy, že v současnosti žijeme v revoluční atmosféře?

Ne tak úplně. Současný systém je obrácenou tváří totality a ve společnosti převažuje názor, že máme nějakou, sice omezenou, ale přesto svobodu. Skutečně, můžeme si vybrat mezi přijetím systému a jeho odmítnutím. Ovšem problém je v tom, že když ho odmítneme, tak to pro nás bude mít drastické následky. Skutečně nevím, v čem je ta svoboda natolik jiná než v nějaké takzvané diktatuře. Přijde mi, že je vcelku jedno, skončí-li člověk na ulici nebo ve vězení. Ale hnutí, které se vzpírá takovéto formě moci, má mnohem větší šanci dojít ke skutečné změně principu lidské existence. Takže abych odpověděl na otázku, v současnosti není revoluční atmosféra, ale ve chvíli, kdy bude, je naše hnutí schopno uskutečnit své sny a naděje bez toho, aby nastolilo novou formu moci.

 

Kdybychom to měli převést do praktické roviny, co by z toho pak vyplývalo?

Na jednu stranu je tenhle systém natolik zkurvenej, že cokoli uděláme proti němu, je smysluplné. A je vcelku jedno, jestli to znamená ochranu biodiverzity nebo snahu pomoci mláceným ženám. Ale všechny tyto počiny jsou v podstatě obranou proti útokům systému.

 

Co to znamená zaútočit?

To je obtížná otázka, protože někdy bývá teorie ve světle jednotlivých praktických kroků seznána jako nepostačující, nebo naopak příliš náročná. Ale myslím, že má smysl neustále a neustále bořit rituály moci. Narušovat funkci všech jejích institucí, s nimiž jen můžeme přijít do styku. V praxi to znamená vyhlášení permanentní občanské neposlušnosti. Vytrhnutí mýtů, jež jsou kolem institucionálního rámce žití opředeny, z jejich kontextů tím, že je prostě můžeme při jakékoli příležitosti pošlapávat, vulgarizovat, zesměšňovat. V praxi to znamená nahradit společenský systém.

 

Jak jste ale sám již dříve naznačil, jedinec, jenž by takto jednal, by byl rázem tvrdě postihnut. Těžko si dokážu představit, že bych přišel třeba na úřad, začal tam dělat opičky, poté bych si zažádal v zaměstnání o pětiletou dovolenou a přitom šéfovi vytrhnul zub. To by se asi dosti tvrdě podepsalo na mých existenčních možnostech...

Jistě, ale jaká přímá akce není nebezpečná? Tahle by mimochodem měla i velmi vtipný ráz.

 

Ovšem většinu přímých akcí nedělá člověk tak úplně sám a navíc se jimi nenechává alespoň neodvolatelně pro nic za nic marginalizovat.

To je fakt. Otázkou ovšem je, jaký je rozdíl mezi materiální marginalizací lidské bytosti a neustálou odcizeností jeho života. Takhle byste alespoň skutečně mohl prožít zajímavé dobrodružství:-)

 
Nenechám společnost, aby mě zabila

Rád bych se vrátil k oné revoluční atmosféře. Co to vlastně znamená?

Chápu pod tím to, že lidé porozumí tomu, jak je celá struktura téhle společnosti nebezpečná. Od začátku do konce. Jinými slovy, první věcí, na kterou je třeba poukázat, je, jak šílené je hrát podle pravidel společenského řádu. Představa toho, že se vám někdy pomocí reforem podaří zastavit nebo zásadně zpomalit monstrózní rozvoj kapitalistické technologie a civilizace, je pošetilá.

Budoucnost environmentálního hnutí dle mého názoru závisí na tom, jak široký a zároveň hluboký záběr se mu podaří získat. To je ta otázka, která musí být zodpovězena. Nedávno jsem přemýšlel o hnutí Earth First! (3), které křičí: „Neuznáváme žádné kompromisy při obraně matky Země.“ Ale co to ve skutečnosti znamená? Kompromis? Jak můžeme vědět, co to je kompromis? Je to společenský koncept. A my všichni jsme již kompromis volky nevolky udělali, protože jsme součástí systému. Potřebujeme si ujasnit, co skutečně chceme a co máme na mysli.

 

O co jde, upřesníme-li to?

Jde o to, že se musíme rozhodnout a uvědomit si, zda-li chceme skutečně zastavit industriální společnost, její dějiny a společenský koncept Leviathana, jenž opanuje lidské bytí. Myslím si, že mnoho lidí, i když bude sociální klima seberevolučnější, se stále nebude moci zbavit materiálních závazků a pozic.

 

Je to tedy opět otázka, zda společnost bude ochotná změnit své chápání světa.   

Ano, já myslím, že musí. Chce-li ještě vůbec existovat. A chce-li, aby její existence byla smysluplná a přínosná. Jistě si dokážu představit, že mnoho cílů revolučního hnutí bude mít pro lidi zvyklé uvažovat pouze v rámci mocenského systému nepochopitelné rozměry. Především pro lidi západního světa to pak bude i hotové vytrhnutí veškerých jejich dosavadních sociálních zvyků z kořenů. Ale navzdory všemu respektu vůči lidem, kteří mají jiný názor než já, si myslím, že revoluční hnutí musí své základní cíle ve společnosti prosadit. Prostě proto, že tady již nelze oddělit a separovat svobodu na několik lokalit.

Často slýchám, proč si tedy nezalezu někam do pralesa, nesvítím si tam loučí a nedržím klapačku. Z několika důvodů – protože bych jednou svou louč rozžal nad vykácenou mýtinou, protože se mi nechce podlehnout moci a zbavovat se odpovědnosti. Kdybych nakrásně odfrčel do toho pralesa, odpovědnosti za destrukci planety se nijak nezbavím. Nejde o to nečinit něco zlého, ale zabránit tomu, aby něco zlého bylo činěno. Takže kromě toho, že si nikterak nepomohu, navíc ještě budu v pozici vyhnance. Copak nespokojení lidé, kterým se nelíbí plýtvání společnosti, totalita moci, to, že se vládnoucí pařát rozevírá nad celým lidským pokolením a přitom je nějakým záhadným způsobem neviditelný pro většinu těch legračních dvounohých bytostí, kterým se říká homo sapiens sapiens... Copak všichni odpůrci tohoto systému mají být vykázáni do vyhnanství? Nasrat! Mohu to úplně klidně otočit a zeptat se těch velkorysých pánů a dam, co mne posílají do pralesa: Proč si nečicháte sami, zavření někde ve vakuovém prostoru se svým čtyřkolým miláčkem, všechno to svinstvo, co z něj jde? Proč si nelijete všechny ty toxiny pouze a jenom do svých lahodných drinků? Proč je cpete do řek, kde se koupou naše děti? Jen si je užijte sami... A tak bych mohl pokračovat. Jde o to, že důsledky technologie, vliv moci a globální dopady odcizení člověka od přírody nejsou nějakou záležitostí, kterou by si mohli užít jen ti, jimž se to líbí.

V tomto případě prostě zbývají dvě řešení. Buď bude naše hnutí zkrátka a jednoduše stejné jako různé nevládky a bude se skrývat za štítem „demokracie“ a „respektu vůči ostatním“, nebo skutečně vynaloží všechny síly pro to, aby vymýtilo ze společnosti mocenská dogmata a sociální paradigmata, jež uvrhají člověka do poroby.

 

Jste tedy pro to, aby se z hnutí stala jakási avantgarda?

Nikoli, jsem proto, aby hnutí reflektovalo zájmy lidí. Je ale logické, že se bude snažit prosadit své zájmy vůči ostatním. Vůči komukoli. Jsou to veškeré naše životní aspirace. A nejen naše, jsou to životní šance pro naše potomky a v některých ohledech i pro ty, proti nimž protestujeme. Hnutí bojuje jen a jen za sebe. Ale proč by nemělo bojovat o své právo na život takový, jaký jeho členové a členky chtějí, i proti vůli lidu? Nemám jediný důvod respektovat vůli společnosti, která by mne mohla poslat do záhuby. Ať už v kapitalismu, nebo v jakémkoli jiném systému.   

 
Revoluce proti všem předchozím revolucím

Rád bych se v našem rozhovoru vrátil o něco nazpět. Zdá se mi, že jsem tam našel rozpor. Na jednu stranu kritizujete Earth First! za její nekompromisní postoj při obraně Země a tvrdíte, že kompromis je společenský koncept. Na druhou stranu ale již neuznáváte možnost dohody při vytváření nové společnosti... Opravte mne jestli se mýlím...

Pod pojmem kompromis jsem měl na mysli dohodu v prostředí podobných skupin. Například tedy mezi primitivisty a postindustrialisty. (4) Dokážu si velmi dobře představit uzpůsobení společnosti do mnoha různých tváří – s jinými životními návyky a hodnotami. Jsou však některé principy, které zkrátka společnost jako taková, aby se vymanila z mocenských struktur, musí popřít. Nepopře-li je, vytváří novou moc a je úplně stejná, jako civilizace, proti níž bojovala. Maximálně s tím rozdílem, že se změní role utlačovatele a utlačovaného.

 

Zmínil jste určitou ochotu dojít ke kompromisu mezi sociální ekologií a primitivismem. Mohl byste popsat rozpory, které ze mezi těmito ideovými cestami nacházejí?

Primitivismus není pouze hlubinná ekologie sama o sobě. Netýká se pouze záchrany přírody, ale zároveň rozvádí i jiné modely společenských vztahů. Stejně tak ani koncept sociální ekologie, tak jak ji známe třeba od Murraye Bookchina, není pouze o vztahu člověka a přírody. Vytváří i nástin alternativní společnosti. Nebo chceme-li, alternativního společenského či individuálního jednání. A ať již v nástinu fungování alternativní společnosti nebo v hodnotovém žebříčku a dokonce i v přístupech k oné záchraně přírody nacházíme mezi hlubinnou a sociální ekologií – u obojího samozřejmě v anarchistickém podání – mnoho rozporů, jež jsou zásadní.

Nevím, jaký rozsah má váš časopis, ale asi ne dostatečný na to, abych zde popsal všechny rozpory hlubinné a sociální ekologie. Přistoupím-li tedy k těm nejzásadnějším, jedná se u sociální ekologie především o využívání vědy a technologií, přístup k dějinám a jejich úloze při tvorbě symbolického systému a o v podstatě antropocentristický postoj. Jsem přesvědčen, že civilizaci je třeba demontovat včetně jejích samotných základů. Proces tvorby dějin a jejich interpretace je poté jenom vyvrcholením snah o legitimizaci „pravdy“ moci. Dějiny jsou v podstatě iluzí, která je braná jako skutečnost, a snahou o naprosté ovládnutí minulosti. Také si myslím, že nemá smysl obracet se s důvěrou k postindustriální společnosti, protože industrializace v jakékoli formě je opět jen a jen snahou o získání autority nad okolím – přírodou. Nicméně, rozdílný přístup hlubinné a sociální ekologie k pojetí člověka v přírodě vidím jako nejzásadnější a asi nepřekonatelný problém.

 

Máte pocit, že sociální ekologie, a konkrétně Murray Bookchin, se přiklání k antropocentrismu, jenž by dával přírodě pouze instrumentální hodnotu?

To rozhodně ne. Určitě alespoň ten Bookchin ne. Nicméně jejich východiska je nakonec stejně k určité podobě antropocentrismu přivedou. Ovšem ne k tomu, jež je vůči přírodě odcizený a vykořisťovatelský. Primitivistům jde ale o princip rovnosti, respektu a solidarity, jehož přijetí ve vztahu k životnímu prostředí je naprosto nutné. A tento princip nelze prosazovat skrze vnímání role člověka jako hybatele.

 

Nicméně mám pocit, že v Our synthetic enviroment (5) píše Bookchin právě o vzájemném respektu a sociální a ekologické solidaritě, když v rámci ekosystému rozvíjí myšlenky anarchokomunismu a mutualismu...

Jistě, tyto myšlenky ale nelze rozvíjet dále, je-li jejich jediným hybatelem člověk. Samozřejmě jde o úhel pohledu, který k životnímu prostředí ten který z nás zaujímá. A možná i v tomhle by nakonec hlubinná a sociální ekologie našla pár bodů, v nichž by si navzájem přikývly.

 

Vraťme se tedy zpět k primitivismu. Co to znamená zničit dějiny? A jak dosáhnout dekonstrukce civilizace?

Znamená to vymanit se ze soukolí zinstitucionalizovaného vědomí. Míra odcizení v technologické civilizaci je až neuvěřitelně bijící do očí. Dějiny jsou jedním ze stavebních kamenů této civilizace. Když Fredy Perlman tvrdí, že jsou tu pouze pro to, aby udržely vlastnictví a rituály moci, já mohu ještě dodat, že jsou snahou o neustálou kontinuitu poroby a otrockého řádu, který přináší spolu se západním pojetím světa. Dekonstrukce civilizace je pak nutně založená na naprostém odposvátnění nabubřelého egoismu současné společnosti. Civilizace je postavená na dějinách a revoluce, která půjde proti civilizaci a všem jejím výdobytkům, musí odhalit hrůznou tvář dějinného pojetí seberozvoje. Rozvoj jednotlivce přece nemusí být vždycky materiálního charakteru. Znamená to vlastně, že tato revoluce by šla proti výsledkům a výdobytkům všech minulých revolucí. A ne, jak tomu v minulosti bylo zvykem, jen proti výsledkům revoluce předcházející.

Nezbytná potřeba práce (u Marxe) a nezbytnost sebeovládání (u Freuda) vedou k té samé věci: civilizaci. Tato špatná přikázání definitivně odvrátila lidstvo od přírody a přinutila ho upnout se k dějinám jako k neustále se prodlužující kronice masových neuróz, jak napsal Turner. Freud věřil ve vědecký či matematický úspěch coby nejhodnotnější okamžik v civilizaci, která podle něj docela přesvědčivě vypadá, že je schopná zajistit fungování symbolické přírody. A nakonec řekl, že neurózy jsou cena, kterou platíme za největší krok směrem k blahobytu člověka.

To pro mne zní neúnosně. Civilizace je dosaženo a udržuje se v pohybu jen díky neustálému tvoření symbolické pravdy, která je do nekonečna omílána ve všech jejích komunikačních prostředcích. Ale problém je, že nakonec zjišťujeme, že jedinou pravdou je pravda moci. Což je samozřejmě nesmysl. Nicméně v prostředí korporačně státních struktur je ten, kdo se rozhodne mít svou pravdu, označen za lháře. A lež je zřejmě, podíváme-li se na brutalitu trestů za ni, velmi nebezpečná. Ovšem můžeme to obrátit: Lež, která se snaží trestat ty, co mají pravdu, je skutečně velmi nebezpečná. Nicméně to jediné, co zaručuje její fungování, je to samé, na čem stojí celá civilizace: Odcizení a vykořisťování.

 

Jakou roli má v tomto konceptu boj s technologií?

Boj proti technologii a vědě je nesmírně důležitý. Nejen kvůli nim samotným. Není to pouze snaha zabránit hrozbám, jež technologie a věda přináší životnímu prostředí. Jedná se zároveň i o boj proti tomu, co je s nimi spojeno: odcizení člověka od přírody; mýtus vědeckého pokroku a zaručeně správných odpovědí, které nám věda může poskytnout; nové náboženství, které věří, že každý problém se dá vědecky vyřešit. Zároveň je technologie jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů moderního kapitalistického řádu. Umožňuje dosáhnout nadvlády nad přírodou. Ale na to si vlastně můžeme jen hrát. Stává se však i prostředkem k ovládnutí méně technologicky vyspělých společností a je v ní obsažen klíč ke konstrukci civilizace založené na uzurpaci individua a vyprázdnění vztahů v kolektivu.

 
Od kdy se to děje?

Od počátku lidských dějin. Tedy od neolitické revoluce. Veškerá touha po efektivitě a ovládnutí sfér do té doby člověku neznámých – jeho okolí – začíná právě ve chvíli, kdy si ta či ona společnost poprvé dokázala vytvořit nějaký dějinný koncept svého rozvoje. Dějiny jsou průvodním znakem technologizace společnosti. Jakákoli technicky vyspělá civilizace vždy nutně potřebovala dějiny k tomu, aby se mohla rychleji rozvíjet. S tím přichází na scénu vývoj písma a jazyka jako abstraktního způsobu ovládání a abstraktní míry jako vymezení soukromého majetku. Ve chvíli, kdy společnost začala znát dobře svou historii, samozřejmě v kontextu vládnoucí elity, dokázala se mnohem dynamičtěji vyvíjet a získávala stále větší a větší moc. Nebyla již odkázána na paměť jedné nebo dvou generací. Dokázala si vytvořit vlastní schéma minulosti, což v praxi znamenalo, že děti přestaly pociťovat nutnost vazby se svými rodiči. Od té doby již nepotřebují, aby překonávaly své rodiče a nechávaly se od nich poučovat. Lidstvo se, jak se tomu dnes říká, odpíchlo od bodu nula a namířilo do éry moderního člověka.

Zároveň s tím, jak technologie vznikala, dávala novou moc svým vlastníkům. Přirozeně rovnostářské vztahy, jak je popisuje například Clastres v Kronice indiánů Guayaki (6), v té chvíli přestávají fungovat. Technologie přináší spolu s vlastnictvím půdy odcizení člověka od přírody, což v důsledku znamená nástup monstra jménem lenní panství. To je schéma, které až do dnešních dob určuje lidské osudy podle velmi elitářského klíče.

 

Chápu to správně, že cílem hlubinné ekologie je tedy odstranění důsledků neolitické revoluce?

Ano. Máme-li bojovat proti civilizaci, musíme jít k jejím kořenům, proti výsledkům neolitické revoluce. Proti chiméře pokroku, blahobytu, konzumerismu a ovládání. Nejde o to, proti jaké revoluci se stavíme, ale o to, že chceme dojít ke společnosti od přírody neodcizené. Neznamená to, že musíme vypadat jako pravěcí lidé. To je naprosto neuskutečnitelné a je to nesmysl. Spíše se jedná o změnu hodnot tak, abychom se nesnažili vytvářet si mocenskou pozici nad ostatními lidmi a přírodou. Abychom zastavili vykořisťování a odcizení, jež obepíná lidskou existenci od nástupu civilizace. S tím je spojeno i odtechnologizování společnosti, o níž jsem již mluvil. S tím je spojeno i zavržení dějin s jejich zkresleným výkladem minulosti a s jejich touhou po zachování dědictví mocenských elit.

 
Komu by se chtělo bránit systém?

U těch dějin bych rád ještě chvíli zůstal. Právě Pierre Clastres ve své knize Kronika indiánů Guayaki píše, že se jejich společnost zhroutila ve chvíli, kdy se mezi nimi usadili konkvistadoři a začali s nimi žít. Přestože se jim fungování společnosti v kmenech amazonských indiánů líbilo, zničili ji tím, že jí začali psát dějiny. Znamená to, že primitivismus je tedy opět revoluční koncepcí, která potřebuje být naprosto globální, protože kdyby nebyl, hrozí mu něco podobného jako onomu indiánskému kmeni?

Dá se to tak říci. Ovšem opět, nelze si myslet, že například vůbec nebude fungovat jazyk, tak jak ho známe, že nebude existovat jakýkoli záznam minulých činů atd. Pokud se na primitivismus díváme s odstupem, musíme ho brát do značné míry jako hodně přemrštěný koncept. Jde o to, aby se lidské chápání a cítění spíše posunulo k hranicím anarchistických myšlenek spojených s co největším odstraněním té techniky, která jakýmkoli způsobem může závažněji poškozovat životní prostředí. Jde o dlouhodobý proces, který je ale nutné v nejbližších chvílích zahájit. Je jedno, jestli si jeho nositelé budou říkat anarchisté, komunisté, primitivisté nebo třeba puntíčkovaní chrobáci. Důležité je, aby revoluční hnutí nevytvářelo nový symbolický systém, novou civilizaci, další společnost, která bude založená na otroctví, porobě, odcizení atd.

Nemyslím si, že společnost, jež by vznikla na hodnotách vzájemného respektu, svobody a solidarity a nebyla by odcizená, by tvořila dějiny, jejichž účelem by bylo vlastnictví. Stejně tak jako nevěřím tomu, že by dál pokračovala v ničení Země a podobných věcech.

 

Dosud jsme se bavili především o vzdálených horizontech možností, jak se vzepřít otrockému řádu „blahobytu“, dějin a odcizení našich životů. Nyní bych se ale na závěr našeho rozhovoru rád zeptal, co by podle vás měli a mohli lidé dělat v blízké době?

V kinech jsme nedávno mohli vidět například film Fight Club (v ČR známý pod názvem Klub rváčů – pozn. autora), který je absolutně proti konzumu. Hlavní poselství tohoto filmu je jasné: Život, jehož účelem je konzum, shledává naprosto nešťastným a absurdním. Konzumerismus je mor, který zachvátil mozky mnoha lidí. Já si však myslím, že takto nemohou příliš dlouho žít šťastně.

Popravdě řečeno stále doufám, že vládnoucí struktura je k zániku blíže, než si myslíme. Kdybychom věděli, jak na ni vyvinout nátlak, měla by daleko méně podpory. Takže si myslím, že není od věci ptát se, kde a jak zaútočit (a nemluvím pouze o fyzickém, násilném útoku). Díky tomu se celý systém může zhroutit. Nehodlám už nikdy brát jako dané, že civilizace má a vždycky bude mít značnou podporu. Stejně tak si nemyslím, že svržení této struktury musí být neskutečně krvavý zápas. Kdo se za ni skutečně postaví? Kdo ji bude bránit? Kdo tento systém podpoří a uvěří mu?

Jistě, mluví se o tom, že vládnoucí elita je po zuby ozbrojená. Má na své straně policii a armádu. Ale i to jsou jenom lidé. Možná to je ale jenom moje přání a nesmyslná představa.

Zároveň je pravdou, že během mnoha stávek, převážně v 19. století, se bezpečnostní složky vzepřely rozkazu. Odmítly postřílet stávkující dělníky a párkrát se i přidaly na jejich stranu. Celé regimenty. Jasně, zatím se to na žádné alterglobalizační demonstraci nestalo. V Janově zabili Carla Giulianiho. Možná je to jenom nějaké moje sci-fi, ale v nějakou chvíli, na nějakém místě může postávat pár policistů, kteří se kolem rozhlédnou a pak si řeknou: „Do prdele s tím, přece nebudu střílet na neozbrojený lidí, abych bránil stát korporací.“

Poldové to nemají lehké. Uvědomíte si to, když se podíváte, kolik je mezi nimi alkoholiků, sebevrahů apod. Nevypadá to, že by byli zas až tak šťastní a spokojení. To, jakým způsobem se jejich životy stávají prázdnějšími a nepotřebnějšími, čili jaké mají společenské uznání, je neuvěřitelné. Nemyslím si, že při tom všem to bude s tou jejich loajalitou tak horké. Neříkám, že si všichni sundají uniformy a budou nazí tancovat v ulicích, na nichž budou sázet stromky. Ale nejsem si tak jistý, že jsou to všechno zrůdy odtržené od reality. Naopak, jsou ze strany státu vykořisťovaní, ze strany života odcizení a ze strany nás obyvatel... všeobecným konsensem posílaní do hajzlu. Ani armáda to nemá lepší. Kdo by chtěl bojovat a na rozkaz nějakýho neduživýho kokota ve vládním křesle zabíjet a možná i umřít kvůli tomu, že si nějaký prezident léčí svůj komplex vůči dějinám? Nebo že se nějaká vlivná kapitálová skupina snaží překlenout své problémy se zisky... Je to ujeté. To všechno, co je kolem nás, v čem žijeme, co se nazývá moderní společností, kapitalismem a já nevím jak ještě, to všechno má jednodušší název – naprostá sračka. Celý tenhle systém je natolik nepřátelský a sebevražedný, že neznám žádnou jeho část, kterou by mělo smysl zachraňovat. Když lidé porozumí tomuto – a pochopí, že systém ničí planetu – osvobodí je to k tomu, aby uchopili život do svých rukou a začali žít tak, jak sami chtějí.

Rozmlouval Matěj Pálka
Děkuji za rozhovor.
  
Poznámky:

1. Pod pojmem sensibilita je myšleno cítění. Tedy změna životních hodnot a zároveň získání hrdosti na svůj názor. Prosazovali ji surrealisté, poststrukturalisté i situacionisté.

2. Demonstrace proti Světové obchodní organizaci WTO (World Trade Organization) v americkém městě Seattle v roce 1999.

3. Mezinárodní platforma radikálních obránců životního prostředí a zelených anarchistů. Více informací na www.ecn.cz/zemepredevsim a www.earthfirst.org.

4. Primitivismus a postindustrialismus jsou environmentalistické koncepce. Primitivismus se chce vrátit do stavu před vznikem civilizace, která je podle jeho stoupenců zdrojem ničení životního prostředí. Postindustrialismus předpokládá, že společnost již překonala fázi, kdy hlavním tahounem jejího rozvoje byl průmysl, a nyní může mimo jiné překonat ekologickou krizi zaváděním šetrných technologií.

5. První dílo Murraye Bookchina věnované ekologii, vydal ji pod pseudonymem Lewis Herber roku 1962. Představuje jedno ze zakladatelských děl novodobého environmentalismu – sociální ekologie.

6. Clastres, Pierre: Kronika indiánů Guayaki; Argo, Praha 2003 – jedná se o knihu o indiánských kmenech žijících poblíž řeky Amazonky. Studie anarchistického poststrukturalisty se zabývá především fungováním společnosti v rámci sociální soudržnosti a respektu vůči životnímu prostředí.

Související články:

Nejextrémnější myslitel na světe - portrét Johna Zerzana

a-kontra
texty
ročník
číslo