Kupředu levá, kupředu pravá

Když jsem na loňské festivalové přehlídce v Jihlavě poprvé viděl Kupředu levá, kupředu pravá absolventky katedry dokumentární tvorby FAMU Lindy Jablonské, výtečně jsem se bavil. A se mnou celý, až po střechu diváky napráskaný sál kina. Groteskní střih a ironická režijní ruka Jablonské si vysloužily i cenu diváků a autoři tak mohli odjet s pocitem zadostiučinění. Atmosféra projekce (mimochodem - jeden z důvodů, proč chodit do kina a ne sledovat filmy jenom v televizi či na počítači) však udělala své snad mnohem víc, než by si Jablonské dokument zasloužil.

Metoda kontrastu je v kinematografii velmi oblíbená a výživně obsazovaná do hlavní role mnoha snímků. Jeho funkčnost je možná ve chvíli, kdy dvě věci jsou rozdílné nejvíce, jak jen to jde (světlo – tma), ale přitom mají svoji podstatu stejnou (tma je jen absence světla). Mladí konzervativci a Komunistický svaz mládeže, toť rudá a modrá, dvě barvy, které stojí v absolutní opozici jen na první pohled. Skutečným kontrastem ke KSM by byla ultrapravice a zde by vtip použité metody vycházel zřejmě nejlépe. Nicméně Jablonská si zvolila mladé kariéristy s modrým ptákem na klopě a vsadila všechny karty na hypotézu, že vznikne tenze mezi antikapitalisty a kapitalisty, navíc skupinami činnými v rámci legitimního parlamentního prostředí (což u KSM už dávno neplatí). Ptá se, kdo nám bude vládnout za deset let. Svádí to k tomu položit otázku „Kdo nám vládne teď?“, jak učinil i Robert Sedláček ve svém nedávno dokončeném dokumentu Cesta k moci. Sedláček sledoval funkcionáře ČSSD a ODS a kontrast mu vyšel na jedničku. Tma je jen absence světla, modrá je jen z druhé strany nazíraná oranžová. Dichotomie vládnutí v Sedláčkově stranické sondě odhaluje stereotyp, cynismus, ale i klapky na očích a fanatickou oddanost své věci. ODS jsou zločinci, slyšíme z jedné strany, ČSSD jsou zločinci, slyšíme ze strany druhé. A přitom sjezdy obou stran jsou tak nápadně podobné, jen kostýmy a kulisy se mění.

Jablonská se vyhnula dospělému politickému divadlu a chtěla se spíše zaměřit na mládež, na to, co je motivuje k politické činnosti, co je vede k rigidním ideologickým názorům. Protože však ke KSM nenašla odpovídající kontrast v rámci parlamentního systému v České republice, vzala zavděk ideologií, která se vedle té stalinistické necítí úplně dobře, a třeskutá ironie nastává jen sporadicky, převážně v expozici dokumentu. Když už si na postavy zvykneme, ničím nás nepřekvapí. Čemu se vlastně smějeme? Tomu, jak někdo salutuje nad hrobem vojáka, kterého má za hrdinu? Střetu dvou ortodoxních komunit 17. listopadu? Smějeme se symbolům, smějeme se rudé vlajce s Leninem či Stalinem, smějeme se plakátu Václava Klause jako dárku pro maminku. Smějeme se ironii kontrastu na povrchu, ne v hloubce, bruslíme po kluzišti ikon, znaků a barev a neuvědomujeme si, že se tak vlastně vysmíváme sami sobě. Každý vypadáme v koupelně směšně – i když je pravda, že ne každý si tam pustí Lindu Jablonskou. Jablonská rezignovala na reflexi modelování reality a narozdíl od zmíněného Sedláčka (jehož dokument zase trpí rozplizlostí) vytvořila rej znaků a symbolů bez hlubšího poznání. Respondenti se dostanou do naší až intimní blízkosti a my jsme na dotek jejich lidské bázi, ale režie ponechává zcela mimo ohnisko zájmu to, na co se vlastně původně zaměřila: znaky, ikony, ideologii a povrchnost. Snímek je tak jen zajímavým multiportrétem s nevyváženou ironií, ale to je vše.

Hlubší proniknutí pod stereotypní vnímání reality se nekoná a Jablonská tak vlastně svým způsobem zůstává stejně povrchní, jako její respondenti. Nevýrazná kamera jen podtrhuje tento výrazný fakt: čím je vlastně Kupředa levá, kupředu pravá? Dokumentární groteskou, jak jsem již na začátku naznačil. Komedií založenou na tom, že politické divadlo volky nevolky denně sledujeme ve sdělovacích prostředcích. A bohužel ničím hlubším.

Stanislav Holubec ve své recenzi v časopisu Perspektivy připomněl, že ti nejambicióznější příslušníci mladé generace nedělají kariéru v mládežnických organizacích politických stran, ale v soukromém byznysu a že právě ten pro ně bude mnohem spolehlivější průpravou do „velké“ politiky. To upozorňuje na obecnější problém: moc má mnoho rozměrů, nejen čistě politický, ale i ekonomický či kulturní. Lidé z mládežnických organizací politických stran zůstávají poplatni oblíbenému mýtu, že politika se dělá parlamentními volbami – a s nimi i Linda Jablonská, stejně jako i všichni, kteří jsou ochotni vidět v jejím filmu něco novátorského, společensko-kritického, odvážného, přínosného...Divácký (nikoli odborný) ohlas tak vzbuzuje další otázku: není tohle snad to, co český divák od filmu očekává? Nechceme místo hlubšího pohledu jen oddechovou komedii, která polechtá bránici a namísto toho, aby přinesla hlubší proniknutí za pozlátko znaků, umožní přesunout kritičnost na pár podivných, excentrických individuí? Nechceme jen pro vlastní klid banálnější a povrchnější opakování Sartrovy věty „peklo, to jsou ti druzí“? Odpovědět na takovou otázku však vyžaduje značnou odvahu. Obávám se, že ji v sobě prozatím nenalézám.

Jan Motal
a-kontra
texty
ročník
číslo