(Sub)kultura svobody

Anarchismus bývá až příliš často vykládán pouze jako úzce vymezený politický program boje proti státu a kapitalismu. Nejextrémnější podoba takového přístupu, v dnešní době už naštěstí neudržitelná, by šla odvodit od významného filozofického předchůdce anarchismu Pierra-Josepha Proudhona (1809-1865): Až se zbavíme tyranie státu a (velkého) vlastnictví, budeme žít spokojeně dál v patriarchální společnosti. Svrhneme autoritu státu, ale autorita „hlavy rodiny“ zůstane nedotčena.

Co je vlastně anarchismus?

Oproti tomuto zjednodušujícímu přístupu stojí vnímání anarchismu – abych parafrázoval Noama Chomského (narozen 1928) – jako postoje založeného na kritice jakékoli autority a na snaze o odstranění všech autorit, které se nedokáží ospravedlnit společenskou nezbytností. Stát a kapitalismus jsou jedněmi z hlav autoritářské hydry. Usekněte je – a pokud zároveň nedojde k hluboké kulturní proměně člověka a vztahů mezi lidmi, objeví se v nové, možná ještě horší podobě. Neboť, jak napsal Gustav Landauer (1870-1919): „Stát je podmínka, určitý vztah mezi lidskými bytostmi, způsob chování, který zničíme uzavíráním jiných vztahů, tím, že se budeme jeden k druhému chovat jinak... My jsme stát a zůstaneme jím, dokud nevytvoříme instituce, které budou zakládat skutečnou pospolitost.“

A tak jsou možná nejlepší definicí anarchismu slova, která pronesl Errico Malatesta (1853-1932) na anarchistickém kongresu v Amsterodamu roku 1907: „Úplné osvobození celého lidstva... z trojího zotročení: ekonomického, politického a morálního.“ Z takřka sto let starého jazyka můžeme poněkud patetické sousloví „morální zotročení“ přeložit také jako kulturní vzorce, které nám jsou neustále vnucovány médii, reklamou, sportovci, superstars a misskami (přesněji řečeno průmyslem, který tyto chudinky a chudáky vyrábí), politiky, církvemi a dalšími „morální“ a „kulturními“ autoritami. Jak ale tyto modly bořit? V duchu slov Landauera: vytvářením nové kultury, ke které se budeme vztahovat novým způsobem.

Žádné nové modly, žádné nové podřízení

Jaká ale má být anarchistická kultura? Musí to být kultura hledání, nalézání a konkrétního uskutečňování lidské svobody a vztahů, které jsou na této svobodě založené. Musí to být kultura, v níž mají své místo principy „do it yourself“ (nečekej na nějakého „profíka“, „udělej to sám“), ve které budou lidé pokud možno co nejméně rozdělováni na tvůrce a spotřebitele, na umělce a konzumenty umění. Tato hranice by se měla rozostřit – a s tím by měla zmizet i autorita, která z ní vychází. Už žádné modly, žádné nekriticky přijímané vzory. Jak říká jedno punkové heslo, už žádné idoly.

Co ale logicky plyne z toho, že se má jednat o kulturu svobody? Především to, že nemůže jít o jednu kulturu. Vytvořit jednu „správně anarchistickou“ nebo „skutečně lidskou“ kulturu by znamenalo navlékat lidem uniformu a potlačovat nesčetné množství projevů jejich svobody ve jménu jednoho vzorce, který může být platný a vhodný pro někoho, ale už ne pro někoho jiného, a může jednomu být osvobozením, zatímco druhému útlakem.

Jinými slovy – nejde nám o to vytvářet jednu anarchistickou kulturu, ale množství různých svobodných (sub)kultur. Právě v nich se mohou plně realizovat různé lidské typy, charaktery a individuální estetické vkusy.

Kulturní seberealizace člověka není jen prostředkem k dosažení dalších dimenzí svobody, je důležitá i sama o sobě. Není ovšem samoúčelem a může se stát naopak prostředkem k nové nesvobodě. To když v dané subkultuře převládá nikoli svoboda a otevřenost, ale nesnášenlivost a zapouzdření v sobě samé, nebo když se z ní stane cíl – namísto rozvoje svých členů a členek udržovat jakési subkulturní rituály. Když je jejím hlavním rysem ne pozitivní vymezení vlastním sebeuskutečňováním, ale xenofobie nebo nenávist vůči „těm druhým“. S takovou nenávistí se dá mimochodem také skvěle manipulovat – a nějaká svoboda, rovnost a spontaneita je pak rázem ta tam.

Způsob života a životní styl

V českém anarchistickém prostředí se diskuse o subkulturách dostala do dvou krajností. Na jedná straně byly subkultury vnímány jako překážka jakémusi „skutečnému“ (čti „politickému“) anarchismu. Na druhou stranu někteří stoupenci subkultur (zdaleka ovšem ne všichni!) příliš vytlačovali politický obsah anarchismu. Do takto rozdaných karet skvěle zapadla úvaha Murraye Bookchina (narozen 1921) z poloviny devadesátých let „Sociální anarchismus nebo anarchismus jako životní styl: nepřemostitelná propast“. Veterán anarchistického politického myšlení a aktivit v eseji vyjadřoval své zděšení, že velká část anarchistických aktivit upadla do životních stylů, které Bookchin pokládal za individualistické až misantropní a především únikové. Nakreslil proto jasnou dělící čáru mezi politickou a sociální aktivitou orientovanou k nějaké podobě anarchistického kolektivismu a sociálně ukotvenou svobodou na jedné straně a mezi subkulturním životním stylem, krajním individualismem a autonomií jedince na straně druhé. Jenže smyslem politické aktivity anarchismu je přece osvobození člověka – a autonomie jednotlivce je stejně důležitou složkou takového osvobození jako společenská svoboda. Neměla by mezi nimi být nepřemostitelná propast, ale vzájemná souvislost a přímá podpora. A (sub)kultura do tohoto osvobozování patří. Mohli bychom citovat výrok, který bývá přisuzován Emmě Goldman (1869-1940). Sice ho nikdy neřekla a vznikl mnoho let po její smrti, aby mohl být tištěn na tričkách s jejím portrétem, poměrně přesně ale vystihuje její postoj: „Když nemohu tančit, není to má revoluce.“ Domníváme se, že lze být anarchistou nebo anarchistkou a zároveň členem nějaké subkultury a nemusí v tom být žádný rozpor, i když samozřejmě subkulturní vizáž z nikoho anarchistu nebo anarchistku nedělá.

Je do jisté míry paradoxní, že Bookchinova esej argumentačně vyzbrojila anarchosyndikalisty a anarchosyndikalistky, ačkoli Bookchin anarchistické odborářství kritizoval pro zapomínání na komunitní a kulturní rozměry anarchistické vize. Paradoxů je ale v celé věci víc. Právě Bookchin totiž v šedesátých letech horlil proti ekonomismu a důrazu na klasickou politiku a psal, že „je nutná nová kritika, která postupně přinese nové způsoby boje, organizace, propagandy a životního stylu“.

Takže: s životním stylem, nebo proti němu? Pokud si nebudeme vykládat různost Bookchinových pozic pouze vývojem jeho názorů, zamysleme se nad dvěma možnostmi, jak lze anglický výraz lifestyle přeložit do češtiny: způsob života, nebo životní styl. Je třeba, aby se naše myšlenky stávaly součástí našeho způsobu života, aby námi byly uskutečňovány v praxi tak moc, jak moc nám to okolnosti dovolí. Slovo životní styl ovšem jako by v sobě mělo jakousi stylizovanost, skoro až pózu. A nám nejde o to, stylizovat se do svobody, nám jde o to svobodu skutečně žít. A to je možná další kritérium: hranice mezi kulturou svobody a kulturou pózy.

Ondřej Slačálek

a-kontra
ročník
číslo