Od úžerníků k nadnárodním firmám: Čeští Romové v dlužní pasti

Při posuzování vztahu Romů k penězům je třeba mít na paměti jejich postavení a jeho historické příčiny. Po staletí přetrvává pozice Romů jako věčných štvanců, kterým bylo bráněno usazovat se, vlastnit půdu a provozovat řemesla, a kdykoli se mohli stát terčem beztrestné násilné zvůle. To způsobilo, že jako strategie přežití se osvědčila spíše vzájemná soudržnost a mobilita než dlouhodobé plánování, postavené na usilovné práci a hromadění majetku. A díky zkušenostem holocaustu za druhé světové války a přetrvávajícím předsudkům většiny se i dnes valná část z nich cítí v roli nedobrovolného výsadku na území nepřítele, kde musí neustále bojovat o přežití.

Usaď, zadluž, ovládni

Romové až do první poloviny minulého století žili v relativně izolovaných společenstvích. Vztahy s ostatní společností byly omezené. Postoj většiny v průběhu historie v různých peripetiích osciloval mezi naprostým odmítáním a omezenými formami tolerance jako prostých nádeníků, ale i kvalifikovaných řemeslníků (kováři), obchodníků (koňští handlíři), hudebníků a tanečníků. I díky této izolaci se uvnitř romských společenství uchovávaly jen velmi zvolna se vyvíjející a rozvolňující komunitní, v podstatě rodové, vazby. Jednotlivé velkorodiny (fajty) udržovaly velmi pevné a úzké vztahy mezi svými členy. Určitá podřízenost a omezení individuality byly kompenzovány vzájemnou solidaritou zahrnující všechny členy komunity - včetně dětí, starých i nemocných. Romská společenství tak zajišťovala svým způsobem sociální zabezpečení i dlouho poté, co jinde tyto funkce, dříve plněné pospolitostními – kmenovými a rodovými vazbami, přešly do sféry placených služeb a institucionalizované charity, aby posléze stále více úloh přebíral stát (dnes se jich opět postupně vzdávající).

Peněžní vztahy uvnitř romských komunit za těchto okolností měly jen marginální roli. Společenské rozvrstvení nadále vycházelo z tradičních rolí předávaných rodovou posloupností. Prostor pro individuální vzestup zůstával limitován. Za to se ale každý příslušník fajty mohl spolehnout, že pokud neporuší hrubým způsobem pravidla, nezůstane osamocen a bez pomoci. Vědomí sounáležitosti, uspokojení základních potřeb a udržení solidární životní úrovně patřilo k tradičním sociálním jistotám Romů, které si dokázali udržet vlastními silami – po mnohé generace a navzdory všem tlakům z okolí.

První významnější narušení tradičních vztahů mezi Romy přinesl kapitalismus se svým důrazem na individuální vzestup, na úspěch v nabývání majetku jako hlavní kritérium pro postavení ve společnosti, kdy sobeckou hamižnost a bezohlednou ziskuchtivost povýšil na nejuznávanější ctnosti. Posun v žebříčku životních hodnot pochopitelně poznamenal i Romy a jestliže nedošlo k obdobnému rozpadu širších rodinných vazeb, jako se to dělo u ostatních evropských národů, lze to přičíst spíše pokračujícímu ostrakizujícímu postoji většiny než nějakému mýtickému „ušlechtilému divošství“. V té době se také objevuje půjčování peněz mezi Romy navzájem. Má zpočátku formu sociální výpomoci chudším rodinám s nestabilními příjmy. Ještě dnes žijí pamětníci, kteří vzpomínají, jak fungovalo, a to za velmi slušných, dnes prakticky nepředstavitelných podmínek. S postupujícím rozpadem tradičních společenství a degradací mezilidských vztahů se prohlubuje i sociální rozvrstvení mezi samotnými Romy. A tak se i zde objevuje lichva, vyděračské praktiky a fenomén závislosti zadlužených na věřiteli.

Fatální rozbití romského způsobu života (samozřejmě nejen jeho, ale všech přirozených, ale z hlediska vládců nežádoucích forem společenské organizace) přinesl až nástup totalitních forem státu. Sen diktátorů všech dob o plném zglajšaltování a totálním ovládaní se mohl uskutečnit až ve 20. století s rozvojem technologií umožňujících v masovém měřítku důkladnou evidenci, sledování, manipulaci a případně i hromadnou likvidaci obyvatelstva. Je sice pravda, že prvotní otevřeně totalitní formy jsou dnes předmětem všeobecného odsudku, vývoj ale přinesl sofistikovanější a skrytější snahy o totální ovládání společnosti. Manipulace a „represivní tolerance“ (Herbert Marcuse) už překročila rámec státu. Mocenské elity působící v globálním měřítku se vymkly všem stávajícím kontrolním mechanismům, kterými demokracie chtěla omezovat moc. Novodobá historie Romů je téměř kompletním souborem metod jak takovou „nepřizpůsobenou“ skupinu eliminovat, vymazat z povědomí lidí jako příklad nezávislého svobodného způsobu života. Od otevřené genocidy ze strany nacistického Německa, přes různé formy více či méně násilné asimilace, jak ji provozovaly tzv. demokratické režimy, až po popírání jejich svébytné etnicity, jak je převládajícím trendem oficiálních míst v této zemi. Peníze a systém finančních institucí se staly jedením z hlavních nástrojů ovládání.

Ještě v první polovině 20. století převládala ve vztazích uvnitř romských komunit, ale do značné míry i vůči okolí, naturální směna. Zapletení Romů do sítě peněžních vztahů a závazků a s tím spojených negativních jevů jde ruku v ruce se snahami o jejich integraci. Peněžní vztahy kočujících a izolovaných romských skupin s okolím byly značně omezené. Půjčovat Romům se zákonitě muselo jevit jako příliš rizikové. S postupující integrací se ale situace měnila – různé daně a poplatky na jedné straně, rozšiřování námezdního zaměstnávání a později vyplácení sociální dávek apod., donutily Romy zapojit se do koloběhu peněz, který jim ale na rozdíl od okolí zůstal čímsi odcizeným a pro valnou část z nich dodnes nepříliš srozumitelným.

K pochopení role peněz nepřispěla ani čtyřicetiletá politika sociálních jistot minulého režimu „reálného socialismu“. V případě Romů se navíc režim snažil vyvažovat násilnou asimilační politiku – „rozptylování“ rodin, sterilizaci žen, atd., dalšími finančními částkami. Koneckonců i mzda byla v nepříliš produktivním hospodářství vnímána ne jako skutečná odměna za skutečnou práci, ale spíše jen jako další sociální dávka.

Stát a lichva – spojité nádoby

O míře nepochopení finančních vztahů, spojené s všeobecnou neinformovaností, nedostatkem vzdělání a vůbec nepochopení odlišných společenských vztahů u značné části romské populace vypovídá situace, která vznikla na počátku devadesátých let, kdy se objevily první neseriózní soukromé společnosti nabízející snadné půjčování peněz klamavými reklamami. U soudů skončily stovky případů uzavírání úvěrů na menší částky, které mělo v některých regionech charakter kampaně. Negramotní Romové podepisovali smlouvy, aniž porozumněli podmínkám, nalákáni falešnými sliby a bagatelizovaním rizik při opožděném splácení. Nesolventnost Romů způsobilo z valné části v té době začínající hromadné propouštění v důsledku utlumování neefektivních výrob a zániku státních podniků. Romové byli první, kdo byli propouštěni, a kdy na trhu pracovních sil začali být nahrazování prvním přílivem většinou nelegálních a tudíž levnějších pracovních sil ze zahraničí.

Popsané události z prvního období po listopadu 1989 načas odradily neromský kapitál od půjčování Romům. Prohlubující se nestabilita v příjmech Romů, skupiny nejvíce postižené změněnou společenskou situací, ovšem poptávku po půjčkách, vyrovnávajících výpadky v příjmech, dále zvyšovala. Restaurace kapitalismu tak znovu oživila fenomén lichvy a průvodních negativních jevů.

Lichva (úžera, intereš), která představuje důsledek pokřivených ekonomických a společenských vztahů, je dále více a více narušuje. V poměrně izolované a pro většinovou společnost do značné míry neprůhledné romské komunitě může nabýt až dramaticky zrůdné podoby. Vysoké úroky dostávají dlužníky rychle do dluhové pasti, dostávají se do stále větší závislosti na věřiteli a úžerník může časem ovládnout celou komunitu a pomocí najatých násilníků ji udržovat ve strachu a područí.

Většinová společnost a její instituce, včetně těch, které mají dbát na dodržování zákona, tuto situaci když ne přímo ignorují, tak nemají dostatek vůle a schopností věci napravit a zjednat spravedlnost. Naopak některé instituce, zejména komunální samospráva a její úředníci, se nahráváním romským mafiánům i přímou spoluprací s nimi zbavují svých povinností se správou obecního majetku a starostí s romskými spoluobčany. K nejznámějším příkladům patří např. Mladá Boleslav či Ústí nad Labem, kde město za pakatel prodalo stovky bytů - celé romské čtvrti – velmi pochybným romským podnikatelům, jež se pak ke svým nájemníkům chovají začasto vyloženě gangsterskými metodami. Tolerance místních orgánů k takovému počínání je zvláště groteskní u lidí, kteří populisticky v duchu převládajících negativních postojů vůči Romům volají po tvrdším postupu vůči „nepřizpůsobivým“, „neplatičům“ atd., ale tváří v tvář nejhorším darebákům selhávají a jsou ochotni jim jít na ruku. Snad nejsmutnější je selhání lidskoprávních aktivistů z různých občanských sdružení a tzv. obecně prospěšných organizací, kteří se s počátečním nadšením pokusili zjednat nápravu, aby posléze rezignovali a smířili se s daným stavem a ještě ho svou činností dále legitimizovali.

Subdodavatelé nouze

Situace způsobená nástupem dravého kapitalismu byla dále vygradovaná postojem státu vůči Romům. Zákon o občanství přijatý po rozpadu Československa v roce 1992 a jeho důsledky daly jasně najevo, že Romové jsou pro nový establishment nežádoucí. Dále k tomu přispěla reforma veřejné správy, kdy stát zrušením okresních úřadů a převedením jejich kompetencí na obce, zbavil Romy alespoň jakés takés nezávislé podpory. Navzdory oficiální Koncepci romské integrace se fakticky odehrává přesně opačný proces – pokračující segregace. Obce se dnes hromadně a zcela bez skrupulí zbavují svých romských spoluobčanů, takže přibližně třetina romské populace v České republice žije ve zhruba třech stovkách novodobých ghet, vylučujících romské obyvatele z normálního života. Romové na to reagovali intenzivní emigrací. Ovšem odchod nejaktivnější a nejschopnější částí komunity bohužel jen dále zhoršuje postavení těch, kteří zůstali.

Zdá se, že jedním z vedlejších důsledků tohoto vývoje a to spíše pozitivním, je snížení vlivu romských lichvářů. Ti potřebují k vybudování a udržení své pozice dlouhodoběji stabilizované osídlení s omezenými možnostmi migrace. Jestliže jsou Romové v důsledku počínání komunálních politiků zbavováni střechy nad hlavou a nuceni často měnit místo svého pobytu, mají šanci vymanit se z vlivu místních lichvářů. Je otázkou, jak se bude vyvíjet situace v ghetech – zatím se zdá, že soustředění těch nejubožejších, navíc vysokými „ubytovacími“ poplatky dále zbídačovaných, nepředstavují pro úžerníky dostatečně atraktivní předmět zájmu.

K dalšímu oslabení romských lichvářů přispívá vpád nadnárodních kapitálových společností zaměřujících se na poskytování drobnějších půjček sociálně slabším vrstvám, pro něž jsou jinak běžně nabízené půjčky a úvěry nedostupné – jsou na sociálních dávkách, případně žijí z práce na černo. Typickým představitelem, nejznámějším a největším, je Provident Financial. Původně skotská firma, dnes nadnárodní konsorcium, které se soustřeďuje hlavně na postkomunistické země. Mají samozřejmě vyspělejší metody, jak dostávat peníze z chudých lidí, než je měli již zmínění začínající lichváři z počátku devadesátých let. Kapitálově silná nadnárodní firma je schopná zajistit si podporu a spolupráci státních a místních orgánů. Může investovat značné prostředky do vylepšování své image reklamními kampaněmi, sponzorskými akcemi, soutěžemi o ceny apod., v konkrétní praxi se však více blíží klasickým lichvářům. V terénu pracuje nikoli s vlastními zaměstnanci, ale se smluvně najatými osobami, fungujícími na základě vlastního živnostenského listu (zpravidla zprostředkovatelská a obchodní činnost). Nenese tak za jejich počínaní přímou zodpovědnost a může se v případě nutnosti snadněji od některých jejich nepříliš korektních praktik distancovat. Tito agenti s výhodou využívají znalosti místních poměrů, navštěvují klienty pravidelně v jejich domácnosti a seznamují se dopodrobna nejen s jejich majetkovými poměry, ale i s dalšími důvěrnými skutečnostmi, což jim umožňuje zvyšovat nátlak na splácení. Obvyklou metodou jsou osobně vybírané týdenní splátky. Nutí klienty je obstarat jakýmkoliv způsobem - počínaje výpůjčkami od známých, přes zastavení cenných předmětů. Dlužník je tak vystaven intenzivnímu nátlaku, který ho může přimět třeba i k drobné kriminalitě. Lichvářský úrok, strhávání za sociálních dávek přímo při jejich výplatě a nabídka dalšího úvěru při potížích se splácením, kdy klientovi momentálně uleví, ale uvrhne ho do stále se prohlubující dluhové pasti, patří ke standardním prostředkům.

Jestliže stará, anarchisty oblíbená teze o penězích jako původci zla (když ne všeho, tak mnohého) platí, pak u Romů zvláště.

Jakub Polák

 

a-kontra
texty
ročník
číslo