Návštěva exekutorů na úřadu vlády

Zhruba dvacítka lidí se sešla v sobotu 17. května v Praze před Úřadem vlády na anarchistickém protestu proti vládním neoliberálním reformám. Po odehrání scénky, jejíž text následuje, nalepil jeden z účastníků na dveře úřadu „exekuční výměr“ v němž redakce A-kontra oznamovala zabavení Úřadu vlády právě kvůli těmto reformám. Další exekuční výměr byl nalepen na schody. Akce předcházela demonstracím odborů, které začnou tuto středu a na nichž budou přítomni i anarchisté.

(za uvaděčem/kou v pozadí Obyvatel(ka) 1 a Obyvatel(ka) 2)

Uvaděč(ka): Dámy a pánové! Přistupte blíže, přistupte blíže! Stojíme před úřadem vlády, která má na všechno univerzální odpověď: platit! U doktora? Platit! V nemocnici? Platit! Na pohotovosti? Pro změnu platit. Za vysokou školu? Platit. A církvím deklarujícím život v chudobě? Taky platit. Pro obyčejné lidi? Platit za základní potřeby víc a víc. Pro bohaté? Díky stropům v pojištění a vyrovnávání daní platit méně, díky privatizacím si přicházet na různé kšefty a vyživovat již tak rozsáhlé klientelistické sítě a prostor pro úplatky.

Loajální vládní poradce Mára Dalík (mobilem volá): Mirku, Mirečku, Míro, můžeš mluvit?

Míra Topolánek: Máro, jasně ty stará vojno! Myslíš, že bych si dal odposlouchávat sám sebe? Ogare, to je vtipná představa haha…

Loajální politik Petr (servilně): Prosím, prosím prstíčkem hrabu, dohodíš mi teda ten kšeft?

Míra Topolánek: No jasně, jako že se chlap s gulami jmenuju. Jen musíš počkat, teď nám nějak moc koukají přes prsty. Ale jsi v pořadí hned za Pepou z Hongkongu. Neboj, es kommt der Tag.

Uvaděč(ka): Co se ale stane s těmi, kteří přestanou mít z čeho platit? Ty stát předal do soukromých rukou, rukou přitom nadmíru aktivních. Přijdou, prokážou se, zapíšou, vyhotoví, zabaví, odejdou…

Obyvatel(ka) 1 (čte si doma A-kontru): Tak tady čtu, že exekutoři zase přitvrdili. I pravomoce mají větší…

Uvaděč(ka) (varovně): Pozor, pozor, už přicházejí!

(Uvaděč(ka) uteče a na místo přicházejí rázovitým krokem Exekutor(ka) 1 a Exekutor(ka) 2))

Exekutor(ka) 1: Tak copak tu máme… Á, dva neplatiče. Nesplácené dluhy na daních a poplatcích. To nepůjde. Budete klopit.

Exekutor(ka) 2 (listuje nějakými papíry): Tady čtu, že pani si dlouho poležela v nemocnici a hodně tam zaplatila – za ošetření, za léky…pěkná sumička.

Exekutor(ka) 1: Správně. A tu z ní teď vyrazíme, i s úroky, včetně penále a poplatků a za exekuci.

Obyvatel(ka) 1: Ne prosím, ne.

Exekutor(ka) 1: Ale, ale. Vy jste nějaká citlivka. Tohle se zabaví, tohle taky, to taky… a tohle tím spíš. A teď alou z kvartýru, tady už nebydlíte, ten jsme taky zabavili. Co tam máme dál?

Exekutor(ka) 2 (listuje nějakými papíry): Tady čtu, že tady pán není schopen splácet dluhy. Zvýšilo se mu prý nájemné, ceny základních potravin, lístky na MHD… prostě pán se nám propadl kvůli drahotě.

Exekutor(ka) 1: No vida ho. Nepochopil, že se peníze mají točit a že aby se mohly točit, musí se sám pořádně otáčet. Jde se zabavovat…

Obyvatel(ka) 2: Lidičky, mějte rozum, vždyť já nic nemám, z práce mě vyhodili, mám před důchodem…

Exekutor(ka) 1: Tak důchodu se ti zachtělo, holoubku? Hohoho, myslíš snad, že se ho dočkáš? Však oni ho na vládě ještě párkrát odsunou, a to by v tom byl čert, aby ho takový lůzr jako ty dostal. A teď syp odsud, tady se všechno zabavuje.

(Obyvatel(ka) 1 a Obyvatel(ka) 2 se na sebe udiveně podívají.)

Obyvatel(ka) 1: To si to máme nechat líbit? No řekni něco!

Obyvatel(ka) 2: No, já nevím, když oni jsou takoví ostrý a mají moc…

Obyvatel(ka) 1 (k publiku): No řekněte něco, máme si to nechat líbit?

PUBLIKUM: Nemáte!!!

Obyvatel(ka) 1: Tak vidíš. Budeme se jim bránit. Pojď.

(zaženou exekutory)

Obyvatel(ka) 2: Podívej, něco tu nechali. Tady je páska a tady jsou ty jejich exekutorský hadry.

Obyvatel(ka) 1: Co s tím uděláme?

Obyvatel(ka) 2: Mohli bychom to jako poctiví nálezci odevzdat na policii…

Obyvatel(ka) 1: Nebo něco zabavit.

Obyvatel(ka) 2: Zabavit? Nejsme přece žádní zloději…

Obyvatel(ka) 1: To ne, ale určitě je hodně lidí, kteří si něco zabavit zaslouží. Třeba ti, kteří rozhodují o všech těch nesmyslných platbách, co strkají do svých kapes a do kapes svých kamarádíčků miliony a nás berou na hůl kvůli tisícovkám.

Obyvatel(ka) 2: Máš pravdu. Pořád jim jenom děláme stafáž – na mítincích, u voleb, před televizní obrazovkou. Pořád se tváří důležitě a moudře a tvrdí nám, jak moc naše země dluží a jak je potřeba šetřit, hlavně na nás.

Obyvatel(ka) 1: No a co kdybychom jim jednou předvedli, že také dluží něco oni nám – a všem, na které dopadají ty jejich reformy?

Obyvatel(ka) 2: Správně. Jdeme do toho.

Obyvatel(ka) 2: Podívej, to je ale velký barák.

Obyvatel(ka) 1: Právě tady zasedají a odtud řídí své reformy. Mám nápad. Zabavíme jim to.

(Zabaví úřad vlády. Na scénu přichází Uvaděč(ka))

Uvaděč(ka): Jak řekli, tak udělali. A jestli je odtamtud policie nevyhnala, žijí tam až dodnes.

Jako každý příběh, i tento nám nabízí poučení. Tak především, jsme lidé, ne lidské zdroje a účetní položky. Nejsme přepočitatelní na nejmenší společný jmenovatel kapitalismu – na peníze. Není nás několik stovek či tisíc korun, je nás deset miliónů lidí.

Nezajímá nás, jaké důvody si ti nahoře najdou, aby omezovali naše sociální práva. Víme, že měli vždycky až moc důvodů, proč je skrouhnout. Na racionální protiargumenty neslyšeli nikdy, všechna sociální práva si museli naši předkové tvrdě vybojovat.

Nezajímají nás argumenty o tom, že, jak jinak než ekonomicky a instrumentálně vzato, soukromý hospodář je lepší než státní, když víme, že soukromé zdravotnictví a školství zdaleka nebude pro každého a když rovněž víme, že samospráva lidí a kolektivní opečovávání majetku je lepší než státní i soukromé vlastnictví. Nezajímají nás starostlivé oči Topolánka a jeho slova o tom, kolik tato země dluží, když víme, že se po straně ušklíbá a snižuje daně bohatým. Zajímá nás, kolik jeho vláda dluží nám, kolik dluží rodičům s dětmi, kolik dluží starým lidem, kolik dluží obyčejným pracujícím či studentům. Zajímá nás, kolik jim sebrala sociálních práv, kolik jich převedla na peníze a rozdělila mezi bohaté v podobě nejrůznějších úlev, stropů, privatizací a tunelů.

Chceme dát jasně najevo, že tento dluh budeme Topolánkově vládě neustále připomínat a budeme se snažit, aby jej připomínali další a další, abychom nakonec vystavili této vládě, stejně jako všem ostatním politikům, kteří se pokusí šáhnout na naše sociální práva pořádný účet v podobě demonstrací, stávek, sociálních hnutí a bojů. (Otáčí se k úřadu vlády) Tento účet budete platit vy!

Čtěte také:
Zvláštní vydání A-kontra k sociálním reformám v pdf
Rodina za časů Nečase - tradiční role a za míň peněz
Reformy 2008: vítejte v neoliberální utopii
Nejsme na prodej
Zdraví na prodej
Nástup neoliberálního státu
Dokážeme porazit reformu?
Školné: přeteče už pohár trpělivosti?

a-kontra
texty