Průmysl Holocaustu

Kniha Normana Finkelsteina přišla na knižní trh ve stejné době jako druhé vydání knihy Deborah Lipstadt Popírání Holocaustu a může být (a také pravděpodobně některými bude) vnímána jako její antiteze. Zatímco se Lipstadt kontroverzním způsobem zaměřuje na rozkrývání postupů popíračů holocaustu, předkládá nám Finkelstein neméně kontroverzní kritiku politiky židovských organizací holocaustem se zabývajících a hovoří o současném zneužívání Holocaustu některými židovskými organizacemi a jeho významu pro politiku USA vůči Izraeli.

Vzhledem k tomu, že se ve své knize dotýká celé řady aspektů politiky moci, je jeho kniha zajímavá i pro nás. Norman Finkelstein ve své knize ostře napadá politiku velkých židovských organizací, které podle jeho názoru zneužívají ideologický konstrukt Holocaustu k tomu, aby se obohatily a aby zaštítily politiku státu Izrael v boji proti jeho arabským sousedům. Nepopírá nijak skutečnou existenci „nacistického holocaustu“ (termín, který Finkelstein používá k označení historické skutečnosti), ale tvrdí, že z něj židovské organizace odvodily ideologicky podbarvenou konstrukci Holocaustu, která nemá s původním holocaustem mnoho společného a spíše slouží současným účelům.

Z historického faktu „nacistického holocaustu“ se podle Finkelsteina stal Holocaust ze dvou důvodů. Zaprvé byl Holocaust prohlášen za zcela jedinečný a nesrovnatelný. Tím se vymknul z běžných měřítek utrpení a všechny ostatní lidské tragédie proti němu vypadají nicotně. V praxi to vede podle Finkelsteina k tomu, že utrpení způsobené Spojenými státy (americkým černochům a Indiánům), nebo Izraelem (Palestincům) může být s využitím ideologie Holocaustu relativizováno a omlouváno. Černoši, Indiáni ani Palestinci přece netrpí a netrpěli tak hrozně jako Židé... Za druhé byl Holocaust vyhlášen za vyvrcholení odvěké nenávisti Ne-židů vůči Židům. V důsledku toho mohou Izrael a jeho apologeti z řad velkých židovských organizací vystupovat jako špatné svědomí západního světa a žádat náhradu za křivdy spáchané na židovském národě (touto náhradou má být ovšem křivda na Palestincích, kteří nemají se západním antisemitismem prakticky nic společného). Kombinace obou těchto hledisek tvoří z Holocaustu ideální nástroj k umlčení jakékoli kritiky politiky státu Izrael.

Finkelstein dále tvrdí, že k této proměně „nacistického holocaustu“ v Holocaust došlo až v průběhu šedesátých let pod vlivem změn uvnitř americké společnosti i blízkovýchodní situace. Dokud byl Izrael slabý a pozice amerických Židů nejistá, neexistoval důvod „obtěžovat“ západní svět připomínáním hrůz vyhlazování Židů nacistickým Německem. V průběhu padesátých a začátkem šedesátých let byly proto zmínky o nacistickém holocaustu potlačovány samotnými židovskými organizacemi. V okamžiku, kdy se však židovská komunita v USA etablovala a zároveň stát Izrael zesílil natolik, že se stal přirozeným spojencem Spojených států v oblasti blízkého východu, nastal podle Finkelsteina čas ke změně nazírání na nacistický holocaust a k jeho přetvoření v Holocaust. To významně posílilo postavení židovské komunity uvnitř USA a zároveň vedla i hlubšímu propojení zahraniční politiky USA s politikou státu Izrael. Navíc nový pohled na Holocaust umožnil židovským organizacím požadovat nikoli nevýznamné finanční částky sloužící jako odškodnění pro přeživší Holocaustu, které ovšem podle Finkelsteina nesloužily ani tak skutečným přeživším jako spíše velkým židovským organizacím, často založeným jen z důvodů vymáhání finančních nároků.

Takto by se dal shrnout obsah knihy Průmysl Holocaustu. Tvrzení v této knize obsažená jsou velmi razantní a zaslouží si, abychom se nad nimi zamysleli. Otázky nad mlčením o holocaustu do šedesátých let 20. století, kultem Holocaustu v USA (které s ním historicky vzato neměly skoro nic společného), nebo zastrašovacími kampaněmi proizraelských lobbyistů jsou plně legitimní. Zároveň však kniha obsahuje i řadu momentů, kvůli kterým je dobré brát ji s rezervou.

První věc, která vás zarazí, je chaotický styl psaní jejího autora. Finkelstein kritizuje praktiky židovských organizací se zaujetím bojovníka za svatou věc, ale poněkud nechává stranou metodologický rámec i logickou výstavbu textu, takže vrší jednotlivá tvrzení bez ladu a skladu za sebe a neustále se opakuje. Přestože má kniha 106 stran, pravděpodobně by se dala shrnout asi tak na padesát. Problém dle mého soudu spočívá v tom, že se autor sám nedokáže rozhodnout, zda-li chce více psát politický pamflet, či historickou a politickou analýzu. Výsledkem je neuspokojivý kompromis mezi oběma žánry, takže nakonec není jasné, co vlastně bylo jeho cílem.

Druhý problematický okruh představuje poznámkový aparát a souhrn pramenů, ze kterých Finkelstein čerpal a bohužel i způsob, jakým s nimi nakládal. Až v příliš mnoha případech se totiž odvolává na novinové články (přestože sám ve své knize několikrát poukazuje na novinářské manipulace a dezinterpretace), či jako zdroj uvádí pouze „osobní komunikace“. I to jasně ukazuje, že se nejedná o klasickou historickou studii, ale více o pamflet, jistě zajímavý a podnětný pro vlastní přemýšlení, ale takový, který není radno brát jako jedinou relevantní autoritu.

Nelze bohužel ani pominout osobní zášť, která autora celou knihu provází. Zosobnění průmyslu Holocaustu představuje pro Finkelsteina Elie Wiesel, jehož osoba nabývá během čtení takřka démonických rozměrů a dává autorovi příležitost k rozvíjení talentu pamfletisty. Takováto záštiplná personifikace nijak neslouží autorovi ke cti a jeho dílu k většímu respektu. A už vůbec ne k větší objektivitě.

Stejně tak bohužel z knihy jasně vystupuje Finkelsteinovo levičáctví, ve smyslu nejpokleslejší závisti bohatým. Je v pořádku kritizovat postupy založené jen na kumulaci majetku, ale není nutné kvůli tomu neustále zdůrazňovat, kolik přesně kdo bere a o kolik si komu řekl. Takový přístup skoro svádí k myšlence, že autorovým cílem není náprava tohoto stavu, ale pouze touha být v pozici těch, kteří si mohou výši svého honoráře diktovat sami.

Konečně největší problém spočívá, dle mého názoru, ve zploštění celé situace. Finkelstein vnímá současnou situaci ohledně Holocaustu a z ní odvozuje, že byla právě takto naplánována a že představovala od šedesátých let cíl židovských pravicových kruhů, které chiméru Holocaustu vytvořily. Je ovšem otázkou, zda je taková představa udržitelná. Pokud se autor pokoušel o analýzu kolektivní akce, pak se obávám, že se rozchází s žánrovým zaměřením své knihy, které více odpovídá politickému pamfletu. Z objektivní (v rámci daných možností) analýzy se tak stává spíše obvinění části židovské komunity z nelegitimního tažení za skupinovým zájmem, které je ale natolik ideologicky ovlivněno, že je možné ho vnímat téměř jako jinou variantu „židovského spiknutí“.

Součástí knihy je i doslov od liberálního politologa Pavla Barši, který autorovy myšlenky uvádí do vztahu s americkým akademickým diskurzem na toto téma. Popravdě – pokud se někomu nechce číst celou knihu, vřele mu doporučuji pouze Baršův doslov. Nejenže se nebude muset prokousávat poněkud chaotickým Finkelsteinovým textem a jeho jedovatými útoky na Elieho Wiesela a bohaté židovské organizace, ale navíc si bude moci přečíst i srovnání Finkelsteinových myšlenek s analýzou tohoto fenoménu z pera jiného amerického židovského autora, historika Petera Novicka. O tuto analýzu se Finkelstein ve svém textu částečně opírá a částečně ji kritizuje, avšak vzhledem k tomu, že tato kniha není dosud přeložena do češtiny, uniká čtenáři značná část kontextu do ztracena. Z Baršova srovnání Finkelsteina s Novickem také vyplývá kritika Finkelsteinova plochého a ideologického přístupu. Důvody změny „nacistického holocaustu“ v Holocaust nejsou popřeny, ale naopak rozšířeny a zasazeny do kontextu hnutí za občanská práva a nástupu nové, skupinové ideologie, která zanesla do USA nutnost skupinové identifikace, pro kterou se Holocaust výtečně hodil, protože měl moc spojovat Židy náboženské i sekulární, pravicové i levicové. Vynikne také fakt, že proti účelové manipulaci s holocaustem existuje uvnitř židovské komunity i silná opozice levicově-liberálního křídla, která odmítá jak jeho výlučnost, tak jeho předurčenost.

Na závěr je nutné dodat, že kritika Holocaustu Finkelsteinovi vysloužila nálepku – jakkoli nesmyslnou – „židovského Davida Irwinga“ (anglického historika zpochybňujícího holocaust), díky čemuž se těší značné oblibě ultrapravicových kruhů, kteří jeho knihu rádi citují (čeští ultrapravičáci si dokonce již v minulosti pořídili vlastní překlad „Průmyslu Holocaustu“ a umístili ho na web). Tato obliba je o to významnější, že autor je Žid a navíc i syn rodičů, kteří přežili Varšavské ghetto i nacistické koncentrační tábory, a žák anarchizujícího filozofa a společenského kritika Noama Chomského (Žida, který je pro svou kritiku státu Izrael a neochvějný důraz na svobodu slova někdy označován za „antisemitu“). Ultrapravičáci tak mohou říkat: podívejte se, i „oni“ musejí uznat naši pravdu! Má to ovšem háček. Finkelstein ve skutečnosti holocaust naprosto nijak nepopírá, pouze se snaží očistit, podle něj zprofanovanou, památku nacistického holocaustu a zbavit ji umělého nánosu a politického zneužívání ze strany Holocaustu.

Petr Urbanec

Finkelstein, Norman G.: Průmysl Holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení, Praha: Dokořán, 2006, překlad Miroslav Brzobohatý, brožovaná, 160 stran, 175 Kč
a-kontra
texty
ročník
číslo