Prvomájové projevy anarchistických skupin na Střeleckém ostrově a Festivalu proti rasismu

"Svoboda je slovo, o kterém často přemýšlíme a jehož obsah chceme zakoušet co nejčastěji. Nejsme ale sami, kdo mluví o svobodě. Svoboda se stala klíčovým slovem snad všech ideologií. Dokonce i neonacisté, nostalgici po režimu, který svobodu dokonale popřel, si dnes někdy říkají „svobodní autonomní nacionalisté“. Svoboda se tak stala zaklínadlem a hrozí jí bezobsažnost a zneužívání," i to zaznělo v prvomájových projevech anarchistických skupin (A-kontra, Anarchofeministická skupina a Československá anarchistická federace) na prvního máje v Praze na Střeleckém ostrově a Festivalu proti rasismu. Nabízíme Vám celé jejich znění a možnost stažení ve formátu pdf.

Prvomájový projev pro anarchistické setkání na Střeleckém ostrově v Praze

Vážení účastníci a vážené účastnice tohoto shromáždění,

jsme rádi, že vás můžeme přivítat na tomto tradičním místě dělnických a anarchistických prvních májů. Připomeňme si, že se kvůli této tradici jedná i o místo častých útoků na prvomájovou tradici – ať už to byla roku 1999 demonstrace neonacistů z Národního odporu, nebo loni shromáždění Vlastenecké fronty a Národního sjednocení. V obou případech šlo o pokus dát najevo anarchistům převahu, vytlačit nás ze symbolického místa prvomájové tradice. V obou případech bylo anarchistické a šíře antifašistické hnutí schopno důstojně reagovat protiakcemi. V obou případech se státní aparát postavil na stranu ultrapravice. Politické strany u moci přicházejí a odcházejí, ministři vnitra se mění, policejní ochrana pro neofašisty a neonacisty trvá.

Prvomájové střety našeho hnutí s ultrapravicí symbolizovaly hlubší rozpor uvnitř samotné prvomájové tradice. Má se připomínat jako tradice bojů za osvobození všech, anebo jenom některých? Je cílem bojů spojených s touto tradicí celosvětově překonat vykořisťování práce, anebo mobilizovat ještě usilovnější práci pro domnělé blaho národního kolektivu či nějaké údajně nadřazené rasy? Bojujeme proti neviditelné ruce trhu proto, abychom dosáhli světa svobody a rovnosti, anebo proto, aby na její místo přišla vláda tvrdé ruky, v níž bude každý znát své místo ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti?

Ke zodpovězení těchto otázek nám může pomoct, pokud se na chvíli vrátíme do dělnických čtvrtí amerického Chicaga v osmdesátých letech 19. století, z nichž prvomájová tradice pochází.

Především by nás mohlo zaujmout, že velká část jejich obyvatel jsou imigranti, tedy ti, které česká ultrapravice, ale i mnoho populistů uvnitř hlavního proudu popisuje nenávistnými odsudky s tím, že se jedná o „přivandrovalce“, kteří „berou práci našim lidem“. Z pěti popravených, na jejichž památku se první máj slaví, byl pouze jeden rodilým Američanem. Zatčení radikálové vydávali časopisy v angličtině, němčině i v češtině. Tehdejší dělnické hnutí velmi dobře vědělo, jak hloupé by bylo nechat se rozdělovat poukazem k národním či rasovým bariérám. Vědělo, že společné postavení spojuje lidi napříč jazyky a územními hranicemi. Měli bychom to mít na paměti i my. Většinová společnost přistupuje k migrantům v Česku buď jako k nevítané konkurenci, nebo jako k lidem, jejichž práce a životy jsou cizí a neviditelné. Měli bychom se namísto takového přístupu naučit brát migranty jako rovnocenné účastníky stejného sociálního boje, který vedou čeští a nadnárodní kapitalisté právě tak proti nim, jako proti nám. Až budeme umět společně stávkovat, jako to uměli pracující v Chicagu bez ohledu na to, jestli mluvili anglicky, německy nebo česky, budeme mít mnohem větší naději nejen na úspěch. A to nejen na úspěch v konkrétních bojích, ale i na uskutečnění našeho cíle – společnosti svobodných a rovnocenných lidí.

Vedle toho, že odsouzení dělničtí aktivisté byli až na jednoho imigranti, si rovněž zaslouží připomínku, že to byli anarchisté. Šlo tedy o lidi, pro které dělnické boje neměly význam jen svými bezprostředními požadavky, ale nepatřili ani k zástupu politických parazitů, kteří se snažili tyto boje zneužít pro prosazení té či oné podoby státu, v němž by oni sami byli u moci jako domnělí „představitelé“ pracujících. Jednalo se jim o dosažení takového světa, v němž nebude mít smysl bojovat o snesitelnou míru vykořisťování práce, neboť samo vykořisťování práce bude minulostí. Šlo jim o společnost, která odstraní různé podoby útlaku. Ať už mělo jít o ekonomický útlak v podobě kapitalismu, který dává malé menšině záruku jejich soukromého vlastnictví, zatímco velkou většinu vydává této menšině na pospas a nutí ji pracovat za podmínek, které si nevybrala. Ať už mělo jít o útlak politický, ztělesněný v instituci státu, který dává malé menšině moc rozhodovat o ostatních. A ať už mělo jít o útlak kulturní, projevující se v různých předsudcích.

„Je souzena anarchie,“ shrnul zmanipulovaný proces, který poslal v Chicagu pět anarchistů na popraviště, státní zástupce Julius Grinnell. Může se zdát, že dnes jsme již zcela jinde, že pronásledování lidí pro politický názor je pouhou věcí minulosti. Ano, skutečně u nás nedochází k justičním vraždám a represe proti radikálním hnutím nejsou ani zdaleka tak drtivé. To ale neznamená, že bychom je měli přehlížet. I stávající moc má své protiextremistické policejní oddělení. I stávající moc špehuje své odpůrce a tahá je po soudech. I stávající moc některé myšlenky zakazuje. To se jasně ukázalo v případě Komunistického svazu mládeže. Ač nám tato organizace stalinistických nostalgiků není v ničem sympatická, nemůžeme nevidět důvody, za něž byla zakázána. Těmito důvody byla snaha o překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které dává jedné, vcelku malé skupině lidí, moc nad celou společností. Komunistický svaz mládeže se nestal terčem za svůj stalinismus, pro který jej tvrdě odmítáme my. Stal se jím za myšlenky, které sdílejí s popravenými z Chicaga, právě tak jako je sdílejí s podstatnou částí hnutí pracujících.

Neonacisté z Národního odporu a neofašisté z Vlastenecké fronty a Národního sjednocení si našli i letos následovníky. Je jimi Dělnická strana, která dnes hodlá mašírovat Žižkovem a Vinohrady. Název této strany zní docela sympaticky. Můžeme se tedy ptát: Usiluje tato strana, podobně jako anarchisté v předminulém století v Chicagu, o solidaritu mezi dělníky bez ohledu na národnost? Snaží se rozšířit prostor svobody a rovnosti? Je odhodlaná změnit společnost tak, aby překonala různé formy útlaku?

Odpověď bohužel bude znít ne, ne a zase ne. Namísto programu osvobození člověka nám tihle podivní „dělníci“ nabízejí jeho znevolnění. V programu jejich strany si můžeme číst návrhy na to, aby měl každý v občance napsanou svou národnost, aby mohl být každý deportován do své domovské obce, aby měli údajní našinci přednost před údajnými cizinci. Není ani vůbec divu – filutové z Dělnické strany jsou překabátění republikáni Miroslava Sládka, kteří opustili modrookého doktora, ne však jeho xenofobii. Nyní se k nim dokonce přidávají čeští neonacisté. Tato strana tak pokračuje v tradici tunelování dělnického hnutí ze strany krajní pravice. Ta totiž chápala, že si pouze svou ideologií dělníky nenakloní, a tak v maximální možné míře překrádala symboly a hesla socialistického hnutí. Naše Dělnická ministrana nám tak připomíná, že jednu podobnou dělnickou stranu měli i ve třicátých letech minulého století v Německu: jen před slovem „Arbeiterpartei“ měla v názvu „Nationalsozialistische Deutsche“. Jak to tehdy s touto stranou dopadlo, všichni víme.

Ultrapravičáci nám tím ovšem také připomínají, jak problematické je mluvit o dělnické straně. Je třeba spíše mluvit o hnutí pracujících, které svými různými aktivitami bojuje za aktuální zlepšení a představuje zpochybnění stávajících společensko-ekonomických vztahů. Snaha dělat z tohoto hnutí stranu znamená snažit se přizpůsobit ho systému, který toto hnutí přerůstá. Znamená to rozdělovat ho jménem dílčích dogmat a politických zisků několika kariéristů.

Je ovšem třeba říct, že události minulého století ukazují, že pouze dělnické hnutí nestačí. Jsou třeba různá hnutí, která pojmenovávají různé rozměry útlaku – zejména stát, rasismus, sexismus, homofobii, militarismus, ageismus. Anarchisté a anarchistky vždy zdůrazňovali, že útlak člověka má mnoho různých podob a nejde jej redukovat jen na jeden ismus, byť by tím ismem byl kapitalismus. Taková redukce totiž vede k nastolení systému, který si ponechá a mnohdy ještě zintenzivní utlačivé charakteristiky minulých společností.

První máj je svátkem hnutí pracujících. Toto hnutí se obejde bez politických stran a vůdců, ba dokonce mu tyto strany a vůdcové škodí. Neobejde se ovšem bez aktivity. Emancipační hnutí totiž neexistuje jen jako tradice a připomínka jeden den v roce. Nemá jako u sociálnědemokratických a odborových předáků podobu špatného svědomí vůči vlastní tradici, které se vykupuje odpustkem v podobě každoročního kladení věnců. Existuje jako radikální činnost 365 dní v roce. Jen pokud jsme schopni a ochotni naše aktivity takto pojímat, máme právo se hlásit k odkazu chicagských anarchistů a hrdě skandovat:

Odpor žije – boj pokračuje!

 
Projev anarchistických skupin na Festival proti rasismu v Praze na Císařské louce

Svoboda je slovo, o kterém často přemýšlíme a jehož obsah chceme zakoušet co nejčastěji.

Nejsme ale sami, kdo mluví o svobodě. Svoboda se stala klíčovým slovem snad všech ideologií. Dokonce i neonacisté, nostalgici po režimu, který svobodu dokonale popřel, si dnes někdy říkají „svobodní autonomní nacionalisté“. Všechny politické strany, které soupeří o svůj podíl na státní moci, mluví o tom, jak jim leží na srdci svoboda. Chtějí-li vás sledovat kamerami, odposlouchávat vám telefon, preventivně vás zatýkat – buďte si jisti, že to dělají jen kvůli ochraně vaší svobody. Svoboda se tak stala zaklínadlem a hrozí jí bezobsažnost a zneužívání.

To je krásně vidět na těch, kteří jsou v současné době u moci, ať už ve vládě nebo v klíčových postech ve velkých médiích.

Svoboda pro ně znamená především zrušit přerozdělování od bohatých k chudým a zavést modernější podobu přerozdělování – od chudých k bohatým. Tvrdí, že to dělají ve jménu svobody a že tím omezují moc státu. Neříkají ale, že tím otevírají dveře jiným formám donucení – ať už jde o donucení vycházející z ekonomických vztahů, nebo o donucení soukromými mocenskými agenturami. (1)

Jejich představa o svobodě je svoboda izolovaných jednotlivců manipulujících druhými jen proto, že mají víc potištěných papírků, kterým se říká peníze. Ti nejotevřenější z nich dokonce říkají, že pro ně svoboda znamená možnost diskriminovat druhé. Tím ale jen obzvlášť výrazně ukazují důsledky tohoto pojetí svobody: jejich svoboda je pro ostatní nesvobodou.

Máme jiné pojetí svobody. Takové, které vychází nikoli z popření těch ostatních, ale z ukotvení naší svobody ve svobodě těch druhých. Jak napsal anarchista Michail Bakunin, nemohu být svobodným, dokud nejsou svobodní i všichni ostatní. Ve svobodě jiných lidí je třeba vidět potvrzení vlastní svobody, ne její popření. Tato svoboda si je vědoma svých předpokladů, mezi něž patří vzájemná pomoc, mezilidská solidarita, hustá síť společenských vazeb a vztahů, bez níž by jedinec nikdy nemohl utvářet a projevovat svoji individualitu.

Taková svoboda pochopitelně nepřipouští diskriminaci a rasismus. Nepřipouští vylučování lidí kvůli vrozeným charakteristikám a nepřipouští jejich snižování. Ano, nutným důsledkem svobody je různost, ale to neznamená, že různí lidé nemají stejnou hodnotu.

Jinými slovy, máme zde dvojí pojetí svobody. Jedno je oficiální, neoliberální, které vidí člověka jako soupeřivého jednotlivce a které se na kolektivní úrovni projevuje rozeštváváním lidí podle národů či ras, které se vzájemně diskriminují. Jako příklad tohoto pojetí svobody může sloužit prezident České republiky, neoliberální ekonom a zároveň vášnivý nacionalista. Nebo Petra Edelmannová, předsedkyně Národní strany, a zároveň oblíbená žačka neoliberálních ekonomů z Vysoké školy ekonomické. Druhé pojetí svobody je alternativní, anarchistické, které vnímá člověka jako společenskou bytost, jejíž svobodu nelze oddělit od svobody ostatních.

Tato svoboda ovšem neexistuje v podobě dosaženého uspořádání či vzdáleného ideálu. Není tím, co nám někdo dá. Je tím, co si z ní každý z nás sám a my všichni dohromady uděláme. Je hnutím, aktivitou.

Prostor pro tuto aktivitu neskýtají nějaké utopické vzdušné zámky, ale svět, který vidíme teď a tady. Je to svět, který přímo volá po naší činnosti. Je to hluboce rasistický svět, ač se sám od této nálepky distancuje a vyhradil slovo rasismus pro menšinu politických kašparů, kteří věří v biologickou nadřazenost jedné rasy nad jinými. Jenže u toho to nekončí, stačí se podívat kolem sebe. Přístup českého státu, českých podnikatelů a velké části české společnosti k migrantům, kteří jsou vnímáni jako něco podřadnějšího oproti Čechům – to je rasismus. Přístup české společnosti k Romům, na něž se zdvihá káravý prst se slovy „musíte se přizpůsobit“, zatímco jsou vytlačováni do ghett, odíráni lichváři a exekutory a napadáni neonacisty – to je rasismus. A přístup bohatých zemí k chudým zemím, kde umírají miliony lidí na nedostatek základních potravin či léků a pitné vody – i to je rasismus. Žijeme ve světě skrz na skrz prostoupeném rasismem a je potřeba jej jasně pojmenovat a bránit se mu.

Žijeme ale rovněž ve světě, v němž bují různé diskriminace, jejichž výčet zdaleka nezačíná ani nekončí rasismem. Na základě toho, s jakým se narodíme pohlavím, jsme vychováváni k různým sociálním rolím, aniž by se někdo ptal, jestli nám to individuálně vyhovuje. Sociální role spojené s ženstvím navíc stále nezískaly rovnocenné ocenění. Homosexualita a jiné podoby sexuálních vztahů než je vztah jednoho muže a jedné ženy jsou stále udržovány v nerovnocenném postavení. A konečně tu máme nerovnost na základě majetku, nejnověji velmi výrazně posílenou vládními reformami, jejichž ústřední myšlenkou je, že lidé nemají žádná sociální práva, jen svou kupní sílu. A proto zapomeňme například na bezplatné školství či zdravotnictví.

První máj je především svátek, ale nikoli svátek práce či lásky. Je svátkem boje za sociální práva. Je svátkem, který nám připomíná, že stejně jako pracující v 19. století máme i my dnes dvě možnosti. Buďto si jako ti, kdo mají dnes moc, myslet, že ke svobodě patří nerovnost a diskriminace. Anebo se naopak domnívat, že svoboda musí existovat pro všechny a musí tedy vycházet z odstranění nerovností a diskriminace. V tom druhém případě se spolu určitě během roku, který zbývá do příštího prvního máje (a doufejme, že bude stejně vydařený, jako ten letošní) potkáme při různých aktivitách.

 
Poznámky:

(1)            Tento odstavec na festivalu z časových důvodů nezazněl.

 

Projevy zazněly za anarchistické skupiny: časopis A-kontra, Anarchofeministická skupina a Československá anarchistická federace.

texty