Ať už si čteme noviny, knihy, či se díváme na televizní dokumenty nebo zprávy, vždy je míjíme. Nikoli ale v pozici okrajové, nýbrž klíčové - pravdomluvné. Kdo si dnes umí představit veřejné probírání nějakého netriviálního tématu bez účasti „neutrálního pozorovatele“, odborníka , objektivního kritika, výzkumníka, analytika z toho a toho Ústavu, jedním slovem vědce?
Na jar 2006 som sa rozprávala s Andreou Schmidt z Institute for Anarchist Studies. Zajímalo ma, ako IAS vznikli a ako fungujú. Rozhovor si máte možnosť prečítať v nasledujúcich riadkoch.
Už si presne nepamätám, ako som sa dozvedela o Institute for Anarchist Studies, no nebolo to tak dávno, vzhľadom na to, že funguje už od roku 1996. Jeho hlavnou činnosťou je udeľovanie grantov (alebo grantíkov) pre „radikálnych“ spisovateľov. Počas svojho pôsobenia podporili približne päťdesiat projektov, medzi ktorými boli väčšinou autorské eseje a preklady.
Kdo má po USA největší počet vojáků nasazených v okupačních silách v Iráku? Ne, není to Velká Británie se svými sedmi tisíci. Jsou to korporace! Zpráva (britské charitativní skupiny War On Want z podzimu 2006 - pozn. překladatele) odhalila, že v Iráku operuje více než padesát tisíc soukromých žoldáků a “bezpečnostních” složek, hájících zájmy více než sto osmdesáti ziskuchtivých korporací – opravdová „koalice dobré vůle“, není-liž pravda?.jpg)
Články o alternativních médiích v minulých číslech A-kontra zpravidla překypovaly optimismem. Nic proti nadšení, bez něj je každá nekomerční aktivita odsouzená k zániku. Ale alternativní média mají i svou prozaičtější stránku. Stránku běžného provozu, dysfunkcí, chyb a zásadních omezení. A o nich to bude tentokrát.
Na sklonku minulého roku vyšla v nakladatelství anglického punkového labelu Cherry Red kniha Iana Glaspera The Day The Country Died s vševysvětlujícím podtitulkem A History of Anarcho Punk 1980 - 1984. Ačkoliv by se po prvním prolistování mohlo zdát, že publikace je svým popisným až encyklopedickým stylem určená pouze fajnšmekrům s hlubokým zájmem o ostrovní hudební scénu, je ve skutečnosti velmi čtivá a vedle výčtu vydaných desek a členů sestav jednotlivých anarchopunkových kapel nabízí i vhled do subkultury jako takové: její politiky, dynamiky i praktického způsobu fungování.
Počátkem tohoto roku vyšel román britského autora Richarda Morgana, který nás přenese do nedaleké budoucnosti roku 2049. Děj se odehrává především v Londýně, kde jsou od sebe pečlivě odděleni ti, co mají, a ti, co ne. „Kultura“ násilí je přítomna na obou stranách. Ve „střežených zónách“ v podobě gangů a ve světě vyšších vrstev jako nelítostný boj o posty.Dne 1. 2. 2007 se Mladá Fronta Dnes obsáhle věnovala problematice jaderné energetiky. Milan Vodička vysvětloval, proč atomové elektrárny znovu přicházejí do módy a proč se je prý, z nouze, naučíme mít i rádi. Tak třeba Německo, ač ještě před několika lety vůči atomu skeptické, si nyní uvědomilo hrozbu globálního oteplování a také nechce být závislé na ropě z Východu. Proto se teď už tak rychle s jadernou energií rozcházet nechce. Jinými slovy, ze snílků se stali realisté.
Když jsem na loňské festivalové přehlídce v Jihlavě poprvé viděl Kupředu levá, kupředu pravá absolventky katedry dokumentární tvorby FAMU Lindy Jablonské, výtečně jsem se bavil. A se mnou celý, až po střechu diváky napráskaný sál kina. Groteskní střih a ironická režijní ruka Jablonské si vysloužily i cenu diváků a autoři tak mohli odjet s pocitem zadostiučinění. Atmosféra projekce (mimochodem - jeden z důvodů, proč chodit do kina a ne sledovat filmy jenom v televizi či na počítači) však udělala své snad mnohem víc, než by si Jablonské dokument zasloužil.