KORO WEEKLY STANDARD: O Sarkozym a unavené levici

Tak už se jen párkrát vyspíte a budou tady vánoce. V KWS se tentokrát nesetkáte se smetím z celého světa, ale s jedním velkým rozhovorem. Francouzský levicový filosof a intelektuální celebrita Alain Badiou v něm mluví o Francii, Sarkozym a krizi levice. Stojí za přečtení.
 
Nicolase Sarkozyho začala většina z nás brát na vědomí až ve chvíli, kdy se během pouličních nepokojů před dvěma lety vyjádřil o mladých potomcích přistehovalců v tom smyslu, že se jedná o póvl, který je potřeba vymést. Od té doby si kariérně rozhodně nepohoršil. V květnu vyhrál volby a usedl v Elysejském paláci. Socialisté (PS), jejichž kandidátka Segoléne Royalová tehdy měla Sarkozymu konkurovat, jsou v rozkladu a ztrácí identitu. Některé jejich hlavní tváře začaly "kolaborovat" a přestěhovaly se do Sarkozyho vlády. Co stojí za Sarkozyho úspěchem, čím Francie prochází a kudy vede cesta levice ven z údolí temných stínů? V rozhovoru pro TAZ o tom hovořil Alain Badiou.
 
Sedmdesátiletý filosof Alain Badiou je doyenem francouzské levice. Zakládal Jednotnou socialistickou stranu a angažoval se v bojích za alžírskou nezávislost. V 60. letech studoval u marxisty Louise Althussera a velký vliv na něj měla psychoanalýza Jacquese Lacana. Od této doby také vede polemiky s Gillesem Deleuzem a Jean-Francois Lyotardem, které kritizoval za odklon od vědeckého marxismu. Koncem 60.let byl členem maoistických skupin.
 
V současnosti je Badiou členem uskupeni L´Organisation politique. Nejznámější jsou jeho texty Bytí a událost, Etika, Metapolitika nebo Teorie subjektu. Žádná z nich zatím nebyla přeložena do češtiny.
 
Rozhovor vedla Dorothea Hahn a k jeho překladu a publikování v A-kontra laskavě svolily TAZ.
 
 
TAZ: Čím vysvětlujete nadšení Francouzů pro jejich nového prezidenta?
Alain Badiou: Předchozí prezident Chirac se stal symbolem stagnace a nerozhodnosti. Tento neklidný a nový prezident vzbuzuje dojem, že dělá rozhodnutí každý den, všeho se chopí a všude je přítomný. Hlubší důvod je, že Sarkozy ztělesňuje hlubší střídání epoch ve Francii. Je mužem, který přichází po komunistech a také po gaullistech.
 
Francie ale přece vůbec nebyla komunistická.
Vnitřní rovnováha Francie spočívala od konce války na vztahu mezi silnou pravicí a silnou levicí. Komunisté a gaullisté ztělesňovali protikladné síly a současne komplice téhož systému. Minimálně ve dvou bodech se shodovali: v ideji, že stát musí intervenovat do hospodářství a sociální sféry, a v jisté nezávislosti na Spojených státech.
 
Sarkozy převrátil francouzskou politickou krajinu...
Znovu sjednotil pravici s extrémní pravicí. A překonal rozkol mezi gaullisty a petainovci. Vytvořil novou pravici. Levice na to nijak neodpodpověděla. Levice nemá ani zrnko ideje.
 
Podobá se nyní Francie svým evropským sousedům?
To se ještě nedá s jistotou říct. Osobně si myslím, že se jedná o reakční normalizaci. Pro to existuje několik indicií: vojenský záměr vrátit Francii do NATO, následování liberálních idejí v hospodářské a sociální oblasti tak, jak je praktikovali Schröder a Blair, a antiislámská, antiafrická a antiarabská ideologie.
 
Ale Sarkozy tvrdí: Jsem synem přistehovalců.
Obecně nevede žádné řeči proti cizincům nebo přistěhovalcům. Vztahuje se k tomu, co nazývá hodnoty západní civilizace. Do protikladu k nim klade Afričany - kteří dosud nevstoupili do dějin, respektive mají zpoždění. Sarkozy odmítá sebekritiku v souvislosti s koloniálními válkami. A v civilizačních otázkách, jako je například polygamie, je krajně surový.
 
Specificky francouzským rysem zůstává koncentrace moci. U Sarkozyho se dokonce ještě zesiluje. Milují Francouzi silné muže?
Centralismus je francouzská tradice: od monarchie, přes jakobíny během revoluce, až po de Gaulla. Neměli bychom ale směšovat Sarkozyho neklid a oportunismus s velikostí mužů de Gaullova typu.
 
Prezident stále opakuje: "Nemějte strach" a tím signalizuje: Já vás ochráním.
Lidé ho volili, protože mají strach a protože on navrhuje represivní politiku. Až dosud se ovšem Sarkozy projevoval silácky ve vztahu k slabým. A je spokojený, když mu Bush potřese pravicí. A gratuluje Putinovi k volbám, které jsou Putinovými volbami. Francouzská tradice byla jiná: Sugerovala, že Francie má prostředky k tomu, být silná vůči silným.
 
Obvykle jsou to pravicoví extremisté, kdo využívá ve volbách strach. Tentokrát z něj profitoval Sarkozy.
Zvolen byl pouze proto, že dostal hlasy extrémní pravice. Jeho trumfem bylo, že jako ministr vnitra zavedl tvrdé zákony proti cizincům a přistěhovalcům.
 
Odkud pramení strach Francouzů?
Francie byla světovou velmocí. Teď z ní zbývá střední mocnost s nejistou budoucností. Pro subjektivitu Francouzů je to těžká zkouška.
 
Může Sarkozy zajistit ochranu, kterou slibuje?
K tomu mu chybí prostředky. O jeho zvolení nerozhodli velcí kapitalisté, kterým daroval daňové úlevy ve výši patnáct miliard eur, ale masa malých lidí. Jim navrhuje jediné: abyste víc vydělávali, musíte víc pracovat. Se Sarkozym se bude nerovnost zvyšovat. Lidé brzy zjistí, že jim v jejich reálném životě nenabízí žádnou ochranu.
 
Ve Velké Británii byla Thatcherová, v Německu Schröder. Stojí Sarkozy v této linii?
A Berlusconi v Itálii. Společný je všudypřítomný úpadek levice. Témeř ve všech zemích existovaly zvláštní podmínky. Stará Labour Party měla úzké kontakty s odbory. Francouzskou a italskou levici organizovaly komunistické strany. A v Německu byla sociální demokracie, která zdědila tradici. Dobrodružství této historické levice už minulo. Sarkozy nevyznačuje jen smrt gaullismu, ale i levice. Té možná ještě více.
 
V Německu prošla Agenda 2010 bez problémů. Naproti tomu ve Francii zkoušel podobné krácení sociálních výdajů Juppé v roce 1995 a Sarkozy v roce 2007 a vždy rozpoutali prudké protesty. To je rozdíl.
Tradice lidového boje díky bohu dosud existuje. Neměli bychom ji ale přeceňovat. Tento odpor je exrémně dezorganizovaný. Odborové hnutí je slabé. Socialistická strana je totálně rozvrácená a bezmocná. A komunistická strana (KPF) zmizela. Levice je v krizi. Absolutně.
 
Mnoho vrcholných politiků přeběhlo od socialistů k Sarkozymu. Jiní zůstali v opozici, ale neformulují žádné alternativy. Má socialistická strana ještě budoucnost?
Na rozdíl od Německa u nás neexistuje žádná vláda národní jednoty.
 
Máte na mysli velkou koalici. Vyhovovala by vám?
Ani v nejmenším. Ale je prostředkem oficiální politiky, který se používá v důležitých momentech německé politiky. Pokud dělá levice pravicovou politiku, tak jak tomu bylo v případě Schrödera, může se bez větších problémů spojit s pravicí. U nás chce velká část socialistů dělat pravicovou politiku a je přesvědčená, že to musí dělat jako Schröder, nicméně ve Francii má pravolevé schéma velkou váhu. Nemohou uzavřít žádnou veřejnou alianci s pravicí. Řada lidí, kteří nechtějí čekat dvacet let, než se stanou ministry, to proto dělá individuálně.
 
Prežijí socialisté krizi?
Možná uvidíme vytvoření nové parlamentní krajiny, podobně jako k tomu došlo v Německu. S novou levicovou stranou. Část socialistů je připravená spojit se se zbytky PCF (Parti communiste français)  a LCR (Ligue communiste révolutionnaire). Ale krizi oficiální levice to vyřeší jen provizorně. Pokud socialisté chtějí zůstat vládní stranou, musí být pravicovou stranou. Tak jako všechny sociálně demokratické strany v Evropě.
 
A jak to vypadá s budoucností komunismu?
Komunismus se musí změnit. Avšak bez komunistické ideje, bez jejího zmrtvýchvstání v nových podobách, je zřejmé, že se evropská levice ocitne v totální krizi.
 
Jak to, že se jen tak málo intelektuálů vyjadřuje o Sarkozym kriticky?
Francouzští intelektuálové v posledních třiceti letech sdílejí dominantní ideologii. Nepřekvapilo mě, že se lidé, jako je Kouchner (Bernard Kouchner: zakladatel organizace Lékaři bez hranic byl považován za levicového politika a ve volbách podporoval Royalovou. Poté, co přijal místo ve vládě, byl vyhozen z PS), napojili na Sarkozyho. Byli humanistickými demokraty, humanisty a obránci lidských práv, kteří jsou přesvědčeni o převaze Západu. S takovou vizí světa mohou v politice těžko dosáhnout něčeho nezávislého. Bylo to možné v době, dokud ještě žila antikapitalistická a komunistická idea. Když ale říkají "Socialistická idea zkrachovala, musíme být liberální", ukazuje se, jak oslabili. Nanejvýš mohou ješte tak reprodukovat rozdíl mezi demokraty a republikány v USA.
 
Intelektuál stojí tradicně jednou nohou na univerzitě a druhou v politickém nebo sociálním hnutí - jakožto "militant", je to francouzský topos, jako například v případě Jeana-Paula Sartra. Co se za posledních 30 let ve Francii změnilo?
Příchod nových filosofů. Místo aby udržovali pozici radikálního disentu, připojují se k panujícímu řádu. Je to reakce na květen 68, v němž byli aktivní. Učinili obrat, poněvadž nezvítězili.
 
A proč jste tento obrat neprovedl i vy?
Protože jsem na rozdíl od nich nikdy nevěřil, že bychom se hned mohli dostat k moci.
 
Chcete tedy moc později?
Kdo se koncentruje na moc, spouští opakující se sekvenci. Vůdcové revolucí 20. století se koncentrovali na moc a ztroskotali. Nebyli schopní moc získat.
 
Koho máte na mysli?
Lenina, Maa a další. Také Brechta. Byli fascinování spojením moci a emancipace. A lpěli na ideji, že komunismus uchopí moc. Tak se vytvořil kult socialistického státu. To je ale nyní pryč. Co můžeme udělat na cestě k emancipaci, to je jedna věc. Moc je věc druhá. Ponechme moc moci.
texty