KORO WEEKLY STANDARD: vážky, vášně, třešně

Sedm. Ale s výsledkem jsem ještě nebyl spokojený ani jednou. Přivítám pomoc zejména těch z vás, kdo hovoříte arabsky nebo čínsky. Výběrové řízení je dvoukolové, o výsledcích vás budu informovat poštou. Šance jsou přiměřené, práce prestižní. Tento týden: Filip v Minsku, škola v podzemí, bomba v klubu a hlavně spousta vážek všude kolem.

ČOKOLÁDA, KRÁVY A LIDOVCI
Švýcaři šli v neděli k volbám a podle očekávání zvolili lidovce (SVP). O volební kampani strany, která se před voliči prezentovala xenofobními kampaní, jež vyvolala pobouření zejména na levici a ve frankofonních oblastech země, jsem už psal. Tady, i tady

Lidovci zůstanou nejen nejsilnější parlamentní stranou, ale ještě posílí. Podle odhadů získali 29 % hlasů, což je o 2,3 % víc než minule a pro stranu to bude znamenat zisk šesti křesel navíc v dvousetčlenném parlamentu.

Volební výsledek je úspěch pro předsedu, miliardáře a dosavadního ministra spravedlnosti Christopha Blochera. Ukázalo se, že přestože jde o snad nejméně oblíbeného politika v zemi, je schopen mobilizovat své příznivce a volby vyhrát. TAZ charakterizovaly Blochera jako xenofobního politika, který těží ze švýcarského "strachu z cizího", pěstuje Führerkult a přestože se podílel na poslední vládě, situuje se do role lidového tribuna, který je v opozici a má blízko k běžnému Švýcarovi.

Nepochybně zajímavé je podívat se, proč nebo za jakých podmínek Švýcaři zvolili nacionalistické populisty. "Strach (především z imigrantů - pozn. red.) existuje i přes blahobyt anebo naopak právě kvůli němu," napsal curyšský Tagesanzeiger. To má určitou pointu. Švýcarsku se dlouhodobě daří dobře. Nezaměstnanost je pod dvěma procenty, ekonomika prosperuje a i nejnižší platy jsou na vyšší úrovni, než v Německu nebo Velké Británii. Obrat k otázkám národní identity a imigrace tak není zarámován podmínkami materiální nouze, ale přebytku.

The Economist napsal, že vedle imigrace kladou Švýcaři v podmínkách ekonomického uspokojení důraz ještě na jednu oblast - ekologii. I to by mohlo řešit problém SVP, protože ačkoli jsou lidovci v současnosti nejsilnější stranou, obdobně rychle jako oni rostou zelení - pouze z nižšího základu. V nedělních volbách získali necelých deset procent, oproti posledním volbám je to ale o 2,2 % víc.

Právě zelení nyní chtějí jít SVP po krku. Tagesanzeiger npíše, že chtějí sestavit vládu, ve které by nebylo pro lidovce místo. Vyoutování stran není ve Švýcarsku, kde platí už téměř padesát let smlouva o dělení postů v sedmičlenné vládě mezi jednotlivé strany, zvykem. Sami lidovci ale tzv. princip konkordance porušili po minulých volbách, kdy na úkor křesťanů získali jedno ministerské křeslo navíc - právě pro Blochera. Pokud nyní vyjdou na pázdno, těžko si budou moci stěžovat. Kdo jednou poruší smlouvu, nemůže se o ní příště opírat. 

Problém jménem SVP, která je stranou jednoho muže, může také časem vyřešit další faktor. Totiž příroda. Blocherovi je 65.

NÁVŠTĚVA U STRÝČKA LUKA
Jak nedávno prosáklo, místopředseda poslanecké sněmovny ČR a předseda KSČM Vojtěch Filip odjel za na počátku října na návštěvu bratrské komunistické strany v Bělorusku. Mimo jiné tam vystoupil ve státem kontrolované televizi a jednal s představiteli režimu. Reakcí byla ostrá vystoupení některých médií a protestní dopis, zaslaný Člověkem v tísni, Asociací pro mezinárodní otázky a Občanským Běloruskem.

Slova protestu jsou do značné míry na místě. Filip podpořil diktaturu, která sice selektivně, ale přesto výrazně potlačuje nejrůznější aktivity zdola – opozičními stranami počínaje, nevládními organizacemi a sociálními hnutími konče. U moci Alexandra Lukašenka drží kombinace ruské podpory (byť v poslední době oslabené), mediálního skoro-monopolu, represí a podvodů.

Řekl-li Filip, že „každá země si může vybrat svou formu vlády,“ je to hloupé pokrytectví – lze mluvit o svobodě volby v situaci jasné mocenské asymetrie „vertikály“ (běloruské mocenské hierarchie navázané na diktaturu) oproti zbytku společnosti? Je ostatně příznačné, že v Bělorusku existují dvě komunistické strany – zatímco ta, s níž se družil Vojtěch Filip, podporuje diktaturu, pro druhou z nich, která je opoziční, platí od srpna půlroční zákaz činnosti.

Jestliže lze těžko solidarizovat s Vojtěchem Filipem a jeho vizí česko-běloruského přátelství mezi tamní diktaturou a jejími tuzemskými rádoby-napodobiteli, kritický pohled zaslouží i evropská „podpora demokracii v Bělorusku“. Až příliš je z ní cítit geopolitická účelovost, snaha obklopit Rusko pro-západními režimy. Inspirativní pro nás není celá běloruská opozice, plná oportunistických straniček dychtivě čekajících na „vlastní běloruskou buržoazii“, ale anarchisté, antiautoritáři, ekologové, feministky, kontrakultura… Tedy všichni ti, kdo dnes volně a kriticky patří k běloruské opozici, ale brzy po nastolení eventuelního nového „demokratického“ režimu je čeká volba mezi novým konfliktem s mocí, nebo ztrátou vlastní identity.

Ostatně, je docela zvláštní péče, kterou Člověk v tísni a Asociace pro mezinárodní otázky, věnují právě návštěvě Vojtěcha Filipa v Bělorusku. Psaly podobně rozčilené protesty v době Klausovy návštěvy ve středoasijských diktaturách, mnohem horších než Bělorusko? Protestují proti návštěvám českých představitelů v USA s jejich porušováním lidských práv na Guantanámu a jinde? Zdá se, že politická hra a účelovost opět vyhrály nad „lží a nenávistí“. 

ŠKOLA V PODZEMÍ
Čtrnáct let ucházela pozornosti brémských úřadů škola, která ilegálně prosperovala nezávisle na nich. Během let jí prošlo víc než dvě stě žáků. Zabila ji ale pravděpodobně její vlastní popularita. Sociálnědemokratičtí radní začali mluvit o jejím "schválení" a z letitého projektu nezbylo nic. Osm žáků dokončilo loňský školní rok jen se speciálním povolením senátora pro vzdělání Willi Lemkeho.

Podzemní škola fungovala na severu Německa v takzvané Čtvrti (Viertel), která je známá svojí levicově-liberální atmosférou. "Něco takového bylo možné jenom tady. Místní něco napadne a postarají se o to sami," cituje Die Zeit radního za zelené Roberta Bückinga.

Děti se učily v jedné z místních vilek. V ročníku jich mohlo mít jednou osm, jednou dva tucty. Výuka probíhala ve věkově smíšených skupinách. "Panoval zde úplně iný duch. Mohli jsme zde bez hierarchie a státních předpisů uskutečňovat svoje představy o dobré škole," tvrdí Wolfram Klüpfel, jehož syn školu navštěvoval.

Přestože nešlo o úplně levnou záležitost a rodiče platili kolem dvou set eur za měsíc, popularita podzemní školy rostla. Rodiče se o ní dozvídali od svých známých. "O škole věděla spousta lidí. Ale dětem se evidentně dařilo dobře, tak proč zasahovat?" ptá se radní Bücking.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se sociálnědemokratičtí politici z SPD začali zajímat, jestli by nebylo možné populární školu nějakou cestou "schválit". Pak už byl jen krok k tomu, aby úřady začaly nezávislou školu řešit naplno. "Hrozně mě to naštvalo, když jsem se dozvěděl, že rodiče takhle kašlou na stát," říká senátor pro vzdělání Willy Lemke. Do úřadu přišel v květnu a posledních pár studentů podzemní školy ještě nechal dokončit ročník. Letos už se ale žádní prvňáčci nezapsali.

REDACTED
Média dávno přestala být schopná předávat válku v Iráku. Monotónně mnoho mrtvých a téměř žádní novináři s detailními informacemi a "lidskými příběhy" z terénu vytvořili prostředí, ve kterém už válka nevzbuzuje zájem diváků a nepřitahuje jejich pozornost.

Možná ale, že jiné formáty se s Irákem vyrovnají úspěšněji. Během dalších měsíců se objeví několik (amerických) filmů, které se o Irák nějakým způsobem otřou. Zatím se zdá, že nejvíc mezi nimi bude vyčnívat film Briana Da Palmy (Scarface, The Untouchables) Redacted.

Da Palmův film měl premiéru už začátkem září na festivalu v Benátkách, kde vyhrál. Zaznamenává příběh skupiny znuděných a frustrovaných vojáků, kteří hlídají na checkpointu v irácké Samaře a těší se na odjezd domů. Každodennost vojáků točí jeden z nich, který se doufá dostat pomocí záběrů dostat na filmovou školu.

Příběh vojáků vede k tragedii. V blízkém domě zabijí iráckou rodinu a znásilní patnáctiletou dívku. Da Palma tím odkazuje k reálné události z města Mahmudíja.

Podle The Telegraph je v nízkorozpočtovém snímku zahrnutý poukaz na neschopnost klasických médií přenášet obraz Iráku. Da Palma tak ve filmu mísí živé záběry natáčené adeptem filmové školy, záběry z youtube, texty z vojenských blogů, rozhovory vojáka s rodinou po skypu, arabské televizní vysílání, záběry bezpečnostních kamer, apod. Právě v těchto simulacích se válka v Iráku odehrává.

Recenze v The New Yorker zmiňuje jinou pointu. Voják-student natáčí znásilnění, přihlíží mu, ale nezasáhne. Je vinen? "Pointa je, že všichni jsme stejní. Zarkáví, Lynndie England, násilníci z Mahmúdíje, CNN, Ashley Gilbertson, čtenáři Times - všichni jsme komplici velkého násilí, jakým je válka v Iráku. Hranice mezi pachatelem a svědkem, zločinem a svědectvím, je rozmlžená."

New Yorker se nakonec k filmu staví hodně kriticiky. "Redacted je akt voyeurismu, který se stává součástí té věci, kterou chce odmítnout. Pokud jsou obrázky z Abú Ghrajbu nebo Zarkávího home-videa válečné porno, Redacted je filmově-teoretické porno - stylizovaný snuff film uvnitř metakritiky médií. Chce vytvořit stejný typ kontroverze, jako předtím jiné špatné filmy se zjevnou agendou - Utrpení Krista a JFK."

A co tomu říká sám Da Palma? "Film je pokud přinést Američanům, co se skuečně děje v Iráku. Filmy jsou tím, co zastaví válku," řekl na tiskové knfrenci v Benátkách.

Jaké obrázky si vybavíte, když si vzpomenete na Irák? Můžete si taky zkusit vzpomenout na to, kdo obrazek produkoval. Jestli jde o amaterské (vojenské) fotky z Abú Ghrajbu nebo profesionální fotky nějakého renomovaného fotoreportéra.

BOMBA V PETROHRADU
Fašisti v Rusku opět zaútočili. Tentokrát už ale nešlo o pouliční bitku, ale o pokus o bombový útok. Došlo k němu 14. října v jednom z petrohradských klubů, kde se odehrával ska/punk/hc festival Music of the Steer. Bomba naštěstí nevybuchla, zabila by minimálně sto lidí.

K pokusu o útok došlo téměř na konci festivalu. V době, kdy hrála švédská kapela Blisterhead, někdo položil na scénu tašku, ze které se kouřilo a smrděla spáleninou. Hlídač klubu zareagoval rychle a adekvátně. Zalil tašku vodou a odnesl ji ven. Během tří minut ke klubu přijela policie a zjistila, že v tašce byla skutečná bomba (800 TNT), ke které ještě byly přidány různé železné šroubky pro větší „účinek".

Několik dnů po této události se na jedné z fašistických stránek objevila následující zpráva: „To je teprve začátek!"

O koncertu se předem nemluvilo jako o antifašistské nebo politické akci, i přes to o něm se hodně diskutovalo na ruských fašistických stránkách. Ted všechny podobné zprávy smazané. Hlavní kapela byli Spitfire, které fašisti nemají zrovna v lásce.

Ke konfliktům došlo už před začátkem koncertu. Patnáct až dvacet fašistů napadlo před klubem několik lidí z Moskvy. Jednu slečnu udeřili železnou tyčí do hlavy tak, že musela do nemocnice. I poté na koncertě bylo vidět několik lidí s krvavým oblečením a rozbitým obličejem. Pod jejich slov bylo před klubem ještě několk rvaček.

EKO-MAORSKÝ "TERORISMUS"
Válka proti terorismu dorazila i na Nový Zéland, tedy do země, kterou si obvykle spojujeme se stády ovcí a s ragby. Policie tam minulé pondělí pozatýkala 17 lidí, údajně šlo o směs maorských a ekologických aktivistů.

Razie v horském terénu severního ostrova byla první policejní akcí, která proběhla na základě novozélandského antiteroristického zákona. Policie tvrdí, že zatčení používali ve kvazivojenských táborech střelné a jiné zbraně.

Podle některých vyjádření plánovali na Novém Zélandu cosi na způsob války. Státní zástupci prohlásili, že jeden ze zatčených - Jamie Lockett - poslal ze svého mobilu textovou zprávu, ve které mluví o vyhlášení války a o tom, že běloši zahynou.

Část se sedmnácti zatčených byla zadržena při dalších raziích v Auklandu, Wellingtonu a dalších městech.

Během týdne následovaly protesty proti zatýkání. Kolem tisíce lidí se sešlo před policejní stanicí, kde demonstrovali i proti údajné policejní akci, při které došlo k prohledávání školního autobusu. Policie takový zásah popírá.

Úřady vzali represe z jedné vody na čisto a prohledali i anarchistické sociální centrum v Aucklandu a aktivistické komunitní centrum ve Wellingtonu. Na videa z obou zátahů se můžete podívat na Indymediích.

Čtrnáct ze sedmnácti zadržených, mezi kterými je i prominentní aktivista domorodých Maorů Tame Iti, už stanula před soudem. Propuštění na kauci bylo zamítnuto, všichni z nich byli obviněni z nedovoleného ozbrojování.

Když připustíme, že hnutí skutečně plánovalo militantní akce, napadne vás další případ, kdy by se domorodé etnikum spojovalo s částí "kolonialistů" ve společném boji? A kde si myslíte, že jsou nejlepší podmínky, aby k tomu došlo znovu a proč?

AMSTERDAM NENÍ PAŘÍŽ
Amsterdam posledních dnů může probudit vzpomínky na Paříž před dvěma lety, ale měřítko je jiné. Zatím šest nocí trvají nepokoje, při kterých shořelo zhruba dvacet aut. Účastní se jich především dorost.

Mladé přistěhovalce vyprovokoval k riotům případ z předchozího týdne, kdy policie zastřelila 22letého Maročana Bilala B. poté, co podle policie pobodal dva její příslušníky. Údajně se léčil s psychickými problémy a v minulosti byl vyšetřován pro kontakt s radikálně muslimskou skupinou známou jako Hofstad Group.

Ohniskem střetů je západoamsterdamská čtvrť Slotervaart, kde tvoří přistěhovalci zhruba devadesát procent z celkových 45 tisíc obyvatel. Vyrůstal zde i Mohammad Bouyeri, který před třemi lety na ulici ubodal filmaře Theo van Gogha.

Policie už ve středu zadržela několik mladíků, ale brzy je propustila. DutchNews uvedly, že v sobotu byli zadrženi tři lidé z oblasti Amsterdam West (rozuměj přistěhovalci) ve věku 16, 17 a 19 let za to, že si kupovali benzín, aniž by měli auto.

Z mírně jiné oblasti, ale stále z Holandska je říjnový návrat Ayaan Hirsí Alí zpátky do země. Původem Somálská politička a bývalá poslankyně za liberální Lidovou stranu za svobodu a demokracii (VVD) se zapsala do vědomí především spoluprácí se zmíněným van Goghem. Napsala scenář k jeho filmu Submission, ve kterém je kritizováno postavení žen v muslimské společnosti.

Zatímco van Gogha radikální muslimové zabili, u Hirsí Alí zůstalo u výhrůžek. Nejprve bydlela na tajné adrese, ale poté, co v parlamentu vypukla debata, která zpochybňovala její nizozemské občanství a odvrátila se od ní i její strana, se Hirsí Alí přestěhovala do Spojených států, kde pracovala pro konzervativní American Enterprise Institute.

Do země se vrátila v říjnu poté, co nizozemská vláda rozhodla, že jí nebude platit 24hodinovou ochranku, když žije v zahraničí. První rozhovor od návratu poskytla Hirsí Alí dánskému listu Jyllands-Posten (tedy tomu, který loni otiskl karikatury proroka Mohameda) a vládní rozhodnutí v něm kritizuje. "Myslím si, že vláda chce vyslat zprávu dalším Nizozemcům, aby byli zticha. Zjevně chtějí uklidnit muslimy tím, že řeknou, ´podívejte, jsme na vaší straně. Hirsí Alí je ta špatná, my jsme ti dobří´," cítují Hirsí Alí DutchNews. O peníze za ochranku podle ní nešlo. "Je levnější nechat mě hlídat americkou ochrankou, než holandskou."

VÁŽKOCOP
S poněkud zneklidňující zprávou přišly už 9. října Washington Post. Někteří lidé si podle nich během zařijových protiválečných demonstrací ve Washingtonu a New Yorku všimli, že se kolem pohybují podivné vážky. "´Ó můj bože, podívejte se na ně!´ slyšela jsem, jak někdo volá. Koukla jsem se a říkám si, co to sakra je?! Vypadaly jako druh vážek nebo jako malé helikoptéry. Ale nebyl to hmyz," cituje list newyorskou studentku.

Právník Bernard Crane videl to samé: "Na vážky byly příliš velké. Je to živé nebo je to stroj, říkal jsem si". Žádný úřad se k využití mikro-špiclů nepřihlásil. Ví se ale, že CIA vyvíjí podobná mikrozařízení už od 70. let. Podle Washington Post existují i federálně dotované výzkumné týmy, které nestaví špiónskou vážku "na zelené louce", ale vestavují počítačové čipy do organických vážek. Cílem je vytvořit výzvědnou vážku, jejíž svalstvo bude fungovat na dálkové ovládání. Mikrovážky mohou plnit různé funkce: navádět rakety, přinášet informace z nepřátelských táborů, apod.

 

texty