KORO WEEKLY STANDARD: O obživlém Marxovi. Výlučně

Tentokrát to bude trochu netradiční. Německé divadlo Rimini Protokoll přijelo do Prahy s inscenací nazvanou Karl Marx: Das Kapital, Erster Band. Velká výzva, udělat Marxe v divadle. O to záslužnější, že v Čechách je Marx mrtvý pes a kdo ho zmíní, je automaticky bolševik. Tolik pravicová média. Zašel jsem se podívat, promluvil s režiséry a herci. První výsledky jsou dole.



Uvést první díl Marxova Kapitálu na divadelním jevišti může být příliš velké sousto. Jak vtěsnat 751 stránek prvního dílu do dvouhodinového představení? Jak přeložit teorii hodnoty a zákonitosti kapitalistického výrobního způsobu do divadelní řeči? Trojice mladých německých režiséru sdružených ve skupině Rimini-Protokoll, se o to pokusila. Minulý pátek pak nabídla své „zboží“ v rámci festivalu německojazyčného divadla v Praze. Ačkoli představení předcházely zprávy o získaných cenách a pochvalné recenze, jeho směnná hodnota se nakonec ukázala jako sporná. Divadlo má ovšem tu vlastnost, že se kupující rozhoduje v situaci informačního nedostatku, jinými slovy kupuje zajíce v pytli. A tak bylo vyprodáno.
 
Helgard Haugová a Daniel Wetzel přiznávají, že s Kapitálem neměli před produkcí představení žádnou zkušenost. Oba podle svých slov pocházejí z generace, která se s Marxem vůbec nesetkala. Pokoušet se o výklad Kapitálu by za takových podmínek asi nebylo to pravé, a tak přistoupili k „bibli“ odjinud. Oslovili organizace i jednotlivce, sdružením německých prostitutek počínaje a představenstmi bank konče, a hledali vhodné typy, které by mohly o svém životě s Marxem vyprávět.
 
Nakonec vykrystalizovalo osm vhodných adeptů. Mezi nimi stojí za zmínku především starý (východoněmecký) docent Thomas Kuczynski, který strávil s Marxem čtyři dekády, cituje ho zpaměti a v Německu edituje kritické vydání jeho díla, osmašedesátník a bývalý maoista Jochen Noth, který utekl před hrozbou vězení do Číny, aby později zrevidoval své názory, začal číst konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung a živil se poradenstvím pro firmy podnikající v Asii, anebo mladý zapálený komunista Sascha Warnecke, který během představení nezapomene podpořit český Komunistický svaz mládeže a vyprávět o tom, jaké úspěchy nesou jeho demonstrace před düsseldorfským McDonald´s.
 
(A propos, bývalý maoista a dnešní investiční poradce Noth se při rozhovoru velmi zajímal o domácí levicovou scénu. Především chtěl vědět, zda zde máme nějaké maoistické nebo trockistické skupiny a zajímal se i o sobotní demonstraci v židovském městě. Na otázku, jak se staví ke své minulosti, řekl, že kdysi zastával příliš sektářské pozice a že dnes volí zelené)
 
Na jevišti se tak setkává osm postav, které nejsou profesionálními herci, ale „experty všedního dne“. Každý z nich má k Marxově Kapitálu svůj vztah, je součástí jeho zkušenosti. Kuczynského vztah je samozřejmě milující, ale též informovaný. Mladý Warnecke naopak Kapitál nikdy nečetl, ale o to víc mu věří. Zklamaný bývalý odborář a gambler Ralph Warnholz takové hlouposti nečte a myslí si, že nakonec stejně podvádějí všichni, včetně odborů. Lotyšský filmař Talivaldis Margevics má zase s trochou nadsázky pocit, že mu Kapitál pokazil život. Vzpomíná, jak se jeho matka vracela z poválečného Německa domů do Ruska a syna během úmorné cesty vlakem téměř směnila za trochu jídla a mléka. Tehdy, vzpomíná Margevics, jsem se poprvé stal zbožím.
 
Největší deviza hry, velmi uvěřitelní „herci“ a jejich osudy, je také jejím největším omezením. Abychom si rozuměli, při sledování Kapitálu jsem se rozhodně nenudil. Sledovat osobní historii osmi „expertů“, de facto dokument na půdě divadla, je samo o sobě zajímavé. Na člověka ale časem padne pocit, že nedostává víc než koláž spletenou z individuálních příběhů. Jako by chyběla (režisérská) idea nebo záměr, která by existovala před vznikem představení a jíž by hra naplňovala. Jinými slovy, jednotlivé osudy diváka nakrmí, ale nezasytí. Chybí jednotný celek a jasný směr.
Mírné výhrady lze mít i k obsazení. Zaprvé je v osmičlenném souboru jen jedna žena (úlitba feministkám) a za druhé s výjimkou Warneckeho, který je spíš nešťastnou figurou, jde o samé "postavy minulosti". Spíš tak ukazují, čím pro ně Kapitál byl, než čím by mohl být. Prostě chybí věrohodná postava, která by text nebo Marxe obecně aktuálně používala.
Režisér Daniel Wetzel se v rozhovoru slovu "koláž" dost bránil. Spíš chtěl mluvit o "spektru" a zdůrazňoval, že Rimini Protokoll nešlo o politickou agitku, jako spíš o představení různých možných dopadů, odrazů v individuálních osudech. Ať si divák vybere. Jak jsem ukázal, tenhle přístup má i své nevýhody.
V jednom ohledu bych řekl, že hra nabídla nechtěnou odpověď. Režie si zakládala na tom, že nepůjde o opakování Marxova textu, tedy že nepůjde o to, CO v knize je, ale spíš o hledání odpovědi na otázku, KDE se Kapitál ve společnosti nachází, kdo ho čte a jaké to pro něj má výsledky. Prostě pokus přečíst knihu ne tak, že s ní zalezu pod deku, ale tak, že promluvím s těmi, kdo s ní udělali zkušenost.
To samozřejmě není chyba, spíš naopak. Přišlo mi ale, že když vezmu otázku, KDE se Kapitál ve společnosti nachází, vážně, pak na ní lépe, než postavy VE hře odpoví zjištění, kde se hra jako celek nachází v prostoru. Rimini Protokoll uvedli svou hru v "exkluzivní" laterně magice a závora ve výši šestisetkorunového vstupného sice propustila pražskou buržoazii, ale chudší zájemce jistě nechala před branami. Kdyby Marx žil, asi by nešel..:)
 
 
texty