Hlavní roli v tomto příběhu nehraje rasa, ačkoli se tak může tvářit. Máme zde ale všechny potřebné ingredience: Pokrytecké politiky, podnikavce vytloukající zisky z bídy. Problémy soužití, zoufalství a pořádnou porci předsudků na straně většiny. Ale také chuť odpůrců rasismu udělat něco, co bude dávat smysl.
Jsou to dva roky, co v Praze proběhl „Týden nepřizpůsobivosti“. Squateři čerstvě vyhnaní z Milady se pokusili obsadit další squat – demonstrativně, ochotní nechat se na několik dní zavřít a tahat po soudech (ty mimochodem před nedávnem skončily vítězstvím). Technaři uspořádali další Do It Yourself karneval.
Stále přetrvává názor, že hlavním nebezpečím na krajní pravici jsou neonacisté. A tak, zatímco se pozornost medií, aktivistů, nevládek i odborníků často přehnaně upírala právě na neonacistické násilníky, vyrostl nejen v českých luzích a hájích nový výhonek agresivní konzervativní ultrapravice. Zakořenil dokonce na Hradě, v Senátu, Sněmovně i ve vládě.
Když před dvaačtyřiceti lety propukly koncem června nepokoje v newyorské Greenwich Village v reakci na policejní zásah v klubu Stonewall Inn, byla za tím láska. Pohlaví přitom hrálo jen vedlejší roli.
Když před dvaačtyřiceti lety propukly koncem června nepokoje v newyorské Greenwich Village v reakci na policejní zásah v klubu Stonewall Inn, byla za tím láska. Pohlaví přitom hrálo jen vedlejší roli.
Posledních dvacet let nám nabízelo různé podoby svobody. Zpočátku se říkalo, že svoboda je vyjít na náměstí, vyjádřit svůj názor a sdílet takto vytvořený veřejný prostor s druhými. Z náměstí se ale brzo šlo domů, do čtyř stěn a k zářícím obrazovkám. Říkalo se nám, že svoboda je číst si knížky, které dřív nesměly vycházet nebo dívat se na filmy, které se dřív nesměly vysílat. Ale také, že svoboda je vybrat si z různých značek zboží. Nakonec jsme skončili u obrazovek, které jsou na rozdíl od těch předchozích už interaktivní. Svobodně klikáme, píšeme, zaškrtáváme.