Kolik Janovů nás čeká zjara?

Kolik Janovů nás čeká zjara?V Janově si neonacisté vyzkoušeli, jaké to je, pochodovat za potlesku běžných občanů. Sázka na romskou kartu se jim vyplatila. Bude se tato situace opakovat? A jsou jejím kořenem skutečně jen Romové?  

Od roku 2005 vidíme opětovnou aktivizaci neonacistické scény, která zároveň prošla významným vnitřním přerodem. Starší skinheadská image byla opuštěna ve prospěch kopírování vzorů pocházejících z antifašistické a anarchistické scény, takže vznikly skupiny takzvaných „autonomních“ nacionalistů. Neonacisté se také rozhodli vrátit do oficiální politiky a navázali dobré vztahy s Dělnickou stranou, skupinou odpadlíků od Sládkových Republikánů. Problém nastal při hledání nových témat. Environmentalismus mezi neonacisty nezabral. Antiglobalismus také ne. Na pokus o předloňskou restauraci primitivního antisemitismu skrze provokaci v  židovském městě na výročí Křišťálové noci zareagovala česká společnost dokonce nečekaně prudce a proti neonacistům se postavila široká koalice odpůrců. V této situaci přišel ultrapravičákům nesmírně vhod incident mezi Romy a Ochrannými sbory (pokusem o bojůvku Dělnické strany, vznikly nápodobou Národních gard Národní strany), k němuž došlo 4. října 2008 na litvínovském sídlišti Janov. 

Oběť si dovolila obranu

Neonacisté dlouhodobě vykreslují Romy jako rasový odpad, neschopný žít v civilizované společnosti. Hlavním důvodem těchto tvrzení je snaha o dehumanizaci této skupiny a následné přesvědčení sebe sama i veřejnosti, že Romové nejsou lidé jako my, že jde o skupinu jakýchsi „podlidí“, a proto je možné se vůči nim chovat s maximální brutalitou. Je ale velmi sporné, zda jde neonacistům skutečně o to, aby vyhnali Romy ze země. Jejich cílem spíš je, aby mohli někoho beztrestně napadat. Žádná jiná skupina uvnitř společnosti se k tomu nehodí lépe než Romové, kteří se vizuálně odlišují od majority a v mnoha lidech vzbuzují negativní emoce. Romové zkrátka představují cíl, za jehož napadání nehrozí v české společnosti trest, ale tiše a někdy i hlasitě vyřčená pochvala. Navíc cíl, který sám nedokázal najít adekvátní obranu před neonacistickým násilím.

V Janově ale byla situace jiná. Zatímco dříve se Romové při podobných akcích zavírali doma, tentokrát vyšli do ulic a na pochodující nácky čekali. K napadení Ochranných sborů nedošlo jen díky přítomnosti policie. Místo toho byli vystaveni pouze sprše nadávek, z nichž ovšem několik mělo rasistický charakter.

Mezi neonacisty zavládlo zděšení. Jejich nejdůležitější oběť se postavila na odpor. Navíc způsobem, který neonacisté jako jediný skutečně chápu – silou. Neonacisté museli reagovat, protože hrozilo nebezpečí, že si samotná romská komunita uvědomí, že se neonacistickému násilí dá velmi úspěšně čelit.

A je třeba říci, že se náckům jejich reakce při následných demonstracích 18. října a 17. listopadu podařila. Nikdo z politiků nepozvedl hlas na obranu oněch „slušných Romů“ (natož pak Romů jako celku), žádná nezisková organizace se nepostavila na odpor rasismu a většinová společnost v lepším případě mlčela anebo s neonacisty sympatizovala. Nikomu se nechtělo pálit si prsty kvůli „nepřizpůsobivým Romům“.

Nenávist neonacistů ale nesměřuje jen proti nepřizpůsobivým Romům. Jejich nenávist míří proti všem, kteří nejsou bílí heterosexuálové autoritářského typu. Mlčení veřejnosti je posiluje v přesvědčení, že jsou v právu. Už nyní máme informace o tom, že začátkem jara hodlají neonacisté zopakovat svůj janovský „triumf“ v dalších městech. Budeme pořád mlčet? Nebo konečně pochopíme, že tomuto nebezpečí je třeba se postavit na odpor?

Fašismus neporazíme tím, že budeme zakazovat jeho vnější projevy, jak to dělá současná státní moc. Porazíme ho jedině tehdy, pokud dokážeme vyvracet jeho lži a pokud se postavíme jeho nositelům. Nikdy ale nemůžeme být úspěšní, pokud nepochopíme jeho vnitřní logiku, jeho návaznost na současnou společnost a kořeny, které ho poutají se současným socio-ekonomickým systémem.

Co způsobilo Janov?  Podle mého názoru stojí za janovským problémem zejména tři momenty.

Kdo přináší nebezpečí?

Nejvíce viditelná je kultura chudoby velké části romské komunity. Kultura chudoby, která kvete v sociálním prostředí ghett neumožňujícím bludný kruh nezaměstnanosti a nezaměstnavatelnosti, nevzdělanosti a nevzdělavatelnosti prolomit. Kultura chudoby, jejímž významným rysem je fakt, že lidé jí postižení se jí v naprosté většině nedokáží sami zbavit. Kultura chudoby, která podmiňuje nejen problémy romské komunity, ale také problémy společného soužití s majoritou. Tento problém však není nijak nový. Víme o něm minimálně od počátku devadesátých let. Pokusila se ho česká společnost nějak řešit? Ne. A tady vystupují do popředí další dva problémy.

Prvním z nich je role státu. Přestože o problémech romské komunity a problémech s ní ví, nebyl schopen během posledních dvaceti let nabídnout žádné řešení. Státní orgány nejsou s to plánovat reálně na více let dopředu a řeší pouze akutně hrozící nebezpečí. Jakýkoli problém, jehož řešení přesahuje horizont jednoho volebního období, je nutně odsouván do pozadí. Ne proto, že by si státní úředníci jeho vážnost neuvědomovali, nebo by dokonce chtěli tento problém prohlubovat. Činí tak, protože jinak nemohou. Jejich vlastní systémová pozice jim nic jiného neumožňuje. Stát se tak stává neschopným zajišťovat významnější dlouhodobá řešení.

Tato situace je ale významně posilována třetím faktorem, kterým je stávající socio-ekonomická situace. Ano, mluvíme o kapitalismu. V případě Janova sehrál svou roli, kterou nelze přehlédnout. Politika realitních a developerských společností vedla ke kumulaci chudých a sociálně vyloučených na jednom místě během velmi krátké doby. Problémy pro komunitu starousedlíků jsou v takovém případě samozřejmě značné. Tyto problémy však kapitalismus nedokáže nijak zohlednit. Ve skutečnosti je ani nedokáže vnímat, protože nepředstavují ani zisk, ani výdaj. Vznik podobné situace tak není nikým zamýšlený – diktují ho pouze tržní podmínky. Ani zde tedy neplatí, že by zmíněné firmy jednaly ve zlé vůli. Ve svém jednání ale nezohledňují všechny aspekty, a tak, ačkoli ne ve zlé vůli, zlo vytvářejí

Naše kritika kapitalismu nespočívá v tom, že osobně nemáme rádi kapitalisty. Poukazujeme na fakt, že kapitalistický systém vede nutně ke vzniku podobných situací, neboť není schopen ze své podstaty zahrnout do svých výpočtů celou řadu okolností, které tvoří naše životy a které jsou ve svém souhrnu často důležitější než prostá ekonomická výhodnost.

Anarchisté bývají označováni médii a policií za extremisty. Kritizujeme stát a kapitalismus, a proto jsme prý nebezpeční. Opravdu? Není to spíše tak, že poukazujeme na reálné hrozby, které existují systémově uvnitř státu i kapitalismu a jejichž důsledkům musíme dnes a denně čelit? Dokud nedokážeme otevřít celospolečenskou debatu (a to včetně našich vlastních kolektivů) na tato, dosud striktně tabuizována témata, nemůžeme hovořit o skutečném řešení problémů nejen sociálního vyloučení.

 

Jiří Jelínek

a-kontra
texty
ročník
číslo