Partyzáni s motykou

Partyzáni s motykouVětšina lidí žije a pracuje v prostředí, které patří někomu jinému a na jehož podobu má minimální či vůbec žádný vliv. Naše životy jsou podobně jako získávání a distribuce potravin řízeny lidmi na často vzdálených místech, jejichž hlavní motivací je zisk. Někteří lidé na tuto situaci reagují zahradničením načerno.

Takzvané guerillové zahradničení dává jméno snahám a aktivitám, které se v dějinách objevují de facto od dob, kdy se plně prosadilo soukromé vlastnictví půdy a třídní rozdělení společnosti. Od těch časů až do dnešních dnů vedle sebe existuje menšina těch, kteří vlastní půdu a pozemky, aniž by je nutně potřebovali ke své osobní obživě, a zbytek lidí, kteří v lepším případě vlastní alespoň tolik půdy, která je uživí, ve velké míře jde však o ty, kteří žádnou půdu nemají.
Za guerillové zahradničení se dá označit široká škála aktivit, při nichž si lidé navzdory pochybným zákonům, předpisům, vyhláškám a vlastnickým právům berou zpět zem, kterou kultivují, osévají či jinak přeměňují dle svých potřeb a představ. Přesto se tohoto termínu nejčastěji využívá v městském prostředí, kde jednotlivci, skupiny či širší komunity berou útokem nevyužívané a zanedbané plochy a pozemky, na něž buď kašle správa města, nebo se staly objektem všemožných spekulací s pozemky a nemovitostmi. Nejlépe by tyto snahy bylo možné přirovnat k u nás již zavedenému pojmu squatting, jen s tím rozdílem, že místo nelegálního obsazování neužívaných bytových či nebytových prostor pro bydlení nebo kulturní a sociální aktivity guerillové zahradničení nelegálně zabírá nevyužívanou půdu pro pěstování ovoce, zeleniny, květin či jen pouhé zkrášlení městského prostředí, na němž se mohou podílet celé místní komunity. Vedle toho všeho jsou guerillové zahrady především, ať již plánovaným či nikoli, politickým protestem, který napadá zavedenou praxi soukromého pozemkového vlastnictví. Jsou nenásilnou formou přímé akce, která navrací lidem pouto s jejich bezprostředním okolím.

Diggeři
Jedny z prvních organizovaných předchůdců guerillových zahrádkářů bychom našli v době anglické občanské války a revoluce v 17. století, kdy se objevilo hnutí tzv. diggerů (kopáčů), kteří prohlásili, že Anglie nebude svobodná, dokud nebudou chudí bezzemci moci obdělávat obecní půdu, díky čemuž se budou schopní postarat sami o sebe. V roce 1649 přistoupili k činu a třicet diggerů obsadilo pahorek sv. Jiří v Surrey, zoralo jej a osázelo. Navzdory jejich konečné porážce žoldáky v roce 1650, které si najali velkostatkáři, poskytli diggeři základ pro mnoho bojů o půdu v Evropě a Spojených státech amerických.
Diggeři se hájili tím, že chtěli obecní a dosud neobdělávanou půdu zorat pro obecné dobro. Zlo spatřovali v soukromém vlastnictví, které jeho majitelé získali a udržují utlačováním. Opakovaně se pokusili uskutečnit venkovskou komunu a v ní takové uspořádání, které by bylo podnětem k dalekosáhlé revoluci. Diggeři byli většinou chudí lidé, oběti ekonomického úpadku, který následoval po občanské válce. Poznali, že byli oloupeni bohatými nejen o politická práva, ale i o základní životní prostředky. Jejich protest byl především výkřikem hladu. Přesto v nich historik anarchismu George Woodcock spatřuje předchůdce anarchistické tradice přímé akce.

Další předchůdci guerillových zahrádkářů
Velká hospodářská krize ve Spojených státech amerických měla za následek obrovskou migraci lidí, kteří nemohli najít práci. Po Oklahomě a Texasu byly přesídlovány celé komunity, protože zemědělství zažívalo špatné roky. Mnozí z těchto migrujících lidí byli chudí po generace, ale dokud měli půdu, stále si udržovali kontrolu nad svými životy. Najednou, když byli přinuceni opustit své farmy, migrovali po tisících do Kalifornie v naději, že naleznou malou farmu, kde se uchytí a začnou znova žít a pracovat. Ale jediné, k čemu došli, bylo poznání, že sen o vlastnictví půdy na novém místě byl právě jen snem. Nebyl způsob, jak si opatřit základní potřeby, a tak byli lidé nuceni prodávat svou práci za stále směšnější cenu. Někteří, rozhněváni nespravedlivou distribucí bohatství a moci, se dali dohromady a zahradničili na zanedbaných pozemcích. Tito lidé věděli, jak si vypěstovat své jídlo, a obdělávání země kolem sebe chápali jako své nezcizitelné právo.
Asi nejproslulejším „guerillovým zahradníkem“ se stal Elzéard Bouffier, alias „Muž, který sázel stromy“ ze stejnojmenné povídky Jeana Giona. Strohé, avšak poutavé vyprávění seznamuje se samotářským pastevcem, který – nikoho se neptaje – sází stromy v předhůří francouzských Alp. Za desítky let svého snažení (první polovina 20. století) změní ponurou a nehostinnou krajinu v životem kypící kraj. Povídka si získala rychle oblibu, byla přeložena do mnoha jazyků a stala se i předlohou kanadského animovaného filmu.

Guerrilla gardening
Podobných příběhů bychom jistě nalezli více. Samotný výraz „guerrilla gardening“ byl podle free encyklopedie Wikipedia poprvé použit v roce 1973 Liz Christy a její skupinou Green Guerrilla, která působila v prostoru Bowery Houston v New Yorku. Skupina přetvořila opuštěnou soukromou parcelu na zahradu, o niž se dodnes starají dobrovolníci a dokonce se dostala pod záštitu městského parkového oddělení. Guerillovému zahradničení bylo věnováno i několik radikálních zahradnických knih. Guerrilla Gardening vyšla v roce 1983 a je od Jonha F. Adamse, který se tak pokusil povzbudit amatérské zahrádkáře k různým alternativám. Stejné jméno nese i kniha od Barbary Pallenberg, která instruuje, jak vytvořit zahradu s minimálním rozpočtem.

Hnutí bezzemků
V zemích globálního Jihu má proces globalizace za následek pošlapávání svébytnosti jednotlivých kultur, tradičního způsobu života a odbourávání sociálního zázemí. Velký počet místních obyvatel se ocitá bez možnosti obživy, jelikož většina zdrojů (půda, voda atd.) přechází do rukou nadnárodních korporací a velkostatkářů. Nejen z tohoto důvodu povstali v roce 1994 v jihomexickém Chiapasu zapatisté (o situaci v Mexiku A-kontra průběžně informuje). Reakcí na tento stav jsou dále také spontánní hnutí bezzemků, jejichž cílem je pouze jedno: vzít si zpět to, co jim náleží, půdu, a zajistit tak obživu sobě a svým rodinám. 
Největších rozměrů dosáhlo hnutí bezzemků v Brazílii, kde je známé pod názvem Movimento Sem Terra (MST). MST organizuje od roku 1984 masivní okupace půdy. Není členskou organizací, takže se přidat může každý, kdo přišel o půdu a snaží se změnit svou situaci. V letech 1997 až 1999 tak přibližně dvě stě tisíc rolníků a jejich rodin nelegálně obsadilo 244 ploch nevyužívané půdy. Vedle okupací půdy pořádají skupiny bezzemků také např. protestní akce. Sympatie vlády a ekonomických elit rozhodně nezískaly, a tak se musí potýkat s těžkými represemi – v letech 1984-1998 bylo během konfliktů o půdu zabito více než 1600 aktivistů. MST napomohlo i vytvoření několika stovek dělnických asociací a necelého sta malých průmyslových center.
Dalším příkladem odporu vůči sociálním dopadům ekonomické globalizace mohou být Filipíny, kde je půda také soustřeďována do rukou místních i zahraničních společností a velkostatkářů, což přispívá k neutěšené sociální situaci a přesídlování mnoha rolníků. Proti tomuto stavu aktivně vystupuje Filipínské mírové hnutí bezzemků. „Cizí“ půdu využívají někdy i plantážoví dělníci. Např. dělníci z Tacamiche v Hondurasu nezákonně pěstují zeleninu na půdě nedaleké opuštěné plantáže. Za připomínku stojí i hnutí obyvatel chatrčí v Jižní Africe, které zřizuje zahrady, např. v osadě Kennedy Road.
Venkovský squatting
S obsazováním půdy se můžeme setkat též v Evropě, i když samozřejmě v daleko menším měřítku. Například ve Španělsku v roce 1996 obsadilo několik desítek lidí vesnici Sasé, která byla od šedesátých let minulého století opuštěná. Opravili domy, obnovili pekárnu, školu a vybudovali řadu organických zahrad. Život bez elektřiny, plynu a obchodů byl tvrdý, ale spokojený. Obyvatelé rozhodovali na společných shromážděních a celá vesnice byla ekonomicky kolektivizovaná. Avšak i tento samosprávný pokus skončil pod palbou gumových projektilů. I přes mohutné solidární protesty v celém Španělsku a pokus o znovuobsazení se represivním složkám podařilo vesnici zdemolovat a její obyvatele vyhnat.

Komunitní zahrady v New Yorku
I když se to zdá být neuvěřitelné, New York je příkladem, kdy se tisíce obyvatel chopily iniciativy na záchranu nezastavěných pozemků a jejich přetvoření na komunitní zahrady. V New Yorku je asi jedenáct tisíc volných parcel v majetku města. Jen v Harlemu vlastní město 1500 takových pozemků a 1800 opuštěných budov. Tyto prostory jsou často nebezpečím pro obyvatele v sousedství, obzvláště děti, protože jsou používány jako ilegální skládky odpadu, po kterých se potulují krysy a narkomani. Konfrontovány s touto situací podnikly skupiny obyvatel práce na záchranu některých parcel jejich přetvořením na zelené zóny. A tak měl New York jistý čas okolo sedm set komunitních zahrad zahrnujících dvě stě akrů.
Více než jen zelenými prostory jsou newyorské zahrady mikrokosmem samosprávy, kde lidé i ve velkoměstském prostředí budují smysl pro komunitu a sounáležitost s půdou. Zakládání a údržba těchto zahrad rozpoutaly neobyčejně pozitivní sociální dynamiku. Sousedé se navzájem poznali a Portorikánci, Anglosasové, Dominikánci, Kolumbijci, Poláci a přistěhovalci dalších národností pracovali společně na sázení stromů a zeleniny, působivě pomalovali zdi, vložili velké množství prostředků do materiálu a práce, žádali o granty od nadací, lobbovali u politiků za získání podpory, organizovali recitace poezie a jazzové koncerty. Stručně řečeno, dělali vše, aby mohli udržovat a starat se o tyto zahrady, které se ukázaly být prostředkem sociální organizace, kulturního obrození, ekologické obnovy a duchovní regenerace.
Jedna ze známějších zahrad byla Chico Mendes Garden na Manhattanu (pojmenovaná po zavražděném ekologickém aktivistovi) a nacházela se v oblasti známé jako Malé Portoriko. V osmdesátých letech zde nebylo nic než velké smetiště. Komunita odklidila všechen odpad a haraburdí. Po vyčistění zasadila rajčata, květák, fazole, česnek a další plodiny, postavila dřevěnou kolnu a kapli Santa Clara, zasadila mátové a růžové keře. V roce 1997 však město zahradu srovnalo se zemí. Starosta Rudolph Giuliani vyhlásil, že udělá konec všem komunitním zahradám. On a jeho političtí spojenci – projektanti, vlastníci pozemků a spekulanti – měli jinou vizi newyorské budoucnosti, ve které není žádné místo pro chudinu (v níž převládají Afroameričané a Portorikánci) a ještě méně pro její zahrádky.

Komunitní zahrady v L.A. a San Francisku
Bezprostředně po velkých nepokojích v Los Angeles v roce 1992 zbavilo město čtrnáctiakrový pozemek ve čtvrti South Central jeho zamýšleného účelu coby spalovny odpadu, a ten se následně změnil na komunitní zahradu. South Central Farm se rozvíjela a stávala největší městkou farmou, o kterou se staralo více jak 350 rodin v jinak průmyslové zóně. O deset let později dovolilo vedení města bývalému majiteli pozemku znovupřevzít jeho „majetek“. Když vlastník oznámil svůj plán srovnat zahradu se zemí, aby mohl vybudovat průmyslové skladiště, zahradníci se zorganizovali, aby farmu bránili. V roce 2006 protestovali sympatizanti za vraty, zatímco jiní obsadili zahradu. Více než padesát lidí bylo zatčeno a odtaženo z pozemku. V červnu 2006 poslal majitel několik traktorů a srovnal se zemí ovocný sad a zelinářskou zahradu. Ve své podstatě šlo o ukázku nevyváženosti moci a rozdělení půdy. Přání jedné osoby, jejíž jedinou motivací je mít z půdy peníze, dostalo přednost před zdravím a živobytím celé komunity.
Komunitní zahradu se pokusili založit i lidé v San Francisku. V lednu 2007 se skupina přátel a sousedů rozhodla společně zkultivovat zpustlý pozemek ve své čtvrti, kde nebylo nic jiného než plevel a odpadky. Justin Valone, přímý účastník projektu, akci popisuje následovně: „Zasadili jsme zeleninu a květiny a brzy zanedbaný pozemek způsobil, že jsme se cítili jako skutečná komunita, jako skutečná čtvrť.“ Idyla však netrvala dlouho, vůně zahrady se donesla až k majitelce pozemku, která bydlí na Havaji. Ta přes najatou agenturu nařídila lidem z okolí nevstupovat na pozemek. „Zahradníci“ měli podporu celého okolí, nešlo popřít, že pozemek opravdu změnili k lepšímu. Majitelku však nic nepřesvědčilo.
Ráno, na které agentura naplánovala zničení zahrady, začala blokáda. Asi 25 lidí mávalo pikety, hrála hudba, sousedé přinesli jídlo a pití a protest nabyl rázu pouliční lidové slavnosti. Blokáda trvala pět dní a ani následující tři týdny se nic nedělo a rostliny mohly v klidu růst. Poté však došlo nečekaně k útoku na zahradu a jejímu zničení. Justin k tomu dodává: „Tato zahrada a další podobné ukazují, co je možné, když se sousedé sejdou, aby přetvořili svůj domov. Navzdory možnému zničení našich rostlin jsme byli schopni stmelit komunitu. Navíc zahrada vyzvedla některé důležité otázky k zamyšlení: Kdo ovládá prostor v naší čtvrti? Je to nepřítomný vlastník, který nemusí nikdy vkročit na tento kus země, nebo lidé, kteří zde žijí a chtějí vytvořit bezpečnější a krásnější čtvrť pro všechny a ke svému užitku?“

Rostliny jako nástroje protestu
Boj za městský prostor nabývá i forem pouličních slavností, tzv. street parties, či organizovaných přímých akcí, jejichž projevem může být i vysazování rostlin. Street parties mají asi největší tradici v Británii. Jejich jednotící myšlenkou je především pokus navrátit ulice lidem a přeměnit místa, kde běžně projíždějí stovky aut, na prostor plný lidí, zábavy a protestu. V Londýně 13. července 1997 při podobné akci, avšak za účasti několika tisíc lidí, šli organizátoři ještě dál a s pneumatickou sbíječkou, kryti hudbou ze sound systému, vykutali uprostřed dálnice díry, do nichž symbolicky zasadili stromy.
Připomenout můžeme i akci skupiny Reclaim the Streets na Prvního máje 2000 v Londýně, kdy po karnevalovém průvodu se samba kapelou a protestní cyklojízdě z Hyde Parku tisíce „guerillových zahrádkářů“ obsadilo Parliament Square a zasadilo zde zeleninu a květiny. Transparenty pověšené na náměstí hlásaly: „Odpor je úrodný“ (anglická slovní hříčka na Odpor je marný), „Nechte Londýn pučet“, „Země je všeobecná pokladnice pro všechny“ (heslo diggerů). V Kodani zase byla 1. července 1996 vytvořena dánskou Økologiske Igangsættere tzv. Zahrada noci. Prázdný pozemek uprostřed města byl za jedinou noc přetvořen na zahradu. Projektu se zúčastnilo kolem 1000 lidí.
S několika vydařenými street-parties jsme se mohli setkat i u nás, ovšem bez aspektu sázení stromů a jiných rostlin.

Živý street-art
Posledním způsobem jak využít rostliny partyzánským způsobem v městském prostoru, který zmíním, je živý street art – estetický koncept vsazený do života města, do něhož přináší nevšední užití rostlin často kombinované s uměleckým projevem. Proč by měli mít na starosti rozhodování o zeleni a estetice města jen magistrátní úředníci, kteří často v místech, o nichž rozhodují, nežijí? A tak guerilloví zahradníci umisťují v ulicích, často na nezvyklých místech, doma vyrobené květináče s květinami, či mění bezduché konvenční plochy zeleně na veselejší místa, na nichž se objevují i užitkové plodiny.
Kapitolou, která je sama pro sebe, jsou prostory obsazených domů, jejich dvorky a okolí, kde squatteři často spojují své estetické projevy právě s živou přírodou. Krásným příkladem může posloužit Christianie, squatterská čtvrť v dánské Kodani, kde vedle pestře pomalovaných budov naleznete i malé zahrádky a spousty květníků, vše neoddělitelně spojené. Přechodem z rušných ulic do takové oázy si člověk uvědomí, že městský prostor může být i úplně jiný, než je nám předkládáno.

Zahrádkou to nekončí
Guerillové zahradničení je jedním z možných způsobů, jak se postavit odlidšťující konzumní mašinérii, v níž člověk ztrácí pouto se svým okolím, o němž je mu de facto zapovězeno rozhodovat. Je to způsob, jak napadnout zvrácený pojem soukromého vlastnictví, kdy půda a pozemky jsou v rukou lidí, kteří žijí někde úplně jinde a ke své přímé obživě je vůbec nepotřebují. Nehledě na to, že jsou jim zcela lhostejní ti, kdo na nich či v jejich blízkosti žijí nebo pracují. Guerillové zahradničení je možností, jak se přiblížit půdě i v městě, kde je taková věc prakticky nemyslitelná, a navíc rozvíjet pozitivní vztahy v sousedské komunitě.
Jde ale jen o jeden z projevů vzdoru. Sám o sobě nic neřeší. Bez porozumění tomu, jak funguje odlidštěný kapitalistický systém, bez alespoň principielní vize svobodné a samosprávné společnosti, bez solidarity s ostatními neprivilegovanými, by byl jen plácnutím do vody.

Stanislav Rubeš


V rozšířené verzi vyšlo již dříve na www.csaf.cz.

Zdroje:
J. Valone: Guerrilla Gardens, Faultlines (San Francisco Bay Area Independent Media Center) 23.6.2007
Guerrilla gardening, Wikipedia
V. Tomek, O. Slačálek: Průvodce anarchismem, Manibus propriis, 2006
F. Domela Nieuwenhuis: Dějiny socialismu, Komuna, 1907
J. Giono: Muž, který sázel stromy, Vyšehrad, 2000
N. Bukajová: Bezzemství jako následek postupující ekonomické globalizace, Existence č. 5/1999
A. Novák: Sasé: Půdu a svobodu!, Konfrontace č. 4/1998
Avant Gardening: Ecological struggle in the city and the world, 1998
Aktivity hnutí, Existence č. 13/2002
J. Zámečník: Vracíme města lidem!, Konfrontace č. 1/1998

a-kontra
texty
ročník
číslo