Punk jako revoluční hnutí: odlesk zašlé slávy

Na sklonku minulého roku vyšla v nakladatelství anglického punkového labelu Cherry Red kniha Iana Glaspera The Day The Country Died s vševysvětlujícím podtitulkem A History of Anarcho Punk 1980 - 1984. Ačkoliv by se po prvním prolistování mohlo zdát, že publikace je svým popisným až encyklopedickým stylem určená pouze fajnšmekrům s hlubokým zájmem o ostrovní hudební scénu, je ve skutečnosti velmi čtivá a vedle výčtu vydaných desek a členů sestav jednotlivých anarchopunkových kapel nabízí i vhled do subkultury jako takové: její politiky, dynamiky i praktického způsobu fungování.
 
Punk chytá druhý dech

Na počátku osmdesátých let byl původní protestní náboj punkové vlny ten tam – pokud byl ovšem někdy vůbec přítomen a nešlo pouze o chytrý marketing v rebelském rouchu. Punkové kapely první vlny skončily na mamutích korporativních labelech a pokud kdy měly nějaké poselství, pak se se vstupem na velká pódia rozplynulo v rock’n’rollovém životním stylu nových celebrit. „Hodně původních kapel se prodalo nebo rozpadlo a scéna se stala více komerční, což většina původních punks snášela s nelibostí. Celá podstata punku byla ztracena,“ shrnuje Key z kapely Youth Of Asia.Ale na ulicích a v garážích to znovu vřelo. Mladí lidé poslouchající a naslouchající punkovým kapelám měli pocit zrady a prodaná rebelie se jim začala odcizovat.

Anotace knihy o tomto období říká, že „šlo o dobu, kdy punk přestal být pouhou radikální oděvní módou a stal se silou bojující za skutečnou sociální změnu; opravdovým revolučním hnutím poháněným jedním z nejprovokativnějších hluků, jaký byl kdy nahrán.“ Řada čtenářů tohoto článku se na tomto místě jistě začala kroutit. Punk jako revoluční hnutí? Pojďme se na to podívat blíže a uvidíme, že toto prohlášení není tak daleko od pravdy...

 

Myšlenkové a praktické základy

Anarchopunk Ian Glasper nedefinuje anarchopunkovou kapelu pouze zvukem, ale i myšlenkami, které zastávala, a způsobem, jakým fungovala. Najdete zde i pár kapel, které se do publikace dostaly spíše díky hluku, který produkovaly, a o svých myšlenkách se buď téměř nezmíní, nebo je kapely zpětně bagatelizují. Drtivá většina zahrnutých kapel se ale pod vlajku anarchie hrdě hlásila a hodně z nich naopak do škatulky nezapadalo muzikou, kterou hrály – většinou proto, že na rozdíl od klasik žánru nešlo o žádný hlučný „bordel“, ale popové a melodické záležitosti, případně různé experimenty.

Co pro druhou punkovou vlnu anarchie tedy vlastně znamenala? Celou knihou prostupují tři základní principy, které tuto scénu spojovaly. Zaprvé to bylo DIY, tedy princip „udělej to sám“. Kapely se zcela úmyslně a plánovitě postavily mimo hudební byznys; samy si navzájem organizovaly koncerty, samy si nahrávaly a vydávaly desky, psaly své vlastní časopisy a zakládaly své vlastní labely - nikoliv za účelem tvorby zisku, ale vzájemné pomoci a spolupráce.

Druhým principem byla levicová anti-autoritářská politika. Kapely ve svých textech mluvily o právech zvířat, squattingu, válce o Falklandy a antimilatarismu, boji proti ultrapravici, nukleární hrozbě, teroru pravicového neoliberalismu, stávkách pracujících, anarchismu, pacifismu... A zdaleka nešlo pouze o verbální vyjádření.

Tím se dostáváme ke třetímu principu: Anarchopunkové kapely kladly velký důraz na převádění slov do praxe, podle hesla „action speaks louder than words“ (činy hovoří hlasitěji než slova).

Na tomto místě je nutná malá historická exkurze. V době, kdy se anarchopunkové hnutí formovalo, dostala se v Británii k moci železná lady Margaret Thatcher a zahájila své neoliberální tažení. Začalo osekávání sociálních výdajů, omezování moci odborů, privatizace, dokonce došlo i na válku (o Falklandy). Ruku v ruce s tím samozřejmě šlo utužování represe a pronásledování jakékoliv alternativy. Ale každý útlak vyvolává odpor a ozývat se začaly i jiné části společnosti. Stoupaly počty stávek a sociálních nepokojů, které v letech 1984 - 1985 kulminovaly velkou hornickou stávkou.

Ale zpět do k anarcho punkové subkultuře, pomalu se přetavující na hnutí. Členové a členky kapel nezřídka bydleli v komunitách založených v zasquattovaných domech a aktivně se podíleli na vyhledávání a obsazování dalších domů. Vydávali řadu benefičních kompilací a pořádali benefiční koncerty, které vydělaly statisíce liber – mezi nejčastější příjemce peněz a podpory patřila militantní organizace na ochranu práv zvířat Animal Liberation Front a právě stávkující horníci a dokaři. Pořádali demonstrace a přímé akce a podporovali nejrůznější kampaně (nejvíce asi CND, Kampaň pro jaderné odzbrojení). Přímo z anarchopunkového prostředí vzešla iniciativa Stop the City, pořádající okupační street party ve finančních a obchodních centrech velkých měst, a v neposlední řadě také legendární militantní organizace Class War.

Velký důraz se kladl na práva zvířat. Naprostá většina kapel sestávala z vegetariánů a vegetariánek, silné bylo i zastoupení veganů a veganek. Lidé z anarchopunkového prostředí se velice aktivně účastnili protestů a přímých akcí, téměř masově podporovali hnutí sabotování honů atd. Silnou pozici měly i feministické myšlenky, existovalo i několik ženských feministických kapel. Ian Glasper i vysloveně zdůrazňuje, že v anarchopukové scéně byla účast žen mnohem vyšší než v první punkové vlně, kde se téměř nevyskytovaly.

 

Crass: otcové anarchopunku

Základní anarchopunkovou kapelou, jiskřičkou, která zažehla plamen, se stali Crass. Když vzděláním, věkem i sociálním statutem velmi nesourodá komunita, obývající vesnický dům, založila kapelu, nikdo asi nečekal, jakým fenoménem se brzy stane. Do mobilizující punkové muziky přidali chytré, ale radikální texty, a i jako kapela samozřejmě projevovali své jasně vyprofilované politické postoje, které kombinovaly anarchismus a pacifismus.

V undergroundovém punkovém prostředí se brzy stali neuvěřitelně populárními. Nějak se jim podařilo trefit do srdce těch nejmladších, které oslovila první punková vlna. Jejich desky se prodávaly v desetitisícových nákladech a zástupy následovníků na sebe nenechaly dlouho čekat. Skoro každý jednotlivec v knize neopomene zdůraznit, že se k anarchopunku dostal právě díky prvnímu albu Crass. Dokonce zazní i pravděpodobně oprávněný názor, že tato kapela udělala pro propagaci anarchismu více než všechny poválečné anarchistické organizace dohromady.

Crass nebyli jenom kapelou či kolektivem spolubydlících, ale opravdovou komunitou. Rozvíjeli alternativní způsob života a vedle pěstování vlastní zeleniny stihli nejen zorganizovat mnoho koncertů, ale např. také založit svůj vlastní label. Skrz něj pak naprosto v DIY duchu pomáhali mladým nezkušeným kapelám s vydáním jejich prvních desek. Crass label vydal každé nové kapele vždy jeden sedmipalec. Myšlenka, která se za tím skrývala, byla: ukázali jsme vám, jak na to, teď už to je jenom na vás. Crass label navíc brzy získal velkou popularitu, vydával desky v ohromných nákladech a singl na něm znamenal pro neznámé kapely jedinečnou možnost, jak dostat sebe a své myšlenky do povědomí posluchačů a posluchaček.

 
Conflict: nenecháme si nic líbit

Crass začali anarchopunku až příliš dominovat a pomalu se z nich stávali jakýsi leadeři či vůdci, ačkoliv oni sami o tuto pozici vůbec nestáli a aktivně se jí bránili. Jejich filozofie, která by se dala popsat jako anarcho-pacifismus, se stala ve vznikajícím anarchopunkovém hnutí převládajícím politickým názorem.

Ale tváří v tvář situaci na ulicích názorem dost nepraktickým. Vznikající oi! hnutí, které se velmi rychle transformovalo v hnutí skinheads a začalo lákat neonacisty, začalo být pro anarchopunk skutečným nebezpečím. A anarchopacifisté se neuměli a z principu nechtěli bránit...

Conflict - fotografie britské punkové skupinyAndy Martin z the Apostlet popisuje typickou situaci z  koncertu té doby: „...a najednou vidím ty šmejdy v těžkých botách a kšandách. Pět skinheadů – pět ubohých, tlustých, stupidních, zbabělých rváčů – si razí svou cestu davem a odstrkuje lidi stranou cestou k pódiu. Takhle se mnou nikdo jednat nebude – a tak jsme za nimi s Davem vyrazili, ale než jsme je dohnali, tak začali brutálně mlátit a kopat toho asijského kluka – asi jediného ne-bělocha na celém koncertě. Přesně tak jak říkám, pět na jednoho. A co udělalo těch pět set lidí, co přišlo na koncert? Udělali kolem nich velký kruh a koukali, co se děje... Tak jak říkám, tyhle pacifistický zbabělci stáli a sledovali, jak pět fašistů mlátí patnáctiletého kluka. Punk, jo? Ani bych se na ně nevychcal, kdyby jim hořeli lakýrky.“

Tak zhruba z těchto pocitů a situací vzniknul v anarchopunku nový, alternativní politický proud. Jeho nejviditelnějším reprezentantem se stala kapela Conflict, která se stala takovým protějškem Crass. Stejně tak jako oni byli neuvěřitelně aktivní, stejně tak jako oni založili svůj vlastní label Mortarhate. Pořádali koncerty, benefiční akce atd. a aktivně propagovali svou filozofii. Nejeden člověk v knize vzpomíná na proslulou „tašku plnou překvapení“, ve které vozili Conflict na koncerty nejrůznější tyče a další zbraně, s nimiž rozháněli pravidelné útoky neonacistů.

Conflict velmi hlasitě propagovali také ALF a kampaň Stop The City, které věnovali desetitisíce liber. O síle anarchopunkového hnutí vypovídá i to, že když tahle kapela vydala benefiční sedmipalec (právě na kampaň Stop the City), během jediného roku se ho prodalo na čtyřicet tisíc kusů!

A pokud se zajímáte, jak dopadl výše citovaný incident, tak jakmile na místo skrz dav dorazili lidé z Apostles a Conflict, tři náckové skončili v nemocnici. Dva zbylí byli vyhozeni bez šrámů – ti se dostali do rukou Crass, kteří, ač pacifisté, také samozřejmě okamžitě vyrazili Asijatovi na pomoc.


Solidaritou proti útlaku

Celé hnutí bylo prodchnuto duchem spolupráce, solidarity a kooperace. Pomalu vznikala první mezinárodní podzemní síť, která nezávislým punkovým kapelám, vydavatelům a distributorům umožňovala vyměňovat a tudíž efektivně šířit své desky a organizovat mezinárodní turné. A všechno bylo organizováno nevýdělečně.

„Hráli jsme spoustu benefičních koncertů; vlastně se mi zdálo, že každý koncert, který jsme hráli, byl benefitem... pro Anarchistický fond pro zatčené atd.,“ vzpomíná Seans z Legion Of Parasites. Snaha o non-profitnost a férové ceny šla občas až příliš daleko. Conflict například po roce zjistili, že na výše zmíněném benefičním singlu pro Stop The City tratí 2 pence na kusu a další edice tak musela být o něco dražší...

Na koncertech se rozdávala spousta literatury. Kay z Youth Of Asia v knize popisuje svůj první koncert: „Nicméně, kapely byly skvělé, zvlášť Crass, a dostal jsem tam spoustu letáků a fanzinů, všechny o anarchii, všechny protistátní a proticírkevní, všechny mnohem relevantnější a srozumitelnější než vše, co jsem doposud četl.“

Kapely, kterým se nedostalo možnosti vydat singl na jednom z mála anarchopunkových labelů a vydaly si svou desku samy, umísťovaly do bookletů informace o cenách a postupech s vydáním, včetně všech kontaktů, aby ostatním kapelám ušetřily čas s vyhledáváním informací a podpořily je v tom, aby se i ony pustily do vydání vlastní desky.

 
Skinheads a násilí

Ale po fázi geometrického růstu se anarchopunkové hnutí dostalo do doby úpadku. Lidé v knize hovoří o některých konkrétních příčinách, i když svou roli jistě sehrálo i to, že přišly nové trendy...

Velkým problémem anarchopunkového hnutí bylo násilí. A nešlo jenom o neonacisty, se kterými si jakž-takž umělo poradit. V celé knize se opakují popisy incidentů se skinheads, údajně apolitickými stoupenci oi!, hudebního stylu, který velmi vehementně propagoval novinář z hudebního časopisu Sound Gerry Bushel. Hovoří o nich Scottie z kapely Symbol Of Freedom: „Organizoval jsi třeba benefit pro, řekněme, rodiny stávkujících horníků, nebo na sítě pro dostupné bydlení nebo podporu mentálně postižených a tyhle nezvaný, nemluvní, nechtění čuráci přišli, rozmlátili okna, zmlátili návštěvníky a uzavřeli nám další potencionální místo na koncerty, a peníze, které jsme mohli vydělat, šly na pokrytí škod.“

Vypořádat se se skinheads, kteří měli plnou pusu jednoty a byli „jedněmi z nás“, nebylo vždycky tak snadné jako v této vzpomínce Iana z Tears Of Destruction: „Pamatuji si, jak jsme jednou šli na koncert Poison Girls v Oxfordu. Skinheads byli dost horliví a pokoušeli se dostat na pódium, ale Vi chytla jednoho z nich za koule a zakroutila... To je hned z počátku zklidnilo!“

SkinheadsLidé tvořící anarchopunk byli absolutně nadšení. Myšlenkou anarchie doslova žili a „zaměstnávala“ je na plný úvazek. Velkou ránou pro ně byla porážka hornické stávky. Po pěti letech bylo navíc jasné, že žádná revoluce není na obzoru a anarchopunk přestal být pro spoustu lidí cestou. Hřebíčkem do rakve byla i bitva o Stonehenge (1985), brutální policejní zákrok proti tradičnímu neoficiálnímu festivalu konanému zdarma u této megalitické památky. Tradičně zde vystupovala spousta punkových kapel a policejní zásah pro spoustu účastníků a účastnic znamenal ohromnou deziluzi.

Hodně lidí také zmiňuje, že se hnutí stalo až příliš politicky korektním a v podstatě konzervativním. Lidé sledovali jeden druhého, hlídali se navzájem, zda-li někdo nepřekračuje dané hranice a nezpronevěřuje se svým myšlenkám. Zaměřovali se ale na okrajové záležitosti a nepodstatné detaily namísto celku, což vyvolávalo hodně zlé krve a dokázalo otrávit spoustu nadšených aktivistů a aktivistek.

Po pětadvaceti letech...

Anarchopunk toho i přes absenci konkrétních výsledků dokázal mnoho. Pod praporem anarchie zmobilizoval desetitisíce lidí do akce, což se před tím a konec konců ani potom povedlo máločemu. A u velké části lidí nešlo o nějakou krátkodobou, módní a trendovou záležitost, kterou uložili do skříně spolu s pokresleným křivákem. Téměř všichni v knize zpovídaní zůstali věrni svým myšlenkám a i po rozpadu kapel se podíleli na činnosti politických skupin a hnutí. Řada kapel se svou činností nikdy nepřestala a hraje, propaguje, agituje a mobilizuje nepřetržitě dodnes.

Dopad, jaký měl a má anarchopunk, úderně shrnuje Deek z kapely Oi Poloi:

„Lidé punk pořád shazují a říkají, že nemůže nic změnit. Ale to je kravina. Podívej se na jakoukoli politickou organizaci, která dělá přímé akce, jako je třeba AFA, sabotéři honů nebo třeba politické squatery a tak dál, a uvidíš, že v ní jsou skoro vždy zapojení punks nebo ex-punks. Punková hudba může lidem otevřít oči, přinutit je přemýšlet a inspirovat je k činu, a to má konkrétní důsledky v reálném světě. A myslet si opak je hodně naivní. Pes z vivisekční laboratoře zachráněný aktivistou, inspirovaným k přímé akci a ochraně práv zvířat deskou Icons Of Filth... Nacistický skinhead zbitý lidmi z AFA inspirovanými kapelou Blaggers... Zasquatované komunitní centrum nabízející levné veganské jídlo místním nezaměstnaným a důchodcům, inspirované kapelou Crass... Prales zachráněný před vykácením aktivistou Earth First, který se ke svým prvním přímým akcím dostal skrz anarcho punk... Tohle všechno jsou příklady toho, co politický punk může dosáhnout a také dosáhl. Dobrá, nedostali jsme systém na kolena, ale všude na světě existují stovky tisíc lidí, aktivně pracujících na tomto cíli, vytvářející alternativy a převádějící je do praxe ve svých každodenních životech, kteří k tomu byli inspirováni punkem. Tahle muzika změnila můj život a životy většiny čtenářů této knihy... Nezatracujte ho!!

Bob z Blood and Roses to bere z jiného konce: „Jestli si myslím, že hudba může změnit svět? Já vím, že hudba může změnit svět, protože změnila mě...změnila ostatní, jako jsem já...a dala nás dohromady. A když jsme vyjádřili naše myšlenky, dali jsme je světu v přímém kontrastu s těmi, které nás utlačují.“

Anarchopunk: čekání na reflexi

Autor knihy odvedl skutečně mravenčí práci. Dohledal minimálně jednoho, ale většinou dva i více členů všech kapel, o kterých píše, a důkladně je vyzpovídal. Každé kapele – kterých je v knize několik desítek – je věnována jedna kapitola, která je kompilátem výpovědí členů a členek kapel tu a tam doplněná o faktografické údaje z pera autora knihy. Vyprávění jednotlivých kapel jsou si strukturou velice podobná: popisují založení kapely, první krůčky a koncerty, politickou angažovanost, rozpad kapely, popis toho, co její členové dělají dnes a nakonec odpovídají na otázku, zda-li jim zůstalo jejich politické přesvědčení a jak se na své působení zpětně dívají. Na úplný závěr je pak přiložena kompletní diskografie včetně nových reedicí či CD diskografií daných kapel. Spíše než o nějakou encyklopedii se tak jedná o historický dokument sepsaný metodou „oral history“, strukturovaný dle kapel, kolem kterých se toto hnutí beztak z velké části točilo a formovalo.

Při dnešním čtení o anarchopunku v letech 1980 - 1985 jde o hudbu – či chcete-li hluk - až v poslední řadě. Od druhé světové války nebylo mnoho situací, kdy by anarchistické myšlenky byly tak populární a měly tak masový apel. Tohle období nám tak skýtá cenné ponaučení a čeká na svou reflexi. Anarchopunk slouží jako účinný nástroj k propagaci anarchistických myšlenek i dnes; i v současnosti se velká část členů a sympatizantů anarchistických organizací rekrutuje z této dnes už opět spíše subkultury – přesto, že se část moderního anarchistického hnutí vehementně snaží od punku distancovat a separovat. A v některých částech světa je anarchopunk pořád dokonce jediným prostředkem šíření anarchistických myšlenek. Proto si anarchopunková subkultura a hnutí nezaslouží moralizování či paušální odmítání, ale skutečnou analýzu a reflexi. A tato kniha nám může hodně přispět k jejímu porozumění.

Petr Polák

 
texty
ročník
číslo