Příhodná chvíle, 1855

Pokud uvidíte tuhle knihu od Patrika Ouředníka, určitě si ji kupte. Není drahá a přečte ji rychle. A zjistíte v ní, jak anarchismus vidí jeden velmi zajímavý současný spisovatel.

Kniha Příhodná chvíle, 1855 vypráví fiktivní příběh o osadě Fraternitas, kterou se rozhodli vybudovat evropští anarchisté v Brazílii. Příběh se odehrává v polovině 19. století a není sepsán klasickým stylem. Kniha je rozdělena do šesti částí, z nichž první představuje dopis anarchisty, který osadu svými myšlenkami inspiroval a přispěl k jejímu založení, dalších pět částí je deníkovým záznamem mladého osadníka, který do osady přichází plný ideálů a zde se střetává s reálným životem. Těchto pět částí ale na sebe v pravém slova smyslu nenavazuje. Pouze první dva „deníkové záznamy“ popisují období cesty lodí z Evropy k brazilským břehům a následně dobu asi půl roku po příjezdu osadníků. Další tři části jsou jakousi uměleckou zkratkou, ve které autor využívá již napsaného, aby text popisující situaci v osadě v každém dalším zápisu zkrátil a přeskupil. Případně dodal pár nových vět. Poslední zápis pak už není ani popisem osady, ale jen depresivní vzpomínkou na sen o mrtvé matce… Nejen snahou o uskutečnění politických názorů živ jest člověk...

První část je v zásadě pozitivní a představuje nám zestárlého anarchistu, který se ani na sklonku svého života nevzdal víry v možnost uskutečnění svého snu – svobodného života bez pánů. Ve svém dopise objasňuje důvody, které ho vedly k pokusu založit osadu spravovanou na anarchistickém základu i chyby, kterých se při tomto počínání dopustil. V dopisu rezonuje sžíravá kritika světa spoutaného okovy závislosti i touha tyto okovy rozlámat a stvořit svět nový. Popravdě řečeno, několikrát jsem při čtení uvažoval nad tím, zda se nejedná o autentický záznam či dopis. Natolik věrně dokáže Ouředník napodobit jak styl mluvy 19. století, tak i myšlenkové pochody anarchistického aktivisty, včetně té obtížně uchopitelné kombinace odporu a zahořklosti. Anarchistické myšlenky jsou zde líčeny velmi přesvědčivě (i když snad ne vždy korespondují s představami většinového proudu v anarchismu, např. pokud jde o odmítnutí revoluce), skutečně si od dob Šrámka a Neumanna nelze vzpomenout na procítěnější otisk anarchismu v české literatuře.

Další části jsou již klasickou distopií. Mladý anarchista nastupuje se svými druhy dlouhou cestu do osady a zažívá první náznaky toho, co je všechny čeká na konci – rozdílná očekávání, odlišné přístupy plodící neschopnost konstruktivní spolupráce, ideologická klišé i osobní sobectví. To vše graduje v části věnované popisu reálné situace v osadě. Co se mohlo pokazit, to se pokazilo... V tomto smyslu je kniha velkým varováním před tím, kam mohou vyústit všechny snahy o společenskou změnu, sebelépe míněné. Je otázka, jak k Ouředníkovu dílu přistupovat. Jedná se o literární spodobnění, které nelze měřit či hodnotit podle jeho přiblížení se skutečnosti. Obecně lze knihu chápat jako varování před rozporem idejí a reality. Zatímco prohlášení „staršího bratra“ znějí velmi dobře a mnoho lidí i mimo anarchistické kruhy by v nich vidělo oprávněnou kritiku, představuje druhá část to vnímání anarchie, které je v naší společnosti běžné – krásné myšlenky, ale neuskutečnitelné. Takže ti, kteří by se cítili zaskočeni tím, že je první část oslovuje, se mohou nyní opět uklidnit a říci si – „Jasně, krásně to zní, ale takhle to dopadá“. To by ale bylo příliš povrchní čtení knihy a přemýšlení nad tím, co popisuje. Jejím předmětem totiž nejsou anarchistické myšlenky jako celek, ale hnutí anarchistických kolonií (které bylo mimochodem na svém vrcholu na konci 19. století, nikoli v jeho polovině). Jejich představy o vystoupení z kapitalistické společnosti a o založení vzorných obcí, které budou žít po svém, narážely na nejednu překážku – izolovanost, obklíčení nepřátelským světem, nepřipravenost... Fiaska těchto komunitních experimentů jsou jistě poučná, nelze z nich ale vyvozovat nesmyslnost anarchismu a myšlenek o společenské změně jako celku. Nehledě na to, že Ouředníkův text je literárním dílem a vidět v něm politickou „pravdu“ o anarchismu by bylo asi stejné jako pokládat jeho předchozí knihu Europeana – stručné dějiny dvacátého věku v duchu jejího podtitulku za vyčerpávající historické dílo. Ouředník přispěl chápavou a přitom kritickou perspektivou k poznání anarchismu, nepřinesl ovšem rozhodně jeho vyčerpávající obrázek.

Petr Urbanec
a-kontra
ročník
číslo