KÁMEN, FLAŠKA, SOUD: Czechtek 2005 po třech letech

Rudolf SedláčekRozhovor s obviněným z Czechteku

Před třemi roky bylo léto poněkud horké. Tedy nemám vůbec na mysli rekordní teploty v pražském Klementinu, ale zásah proti tradičnímu letnímu teknivalu CzechTek a následné protesty a politické vibrace, které událost provázely. Dnes už víme, že politické i silové špičky, ba i námezdní policejní pěšáci, letní bouři přestáli v podstatě bez úhony. Pokud nebereme v úvahu poškozenou image. Na té jim ale většinou pramálo záleží. Na věci moc nemění ani nedávný rozsudek, který po třech letech právního snažení dohnal k omluvě za neadekvátní zásah ministerstvo vnitra.

Jednou z postižených stran byli i ti, které policie obvinila, převážně z napadení veřejného činitele. Většinu z obvinění pak ovšem nebyla schopna prokázat. S odstupem se naopak postup policie a státních zástupců jeví jako ryze účelový. Měl jen vyvážit a odůvodnit policejní brutalitu.

Takový je i příběh Rudofla Sedláčka. Byl zadržen a obviněn po skončeném zásahu v sobotu 30. července 2005. Rozhovor, kvůli kterému jsem se s ním sešel v prosinci roku 2007 popisuje převážně jeho soudní anabázi. Vyšel v A-kontra 1/2008. Aktuálním zveřejněním na webu A-kontra si chceme připomenout nejen rozehnání Czechteku, ale bohužel i tragickou smrt Rudlofa Sedláčka, který zahynul na začátku letošních prázdnin.

Anarchie v praxi? I tak se lze dívat na Czechtek, který za výrazného přispění masmédií a jejich bulvární skandalizace několik let hýbal českou společností. Z původně okrajového setkání elektronického undergroundu se stal fenomén, který oslovil desetitisíce lidí z Česka i zahraničí. Neslavné vyvrcholení zajistil masivní zásah policejních jednotek u Mlýnce na konci července 2005. O svých zkušenostech mluví Rudolf Sedláček, kterého stálo zadržení na Czechteku dva roky běhání po soudech.

České veřejnosti bylo v případě Mlýnce dáno najevo, že stát zmítaný rozličnými aférami, politickými souboji i vlastní neschopností dokáže udržet pořádek alespoň na jedné bezvýznamné louce. Znovu vzkříšené posvátné krávě soukromého vlastnictví byla přinesena rituální oběť. A že stejný stát za jiných podmínek soukromé vlastnictví ignoroval či omezoval, to je věc jiná. Svobodná zábava bez kontroly, bez reklam a bez přímé vidiny zisku se čím dál víc ukazovala jako nebezpečí pro státně-společenskou mašinérii. Konečně podstatu konfliktu vystihl už v minulém století německý anarchista Rudolf Rocker: „Stát vítá pouze ty podoby kulturní aktivity, které mu pomáhají udržet moc. Perzekvuje s nesmiřitelnou nenávistí jakoukoli činnost, která překračuje jím stanovené hranice a zpochybňuje jeho existenci. Je proto nesmyslné a lživé mluvit o „státní kultuře“, protože právě stát žije v neustálé válce proti všem vyšším formám intelektuální kultury a vždy se snaží uniknout tvořivé vůli kultury.“

Střet s mocí státu pocítila řada účastníků teknivalu doslova na vlastní kůži. Zraněno bylo několik desítek osob (přesný počet na straně civilistů nebyl nikdy zjištěn). Za brutální útoky policie nebyl nikdo hnán k odpovědnosti. Po střetech s policisty byli navíc někteří z účastníků teknivalu obviněni z trestného činu napadení veřejného činitele. Padlo několik podmínek, další byli shledáni nevinnými. Rozhovor s Rudolfem Sedláčkem je právě o tom, jaké to je uváznout v justičním soukolí a čelit obžalobě za čin, který jste vůbec nemuseli spáchat. Podle policie i státního zástupce měl hodit kámen po policistovi a vážně ho zranit. Pro policistu přiletěl dokonce vrtulník, aby ho přepravil do nemocnice. Zranění nakonec nebylo tak vážné, policista byl po několika dnech z nemocnice propuštěn a nemá žádné trvalé následky. Rudolfu Sedláčkovi (23) a jeho advokátovi se podařilo úspěšně čelit policejnímu obvinění a po několika soudních líčeních prokázal jeho nevinu. Poslední soudní přelíčení proběhlo loni v lednu.

Kdy jsi se vlastně dozvěděl o freeteknu a proč ses začal zajímat o tuhle subkulturu?

Ještě na základce jsem dostal půjčenou jednu kazetu s nějakou nahrávkou, která mě docela fascinovala. Pouštěl jsem si ji pak pořád dokola. A pak jsem vyrazil i na nějaké akce.

Takže přes známé, kamarády. Který byl tvůj první CzechTek?

To bylo tuším v roce 2000 v Lipnici. Už předtím jsem byl na nějakých větších akcích, ale to se nedalo srovnat. Tohle byla neskutečná síla. Pak už jsem jezdil pravidelně.

První pokusy policie překazit Czechtek proběhly už v roce 2001 v Ralsku. Rok předtím v Boněnově akci ukončily v jejím závěru. Když jsi jel na Czechtek u Mlýnce, čekal jsi nějaké problémy s policií?

Ne, vůbec. Vycházel jsem z toho, že jde o legální akci. Ale už cestou nám volali známí, že to blokujou policajti a že se něco děje. Nám se pak podařilo dostat na louku lesními cestami. Pátek a z počátku sobota byla v pohodě. Teprve odpoledne začalo být jasný, že se něco bude dít.

Takže si viděl nástup a první zásah policie?

Byl jsem mezi lidma v první linii, kteří protestovali vsedě a pasivně se snažili bránit nastupujícím těžkooděncům. Zpočátku to bylo v klidu, pak ale jeden policajt kopnul kluka do hlavy a okamžitě se zdvihnul spontánní odpor. Na policajty začalo lítat všechno možný, co bylo po ruce. Začala mela. Protože jsme měli auto docela vepředu, začali jsme se stahovat z dosahu dopadajících výbušek.

Ten první zásah se tak úplně nevydařil. Policejní kordon se dokonce rozpadl …

No právě. Lidi je normálně obcházeli, takže to bylo celkem k ničemu.

Jak tě zadrželi?

To už bylo k večeru, nějak po sedmý hodině. Čekali jsme ve frontě aut a lidí, kteří se snažili odjet. Stál jsme vedle auta a najednou jsem viděl čtyři těžkooděnce, jak míří do davu. Vůbec mě nenapadlo, že jdou pro mě. Jeden mě chytil zezadu a tonfou, kterou držel v ruce, mě hákem srazil na zem. Pak už mě srolovali a táhli pryč. Kámoš vylezl ještě z auta a křičel na ně, co to dělaj. Jeden z nich na něj zařval: „Zalez, zmrde, nebo tě sebereme taky.“

Sdělili ti obvinění? Řekli ti, proč tě zatýkají?

Vůbec, akorát řvali něco o tom, že jestli nebudu chodit, tak mě zlikvidujou, že shniju v kriminále. Jeden se mi při zákroku snažil nacpat tonfu do prdele a říkal, že tohle budu mít v „krymu“ pořád. Když mě pak vezli v policejní dodávce do jejich tábora, musel sem sedět s hlavou mezi kolenama na přepravce od zeleniny postavené na výšku, ze které jsem neustále padal. Díky tomu jsem byl „umravňován“. Pak mě vysadili k ostatním zadrženým.

Tam už ti někdo sdělil, proč si byl zadržen?

Ne, ani náhodou. Šéfovala tam tomu nějaká ženská v uniformě a jen na každýho ukázala a řekla flaška, kámen a tak podobně. Následně mě odvezli policajti v civilu v bílé felicii. Ty se ke mně chovali normálně do doby, než jsme se ocitli na stanici. Při vystupovaní z auta se fízl na svou kolegyni usmál a řekl, že dál už to zvládne sám. Odvedl mě dovnitř, ale už po pár vteřinách v budově děsně zrudnul, dal mi facku a řek mi, abych nezapíral a přiznal se. Pak mě ještě odtáhnul na záchod, kde mi pár vlepil. Radši sem se válel na zemi a nekladl odpor. Po návštěvě toalety při chůzi po schodech dolů ještě procedil mezi zuby: ,,Nejradši bych tě skopl dolu.“ V tu dobu jsem měl stále ruce svázané za zády stahovací svorkou. Taky mi v tu chvíli bylo jasný, že když si začnu stěžovat, že mě mlátí, tak si jenom přitížím. Pak mě odvedl do nějaké místnosti, kde bylo ještě několik zadržených. Policista, který mě pak oficiálně vyslýchal, se choval celkem korektně. Asi mi taky pomohlo, že z té skupiny zadržených jsem vypadal nejmíň výstředně. Pustili mě někdy v jednu v noci a z Tachova jsem odjel prvním ranním vlakem kolem čtvrtý hodiny.

Bylo ti jasný, co bude následovat?

Právě, že moc ne. Nevěděl jsem, kde sehnat právníka, jestli nebudu mít problémy v práci. Kamarád mi poradil, abych se obrátil na Ligu lidských práv, která vyzývala účastníky Czechteku, aby se jí přihlásili. Takže sem si s nimi domluvil schůzku hned další den.

Jak probíhala spolupráce s Ligou a s advokáty, který tě hájili?

Mně to přišlo úplně supr. Ze začátku mi z Ligy furt volali, jestli něco nepotřebuju. Potom jsem komunikoval už jenom přímo s právníkem v Tachově, kterého mi sehnala Liga. Hlavně, když jsem tam poprvé přišel a celý jsem jim to vylíčil, tak mě pozorně poslouchali. Přišlo mi, že mi věří. Než jsem tam za nima šel, tak jsem byl vyklepanej, co z toho bude. Nevěděl jsem, kde vezmu prachy na právníka …

To je další věc. Kolik tě to celé stálo?

Ani korunu, když nepočítám náklady na cesty k soudům.

Jak jsi hodnotil práci soudů?

Hlavní věci se odehrávaly u okresního soudu v Tachově. Musím říct, že soudkyně byla hodně pečlivá. Myslím, že skutečně sledovala, co přesně říkám, a vnímala to. Hodně věcí ale zpackala policie. Celá obžaloba byla postavena na svědectví jediného policisty. Navíc neprovedli rekognici (pozn. red. „znovupoznání" - kriminalistická metoda; má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby, svědek ji musí nejprve popsat, teprve pak mu má být osoba ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami). Namísto toho, přímo před mýma očima, dali policajtovi, který mě označil jako pachatele, do ruky moji občanku. Ten ji letmo shlédl a suše konstatoval: ,,To je on.“ Jako klíčové se taky ukázalo, že policie nebyla schopná určit dobu, kdy k napadení došlo a za jakou dobu mě zadržela. U soudu se ukázalo, že mezitím muselo uběhnout minimálně půl hodiny, a podle soudkyně to byla příliš dlouhá doba, aby se nedala vyloučit záměna.

Nevím jestli chceš na tohle téma spekulovat. Ale na mě to celý zranění toho policisty působilo trochu nedůvěryhodně. Objevilo se večer, do médií už se hrnuly zprávy, že došlo k masakru, začali se počítat první zranění. A v celým tomhle kontextu mi přišlo, že to potřebovali zvrátit. Najednou jeli ve stylu zraněnej policajt, ochrnutej, musí pro něj letět vrtulník. Pak se přišlo na to, že tam byli daleko vážněji zraněný lidi, který odmítali ošetřit a posílali je pěšky do nemocnice. Ale to už se pravděpodobně nikdy nedokáže, nakolik to bylo účelový, a nakolik ne.

Jedna věc je, že jestli se tam něco stalo a ten vrtulník musel letět fakt pro toho zraněnýho policajta, tak se to muselo stát v místech, kde sem byl já. Každopádně já jsem nikoho na zemi ležet neviděl, ani ve chvíli když už byl vrtulník na zemi.

Tam ale asi nebyl zrovna přehled, tam muselo být hodně lidí …

Když se zastavil kordon a za ním přistál vrtulník, tak za ním nebyl skoro nikdo, a byl docela klid. Všichni měli strach a byli zalezlí v autě. Maximálně někdo občas jen vykouknul. A já jsem byl poslední a byl jsem k nim nejblíž. Podle mě mne prostě vyhmátli, protože potřebovali někoho, a já sem byl zrovna po ruce.

A tam nebyla vidět ani nějaká sanitka?
Ta byla daleko.

Takže tam, kde jsi stál předtím, než tě sbalili, nebylo vidět, že by tam byl někdo zraněnej.

To jsem neviděl. Maximálně tak holku se zkrvaveným obličejem o pár metrů dál, ale ta zcela zjevně nepatřila k „ochráncům pořádku“. Já jsem právě vůbec nevěděl, proč tam vrtulník letí. Oni hodili jen červenou dýmovnici jako signál, kde má přistát.

A viděl si, jestli do toho vrtulníku někoho nakládali?

Ne. Ten zraněný policista také vypovídal u soudu a probíralo se tam i to zranění. Ale nakonec to bylo jen nějaké pohmoždění páteře. Byl v neschopnosti asi měsíc.

O tvém případu se taky docela psalo v novinách. Jak jsi to vnímal?

Sledoval jsem to a většinou mi to přišlo ujetý. Měl jsem z toho dojem, že jsou přesvědčený, že jsem to udělal. Kolikrát je ani nezajímalo to, co u soudu zaznělo. Novináři na chodbě soudu například vesele rozprávěli se svědčícími policisty a zapisovali si to do poznámek. Za celou dobu se mě jeden jediný novinář zeptal na jedinou otázku. A to, kolik je mi let, aby následně můj věk v článku uvedl chybně. Já jsem jim byl leda tak dobrej na fotku, ke který hodili nějakej do očí bijící titulek. Vlastně jediné, co nějak věrněji popisovalo proces, se objevilo v reportech na czechtek.bloguje.cz.

Jak bys to celé shrnul? Jak hodnotíš svou zkušenost? Tohle se přece může přihodit téměř každému. Protože i menší akce se občas zatahujou a může tam dojít ke konfliktu. Nebo na demonstraci nebo třeba na fotbalu. Asi to nebylo příjemný, přece jen si skoro dva roky běhal po soudech.

Vyhnout se tomu asi nemůžeš, protože se ti to může stát kdekoli. Příjemný to nebylo, vzalo mi to určitě pár nervů, nejhorší byla nejistota.

Počítal si třeba s tím, že si půjdeš sednout? Že tě odsoudí „na tvrdo“?

Věřil jsem tomu, že ne. Ale pak jsem si před každým soudem říkal: „Sakra, co když se tady prostě vyrojí nějakej další věrohodnej policajt, kterej něco řekne, a pak půjdu do toho „krymu.“ Já bych to tam nepřežil.

No tak přežili to jiný a možná je to dobrá zkušenost.
Jak pro koho.

A odradila tě tahle událost natolik, že by jsi přestal na tyhle akce jezdit?

Byl jsem na akcích, ale než se to stalo, tak můžu říct, že jsem jezdil častějc. Teď taky nemám kvůli práci tolik času. Ale určitě mě to odradilo na nějakou dobu.

Potom, co se to stalo, tak jsem skoro rok nikde nebyl. Říkal jsem si, pojedu někam, přijedou tam policajti a třeba jen při normální kontrole mě vezmou a řeknou si: „Jó, to je tenhleten.“ Prostě nevíš, jestli ten policajt o tom ví, a co se mu honí hlavou.

 
  "Šéfovala tam tomu nějaká ženská v uniformě a jen na každýho ukázala a řekla flaška, kámen a tak podobně… Bylo mi jasný, že když si začnu stěžovat, že mě mlátí, tak si jenom přitížím.“

   "Potom, co se to stalo, tak jsem skoro rok nikde nebyl. Říkal jsem si, pojedu někam, přijedou tam policajti a třeba jen při normální kontrole mě vezmou a řeknou si: „Jó, to je tenhleten.“ Prostě nevíš, jestli ten policajt o tom ví, a co se mu honí hlavou."

A co říkáš tomu, jak to celý dopadlo. Pár technařů bylo odsouzeno, dostali podmínky.

Tam nakonec nebyl obviněn žádnej policajt?

Ne. Jedinej dostal nějaký stržení platu za to, že měl falešný identifikační číslo. Ale ty největší prasárny se nevyšetřily. Buď je úplně odmítli vyšetřovat, nebo nezjistili konkrétního pachatele. A odmítli i zodpovědnost velitelů.

Policajti z toho vyvázli docela jednoduše. Co tam prováděli, co jsem viděl, to nebylo moc košér. Třeba kluk s rozbitou hlavou lezl po čtyřech a policajt vyběhl a ještě ho dorazil tonfou do hlavy. Přitom chránit zdraví mají policajti jako první věc a oni tam naběhli a začali to tam masakrovat.

Myslíš, že se podobná věc může opakovat?

Nevím, jestli se to může opakovat. Nicméně Czechtek už nebude.

Rozhovor připravil Jeroným Lapka

 
 


 

a-kontra
texty
ročník
číslo