On dělá dobře svoji práci

Vědecká práceAť už si čteme noviny, knihy, či se díváme na televizní dokumenty nebo zprávy, vždy je míjíme. Nikoli ale v pozici okrajové, nýbrž klíčové - pravdomluvné. Kdo si dnes umí představit veřejné probírání nějakého netriviálního tématu bez účasti „neutrálního pozorovatele“, odborníka (nezaměňovat s politikem), objektivního kritika, výzkumníka, analytika z toho a toho Ústavu, jedním slovem vědce? Ať již s nimi souhlasíme či nikoli, působí věrohodně, neutrálně a vyváženě. Vědí, znají pravdu a laikovo srdce mnohdy zaplesá, že se něčemu přiučí od „študované“ autority a zjistí, co si má vlastně myslet („Jako by mi mluvil z duše“).
 

Jakási obecná představa vědy v naší společnosti vyznívá v zásadě pozitivně a nezbytně. Vědec je vnímán s patřičným respektem, vděkem, nadějí, má status vážené osoby. Ačkoli je důležitost vědy pro život společnosti i člověka v ní nezpochybnitelná, je její časté nekritické zbožštění, vyzdvihování pouze její světlé stránky, za níž se houfují nejrůznější mocenské ambice a střety, a zanedbávání negativních aspektů, účelovou, pomíjivou a nebezpečnou iluzí, které naletěli i mnozí vědci. Mnoho zásadních problémů, jak ve svém článku ukazuje Alice Dvorská, je přehlíženo či jsou „veřejně nedostupné“. Kritický přístup, kýžená vlastnost vědeckého prostředí par excellance, se opakovaně obsahově vyprazdňuje a stává se navenek pověstnou Potěmkinovou vesnicí zastírající „nepohodlné“ souvislosti, korozi vědecké nevinnosti i rozmazané tváře elity.

Co když je pravdivostní autorita vědce jen křehkou skořápkou a objektivita účelovým nástrojem manipulace? Neutralita nedosažitelným cílem a vědec jen nezodpovědným pěšákem v tažení za mocí? Kdo kontroluje a usměrňuje vědu? Komu věda slouží? Je třeba se jí bát? Cílem autora článku není podat vyčerpávající odpovědi na tyto palčivé otázky, nýbrž nastínit možné cesty, skrze které se lze k odpovědím dopracovat.

 
Vědec straníkem

Mylná je představa vědeckého prostředí jako izolovaného, neutrálního, na společnost nepůsobícího a nikým neřízeného prostoru. Opak je pravdou. Existuje velmi intimní propojení vědy se státem (nezávisle na aktuálním režimu), které nabírá na síle zejména od konce

18. století (ačkoli již starořecký filozof Platón si vysnívá společnost řízenou aristokratickou elitou intelektuálů). Je to právě období pokrokového osvícenství, ve kterém věda střídá náboženství na pozici klíčového obhájce legitimity státu a nositele pravdivosti. Věda je povolána i sama sebe povolává k projektu plánovaní společnosti na základě jejích poznatků (samozřejmě v rámci státních hranic). Rodí se představa sociálního inženýrství, autoritativní pravdy vědce i odcizení laika prostředí (projektovaného vědci), ve kterém žije a denně se pohybuje (expert ví, co je pro život „normálního“ člověka lepší).

Francouzský filozof Jean Francois Lyotard připomíná, že dochází k velmi intenzivnímu propojení vědy (autorita „pravdivého“) a státní politiky (autorita „spravedlivého“). Nepřeháním, když říkám, že vědecká Pravda se často stává nositelem výlučné státní ideologie, kterou tak ospravedlňuje a činí ji nezbytnou. Lyotard uzavírá, že vědění a politická / státní moc jsou vzájemně podmíněné: vědění a moc jsou dvě stránky téže otázky: kdo rozhoduje, co je vědění, a kdo ví, jaká rozhodnutí se patří činit?“

Takto ustavené propojení vědecké a státní složky nabývá v průběhu historie nejrůznějších podob (viz např. vědecký rasismus a eugenika nacistického Německa, vědecký marxismus Sovětského bloku či koloniální etnografie psaná věrozvěsty západního imperialismu) a patrné je i dnes.

A-kontra hojně zmiňovaný Michel Foucault tvrdí, že celý život nebyl ničím víc než státním úředníkem. Univerzitní prostor, na což Foucault naráží, je totiž zvnějšku i stále částečně zvnitřku kontrolován (rozuměj z velké části financován) státem, respektive ministerstvy školství (s přesahem k normám Evropské unie). Státní úředníci spolu s vědci zasedají v různých grantových komisích a podle schvalování projektu a přidělování peněz již výběrem tématu fakticky určují, kam se bude další výzkum ubírat. Foucault o povaze dnešní sociální vědy říká, že je jednou ze zbraní v arsenálu administrátorů moci, jímž jde pouze o „normalizaci ovládaných a jejich pacifikování“. Chce–li student či začínající vědec například ve Velké Británii žádat o stipendium (které je díky astronomickým sumám, jež se za vysokoškolské studium platí, nezbytné), musí se obrátit na British Council a zodpovídat otázky typu: „znáte někoho ve státní sféře, chcete se v ní později angažovat?“

Vědci rovněž někdy bývají vysíláni na výzkumné pobyty, jejímž primárním úkolem je ´poznat žádoucí slabiny nepřítele´. Kdo by v prostředí sociokulturní antropologie neznal Ruth Benedict a její knihu o japonské společnosti Meč a chryzantéma? Tato práce vznikla v období Druhé světové války na zakázku americké vlády a jejím výzkumným a politickým cílem bylo zkoumat mentalitu nepřítele – Japonců – a také to, jak se tato mentalita projevuje při způsobech vedení války. Druhým příkladem budiž kniha The Zapatista Social Netwar in Mexico z roku 1998, jež analyzuje prostředky boje mexických zapatistů. Ta vznikla v posledku na zakázku armády USA, o čemž zřetelně vypovídá i její obsah: celá jedna kapitola nese název „Důsledky pro americkou armádu“ a leitmotivem celé knihy je národní bezpečnost USA. V neposlední řadě není výjimkou, že vláda sponzoruje falešné výzkumy, aby získala čas a legitimizovala vlastní politickou (ne)činnost.

 
Vědec obchodníkem

Nutno dodat, že dnes jsme se dostali do fáze, kdy přímý obsah výzkumu a badatelské práce na státních univerzitách se již v tak výsadním rozsahu nemusí podřizovat ideologii režimu, politickému programu či předem daným závěrům výzkumu. Odhlédneme–li od státní garance i od toho, jak se se získaným materiálem pak nakládá, tak na rovině procesu badatelské práce i metodologie dosáhl „přiměřené“ míry autonomie (jež vyvstává v porovnání s děláním vědy za bolševika). To mnohem nebezpečněji se v tomto kontextu jeví propojení vědy (státu) a obchodu, respektive nadnárodních společností.

Obrovské společnosti, ať již farmaceutické, ropné, zbrojařské, bezpečnostní či například provozovatelé fast-food řetězců, disponují nepředstavitelným kapitálem, kterým mj. financují své výzkumné laboratoře, projekty či přímo univerzity (jež se jim pak odvděčují patřičným zacílením vědeckého bádání). Tyto koncerny, jak podrobněji rozebírá ve svém článku Alice Dvorská, se primárně zaměřují na hlavní pole své působnosti – tj. farmaceutické společnosti financují hlavně mikrobiologický výzkum, ropné zase těžební technologie, zbrojařské např. technologický vývoj nových zbraní či mikrobiologii, chemii a jadernou fyziku (biologické, chemické a jaderné zbraně) a společnosti typu McDonald´s zase genetické inženýrství.

Finanční možnosti, které tyto společnosti výzkumníkům nabízejí, daleko převyšují průměrný plat univerzitního učitele či zaměstnance nějaké akademie věd. A tak není divu (sic!), že se jim upsala celá řada vědců. Vědec se stává podnikatelem, jemuž je předem určeno, jakým směrem bádat. Mander doslova píše: „Vědci se dnes stali obchodníky. Chovají se stejně jako manažeři tabákových společností. Předkládají optimistické scénáře, vynechávají záporné stránky a nazývají své nemnohé kritiky… ´troglodyty´.“ Poslední zbytky vědecké etiky (poznání pro poznání, pro „blaho lidí a přírody“) jsou udušeny vánočními prémiemi a dovolenou na Bahamách.

Hovoříme–li o obchodních zájmech, nemůžeme opomenout ani překotný růst firem, jež jsou závislé na dělání (technologizované) vědy. Mám na mysli celý koloběh a moloch dodavatelů, subdodavatelů, dopravních společností, jež nenávratným způsobem jaksi rutinizují chod výzkumu a jakékoli etické námitky je kromě profitu nezajímají (viz vivisektorský průmysl).

 
Naivní vědec

V předchozích odstavcích nám tedy vyvstala skutečnost, že vědec disponuje nemalou porcí moci, kterou umí flexibilně využít. Vědění pro zisk, politickou moc, kariérní postup či jisté místo ve státní správě přesouvají dělání vědy od cíle (vědění o sobě) k účelnému prostředku (vědění pro někoho), od jisté zodpovědnosti a etiky vědy k vlastním mocenským ambicím, částečně zakrytým tvářením se vědecky.

Existuje ale celá řada vědeckých pracovníků, kteří důrazně odmítají spojení vědy s politikou, obchodem či obojím a lpí na vlastní neutralitě, důrazu na nezištné intelektuální činnosti a prezentují se jako nezaujatí hledači dobré pravdy. Daří se jim relativně úspěšně bránit se ideologizaci procesu bádání či předem stanovenému směru výzkumu, sami si vybírají témata, kterým se chtějí věnovat a vyvozují závěry, ke kterým skutečně došli. Odsuzujíce proplétání vědy (jako něčeho vznešeného) s politikou (jako s něčím zkaženým, přízemním) se snaží naplnit ideál vědění pro vědění. Ideál je to podle mého vskutku následováníhodný, leč nikoli plně uskutečnitelný, a tudíž zde lze vysledovat jakousi krátkozrakost, naivitu, nedomyšlenost a v posledku nezodpovědnost, jež je paradoxně vodou na mlýn v politické (tedy i obchodní) sféře. Vědecká realita totiž není pouze vědecká, nýbrž hranice vědy daleko přesahuje.

Pro naivního vědce končí jeho výzkumná činnost závěrem či zpracováním výsledků do odborného článku nebo rovnou celé knihy. Právě v tomto momentě ale dochází k neukočírovatelné politizaci závěrů. Dnes se stále důkladněji formují datové banky, ve které se výsledky bádání ukládají na neurčito a v mnoha případech pak mizí bezprostřední zpětná vazba reflexe vyzkoumaného. Tyto banky, jejichž úkolem je kumulovat poznání a informace z vědění, jsou zpřístupněny mocným institucím typu států či obchodních společností, které tak mohou nakládat se závěry (či pouze s jejich vhodnými pasážemi)„naivního“ vědce podle svého gusta a záměru. Teoretické závěry jsou převedeny do politické praxe a koloběh následků se stává nekontrolovatelný a nenávratný. Francouzský teoretik vědy Edgar Morin k tomu poznamenává: „moc vytvořená vědeckou činností zcela uniká vědcům samým. Tato moc, na úrovni výzkumu roztříštěná, se na úrovni politické a ekonomické opět koncentruje. Vědci tak vytvářejí moc, nad níž moc nemají, ale která už závisí na všemocných instancích schopných používat důkladně možnosti manipulace a destrukce, jež vycházejí ze samotného vývoje vědy.“

Naivní vědec tedy sice prská síru na zkaženou politiku, ale nezanedbatelným dílem jí nepřímo ve své naivitě napomáhá, legitimizuje a rozšiřuje její pravomoci.

Jasně se tedy ukazuje, že spíše než o izolovaných a nestranných ostrůvcích vědeckého bádání lze hovořit o mocenských centrech, jejichž přímý či datovými bankami zprostředkovaný dopad na průběh a směr světa je obrovský.

 

Kam zmizela zodpovědnost?

Jakkoli problematické zastřešování se neutralitou, čistou vědeckostí či objektivitou vede k fatálnímu následku: vědec si vůbec či v plném rozsahu neuvědomuje svou zodpovědnost (vždyť přeci hodnotové soudy do oblasti vědy nepatří). Stejně tak mu ji nepřisuzují politické či obchodní instituce, jež by si tím nabouraly svou cestu za hegemonií a ještě větší mocí.

Rozvojem kumulace vědění v anonymních datových bankách hrozí zásadní odloučení vědění a myšlení od bezprostřední reflexe a diskuze mezi lidmi (tedy pozitivní stránka vědy) a přesun k pouhé anonymní akumulaci poznání by kromě netušených možností manipulace uloženým věděním (zacházení mocných s vyzkoumaným i proti původnímu záměru) vedl i k dalšímu růstu nezodpovědnosti vědecké obce.

Vědec by měl ale směřovat zcela opačným směrem – k nabytí zodpovědnosti za svou činnost, což ale předpokládá, že si začne uvědomovat a kriticky reflektovat i negativní stránku vědy (že čistota úmyslu zkoumání není zárukou pozitivní účinnosti v praktickém světě), stejně jako intenzivní propojení vědy se státem, obchodem, technikou, kapitalismem, politikou a společností. Jednoduše řečeno, že si připustí svou spoluvinu a z toho vyvodí adekvátní závěry.

Bob Kuřík
 
Hlavní zdroje:

Morin, Edgar (1995): Věda a svědomí. Atlantis: Praha.

Lyotard, Jean-Francois (1993): O postmodernismu. Filozofický ústav AV ČR: Praha.

Fay, Brian (2002): Současná filosofie sociálních věd. Slon: Praha.

Mander, Jerry (2003): V nepřítomnosti posvátného. Doplněk: Brno.

Silverman, David (1993): Interpreting Qualitative Data. SAGE Publications: Londýn.

a-kontra
texty
ročník
číslo