Obr na hliněných nohou aneb nacionalismus a jeho mýty

Hlavním tématem tohoto čísla je nacionalismus a všemi články jako červená niť prochází premisa, že nacionalismus i současné pojetí národa je velmi mladé, datující se od Francouzské revoluce – tedy asi 200 let. Znamená to snad, že před tím národy neexistovaly? Že lidé nemluvili národními jazyky a nežili ve státech, které se jmenovaly podle jejich obyvatel? Ne, je to složitější. Odlišné národnosti i jazykové skupiny existovaly. Jen byly zřejmě definovány a vnímány jinak, než jak je vnímáme dnes (v rámci jednotlivých státních útvarů koexistovaly skupiny hovořící různými jazyky, státy neměly přesně definované území, ale jednalo se o dědičná území „koruny“ tedy panovnického rodu a neexistovala tak „státní příslušnost“ protože záleželo na osobě panovníka, kterému byli lidé poddáni). Zároveň byly zřejmě vnímány velmi odlišně od toho, co nacionalisté pokládají za „přirozené uspořádání“. Právě tato odlišnost ve vnímání národa v minulosti a dnes je hlavním problémem nacionalismu, od kterého se zřejmě odvíjí i značná část negativních aspektů nacionalismu. Když to řeknu polopaticky, tak nacionalismus vznikl okolo několika základních idejí – které je všechny možné zpochybnit.

Tato myšlenka ovšem ve skutečnosti není ani zdaleka výlučně anarchistická. I když je příspěvek anarchistického myslitele Rudolfa Rockera (viz článek Národ jako výtvor státu) k tomuto tématu nezpochybnitelný, je tato idea spojována na veřejnosti zejména se jménem sociálního antropologa Arnošta Gellnera, který tvrdil, že národ je sociální konstrukt

 a že je to právě tento konstrukt, který vytváří nacionalismus a nikoli obráceně, jak věří nacionalisté . Nicméně i další vědci zpochybňovali některé aspekty nacionalismu jako například Eric Hobsbawm, Benedikt Anderson a do jisté míry i Gellnerův žák Antony D. Smith.

Jaká je tedy alternativní teorie nacionalismu? Gellner tvrdí, že tradiční agrární evropské společnosti nacionalistické nebyly, neboť pro to nebyly ani podmínky, ani důvod. Ten nastal až po Francouzské revoluci a v souvislosti s průmyslovou revolucí, která znamenala konec tradičního uspořádání. Do 18. století byla evropská společnost výrazně různorodá a rozdíly mezi jednotlivými skupinami (zejména mezi šlechtou a církví na jedné straně a rolníky na druhé straně) byly prezentovány jako přirozené a pozitivní. Narážím tím na učení o třech stavech (nebo o trojím lidu), které definovalo postavení každé z hlavních skupin středověké společnosti a určovalo její sociální status a také její práva a povinnosti. Šlechtě vládu, rolníkům poddanství a církvi starost o posmrtný život. Toto učení bylo většinově akceptováno, ale již v průběhu středověku se stále zřetelněji ukazovalo, že není plně funkční. Způsoboval to zejména – zprvu pomalý – nárůst významu měst a s ním spojený vznik specializovaných společenských skupin, které do tohoto schématu nezapadaly (měšťané, řemeslníci, obchodníci). Stejně tak bylo od jisté doby zřejmé, že učení o třech stavech je ve skutečnosti přínosné jen pro někoho, a s tím jak stoupal význam „třetího stavu“ se začaly ozývat hlasy volající po jeho emancipaci (to se týká ale zejména novověku). V souvislosti s nástupem moderní doby, oslabením významu zemědělství a pozvolným přesunem značné části obyvatelstva z vesnic do měst se situace významně změnila a původní středověký model již byl nadále neudržitelný. Nové sociální prostředí likvidovalo původní meziskupinové rozdíly a vynucovalo si celospolečenskou unifikaci. Nově se rodící nacionalismus se ukázal být ideálním prostředkem, který umožňoval propojit jednotlivé antagonistické skupiny uvnitř státu. Ovšem pouze za předpokladu, že tento stát byl státem národním.

Původní nacionalismus vyrůstal původně zejména z emancipačních hnutí střední třídy a směřoval primárně proti, v té době již zcela přežilému, feudalismu zatuhlému v podobě absolutistických monarchií. Záhy ho však následovaly skupiny národních buditelů, které se nezaměřovaly tolik na ekonomické otázky, ale věnovaly se záležitostem národním. Cílem původních nacionalistů bylo odstranění monarchií a jejich nahrazení republikami (nebo alespoň republikánskými principy), které by byly schopny lépe reflektovat nové požadavky - jak politické, tak ekonomické. Tyto požadavky spočívaly v  politické rovině zejména na principu lidové svrchovanosti a politického občanství namísto poddanství. Zatímco do Francouzské revoluce vládl král s pomocí šlechty a veškerý „lid“ (uvozovky používám proto, že do té doby termín lid označoval právě jen šlechtu a po Francouzské revoluci se hledal nový obsah pro tento termín) byl z tohoto procesu vyloučen, nyní požadovali zástupci „lidu“ možnost zasahování do věcí veřejných a podíl na moci. V extrémním případě Francouzské revoluce dokonce došlo k tomu, že byl tento „lid“ plně ztotožněn s tzv. třetím stavem (tedy přesně tou skupinou, která byla až dosud od vlády zcela odstavena). První dva stavy – šlechta a církev – měly být z nově se formujícího národa odstraněny. Hlavní argument spočíval v prvně formulovaném „třídním“ (nebo proto-třídním) hledisku, neboť třetí stav byl vnímán v podstatě jako „pracující třída“, zatímco šlechta a církev představovaly pouhé konzumenty.

Zatímco až do 18. století byla legitimizačním principem, na kterém stála vnitřní soudržnost jednotlivých států, zejména věrnost panovníkovi, objevila se nyní liberální představa politického občana, jehož příslušnost ke státu se odvíjí od jeho osobního statutu. Občanem se člověk stává přijetím závazku občanských práv a povinností. Tato představa byla zcela nová a na politické úrovni představovala symbolickou tečku za feudalismem.

Všechny tyto změny iniciovala evropská střední třída, která byla zároveň nacionalistická a liberální. Idea občanství byla v té době výrazně progresivní a její ustavení slibovalo překonání zmatků, které nastaly po demontáži monarchií a ustavení republik. 

Souběžně s bojem o politická práva však začala nabírat sílu i druhá vlna nacionalismu, která začala požadovat i likvidaci multinacionálních říší jako bylo Rakousko (označované nacionalisty za tzv. „žalář národů“). A to nejen z důvodů politických, ale také z toho důvodu, že byly podle nacionálních teoretiků nepřirozené – vždyť každý národ má svůj jazyk, svou svébytnou kulturu a vlastní území a je pro něj nepřirozené setrvávat ve svazku podřízenosti jinému národu. Tento požadavek byl v průběhu konce 19. a začátku 20. století v Evropě plně akceptován a právo na národní sebeurčení bylo v Evropě novým, významným politickým prvkem až do II. světové války (mimo Evropu i později). Neutrální model politického občanství tak v podstatě zanikl dříve, než se stačil rozšířit a občanství je dnes chápáno primárně jako záležitost odvíjející se od národního státu. V praxi jste občanem nikoli jen politické jednotky, ale de facto také národa.

Druhá generace nacionalistů tak popřela liberalizační postupy, které přinesla první generace nacionalistů - liberálů v podobě prosazení ideje občanství a občanských práv. Nacionalismus totiž konstituuje skupinová práva, která prolamují universalismus práv občanských. Zatímco v občansky chápané společnosti může být právoplatným členem společnosti kdokoli, kdo splní nároky kladené na získaní občanství, v případě nacionalismu je právoplatným členem společnosti pouze příslušník národa. To ovšem znamená, že je třeba národ nějak definovat. K tomu se obvykle používá tří základních měřítek: území, jazyk a kultura.

 
Území

Podle nacionalistů má každý národ své tradiční území, na kterém žije „od nepaměti“ a jehož geografické podmínky ho pomáhaly utvářet. Problém je v tom, že tomu tak podle historických pramenů zřejmě není. Hlavní problém spočívá v tom, že během středověku byly jednotlivé politické entity drženy pohromadě nikoli vědomím společné národnosti, ale slibem věrnosti panovníkovi země. V jedné zemi tak žili poddaní jednoho krále, kteří mohli mluvit různými jazyky a v některých dobách dokonce být (alespoň teoreticky) různého vyznání. Pokud si vezmeme na pomoc historickou mapu českého království, tak někdy byly tvořeny Čechy pouze českou kotlinou (jako dnes), jindy zasahovaly hluboko na území Rakouska a jindy zase hluboko do Polska. Nalezneme tedy nějaké přirozené a neměnné území českého státu? Ne. Najdeme průsečík v podobě geograficky vymezené české kotliny, která díky svým hraničním horám zůstává v zásadě neměnná. Jiné státy, které podobné hraniční pohoří nemají, jsou na tom podstatně „hůř“ – příkladem může být Polsko, jehož hranice se v průběhu let až do novověku posouvaly neustále.

K čemu nacionalisty vede víra v přirozené území? Existuje-li přirozené území, které náleží nějakému národu, je přirozené, aby ho tento národ spravoval. Pokud tomu tak není, je legitimní, když tento národ své území vybojuje. Kam tato představa vede je jasné…

 
Kultura

Dalším definičním znakem národa je podle nacionalistů vlastní kultura, která je pro daný národ typická a která je ukotvena v historických tradicích. I zde narazíme na potíže při srovnání této představy s historickými fakty. Dnes se zdá, že struktura původních států vypadala tak, že na vrcholu společnosti ležela horizontální (procházející celou společností) úzká vrstva šlechty, pod ní obdobně úzká vrstva církve a pod nimi celá řada vertikálních, od sebe oddělených vesnických (a později městských), obcí. Tato struktura odráží situaci ve společnosti, která není homogenní, ale naopak výrazně rozrůzněná, a ve které existují různé kultury paralelně vedle sebe. Situaci navíc komplikuje fakt, že vrstva šlechty byla (i díky složité sňatkové politice) poměrně prostupná v měřítku celé Evropy. Dnes bychom asi řekli, že byla do jisté míry globalizovaná. To samé platilo i pro církev, přičemž církevní kultura byla jasně oddělená od ostatních kultur ve společnosti.

Gellner mluví o stavu, ve kterém existovala „vysoká“ kultura spojená s písmem a fixovaná na šlechtu a církev a pak řada „nízkých“ kultur, které byly typické pro vesnické obce. Tyto obce nevytvářely žádné a nebo jen minimální záznamy o svém chování a proto se o jejich kultuře mnoho neví. Vesnické komunity tohoto typu ovšem začaly zanikat o něco dříve, než se objevil zájem národních buditelů (kteří v nich často hledali původní „nezkažený“ duch národa) o jejich zmapování. Když v průběhu 19. století začali národní buditelé obcházet vesnice a sbírat místní folklór, stalo se tak již v podstatě v situaci, kdy už byl de facto mrtvý. Dnes už jejich snaha „rekonstruovat“ (ve skutečnosti ale vytvořit) na základě několika kusých záznamů představu o „původní“ národní kultuře působí směšně. Realita byla totiž zřejmě taková, že nic podobného prostě neexistovalo – šlechta se ostentativně od vesničanů odtahovala a snažila se co nejvíc připodobnit dobovým vzorům (u nás se jednalo někdy o Německo, někdy o Francii), církev udržovala svou vlastní samostatnou kulturu a zemědělské obce si vystačily se souborem zvyků zděděných po předcích (velmi často ještě pohanského charakteru), které se mohly lišit kraj od kraje. Na jednom území tak vedle sebe existovala řada více či méně samostatných kultur, z nichž některé se prolínaly (šlechta a církev), jiné nikoli. Hovořit o jedné „národní kultuře“ je tak ale značně nadnesené.

Představa homogenní kultury vede ovšem nacionalisty často k potlačování místních zvyků (typické jsou zákazy používání původních dialektů jako tomu bylo ve Francii – bretonština – a Velké Británii – gaelské jazyky - nebo Turecku – kurdština) nebo naopak k ahistorickému vydávání jednoho typu zvyků za původní kulturu.

 
Jazyk

Nejproblematičtější situace je v případě národních jazyků. Vzhledem k tomu, že je to ten nejjednodušší způsob, jak určit něčí národnost, je zřejmé, že národním jazykům věnovali nacionalisté největší pozornost. Mají-li národy nějakého ducha, pak se nejspíš projevuje právě v jazyce. Národní jazyky jsou prastaré a tvoří naši identitu, říkali. Omyl. Ve skutečnosti vznikala většina národních jazyků v průběhu 18. a 19. století a stalo se tak na stolech národních buditelů, kteří vybrali jeden z národních dialektů a povýšili ho na národní jazyk. Vzpomeňme si na Ludovíta Štůra a vznik moderního slovenského jazyka.

Jaká byla tedy historická realita? Jak již bylo řečeno, archaické společnosti byly v Evropě významně stratifikovány. Jak to bylo v jednotlivých vrstvách s jazykem? Šlechta hovořila velmi často jazykem dobového kulturního hegemona – francouzsky, německy, a nebo také řecky. Jiný jazyk ji jasně odděloval od „plebejců“, což bylo pro šlechtu také důležité. Církev naopak většinově používala latinu a liturgie v národních jazycích nebyla běžná. A zbytek? Ten hovořil místními dialekty. Uzavřené zemědělské komunity ani jinak mluvit nepotřebovaly. Když po Francouzské revoluci proběhl průzkum místních jazyků, ukázalo se, že z dvaceti pěti milionů Francouzů mají za svůj mateřský jazyk francouzštinu pouze tři miliony….

Tady projevil svou sílu nacionalismus. Zatímco těsně po revoluci byla vyhlášena jazyková svoboda, v tomto okamžiku byla zakázána a plošně se začala vyučovat francouzština. Na našem území to vypadalo podobně s tím rozdílem, že u nás od středověku existovala silná komunita poddaných českého krále, kteří hovořili německy a kteří tedy nemohli zapadnout do nacionalistického rastru.  

Podobně jako u přirozeného území, i zde existuje jeden závažný problém – možnost, že mimo území národního státu existuje skupina lidí, která mluví jeho jazykem. V tomto případě nacionalismus opět nabízí možnost legitimizovat případnou snahu o jejich vtažení zpět do „lůna“ národního státu. Příkladem mohou být nároky sudetských Němců po I. světové válce vrcholící v odtržení celého území ve prospěch nacistického Německa. Souběžně s tím ale státní jazyková politika představuje nesmírně silnou zbraň v nacionalizaci země. Jazykové minority představují pro národní stát problém a tak je často potlačuje, nebo dokonce zakazuje. Pokud nějaká skupina mluví jiným jazykem než majorita a má navíc i jinou kulturu, pak je problém zcela zřejmý. Taková skupina podle nacionalistů prostě nemůže být součástí národa (bez ohledu na to, jak dlouho na jeho území žije, nakolik se podílí na jeho chodu, nakolik obohacuje jeho kulturu či ekonomiku) a představuje politický problém. Tento problém postihl v minulém století zejména židovskou komunitu, ale samozřejmě nejen ji.

 

Nacionalismus staví na ahistorických postulátech. Z těchto chybných výchozích postavení pak samozřejmě nutně dochází k chybným řešením, a nebo vytváří problémy, které by bez jeho působení vůbec nevznikly. Drtivý dopad, která tato ideologie již na Evropu a potažmo celý svět měla, vidíme dodnes okolo nás – ať už je to nedávný konflikt v Jugoslávii, stále přetrvávající napětí na Kavkaze, boje v Severním Irsku a v Baskicku a samozřejmě obě světové války.  

 
Petr Urbanec
 
Zdroje:

Fredrickson G. M.(2002). Rasismus – Sručná historie. BB Art.

Gellner A. (1993). Národy a Nacionalismus. Praha

Hobsbawm E. (1998). Věk extrémů. Argo
Le Goff J. (1991). Kultura středověké Evropy. Praha

Ramet, S. P. (1999). Whose Democracy? Nationalism, Religion, and the Doctrine of Collective Rights in post-1989 Eastern Europe. Roman and Littlefield.

Skocpol, T. (1979). States and Social Revolutions: A comparative analysis of France, Russia and China, Cambridge university press.

Sullivan N. (1995).Fašismus, Brno

Encyklopedie Wikipedia 
a-kontra
texty
ročník
číslo