Jiná kampaň jako inspirativní zkušenost: S českou účastnicí o zapatismu a vodě jako lidském právu

Od začátku tohoto roku probíhá v Mexiku zapatistická Jiná kampaň. Na její průběh, problémy, cíle, ale i na aktuální situaci zapatistického hnutí či sociální problémy Mexika jsme se zeptali Evy Malířové, stoupenkyně Jiné kampaně a zapatistické Šesté deklarace, která se před nedávnem vrátila z Latinské Ameriky. Po zprostředkovaných informacích, které jsme k zapatismu zpracovali (viz speciální přílohu vydanou k příležitosti desátého výročí povstání v A-kontra 1/04 či článek Zapatistická inspirace v A-kontra 01/06), se nám naskýtá jedinečná možnost vyslechnout si pohled přímé účastnice zapatistického hnutí.

Jak pojímají zapatisté svou probíhající kampaň, co propagovali a v čem byla „jiná“?

Po zklamání v roce 2001, kdy Kongres zamítl pracně vybojovaný a prodiskutovaný indiánský zákon, pro nějž zapatisté udělali řadu ústupků, učinili zapatisté závěr – nemá smysl snažit se o spolupráci s těmi „nahoře“, protože se jim nezávisle na stranické příslušnosti nedá věřit; shodně zákon zamítly všechny strany, Strana národní akce (PAN), Institucionální revoluční strana (PRI) i levicová Strana demokratické revoluce (PRD).

Zapatisté došli k názoru: něco jsme vydobyli, kdykoli o to ale můžeme přijít a sami už se nemáme kam posunout. Nemůžeme vyřešit naše problémy jen v uzavřené skupině. V Šesté deklaraci z Lakandonského pralesa píší: „Chiapas se nezmění, nezmění-li se Mexiko, a Mexiko se nezmění, nezmění-li se svět, nezmění-li se jeho kapitalistické uspořádání, a proto je třeba spojit síly.“ Tím jasně vyjadřují svůj vztah k celosvětovému hnutí proti neoliberalismu.

Jiná kampaň je tedy na národní i mezinárodní úrovni pozváním ke spojení sil a vytvoření sítě solidarity a výměny zkušeností. A dlouhodobým cílem není nic jiného než mírovou cestou změnit neoliberální systém, který vládne světu. Narozdíl od předchozích aktivit přicházejí zapatisté s něčím novým: už nevolají po podpoře svých indiánských cílů, ani nechtějí, aby se k nim ostatní připojili. Naopak, čím různorodější organizace se kontaktují tím lépe. Každá se bude věnovat své práci, ale bude v kontaktu a spolupráci s ostatními. Představa světa, do nějž se vejdou všechny světy, provází zapatisty již od jejich vzniku. Nyní však dospěli k názoru, že usilovat o něj je třeba v užší spolupráci. Volají po vzájemném naslouchání a učení se. To je také zásadní rozdíl od tzv. staré levice, levice bolševické, která byla stejně rasistická jako antifeministická a zájem jedněch („proletariátu“) postavila nad množství zájmů jiných.

Proč a v čem je kampaň jiná?
Ve stručnosti:
- je nevolební

- neslibují se odměny v podobě křesel a funkcí, ale jen a jen práce

- nechce moc uchopit, chce ji vytvořit
- potrvá pomalu a dlouho
- je iniciována zespoda (a zleva)
- neví se, jak bude probíhat

- ale ví se, že jejím prostředkem není Mluvení, ale Naslouchání

- je zaměřena na všechny (tedy i volebně „nelukrativní“ vrstvy společnosti), kdo se vejdou do vymezení: jsou dole a vlevo (politickou pozicí), jsou antikapitalističtí a nevolební

 
Nevolební

„Jiná kampaň“ prvotně proto, že je nevolební, protože její první fáze koincidovala se show k mexickým prezidentským volbám. Zapatisté došli k názoru, že cesta k moci, k politické špičce, korumpuje. Stejně slepou cestou je násilné převzetí moci. Zapatisté nechtějí moc. Chtějí vybudovat solidární síť založenou na vzájemném poznání, vytvořit aktivní občanskou společnost se silou ovlivňovat rozhodnutí shora a přetvořit reprezentativní a klientelistickou pseudodemokracii na skutečnou demokracii participativní.

 
Dlouho a pomalu

Kampaň je „jiná“ v tom, že neskončí s volbami jako klasická předvolební kampaň, protože velké a důsledné změny jsou během na dlouhou trať. Marcos, mluvčí EZLN, několikrát zdůraznil, že bude trvat velmi dlouho, než se naučíme naslouchat si a diskutovat. Naslouchání je hlavním heslem Jiné kampaně. Čerpá z vlastní Marcosovy zkušenosti, když v roce 1983 přijel s dalšími pěti intelektuály ze severu země do pralesa s ideou vytvořit revoluční guerillu. Začali naslouchat indiánům a učit se od nich o nich, o jejich potřebách a představách a deset let všichni diskutovali, než připravili povstání v roce 1994.

Naučit se naslouchat má pak být zárukou, že žádný hlas nebude přeslechnut. Že rozhodnutí nebudou jen výsledkem hlasování a prostým názorem většiny.

Jaký měla kampaň průběh, jaké byly její nejzajímavější akce - a interakce s problémy lidí v místech, která navštívila?

Loni v červnu byla zveřejněna ona Šestá deklarace s návrhem několika kroků.

V první fázi se diskutovala sama Šestá deklarace. V srpnu se konalo šest celonárodních setkání vymezených typem účastníků: organizace nevládní, indiánské, politické levicové, sociální hnutí nejrůznějšího typu, jednotlivci a ostatní, kteří nestihli žádné z předchozích setkání, nakonec pak setkání všech dohromady. Probírala se Šestá deklarace a navrhovaly se změny. Vzešlo šest bodů k diskuzi, ke kterým se mají vyjádřit všichni pod „Šestou“ podepsaní:

1. Ratifikace, rozšíření či modifikace charakteru Jiné kampaně navržené v Šesté deklaraci

2. Definovat, koho kampaň zahrnuje a koho ne
3. Organizační struktura Jiné kampaně

4. „Odlišnosti“ v Jiné kampani: indiáni, ženy, jiné lásky, mladí, děti a jiné

5. Pozice Jiné kampaně vůči ostatním organizačním úsilím

6. Bezprostřední úkoly

Dalším krokem byl průzkum terénu, na který byl 1. ledna 2006 jako Delegát Nula vyslán subcomandante Marcos. Postupně se po všech státech Mexika konala společná setkání a Delegát zapisoval a zpracovával vyprávění problémů a jejich způsobů řešení. Takže se například ukázalo, že stejný problém s elektřinou a zvyšováním cenových tarifů za ni je nejen v Chiapasu, ale také na severu země.

Rozhovory se zatím konaly v asi sedmnácti státech s nejrůznějšími skupinami od zemědělců přes studenty až po prostitutky.

Vyvstaly společné problémy regionů: provázanost podnikatelské sféry s politiky všech stran; vyhánění z území; privatizace historického dědictví; ničení životního prostředí; represe, perzekuce a vězení jako odpověď sociálním aktivistům; vysoké životní náklady, především za elektřinu; migrace do USA; krize vzdělávacího systému a nezaměstnanost; všeobecná nespokojenost s vládnoucí třídou a institucionalizovanými stranami.

Vznikají také návrhy: generální stávka kvůli platbám za elektřinu, dokud nebudou nastaveny spravedlivé tarify či společné odmítnutí zákonu PROCEDE, který umožňuje privatizovat půdu komunit apod.

Kromě této ústřední cesty Delegáta Nuly se konají i nejrůznější kulturní a politické akce hlásící se k Jiné kampani. Alternativní média a hlavně oficiální webové stránky zapatistů pak o všem informují.

Delegát se měl vrátit v červenci a následoval by další krok, kdy do každého regionu (pravděpodobně chápáno po státech) by se vydal jeden delegát, zůstal by déle, měsíce či roky, aby se zblízka ponořil do místních problémů a snah. Avšak 4. května ho zastavily nepokoje v Atencu, blízko hlavního města.

Policie vyhnala sedm nebo osm pouličních květinářů z jejich prodejního místa, postavili se za ně ale místní obyvatelé i místní organizace, která vešla ve známost před čtyřmi lety, kdy se jí organizovanými několikaměsíčními protesty podařilo odvrátit stavbu letiště na pozemcích místních zemědělců. Na podporu květinářů byly obsazeny silnice, obyvatelé drželi zavřených několik funkcionářů. Na druhý den bylo v Atencu na dva tisíce policajtů, kteří zatýkali po domech. Zatčeno bylo na dvě stě lidí a policejní represe sílila. Zahrnovala mj. fyzický útok na ochrnutého, sexuální obtěžování i znásilnění v policejních vozech. Čtyři cizinci byli druhý den deportováni.

Jiná kampaň mexická i mezinárodní zafungovala. Již od 5. května se konaly solidární a protestní akce po celém světě za vyšetření případů násilí a znásilnění a propuštění vězňů. Atenco změnilo průběh Kampaně. Marcos prohlásil, že se nehne z hlavního města, dokud nebudou všichni vězni propuštěni. Zbývá jich myslím šestadvacet a trochu se obávám, že se Marcosův pobyt v hlavním městě prodlouží.

Kampaň ale pokračuje činností nejrůznějších organizací, které se snaží šířit návrhy Šesté deklarace.

Jaké jsou vztahy zapatistů s dalšími mexickými sociálními hnutími a jaký mají jejich výzvy v mexické společnosti ohlas?

Objevila se např. výtka, že zapatisté v Šesté deklaraci nenavrhují nic konkrétního. To je však jejím nepochopením, protože kroky mají právě vzniknout z diskuze mezi všemi. Mnozí však z absence konkrétních návrhů vyvozují, že hnutí ztratilo dech.

Dřívější podpora po roce 1994 byla velmi široká. Od té doby se řada hnutí od EZLN distancovala a vydala se jinou cestou. Základním rozporem je v tuto chvíli absolutně antisystémový a mimovolební přístup zapatistů.

Jaké další sociální boje hýbou Mexikem?

Jedním z problémů je Mexikem uzavřená dohoda o volném obchodu - NAFTA. S ní souvisí i zákon PROCEDE a změna článku 27 ústavy v roce 1992, který ochraňoval půdu indiánských komunit. Dalším problémem je Plan Puebla-Panama, který má vytvořit pás přehrad, elektráren a komunikací přes Střední Ameriku, což by jí mělo přinést „pokrok“, z kterého by však nic neměli místní obyvatelé. Následky na životním prostředí i životech místních by byly katastrofální.

Sociálním problémem je také velká uzavřenost a nepřátelskost církví mezi sebou. Nové evangelické církve přicházející z USA jsou velmi radikální a uzavřené jakýmkoli kulturním regeneracím. Narušují zcela snahy o dialog. Častým sociálním jevem pak je vyhnání pro vyznání. Získala jsem zde zcela jiný obrázek o církvích. Doma jsem vždy evangelické církve chápala jako otevřenější a demokratičtější a katolickou jako zkostnatělou a dogmatickou, ale tam je to naopak a protestantský farář bývá bohem. Kdyby nešlo v některých případech o velké církve s tradicí, nazvala bych je sektami. Navíc je to velmi propletené s ekonomickými zájmy. Tyto konflikty se vyhrotily právě zapatistickým povstáním, protože většina zapatistů jsou katolíci a známé polovojenské, protizapatistické oddíly zase často evangelíci. Nejznámějším konfliktem byl masakr v kostele ve vesnici Acteal ke konci roku 1997.

V době kampaně proběhly v Mexico City protesty proti Světovému vodnímu fóru – mohla bys nám o nich něco říct? Projevuje se nedostatek vody?

K Čtvrtému světovému fóru o vodě byl poprvé přizván neziskový nevládní sektor. Pozvání organizace rozdělilo na dvě skupiny. Jedni výzvu přijali ve snaze věci ovlivnit „zevnitř“, druzí byli skeptičtí a přítomnost nevládních organizací chápali jako legitimizaci výsledků fóra, do jejichž vytváření budou moci organizace zasahovat minimálně. Poslouží pak jako klasické alibi pro již předem připravená rozhodnutí. Fórum bylo sice otevřené veřejnosti, ovšem za poplatek šest set dolarů.

Skutečně, závěrečná deklarace, která byla předpřipravena (což samozřejmě je třeba), prošla jen kosmetickými úpravami a základní požadavek alternativního fóra a některých států, které mají s bojem o vodu zkušenosti (Uruguay, Bolívie, Kuba, Venezuela), neobsahuje. Požadovali vyhlášení přístupu k nezávadné vodě za lidské právo, což by omezilo další rozvoj privatizace vodních služeb a zdrojů a vůbec zpochybnilo chápání vody jako obchodovatelného statku.

„Skeptici“ organizovali paralelní alternativní Mezinárodní fórum na obranu vody spojené s kulturními akcemi pro veřejnost. Dokonce vydali svoji alternativní deklaraci. Probíraly se alternativní možnosti správy vody.

Ano, Mexiko je na tom s vodou velmi špatně. Proto se také konference konala na jeho území. Namátkové příklady problémů: Coca-cola a podobné společnosti získávají práva k pramenům, čerpají vodu na své limonády, nic za ni ale neplatí a vodu, co zbude v řekách pod ní, nechávají znečištěnou. Pokud to rozhodnutím shora nejde, zkoušejí různé triky jako investovat do školy a nemocnice v domorodé vesnici a obměkčit ji tak, aby prodala prameny.

Druhým problémem je budování přehrad, jejichž konečným důsledkem je zdánlivě paradoxní nedostatek vody. Příkladem je Mexico City – obrovská houba, která pro svých dvacet milionů obyvatel vysává vodu z širokého okolí. Megalomanský systém přehrad Cutzamala pumpuje vodu z nížin s převýšením až 1100 metrů. Čili (některým) lidem v hlavním městě se vody dostává na úkor širokého okolí, protože většina toků je v potrubí. Je to stejné jako žití našeho bohatého Severu na úkor chudého Jihu.

Jaký byl dopad kampaně na mexickou společnost a na samotné volby? A co mediální reakce?

Kampaň nejdříve probíhala bez ohlasu v oficiálních médiích, o to větší důraz ale kladla na pokrytí v médiích alternativních. El Sup (Marcos) již dlouho otevřeně bojkotoval oficiální média a odmítal žádosti o rozhovory. Nicméně události v Atencu vše změnily. Marcos vystoupil několikrát v televizi i v novinách, což mu někteří příznivci vyčítali. Objevovaly se i názory, že chce kandidovat. Nicméně argument byl jasný, „všichni jsme Atenco“ a musíme udělat vše proto, aby nespravedlivě věznění byli propuštěni. K tomu je třeba i té klasické publicity.

Výsledek voleb 2. července se zatím stále diskutuje, protože levicový kandidát Lopez Obrador prohrál pouze o půl procenta. Mluví se i o volebním podvodu (přepočítávají se hlasy, na světlo vychází korupce vítězného kandidáta Felipe Calderóna, probíhaly masivní demonstrace za Obradora, situace je obecně napjatá, pozn. red.). Mnoho lidí vyčítalo zapatistům, že Obrador ztratil podporu kvůli jejich protivolební rétorice i ostré kritice jeho osoby. Oni však v průběhu kampaně zdůrazňovali: my, zapatisté, volit nebudeme, ale vy máte svobodu dělat si, co chcete s jedinou podmínkou, že Jiná kampaň nesmí být v rámci předvolební kampaně zneužita.

Já osobně si myslím, že bez Jiné kampaně by levicový kandidát skutečně asi vyhrál.

Jak se vyvinuli sami zapatisté za dvanáct let svého otevřeného působení? Jsou víc hnutím za sociálně-ekonomické požadavky, aktivitou za kulturní práva, nebo se to snaží spojit a jak se jim to daří? Jedná se stále o povstalce, nebo došlo k jakémusi smíření se státem? V jakém vztahu jsou složky jejich úsilí orientované na místní kontext, mexické podmínky a celosvětové hnutí proti neoliberalismu?

Uvědomili si, že vše jde ruku v ruce – bez svobody rozhodovat o vlastních věcech na vlastním území neuchrání svou půdu a ani přístup k čisté vodě. Pokud nezachovají svou kulturu a schopnost harmonického soužití s životním prostředím, sami přispějí k jeho zkáze.

Povstali, aby na sebe upozornili. Zneviditelnili se maskami, aby začali být vidět. Po ozbrojeném střetnutí přistoupili na dialog s vládou, výsledkem byly ony Dohody ze San Andrés, návrhy na indiánský zákon, vytvoření Komise COCOPA (Komise pro usmíření a mír v Chiapasu, pozn. red.), a pak zákon jednoznačně neprošel, čímž se zapatisté definitivně rozešli s „oficiální“ politikou.

Opakují však, že jim jde o mírovou cestu. To, že nepoužívají zbraně a není o nich slyšet, neznamená, že přestali být povstalci. Poučili se od guatemalské guerilly, která složila zbraně za příslib splnění požadavků, kterého se nikdy nedočkala. Navíc myslím, že pochopili, že ani změnou ústavy, která indiánům přizná požadovaná práva, se mnoho nezmění. Dokládá to situace guatemalských Mayů: jim ústava podobná práva zaručuje, ale jejich situace se nemění. Před nadnárodními společnostmi jsou bezbranní.

Zatím jsem mluvila o Jiné kampani, což je iniciativa pro Mexiko. Ale Šestá deklarace má explicitní globální rozměr nazývaný Zezta, i webové stránky jsou tak rozděleny (viz www.ezln.org.mx). Zapatisté si uvědomují regionální odlišnosti hnutí a stále znovu a znovu zdůrazňují - každý jsme jiný, ale „Šestá“ je teď naše společná, stejně jako je společný problém – globalizovaný neoliberalismus. Postup Zezty je stejný jako u Jiné kampaně: podávejme návrhy, hovořme, poznávejme se, pořádejme akce všeho druhu - kulturní, intelektuální, politické. Bezprostředním cílem je domluvit se na celosvětovém setkání – kde a kdy bude a o jakých tématech se má hovořit. Návrhy jsou průběžně zveřejňovány a zpracovávány na webových stránkách Zezty. Velkým společným cílem je poznat navzájem svá usilování a najít způsob, jak se navzájem podpořit. O to by se měl snažit každý ve svém regionu, tedy i u nás. Hlavním společným jmenovatelem je hnutí proti kapitalismu a neoliberalismu.

Jak vypadá samospráva zapatistických území a zapatistického hnutí v praxi?

Předesílám, že jsem přímo v zapatistické komunitě trávila velmi málo času, takže následující postřehy mám spíš zprostředkované.

Území zapatistů spravuje od roku 2003 pět Rad dobré vlády sídlících v pěti Caracolech (Ulitách), ve kterých se střídají zástupci komunit volení celou svou komunitou. Rady mají na starosti komunikaci mezi komunitami a mezi zapatisty a veřejností. Ozbrojená EZLN do správy Rad přímo nezasahuje, jejím úkolem je ochrana zapatistického území. EZLN si však zachovává velikou morální autoritu, takže se domnívám, že na rozhodování Vlád má logicky velký vliv.

Základem samosprávy je nezávislé vzdělávání a zdravotnictví a většinou občinové vlastnictví půdy. Rady dobré vlády dohlížejí na rozvoj všech komunit. Zavedly proto různá opatření, např. z projektů prováděných na území dané komunity jde tuším 10 procent Radě, které investuje do komunit bez projektu.

Jiným z konkrétních opatření Rad je prohibice. Z našeho pohledu snad zbytečné puritánství, ale pro původní obyvatele je to kulturní nutnost. Bylo mi líto, když tuším Petr Holec v Reflexu na základě povrchního pozorování prohlásil, že zapatistické vesnice jsou plné opilců.

Zapatismus disponuje ještě jedním velmi pozitivním vlivem a sice zrovnoprávňuje ženu. Není to ještě zdaleka ideální, protože tradiční machismus je velmi silný, ale je vidět pokrok, aniž by byly popřeny kořeny indiánské kultury. Propagovat v dobré víře nějaký civilizační výdobytek je vždy chůze na tenkém ledě, ale potřeba zrovnoprávnit ženu, dát jí rozhodovací právo v Radách vyšla zevnitř.

Samozřejmě, že existuje také spousta věcí kontroverzních. Zapatistické hnutí je antikapitalistické, ovšem paradoxně, od té doby, co vyšlo z izolace, se jejich život stal více konzumní, nicméně proti tomu bojují osvětou. V reakci na Plan Puebla-Panama vyhlásili projekt Plan Realidad-Tijuana, který má podporovat místní hospodářství, např. prostřednictvím fair trade.

Zaujal mě jeden můj mexický kamarád, rovněž sympatizant, s kritikou systému vzdělání. Ptal se, proč zapatisté převzali zavedený systém, proč nevyužili potenciálu světových intelektuálů, kteří za nimi jezdili a jezdí a nevytvořili něco nového. Ale já zase vím o velmi zajímavém indiánském systému neformálního mimosystémového vzdělání, které má podporu zahraničních univerzit.

Jaká byla tvá osobní zkušenost – jak velká je kulturní propast mezi střední Evropou a džunglí Lakandon?

Podle očekávání mohu odpovědět buď „nepředstavitelná“, nebo „přese vše máme hodně společného“. Volím nepředstavitelná.

Odpovím příkladem, o němž tuším, že snad souvisí s otázkou:-)

Měla jsem možnost asistovat při jedné dílně o kulturní regeneraci. Vedli ji indiáni pro indiány, účastníci byli příslušníci mayského kmene Zoque, jedné z pěti nejpočetnějších mayských skupin, která nejvíce pozapomněla své kulturní kořeny. Důsledkem je ztráta identity, rozpad komunity související s velkou migrací a přijímání jiných kulturních vzorců, které ale nemohou být vstřebány.

Mnohokrát jsem četla o následcích konkvisty a podobně. Jenomže tady se mi teprve „zvnitřnilo“, co se tím myslí. Musím předeslat, že jsem dřív měla představu, že indiáni hovoří dvěma jazyky, ale není to tak. Španělština je cizím jazykem, který se děti začínají učit až ve vyšších třídách. A nyní jsme se setkali s lidmi, z nichž větší část už zoque neumí a cítí jako křivdu, že je jej rodiče neučili. Z důvodu „aby se ti nesmáli jako mně“. Jenomže mezi nimi byli současně dva muži, kteří zoque uměli a španělštinu lámali v infinitivech, protože nikdy do školy jako sirotci nechodili. Nebyli bratři, což dokazuje, že podobné případy nejsou ojedinělé. Už od pohledu lidé velice, velice pokorní a ustrašení. Jaký to je asi pocit, když jediný jazyk, kterým se dokážu vyjádřit, mí vlastní lidé už neumějí?

Po dílně byli všichni velmi motivovaní, ale čeká je těžká a dlouhá dřina. Navíc je velmi důležité při podobných návratech ke kořenům nelpět na povrchu, nestat se tradičně konzervativní a nesnažit se jednoduše vrátit v čase. To je to, co zapatisté dokázali, zachovávat svou kulturní identitu, ale vyvíjet se, aniž by to znamenalo popření kulturních kořenů. To je strašně důležité při různých našich evropských „pokrokových“ projektech v tzv. rozvojových zemích.

Při tomto setkání jsem svou učebnicovou představu „o historické nespravedlnosti konkvisty, která má doposud následky“ změnila na zjištění, že „ta pět set let stará rána je živá a stále hluboce otevřená“. Zažila jsem něco racionálně nezpracovatelného, co bych nazvala tíhou kolektivní evropské viny. A to Češi koloniální mocností nebyli, nepočítám-li hudebníky v armádě habsburského mexického císaře Maxmiliána:-).

 
Připravili Ondřej Slačálek a Bob Kuřík
 
 
a-kontra
texty
ročník
číslo