KORO WEEKLY STANDARD: O osmičkách, vůni vzduchu a braku

Kulatá a sudá čísla nemusím. Osmička je kulatá hned dvojnásob a to je asi důvod, proč jsem se minulý týden zadrhl. Horší než osmička jsou už jen dvě osmičky, o tom to tentokrát (taky) bude. Mimoto se zpravte, co se stane, když neonacista vezme do ruky pero, jak může vypadat diskuse o Íránu, když přání předbíhá myšlení, a kde pořídit nóbl konversy.
CO DĚLÁŠ V SOBOTU?
Tentokrát není podstatné, co se stalo, ale co nás čeká. Na sobotu připadá výročí tzv. křišťálové noci, během které bylo v předválečném Německu zabito 91 lidí. Čeští neonacisté si na tento den připravili malou besídku přímo v pražské židovské čtvrti. Pod záminkou protestu proti české účasti na válce v Iráku by rádi mašírovali v blízkosti synagog, které jejich ideologičtí otcové bořili a ve čtvrti, jejíž obyvatele vyhlazovali.
 
"Drama" kudy a jestli vůbec neonacistický pochod povede, detailně sledují všechna média. Osobně jsem záhy přestal sledovat výměnu zákazů a žalob, neboť čas lze využít lépe, než sledováním toho, jak někdo neumí nahlásit demonstraci nebo zapomene podepsat žalobu. Pro tuto sobotu to ale není rozhodující. I kdyby neonacisté zůstali u televize, je třeba dorazit na Náměstí Republiky ve 14:30 v co největším počtu.
 
A-kontra, psal jsem už v jednom z minulých KWS, podporuje všechny aktivity, které povedou k narušení nebo zastavení neonacistického pochodu. Podívejte se na mobilizační video, sledujte stránky antifa.cz, stahujte a rozšiřujte letáky  a samolepky a v sobotu na republice. Příští týden chci mít o čem psát!
 
Na závěr mějte na vědomí, že se nestřetávají rovné síly. Přestože je třeba aktivně neonacistům odporovat, stále se jedná o směs sociopatů, která se zaštiťuje symbolikou, jíž sama není schopan dostát. "Neonacisté pochodovali židovským městem," to je především zahnědlé přání otcem myšlenky.
¨
Pro nás to znamená jediné: není třeba vyčerpat síly v negaci. Přijďte s úsměvem, seznamte se s novými lidmi, vymýšlejte nové akce. Bavte se.
 
 
SICHRHAJCKU ZA 200 DOLARU
O zkáze newyorské kolébky americké punkrocku jste určitě četli. Klub CBGB, ve kterém hravala Patti Smith, Iggy Pop nebo Ramones a později i dnešní legendy hardcoru, skončil loni v říjnu. Jeho provozovatel Hilly Kristal prohrál spor s vlastníkem domu a odstěhoval se do Las Vegas. Nedávno zemřel, bylo mu 75 let. Klub vydržel na Manhattanu rovných 33 let.
 
Pokud se ovšem pojedete podívat do New Yorku, vězte, že na Bleecker Street najdete něco mnohem zajímavějšího. Módní návrhář John Varvatos si na místě klubu otevírá exkluzivní butik.Punkový klub nahradí pánské kožené bundy za 1695 dolarů, píší Washington Post.
 
List si pozval dva muzikanty z punkové kapely Krays, která v CBGB hrávala, a vzal je do jiné Varvatosovy prodejny v Soho. "Hodně ze zdejšího oblečení vypadá jako luxusnější verze toho, co Rosado a Kray už léta sbírají po second-handech. Kray spatří regál se svetry s vodorovnými pruhy, které vypadají pozoruhodně podobně jako ten, který má na sobě. S tou výjimkou, že ten z obchodu je z kašmíru a stojí pět set dolarů," píše WP.
 
Varvatos sám jistě není žádný pankáč. Jeho firma patří impériu VF Corp. (Vans, Wrangler, Lee,...) s obratem 5,3 miliard dolarů za prvních devět měsíců roku. To ovšem neznamená, že by neuměl punk prodat. Na zdi obchodu v Soho visí elektrická kytara, v koutě stojí bicí a na stěnách jsou vylepené Dylanovy plakáty. Mezi zákazníky se počítají i Iggy Pop, Alice Cooper nebo Chris Cornell, kteří v CBGB hrávali..
(Converse by John Varvatos)
 
Jak návrhář zamýšlí butik v prostorách CBGB zařídit, se ještě neví. Dá se ale čekat, že z legendy něco vyvaří. "Byl bych radši, aby po tom místě nezůstala ani stopa," říká Rosado. "Protože tenhle obchod bude využívat historii CBGB jako prodejní trik."
ZAKARIA VS. nPOD
Jedním ze zajímavějších TV-počinů posledního týdne pro mě byla NewsHour Jima Lehrera, ve které se střetli neokonzervativní guru Norman Podhoretz (občas familierně přezdívaný nPod) a editor Newsweeku Fareed Zakaria. Řeč se točila kolem Íránu, ke kterému USA v poslední době zastávají stále válkychtivější postoj.
Podhoretz podporuje bombardování Íránu a předem je třeba říct, že panuje shoda v tom, že z debaty odchází s výpraskem. "Souhlasím se senátorem McCainem. Horší, než bombardování Íránu, je Írán, který má bombu," zahajuje. Poté přirovnává neúčinné mezinárodní sankce a vyčkávání k 30. letům, kdy byl dán prostor Hitlerovi. Paralela mezi Hitlerem a Ahmadínežádem je nasnadě. "Je to revolucionář, stejně jako Hitler, který chce rozbít mezinárodní řád a nahradit ho novým řádem, kterému by dominoval Írán a nábožensko-politická kultura islamofašismu," tvrdí Podhoretz v jednom ze svých dřívějších článků.
Podle Zakarii není bombardování namístě. Jaderná hrozba není aktuální (pokud směs zastrašování a zadržování fungovala v případě Číny nebo Severní Koreje, proč by nemělo fungovat u Íránců?), Írán sice rétoricky "straší", ale jde o racionálního aktéra (sleduje racionální politiku národních zájmů, která nevylučuje spolupráci s USA) a Podhoretzův výzva k útoku připomíná 80.léta, kdy neokonzervativci mylně nadhodnotili hrozbu SSSR a pranýřovali Reagana za dialog s Gorbačovem.
Nejlépe uděláte, když si přepis debaty přečtete sami na PBS.
BOJ NAŠEHO VOJSKA
V týdeníku A2 se minulý týden objevila glosa, ve které Lukáš Rychetský hodnotí knižní výplod Filipa Vávry. Se svolením autora glosu přetiskuju:

Nakladatelství Naše vojsko má nového vojáka ve svých řadách. Je jím bývalý vůdce českých neonacistů, dnes již "spisovatel" Filip Vávra, jemuž letos vydalo "sci-fi román" Nebeská družina.
Za co tím nakladelství bojuje a s kým, je těžko říct. Zdá se ale, že hlavně se čtenářem. Kniha je to totiž k nečtení. Schematicky přihlouplý příběh, jenž jako by čerpal chvíli v dětské dobrodružné literatuře, chvíli zase v dnes tolik oblíbeném mystickém románu a chvíli byl jakousi naivně nablblou obhajobou vojenského hrdinství a pravého chlapství. Samozřejmě, že hrdinství tankové jednotky SS. Jednotky, která se ke konci již takřka prohrané druhé světové války přesune v čase o 700 let zpět, aby arizovala pomocí tehdy nevídané techniky celou Evropu a následně i svět.
Nacisté jsou zde až na výjimky zásadoví a morální chlápci, kteří bojují za své ideály, a jejich idealismus je tak nevěrohodný jako skutečnost, že jejich tanky pohání vodík. Ženy, pokud tu vůbec vystupují, jsou jen blond a modrooké, komunisté zase jen jako pouliční násilníci a záporná postava, která v sobě spojuje odpornost nacistické ideologie, je jen jedna, aby se neřeklo.
Hlavní hrdina, zapálený nacista a velitel tankové jednotky, v průběhu knihy dosáhne alespoň částečného vystřízlivění, a to je asi jediné sdělení, kterého se, dočkáme. Dílko má tedy evidentně význam jen pro Filipa Vávru, který jako by tímto psaním prováděl jakousi sebeanalýzu a vyrovnání se s vlastní (neonacistickou) minulostí. Je to prostě jeho terapie a tak trochu i jeho příběh. Tak nějak by chtěl toho času svými soudruhy odstavený tvůrce vidět svou vlastní cestu, která vedla od funkce v Národně sociálním bloku až k zakládání Národního odporu. Proč to ale vůbec má někdo vydávat a jiný číst?
ŽÁDNÝ KLID NA VÝCHODNÍ FRONTĚ
Turecko by na Kurdy nejraději zapomnělo, ale ne vždy se to daří. Zejména v posledních týdnech, kdy je nebývale aktivní Kurdská strana pracujících (PKK). Ta má základny v sousedním Iráku (jeho severní kurdské části) a podniká přeshraniční útoky na turecké území. Během posledních týdnů během nich zemřelo kolem čtyřiceti tureckých vojáků.
 
Vláda začíná být krajně netrpělivá a na východ země přestěhovala kolem stovky tisíc vojáků. Vesnice na irácké straně hranic bombarduje ze vzduchu i je ostřeluje ze svého území. Parlament nedávno schválil případnou invazi do severního Iráku a premiér Erdogan k ní nemá příliš daleko.
 
Kyperská Indymedia informovala, že ačkoli je nálada v Turecku vybičovaná nacionalisty, existuje i opozice, která s útokem na Kurdy nesouhlasí. Situace oponentů není jednoduchá. "Nacionalističtí prováleční demonstranti útočí na kanceláře levicových organizací a novin, označuje je za "zrádce" a "napomahače nepřátel".
 
Proválečných demonstrací se podle Indymedií účastní především pravice a státem sponzorovaná fašistická organizce Šedí vlci. V kyperské Lefkosii napadli kanceláře prodemokratických novin Afrika.
 
"V tomto hrozném prostředí, kde je každý progresivní hlas pro mír označován za "zrádcovský", to chce velkou odvahu a rozhodnost postavit se blížící se válce," píší Indymedia. Přesto se zformovala iniciativa "Stop tureckému útoku na Irák!", která získala podporu významných lidí na severním Kypru a v Turecku.
 
Prohlášení iniciativy žádá politické řešení konfliktu, ale jde ještě dál. Odpovědnost za krizovou situaci přenáší z kurdské strany na tureckou vládu a tvrdí, že konflikt vyprovokovaly tajné služby režimu samotného.
 
V samotném Turecku žije především na jihovýchodě země asi patnáct milionů Kurdů. Část z nich se asimilovala během nucených vládních programů, ale asi třetina z nich stále mluví kurdsky. Až do roku 1991 byla kurdština ilegální. Dnes je povoleno několik kurdských médií, ale vláda jim omezila vysílací čas.
 
...
 
Minulý týden, jak uvedly Berliner Zeitung,  se spory mezi Turky a Kurdy přelily do Německa, kde žije početná diaspora obou etnik. Po berlínské demonstraci, která měla propagovat bratrství Turků a Kurdů, došlo v ulicích čtvrti Kreuzberg k výtržnostem. Policie podle německých médií sleduje jak turecké příznivce skupiny Šedí vlci, tak kurdské zastánce PKK.
 
 
MALÝ GONZALES?
Ještě jedna "Amerika". Když v září odešel z postu ministra spravedlnosti Alberto Gonzales, ta příčetnější část Spojených států si oddechla. Gonzales byl zkompromitovaný mnoha skandály a u člověka, který by měl dohlížet na zákonnost jednání vlády, je přeci jen problém, pokud je jeho jedinou kvalifikací loajalita k prezidentovi a fakt, že pochází z Texasu.
 
Gonzalesův odchod ovšem neřešil otázku, kdo přijde po něm. Když Bush sáhl po federálním soudci Michaelovi Mukaseym, očekávalo se že kandidát projde Kongresem bez potíží. Přeci jen mohla volba padnout na nějakého hardcore konzervativce. A tím Mukasey není.
 
Potíže ovšem nastaly minulý týden při slyšení v Kongresu. Mukasey opakovaně odmítal říct, zda je technika výslechů známá jako waterboarding (mučení vodou) legální nebo ne. Mukasey pouze řekl, že je mu odporná, ale jestli stojí mimo zákon neozřejmil.
 
Při topení je vyslýchaný připoután na desku tak, aby měl nohy výš než hlavu. Obličej, zakrytý látkou je mu poté poléván vodou. Vyvolává se tím pocit topení. Od Španělsko-americké války je tento druh výslechů stíhán jako mučení, ale CIA se k této metodě vrátila po útocích z 11. září. Bushova vláda prohlásila, že technika je humánní a odpovídá ženevským konvencím.
 
Mukasey i přes rozpaky v senátu nakonec projde. Podporu mu zajistí dvojice senátních demokratů, která se postavila na jeho stranu. "Mukasey není Alberto Gonzales," řekla Dianne Feinsteinová, kalifornská demokratická senátorka. Uvidíme.
 
Na serveru Politico se můžete podívat na zajímavý příklad z historie. Američané používali vodní mučení před více sto lety během povstání na Filipínách. Prezident Theodore Roosevelt ho ale zakázal. Sklidil za to chválu demokratů i republikánů a oslabil Anti-imperialistickou ligu, která kritizovala americkou expanzi. "Takže ačkoli platí, že nic nového pod sluncem, je také pravda, že historie se ne vždy opakuje a prezidenti se jen velmi zřídka učí od svých předchůdců," uzavírá autor textu.
 
                                                                                                      
                                                                                                     (Waterboading ve Vietnamu) 
VZDUCH JE CÍTIT RUDĚ
Dvakrát mi utekl film, o kterém jsem si říkal, že je to must-go a musím vidět za každou cenu. Ale poprvé mi utekl v Jihlavě a podruhé minulý týden ve Světozoru. Přesto je o dokumentu Chrise Markera Vzduch je cítit rudě dobré vědět a až se znovu objeví na programu, tak neváhejte.
"První část se soustřeďuje na radikalizující se levici, zvláště v souvislosti s válkou ve Vietnamu, druhá část pak líčí pomalé odumírání levicových uskupení a pozorně sleduje jejich vnitřní rozpad daný neshodami mezi různými frakcemi. Režisér pracuje s archivním materiálem, zachycujícím ikonické události: kubánskou revoluci, okupaci Československa, svržení socialistické vlády v Chile. Snímek je zajímavým korektivem dějepisu, který vždy píší vítězové," říká o trojhodinovém dokumentu pozvánka na promítání..
Tip zní, že Markerův film je možná k dispozici ve Francouzském institutu, ale to je potřeba prověřit.
KOLABORACE
Jestli máte něco na srdci, něco vám tu chybí nebo vás sere, máte tip a tak dál, tak to neváhejte dát najevo na korollary@gmail.com.
texty