Zachraňte Prahu – zbourejte magistrát

Zachraňte Prahu – zbourejte magistrátPo rozhýbaném pozdním létu se zdá, že se nezávislé aktivity, upozorňující na principy divokého kapitalismu, zasahující do změn podoby Prahy (a měst obecně), ukládají k zimnímu spánku. Squateři si namísto obsazování prádzných domů vyzvedají obsílky k soudu a venku zima, že bys demonstranta nevyhnal. Na pražském magistrátu přitom právě v této době probíhá schvalování nového územního plánu a takzvaných „celoměstsky významných změn“ toho stávajícího.

To, co možná zní jako bezvýznamná byrokratická změna, má ve skutečnosti obrovský dopad. Územní plán je totiž jednou z mála opravdu významných překážek stojících v cestě developerům, snažícím se o přetvoření jednotlivých městských lokalit k jejich prospěchu. Územní plán určuje, k jakým účelům má sloužit každá konkrétní oblast a tomuto vymezení musí odpovídat i druh nebo hustota zástavby. Pokud je nějaké území vymezeno například jako veřejně přístupný park nebo školské zařízení, nelze tu postavit bytový dům nebo nákupní centrum. Jde o určitou ochranu obyvatel a obyvatelek proti libovolným proměnám města podle čistě tržních principů.

I město jde zprivatizovat

Územní plán v zásadě zajišťuje, že v jednotlivých městských částech zůstane alespoň po dobu jeho platnosti určená proporce zeleně, sociálních služeb a dalších významných městských prvků, které sice mohou být z omezeného, čistě ekonomického pohledu nevýdělečné a tudíž nepotřebné a neperspektivní, nicméně plní nenahraditelnou funkci ze sociálního nebo zdravotního hlediska. Zda je tato proporce v současné době dostatečná, teď nechme stranou. Palčivější je nyní fakt, že nově navrhované změny územního plánu otevírají dokořán dveře změnám beroucím ohled pouze na čistě ekonomické zájmy. Pokud dojde k jejich schválení, může mnoho prostor, jež doposud mají veřejný charakter, skončit ve spárech developerů a Praha se může tiše proměnit v exkluzivní oblast pro vyvolené.

Když je řeč o veřejných prostorech, lze si představit například parky, lesoparky, náměstí, ale také třeba autobusová nebo vlaková nádraží (i když poměrně mladé případy „revitalizace“ Hlavního nádraží a autobusového nádraží Florenc naznačují, že i ty veřejný charakter ztrácejí). V době rezidenčních čtvrtí, luxusních obchodních center nebo třeba i zahrádek drahých restaurací jde o jakž takž svobodné ostrovy v současném městě kolonizovaném soukromými prostory. Jednak do nich má přístup v podstatě kdokoliv, ať už je to manažerka nebo bezdomovec, a jednak o nich mají sami lidé právo rozhodovat, ačkoli je proces v zastupitelské demokracii notně pochroumaný. Ve chvíli, kdy se prostor dostane do soukromých rukou, rozhodování o něm už spočívá na vlastnících a přistup do něj podléhá jejich výběru a schválení. Vstoupit mohou jen ti, kdo vyhovují jejich představám. O to se postará buď ochranka (ať už policejní nebo soukromá), omezená možnost přístupu (když se zbourá nádraží, nebude se v oblasti pohybovat tolik lidí, kteří „mají jen na vlak“) nebo samotný kulturní kód místa. Už jste viděli, že by se stará paní žijící z nízkého důchodu byť jen zkusila zeptat se v luxusní restauraci, zda si může odskočit? Jistě že ne. V samotných lidech už je zabudován pocit, že do určitých míst nepatří, anebo do nich ani zapadat nechtějí.

Pokud změníte charakter místa tak, aby nějaká sociální skupina ani nepřemýšlela o tom, že by se do něj pokusila dostat, bingo, kolonizace byla úspěšně provedena. Pokud náhodou někdo z nežádoucích skupin pronikne, je ihned odhalen, například už jen kvůli oblečení (absence krokodýlích bot!) a je mu dáváno najevo, že jeho přítomnost není žádoucí. V těchto kolonizovaných prostorech je omezena i nabídka činností, které můžete provozovat (nakupovat můžeš, vyjádřit názor nesmíš) a to opět ať už pomocí zákazů a příkazů, nebo kulturního kódu místa. Oba tyto mechanismy tvoří síto, přes které se do dané lokality dostanou jen ti, jejichž přítomnost je žádoucí pro vlastníky, nájemce a investory nemovitostí, respektive ti, jejichž přítomnost se finančně vyplatí, například proto, že zde něco utratí. Naopak ti, co nic neutratí nebo nezapadají do představy o čisté a prosperující čtvrti, čímž snižují její rentabilitu, ti, kteří jsou dnes označováni jako nepřizpůsobiví, zůstávají za pomyslnými branami. V současné době, kdy stále posilují tendence přepočítávat veškeré součásti společenského života na peníze a okamžitý zisk, to bohužel dává smysl.

Nepustíme vás ke slovu

Tomuto principu podléhá i rozhodování o novém územním plánu a o změnách toho starého, což ještě násobí nedostatky zastupitelské demokracie. Veškeré rozhodování je na zastupitelstvu, které má v rukávech argumentační trumfy jako „přineseme do města investice“ (ale komu ty investice prospějí?), „zvýšíme atraktivitu lokality“ (ale pro koho?) nebo „přineseme nová pracovní místa“ (ale komu?). Nezpochybňované argumenty vycházející z čistě ekonomického kalkulu až podezřele rezonujícího se zájmy soukromých firem a kontaktů mnoha členů a členek zastupitelstva zcela zastiňují sociální rozměr změn města. Podle nového územního plánu, odrážejícího se od tohoto principu, by z Prahy měla zmizet například většina zahrádkářských osad, které mají tu smůlu, že pozemky, na kterých se po desítky let rozkládají, jsou nyní velmi lukrativní. Zrovna zahrádkářské kolonie jsou přitom tradičními body, okolo nichž vznikají komunity v jinak odcizeném městě. Navíc jde často o komunity lidí v tzv. neproduktivním věku, stojící poněkud mimo zájem společnosti. V ohrožení jsou ale i parky, nádraží, aleje i veřejné rekreační zóny.

Co na to lidé? Novinové titulky hlásají „Pražané se mají možnost vyjádřit k novému územnímu plánu.“ Ano, na připomínkování mají zdejší lidé třicet dnů. To je ovšem, vzhledem několikaleté době, po kterou příprava nového územního plánu trvala, směšné. Jediné veřejné projednávání, kde možná budou lidé moci vystoupit, probíhá v době, kdy je většina z nich v práci. Navíc neexistuje žádný nástroj, jak podobu územního plánu z pozice veřejnosti skutečně ovlivnit. Zastupitelstvo k jejich hlasům může, ale nemusí přihlédnout. Zkušenost z listopadového projednávání mluví za vše: prvních několik hodin se věnovalo nicneříkajícím administrativním otázkám, na samotné projednávání se nedostavil nikdo z nejvyšších pozic orgánů zodpovědných za přípravu nového plánu a jelikož možnost projevů z řad veřejnosti podléhá schválení, možnost promluvit mělo jen pár lidí. Ti nepohodlní nedostali slovo vůbec. A to je řeč o procesu schvalování nového územního plánu. Ke změnám plánu stávajícího se veřejnost nemá možnost vyjádřit. Přitom pokud budou schváleny některé celoměstsky významné změny, které by v novém územním plánu neprošly, chtě nechtě do něj budou zabudovány, protože vycházejí z předešlé verze územního plánu.

Okolo popsaných událostí panuje mezi lidmi, jichž se změny týkají, až překvapivý klid. Přitom jde o velmi zásadní okamžik, ve kterém by bylo potřeba dát veřejně najevo, že takhle to nejde. Možná si lidé neuvědomují, o co všechno mohou přijít, nebo už jsou apatičtí. Objevují se ale i první vlašťovky aktivního přístupu. Velmi vehementně se plánovaným změnám začali bránit obyvatelé a obyvatelky Roztyl, Klánovic, Jihlavské ulice, Ďáblic nebo Akademické vesnice. Možná, že jejich činnost trpí syndromem NYMB (not in my backyard – ne v mém sousedství – tedy sebeobrana pouze vlastního bezprostředního okolí bez zřetele k celku), ale zdá se, že lidem pomalu začíná docházet trpělivost s tím, jak je systém v dnešní době nastaven. Snad se brzy dočkáme širších aktivit. Ideálním vyjádřením názoru do začátku a zároveň krokem, který by jistě výrazně přispěl k dynamizaci a modernizaci tváře metropole (a jak jinak všechny ty fráze modrého panstva znějí) by mohl být následující: zbourání magistrátu.

Josef Kuník

Kritickému pohledu na proměny současného města se věnovala  informační výstava Město: prodáno, která se konala od 12. do 23. prosince 2009 v Truhlářské 11 na Praze 1. V tomto termínu proběhlo i několik doprovodných akcí – panelová diskuse, pouliční performance nebo série promítání tématických filmů.

Více informací naleznete na http://mestonaprodej.wordpress.com

 

GENTRIFIKACE: Rekonstrukce a následná kolonizace sešlých a ekonomicky neprosperujících městských lokalit středními a vyššími vrstvami často spojená s vytlačením nízkopříjmových a „nepřizpůsobivých“ obyvatel.

texty