Výchova je experiment s nejistým koncem

Téma čísla: výchova a vzděláváníK tématu výchovy a vzdělávání Vám přinášíme rozhovor s Bohdanou Rytířovou. Její příběh není všední a zajisté je i trochu dobrodružný – aktivistka anarchistického hnutí, matka dvojčat a poslední tři roky žena v domácnosti v asijské Malajsii. Povídaly jsme si o lékařské péči, výchově, genderových stereotypech a došlo i na palbu do vlastních řad.
 

Začněme porodem, který sis chválila. V čem ti personál královéhradecké porodnice vyhovoval a v čem naopak ne?

Porod byl pro mě veskrze pozitivní zážitek. Partner byl na oboustranné přání přítomen, personál nemocnice výborný a průběh rychlý. Nepříjemný byl ale konkrétní přístup některých dětských sester a absence volby, a to v mnoha oblastech. Rozhodně vítám většinu moderních trendů v porodnictví a péči o děti: otec u porodu, upřednostňování kojení, rooming in (dítě na pokoji s matkou), atd. Mělo by jít ale vždy o svobodnou volbu. Já bych byla uvítala rooming in trochu odložit, nebo jej přijmout, ale s aktivní pomocí sester. To však nešlo. Samozřejmě moje situace byla jiná tím, že jsem měla dvojčata. Byla jsem tak velmi vyčerpaná a do toho na mě dětská sestra řvala: „Jestli se nerozkojíte, tak domů nepůjdeme nikdy!“ Připadá mi absurdní, že se můžeš svobodně rozhodnout, jestli jít na potrat nebo ne, ale v porodnici jsem si ani po několika dnech nemohla zažádat o příkrm pro vlastní dítě (respektive mi ho sestra odmítla dát). Cítila jsem se jako nesvéprávná a ve vězení. Asi se dopustím ageistického soudu, ale podle mých zkušeností je v hradecké porodnici diametrálně odlišné chování mladších a starších dětských sester. Ty mladší totiž byly naopak hodně ochotné. Jinak s přístupem lékařského personálu a sester na šestinedělí jsem byla velmi spokojená.

Vzhledem k mé anamnéze jsme vůbec neuvažovali o porodu doma, porodní dům v té době nebyl v Česku žádný. Je hrozné, že stát hází klacky pod nohy všem, kteří se pro domácí porod rozhodnou, zejména přítomné porodní asistentky pomalu riskují trestněprávní postih. Také vzniku porodních domů lékařská lobby zatím úspěšně brání. Z hlediska nabízených metod vedení porodu si ale myslím, že se u nás situace každým rokem zlepšuje.

Tvůj manžel se po porodu musel vrátit do zahraničí, kde pracoval. Když bylo holkám sedm měsíců, odletěly jste za ním do Kuala Lumpur. Malajsie je pro nás diametrálně odlišným světem. Zaujalo tě v této zemi něco, čím by se naše společnost v rámci péče o dítě mohla inspirovat?

Je těžké nějak zobecňovat, protože v pevninské části Malajsie, kde jsem byla, vedle sebe existují tři etnicky, nábožensky a částečně i sociálně odlišné světy – Malajců, Indů a Číňanů. Všichni ale staví rodinu a děti zvlášť takřka na piedestal. Tomu odpovídá i nabídka služeb: krásná dětská hřiště společná pro různé věkové skupiny, mnoho školek a škol, v restauracích dostatek dětských sedaček atd. Hlavně však všudypřítomný pocit, že zde mají děti rádi – i na cizí děti se všichni neustále smějí, hladí je, chtějí vám pomáhat. Nemáte zkrátka pocit, že „s těma parchantama překážíte“. Možná je to dáno právě větším počtem dětí v rodině, ale není tam takové to přehnané (i materiální) rozmazlování dítěte, jeho neustálé sledování, porovnávání a soutěžení s ostatními rodiči v dětských „úspěších“ (kdy začne chodit na nočník apod.). V Malajsii nejsou tak striktní prenatální a dětské prohlídky, takže nejste jako rodiče neustále stresováni lékařskými „autoritami“, v čem vaše dítě zaostává nebo vybočuje oproti tabulkovým vzorům. Také jsem si za celý pobyt nevšimla, že by někdo na veřejnosti dítě uhodil nebo i jen slovně ponižoval. Za zdmi domů to ale může být jiné – násilí včetně domácího samozřejmě existuje i tam.  

Co se ti naopak v tomto směru nelíbilo?

Malajsijský silně prorodinný a patriarchální model činí takřka nemožné jakékoli alternativní soužití, dobrovolnou bezdětnost nebo dobrovolný život bez partnera či partnerky. V nezáviděníhodné situaci se ocitají neplodné páry a ženy. Homosexualita je stále trestná, hrozí i odnětí svobody. Existují četná náboženská (muslimská, hinduistická a zčásti i buddhistická) dogmata pro každodenní rodinný život. K omezením „zvenčí“ (např. cenzura) ještě přistupují zkostnatělé rodinné tradice. Zdá se mi, že z dětí jsou často vychovávány jen jakési loutky poslušné různým typům autorit, bez vlastního názoru a kritického přemýšlení. Nezřídka jsem se i u svých dospělých známých setkávala s odpověďmi typu: „protože to tak chce Korán,“ „je to naše tradice,“ „chtějí to rodiče.“

Genderové stereotypy jsou všudypřítomné, a to již od útlého věku. Svět holek a kluků je s výjimkou sourozenců uměle oddělován, často jsou pohlavně segregované už i základní školy, existují zvláštní hračky pro obě pohlaví. Jakmile vstoupíte do obchodu pro děti, jedna polovina je plná růžového zboží, druhá modrého. Jakákoli snaha o nabourání tradičních struktur a dogmat se vnímá negativně, i v úplných maličkostech. Moje kamarádka např. ostříhala kvůli pohodlí své malé dceři vlasy hodně nakrátko. Děti ve školce ale holčičku začaly doslova šikanovat a obdobný byl i postoj učitelek, takže nakonec nechali rodiče Lajle radši vlasy dorůst.

Pro malajsijské rodiny je také typické využívání domácích pomocnic. To je na jednu stranu pochopitelné, rodiny mívají dvě a více dětí a zároveň je státem garantovaná jen krátká rodičovská dovolená. Na druhou stranu je to ale velmi problematické. Často se jedná o náctileté přistěhovalkyně z okolních chudších států, které se mají starat o výchovu dětí i domácnost. V rodinách je s nimi mnohdy zacházeno krutě, jsou týrány a pracují bez jakéhokoli volna za mizivý plat. Malajsijský hospodářský a multikulturní zázrak, prezentovaný okázalým způsobem turistům a světu, má v sobě i mnoho shnilého.  

Zpátky k tvé rodině. Jedním z alternativních modelů, který se snaží předejít sociální izolaci primárně pečujícího rodiče a dalším problémům, je kolektivní výchova. Je to něco pro vás?

Ke kolektivní výchově mám v rámci našeho kulturního prostředí spíše skeptický postoj. Předně, vzájemné hlídání dětí, které je samozřejmě skvělé, nepovažuji příliš za výchovu. Tou rozumím především určité vštěpování základních hodnot, sdílení emocí a provázení dítěte životem, kdy mu pomáháš najít správný směr a zároveň za něj musíš dělat i některá rozhodnutí. Zdá se mi, že realitou některých alternativních rodin, alespoň v Česku, je prozatím spíše kolektivní hlídání, ne kolektivní výchova. Maximálně tak kolektivní výchova dvou rodin a jednotlivců, ale pak asi nelze hovořit o kolektivu – spíš se jedná o jakousi širší rodinu. Ovlivňuje-li život dítěte více lidí než jen rodiče, připadá mi to přirozené a potřebné, jen se mi nezdá vhodný výraz kolektivní výchova. Děje se tak totiž po generace. Novum je v tom, že širší rodinné vazby jsou v současnosti nejen v antiautoritářských kruzích vytlačovány právě přátelskými.

Skutečného „zkolektivnění“ dětí, kdy by zmizely primárně pečující osoby, jež za dítě nesou finální zodpovědnost, bych se v jistém smyslu i obávala. Neexistence dostatečné emoční vazby na jednu či dvě konkrétní osoby by podle mého názoru mohla vést u hodně malých dětí k citové deprivaci. Je to ale ryze subjektivní a teoretický názor, neboť nemám s žádnou takovou komunitou zkušenost, takže se mohu mýlit.


Je při výchově náročné rozpoznat, kdy má pravdu dítě a kdy dospělý? Kde je hranice mezi přirozeným, co se ovlivnit nedá nebo nemá a tím, co je třeba usměrnit?

My ji hledáme denodenně. Hlavně v době mezi rokem a přibližně dvěma a půl to bylo obtížné. Dětem toho ještě moc nevysvětlíš, ale přitom jsou v objevitelské fázi, chtějí dělat spoustu nebezpečných věcí a zároveň prožívají období vzdoru a uvědomování si vlastního Já. Také jsme se rozhodli nepoužívat tělesné tresty, ani takové to plácnutí přes zadeček, takže nám jedině zbývalo donekonečna říkat „ne“ a odtahovat děti z nebezpečných situací. Těch je ale opravdu hodně a když k tomu přidáš základní hygienicko–sociální návyky, tak vlastně dost času dítěti jen něco zakazuješ nebo jej do něčeho nutíš. My jsme se ty případy snažili minimalizovat na to nejdůležitější, ale těžko říct.

Je těžké posoudit, na čem je opravdu nutné trvat a co už je vrtoch dospělých a nesmyslná společenská konvence. V dalších letech to asi budeme řešit ještě mnohokrát, často spíš intuitivně. Celá výchova je svým způsobem totiž jen experimentem s nejistým koncem. Určitě pomůže vzájemná výměna názorů a zkušeností s přáteli, příbuznými, nezavrhovala bych a priori ani názory odborníků, např. dětských psychologů. Myslím, že v češtině také velmi chybí literatura o alternativní výchově a rodičovství.

Rozhodli jste se nepoužívat tělesné tresty. Jak tedy řešíte situace, kdy rodičům už „tečou nervy“?

Uvedu příklad. Naše mladší dcerka je tak trochu neřízená střela, hodně spontánní a kreativní, zároveň ale tvrdohlavá, a když k tomu přidám liberální výchovu… V Kuale jsme šli poprvé na cvičení rodičů s dětmi a holky byly jediné, kdo tam absolutně nerespektoval autoritu dospělých a nechtěl dělat, co se zrovna dělat mělo. Zejména právě ta mladší. Bylo mi hrozně, styděla jsem se, protože ve srovnání s vycepovanými asijskými dětmi to byl opravdu kontrast. Doma jsme s partnerem hodně řešili, jestli na ni nebýt přísnější. Pak jsme se ale shodli, že i pro holky byla situace těžká: poprvé v prostředí, kde se po nich vyžaduje dodržování nějakého řádu a jazyková bariéra. Hlavně jsme si ale říkali, že jí přeci nemůžeme nějak násilně měnit povahu a přirozenost, že je prostě živá a hodně aktivní a měla by se k chování, jež bude pro její okolí snesitelnější, propracovat sama – naučit se vyrovnat se svými emocemi a vzdorem. Pak jsme to rozebírali i s holkami, učili je trochu angličtinu a cvičení od cvičení se to strašně zlepšovalo. Pomáhala i důslednost. Když nechtěly respektovat pravidla, tak jsme byli připraveni odejít domů, což by je mrzelo, protože cvičily rády. Bývalo by bylo asi jednoduché mladší dcerku napoprvé někde za rohem seřezat, nepřiznat si svůj rodičovský díl odpovědnosti a zkusit převálcovat její povahu. Jsem ráda, že jsme vydrželi, dcera tam byla sice stále nejživější, ale zároveň dodržovala základní pravidla a vypadala, že ji cvičení baví ze všech dětí nejvíce. Samozřejmě, že vždy to neprobíhá takhle ideálně a docela se bojím, jak holky s liberální výchovou zvládnou školku a pak školu.

Zmínila jsi liberální výchovu. Jaké jsou její principy?

Vycházím z klasického dělení výchovy na liberální, demokratickou a autoritářskou. V liberální výchově je dítě do značné míry rovnoprávné s rodiči, odpadá téměř hierarchický vztah rodič coby autorita a dítě automaticky v podřízeném postavení. Dítě má co nejširší osobní svobodu, učí se tím zároveň přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí, fungují spíše příklady a dialog se závěrečným konsensem než zákazy, rozkazy nebo demokratické přehlasování. Samozřejmě, že jde o abstrakci, zcela liberální výchova je fikcí, zejména u hodně malých dětí. Navíc jde jen o styl výchovy, jakýsi hodnotově neutrální koncept. Konkrétní náplň výchovy a předávané hodnoty určuje okolí dítěte. V ideálním případě snad vede k vychování osobností s vlastním názorem, schopných diskutovat, přemýšlet a nenechávat se svazovat očekáváními druhých na úkor vlastních přání.

Při výchově se snažíte vystříhávat genderových stereotypů. Je to ale vůbec možné? Nebo jinak - nemyslíš si, že by bylo lepší krásné a pasivní princezny z dětské kultury odstranit a nahradit je samými Ronjami, dcerami loupežníků? Nebo klasické pohádky převyprávět ve feministickém duchu?

Pohádky jsou vskutku plné klišé a stereotypů. Problém s princeznami ale nevidím v tom, že by nebyly aktivní, ale že jejich aktivita směřuje jen ke sbalení prince a svatbě. Alternativních pohádek opravdu moc není. Ovšem než nějaké uměle zkonstruované a zaručeně politicky korektní výtvory, které s literaturou nemají nic společného, je podle mne lepší číst „normální“ pohádky a více o nich diskutovat. Také se snažíme co nejvíce vybírat pohádky z různých prostředí. Hodně čteme i malajské a jiné asijské pohádky. Zajímavé je, že v nich jako hlavní hrdinové a hrdinky jednoznačně převažují zvířátka nebo obyčejní lidé. Takže než nějaká (byť dobře míněná) cenzura, zdá se mi smysluplnější děti učit kriticky s textem pracovat, ukázat jim, že ne vše psané nebo řečené musí být pravda a že i „kladné“ postavy někdy udělají chybu. Přistihuji se však, že jsem při rozebírání pohádek a příběhů občas příliš manipulativní a návodná. I zde je tedy riziko.

Máme s holkami uspávací rituál, večer jim vždy vyprávíme nějakou pohádku z vlastní produkce, takže tam se můžeme vyřádit s nabouráváním klasických vzorců. Taky tam zapracováváme různé výchovné aspekty. Oblíbené postavičky žabka Verunka a veverka Zuzanka si třeba zásadně myjí samy ruce, pomáhají si a většinou se ani nemlátí kostičkami do hlavy. Jen doufám, že z toho ještě nejsou anarchistická farářská kázání.

Všimla jsem si, že holky princezny opravdu velmi obdivují. To nahrává jedné obecně rozšířené představě. Zeptám se tě tedy na ni – není zaujetí princeznami a sklon ke krášlení pro dívky tak trochu přirozený?

Měli jsme období, kdy dcery se závojem chodily pomalu i nakupovat. Teď už závoje v klidu odpočívají téměř zapomenuty. Nyní zase prožíváme růžovou. Holky necháváme, aby si vybíraly, co si vezmou na sebe i co si chtějí koupit za barvu oblečení. A ať sebevíc vychvalujeme jiné barvy, vždy takřka neomylně zvítězí růžová. Přitom okolním vlivem to moc být nemůže, nechodí ještě do školky. Taky jsem vypozorovala, že se růžová líbí i malým klukům, takže je to asi barva dětem příjemná.

Holky jsou ve věku, kdy jsou v mnoha směrech svobodnější než stejně staří kluci. Zatímco ony mají pěnové meče, odrážecí motorky a zároveň mohou běhat v sukních a hrát si s kočárky a panenkami, aniž by je okolí jakkoli zesměšňovalo, mají to kluci těžší, zejména když se dostanou do institucionálního kolektivu. Mám dojem, že různé formy krášlení a zdobení byly v minulosti vlastní všem kulturám, ženám i mužům (korálky, malování, barvení vlasů, tetování nebo piercing). Pokud se dodržuje rozumná míra, na různém „krášlení se“ nevidím nic zavrženíhodného. Naše západní patriarchální společnost ale zdobnost klasifikovala jako marnotratnost a povrchnost vyhrazenou pouze ženám. Mužům – hlavám rodiny, živitelům a rozumným bytostem podle této logiky nepřísluší. Moje osobní cesta není bránit holkám nosit závoj, ale bojovat za to, aby ho mohl nosit stejně svobodně i sestřenčin syn, pokud bude chtít. Aby se i muži mohli zdobit, vonět, chodit v tzv. ženských šatech či barvách, pokud o to mají zájem a nebyli kvůli tomu diskriminováni a zesměšňováni. A naopak, ženy, které nechtějí, aby nikdo nepranýřoval za neženskost.

Jsi anarchistka a feministka a možná působí zvláštně, že ses již před porodem stáhla do soukromí a domácnosti a výrazně omezila své politické aktivity. Není mezi tvým politickým přesvědčením a současným životním stylem rozpor?

Popravdě moc nevím, jak odpovědět. Příčin bylo více, hlavně tedy rizikové těhotenství a pak už jen absolutní nedostatek času. Snažila jsem se ale přispět něčím málo, korekturami článků nebo drobnými překlady. Je pravda, že mě mrzely poznámky od několika lidí naznačující mi, že už nejsem ve hnutí. Na druhou stranu mi je několik „souputníků“ a „souputnic“ po celou dobu i velkou oporou.

Někdy mám pocit, že antiautoritářské hnutí je do značné míry kopií výkonnostně orientované kapitalistické společnosti s tím rozdílem, že očekává absolutní oběť pro naši věc. Následkem je pak logická únava aktivistů a jakási mládežnická image, protože je hodně obtížné v dalších fázích života skloubit stoprocentní aktivismus s rodinou a prací. Osobně to beru tak, že dnes mě nejvíce potřebují děti. Ta potřeba se ale bude časem určitě snižovat, takže bude i větší prostor pro politické aktivity a jiné zájmy.

Situace mladé rodiny často není jednoduchá, ať už se jedná o časovou zaneprázdněnost rodičů, sociální izolaci primárně pečující osoby či finanční problémy. Jak lze pomoci?

To je individuální. V osobní rovině určitě nabídkou hlídání nebo jiné formy pomoci, třeba s domácími pracemi. Obecně pak tlakem na odstranění kapitalismu a patriarchálních struktur. On totiž rodič, notabene dvojnásobný, je pro kapitalistický trh práce vždy nedostatečně flexibilní. Je vázán na otevírací dobu školek a školních družin, neplánovaně hlídá děti při nemoci a tak dále. Také je důležité vytvářet společnost přátelskou k dětem, ale samozřejmě i starším lidem nebo zdravotně postiženým. Tedy prosazovat bezbariérové dopravní prostředky, chodníky a budovy, zavádět dětské koutky a nekuřácké zóny či rozšiřovat nabídku institucionální péče.

Co tátové na rodičovské? Není to možnost a alternativa v situaci, kdy u nás s dítětem zůstávají doma téměř výhradně ženy a takto se zejména jich týkají problémy jako je sociální izolace či profesní zaostávání?

Ze svého okolí i z různých rozhovorů v tisku mám pocit, že u většiny feministicky založených rodičů je stejně rozhodujícím faktorem pro to, kdo zůstane na rodičovské dovolené, finanční stránka. Rodičovský příspěvek je směšný. Do ledna byl 3 500 Kč, teď je cca 7 500 Kč, ale znovu se uvažuje o snížení. Navíc si nemyslím, že skutečnou alternativou je jen prohodit znaménka. Ženy vyhnat do fabrik a muže k plínám nic neřeší. Daleko spíše by pomohlo více kombinovat práci s rodičovskou péčí u obou rodičů, samozřejmě pokud o to mají zájem, někomu mohou tradiční role vyhovovat. Pracující rodič by netrpěl tolik citovým odloučením od dětí a rodič převážně pečující o dítě zase sociální izolací, profesním zaostáváním a přehnanou fixací na dítě. Tím ale rozhodně nehoruji za kapitalistickou flexibilizaci práce, ale naopak za možnost oboustranně zkrácených úvazků za zachování důstojných životních podmínek. Za ty ale rozhodně nepovažuji např. nucené dohody o provedení práce a smlouvy na dobu určitou namísto trvalých pracovních poměrů.

 Alice Dvorská
a-kontra
texty
ročník
číslo