Kdo chce, ten si cestu vždycky najde II.

„Komu se nelení, tomu se zelení“
Tramping má v Čechách dlouholetou tradici a od dvacátých let jím prošly tisíce lidí. Nemělo by se zapomínat, že původní trampové měli ve svém „programu“ (kdyby nějaký program měli) mimo jiné děsit měšťáky, jak svým zjevem, tak svým zpěvem. Poněvadž se jednalo o alternativní způsob života, tak k tomu nutně patřilo vyhýbání se konvencím, což znamenalo, že pravý tramp např. nesměl mít stan a musel spát pod širákem, a to není pohodlné. Vím z vlastní zkušenosti, jak těžko se spí v lese v březnu, kde ještě místy leží sníh a na tvář vám fouká ledový vítr. Oheň a několik piv „na posilněnou“ vám moc nepomohou, alespoň mně to nepomáhalo vůbec.

Takže trampové opravdu nenáviděli a strašili „mastňáky“, to je ty turisty se stanem (nejlépe o několika „místnostech“), rozkládacím stolkem a stoličkami a dalšími hloupostmi.

Je zvláštní, že v knize Ostrůvky svobody není o trampingu ani zmínka. Místo toho tam jsou zmíněny jakési „turistické oddíly“, které byly nanejvýš „nezávislé“, rozhodně nijak nesměřovaly k „alternativě“ či „větší svobodě“ a už vůbec, stejně jako skauti, nechtěly děsit měšťáky, v tu dobu již označované jako „mastňáky“. Byl to spíš typ lidí, kteří stejně jako ostatní turisté jen chodí „na tůry“, tj. udělají si na den výlet, vylezou na nějaký kopec, tam si dají tatranku s limonádou a jdou domů. O trampech většinou mluvili špatně, prý moc chlastají, a taky se jich báli. Turisti, vodáci, skauti nebyli otravováni policií pro svůj vzhled.

Pokud vím, tak zatím neexistuje jediná kniha o historii trampingu v Čechách, což je škoda. Ono to zase není tak jednoduché. V každém kraji se trampovalo jinak a tramping mezi válkami byl jiný než třeba v sedmdesátých letech. Pražáci si hráli na divoký západ a kovboje (já na Sázavě nikdy nebyl, ani vlastně nevím, kde to je, resp. kam se tam jezdívalo) – jak napsali už ve třicátých letech: „Manitu stvořil trampa....“. Tak tento způsob myšlení bychom u trampů v sedmdesátých letech na Sušicku nenašli. U těch hrály velkou roli pozůstatky z výstroje americké armády, která tamější kraj v roce 1945 osvobodila. A tak žádný Manitu a kovbojové, ale „U.S.torny“, tzv. usárny nebo úesky, opasky, kabáty, nášivky různých divizí a odznaky, což policajti odpárávali, a samozřejmě dost často i dlouhé vlasy u kluků, což u předválečných a poválečných trampů nebylo.

To oblékání ale vypadalo různě: pamatuji kluka, a ten jezdíval ve zmuchlaném společenském obleku, kravatu sice neměl, ale bílou košili ano, a k tomu polokecky. Pod paží srolovanou deku a to bylo vše. Já v těch sedmnácti také vypadal jako strašák do zelí. Nosíval jsem dámský vojenský kabát a rukávy byly poněkud kratší. A z nějakého důvodu i mé kalhoty byly kratší - nad kotníky. Kamarád Pejsek říkával, že vypadám, jako bych přes noc vyrostl.

Poprvé jsem vyrazil na tramp ve třinácti, ještě s kamarádem, kterému bylo dvanáct let. Šli jsme spát do lesa na několik dní, jen pár kilometrů od domova. Jídlo jsme si nesli s sebou, peníze jsme neměli žádné, v lese nejsou potřeba. Cestou jsme potkali nějaké trampy a ti se nás hned ptali, kolik nám je let a moc se divili, když se to dozvěděli. (Kdybychom bydleli v Praze na nějakém sídlišti, tak by to nešlo. Už jenom vymotat se z Prahy vezme dost času a peníze na to jsou taky potřeba. Nám stačila minuta chůze a byli jsme za městem.)

V patnácti jsem vyrážel na Šumavu už běžně a sám a většinou jsem tam na nějaké trampy narazil. A v šestnácti, v roce 1972, to nás jezdívalo na Modravu a do okolí téměř každý víkend několik. Poněvadž to ale bylo v blízkosti státní hranice s tehdy „nepřátelským“ západním Německem, tak tam nás často kontrolovali vojáci, tzv. pohraničníci. To zastavil gazík a z něho vyskákali vojáci se samopaly, to jste si připadali jako král Šumavy. Faktem je, že ti kovbojíčkové u Sázavy o tohle přišli.

Nejvíc jsem jezdil na tramp v sedmnácti. Tehdy jsem pracoval v sušické fabrice s Pejskem, starým známým trampem. Dnes to sice nechápu, ale tehdy se nás každý pátek slezla celá parta, stejní lidé. A to třeba jeden byl z Českého Krumlova, jiný ze Kdyně, z Rokycan, z Tachova, Klatov a Plzně a pak se někam jelo. Hodně jsme jezdili na potlachy, což jsou sleziny pořádané nějakou osadou. Tam se soutěží v různých disciplínách, večer je zapálen táborák, u něhož zábava pokračuje. Po tu dobu býval většinou zakázán alkohol. Všude vládne humor, ten je mezi trampy na prvním místě.

Ta naše tlupa tehdy nebyla osadou jako takovou – přesto na potlachu vždy vyřvala hodně „placek“. Placka je kus kmene stromu, tence našikmo seříznutého a na tom je namalován z jedné strany obrázek nejčastěji s tématikou divokého západu: dostavník, Indiáni, kovbojové, hobo na kolejích anebo překrásná krajina – třeba Šumava! Určitě jste to už někde sami viděli. Na druhé straně bývá napsáno, za kterou disciplínu byla placka udělena, je to tedy trofej ze soutěže. Já nikdy žádnou placku nevyhrál, a to dokonce ani ve falešném zpěvu, mnozí totiž uměli zpívat mnohem falešněji. To já neuměl, já zpíval jenom falešně.

A teď si představte takovou malou placku, která je vyrobena jen z větve stromu, ne z kmene, a té se říká „camradlo“, (čtete česky, nepoangličťujte).

To se dávalo jen za pouhou účast a těch jsem měl dost. Většina osad camradla vůbec nedělala, jiné si ale na nich dávaly záležet a bylo na tom hodně práce – vše ručně, ve volném čase. Obrázky byly malované či vypalované a pak přetřené lakem. A těch museli dělat i několik set.

Pozvánce na potlach se říkalo „zvadlo“. Řada trampů si vedla něco na způsob památníku a tomu se říkalo „cancák“. Tam ostatní kamarádi – trampové zapisovali „cancy“, a to mohlo být cokoliv, třeba i ty nejvulgárnější vtipy (nezapomínejte na to, že tramp nebyl skaut ani Rychlé šípy... může vůbec existovat „pomalý šíp“?).

S touhle partou jsme tehdy vymetli kdejaký potlach, ale jen v západočeském kraji, ať už třeba u Přeštic nebo u Mariánských lázní. Tam jsem dokonce soutěžil v hodu pírkem, ačkoli jsem se zásadně jakémukoli soutěžení vyhýbal. Jenže takový tramping byl, on mě totiž někdo přihlásil a na výmluvy nebyl čas. Jen jsem povstal a všechny holky mi začaly hrozně fandit, ačkoli jsem je nikdy předtím neviděl. A pak jsem uviděl pírko – byla to asi tak třímetrová kláda, na které byla z jedné strany seříznuta kůra a tam bylo napsáno „pírko“. Úplně poslední jsem nebyl, tak druhý třetí od konce, faktem ale je, že i většina holek házela dál než já.

Na tom tlachu udělali kluci rekord v hodu vajíčkem – což znamenalo, že druhý jej musel chytit, aniž by se rozbilo, a to u čerstvých vajec není právě nejsnadnější. Většinou to skončilo někde na „příjemci“. Kluci hodili téměř padesát metrů! Ta zpráva se pak objevila v „Táborovém ohni“, což byla pravidelná rubrika v časopise Mladý svět. Spousta trampů to viděla tak, že to rozděluje trampy. Ti, které jsme znal, byli dost proti bolševikovi, někteří z nich dokonce seděli, a bylo běžné, že na potlachu, večer u ohně, se vyprávěly vtipy „protistátního obsahu“, řada písní byla „pro-západních“, atd. Jeden kluk z Tachova skvěle parodoval Gustáva Husáka, tehdejšího šéfa KSČ – měl s tím vždycky hrozný úspěch a ačkoli tam byly stovky lidí, tak to nikdo nepráskl.

Co se týče chlastu, řekl bych, že se spíše chlastalo o víkendech, kdy nebyl potlach (tam byla často konzumace alkoholu zakázána). Marihuana a drogy, to tehdy ještě nebylo.

Trampové, které jsem tehdy znal, si dělali ze všeho legraci, do trampských písní přidávali slova (často vulgární), a tím z toho dělali ještě větší srandu. Trampům z jiných krajů se to však často nelíbilo, ti to brali vážně jako někdy ve skautu. Když jsem jednou řekl jednomu takovýmu, aby zahrál Vlajku, tak mi řekl, že nemůže, že to je hymna. S tou vážností se to nesmí přehánět. Vzpomínám, jak někdy v patnácti jsme šli s kamarádem po sušickém náměstí, kde právě probíhala nějaká slavnost čili šaškárna. Hudba právě hrála státní hymnu, ale my šli, jako by se nechumelilo, a nějaký idiot na nás: „Stůjte!“ My ale šli dál a smáli se mu, a on zase: „Stůjte!“, a dokonce za námi chtěl jít, ale hned po prvním kroku si uvědomil, že by dělal totéž co my, a tak zůstal stát a jen tlumeně vyhrožoval. To my ale už zmizeli někde za rohem. V těch dobách se vždy po československé státní hymně hrávala hymna sovětská a jednou si jeden kluk, syn policajta, při sovětské hymně lehnul a za to pak dostal u soudu podmínku. Hymnu musí brát vážně jen politici, ti jsou za to placení, aby při ní stáli.

S trampováním jsem skončil v roce 1975. V tu dobu jsme jezdili už v úplně jiné sestavě, brácha Ivan a několik kluků ze Sušice, které jsem znal už od dětství. Jezdilo se hlavně na Šumavu, „na plac“, to bylo místo v lese nedaleko Srní, kde se říká „Na hrátkách“. Lesy, potok, seník, ohniště – to bylo vše. Nádherná příroda. Při posledním čundru nás sebrali vojáci už na Srní, my se nechtěli nechat sebrat s tím, že státní hranice je daleko a že na to nemají právo, ale oni zavolali posilu a řekli nám, že pokud nepůjdeme po dobrém, tak použijí donucovacích prostředků. Šerif Bába se zeptal, co to má být za prostředky, a mladý důstojník vyjmenoval celou řadu, např. „pažba samopalu“, a tak jsme se nechali odvézt na Modravu, kde nás zase pustili. Brácha jezdíval ještě v roce 1977, v době, kdy já už jezdil často do Chomutova (to už se „pokládaly základy“ k Baráku, viz A-kontra 3/2005). Když jsem se v neděli večer vracíval z Chomutova, tak ve vlaku se se mnou vždy bavili trampové, pokládali mne za jednoho z nich. Hlavně holky (takové ty typy z gymplu) se mě vyptávaly a já jim na všechno přitakal. „Nejseš z tý a tý osady?“ „Jsem,“ odpověděl jsem. „Neříkají ti smrtka?“ „Říkají“, já na to (ve skutečnosti mi tak ale nikdy nikdo neříkal, jenom „o mně“ říkali, že vypadám jako smrtka, jen mi vrazit kosu do ruky apod.). Nechtěl jsem těm holkám kazit radost a nechal jsem je při těch jejich výmyslech. Stejně to bylo úplně jedno.

Vzrůšo s deskou

Čas od času se v denním tisku objevují články o tom, jak se v roce 1980 někteří sušičtí občané dožadovali navrácení pamětní desky na zeď muzea, týkající se osvobození města americkou armádou v květnu 1945. I letos vyšel v Lidovkách článek s názvem „Slušní lidé“ a byli jsme tam dokonce všichni tři vyjmenováni – konec konců, psala to Petruška Šustrová, a ta nás všechny osobně znala.

U žádného z článků se však nedozvíte, kdo byl autorem petice nebo proč byla petice napsána v roce 1980 právě v Sušici. Proč ne již dříve v některém z větších měst, v Plzni nebo v Klatovech, tam přece byly také pamětní desky či pomníky věnované americké armádě, jež byly za bolševika odstraněny.

V článcích bývají zmíněny „postihy“, ale nikdy se nepíše o tom, že hlavní aktéři byli odvezeni do věznice na Borech a tam jim bylo vyhrožováno tresty až dvacet pět let za „poškozování zájmů republiky v zahraničí ve spojení s cizí mocností“.

Nikdy se nikdo nezeptá přímo nás, ale jen lidí, kteří nás znali a s celou věcí, alespoň v první fázi, neměli nic společného. A tady mohu leccos objasnit, protože jsem se na tom přímo podílel. Proč tedy právě v Sušici a proč v roce 1980?

Situace s rebelantstvím v západočeském kraji v roce 1980 vypadala takto: v Sušici to bylo asi patnáct lidí, kteří podepsali Chartu 77 a jednalo se jen o lidi z naší party, tj. mladé, oficiálně označované (v úředních papírech ) jako „závadová mládež“, sušičtí občané nás však označovali jako chuligány či, ještě častěji, jako blbce. Na podepisování petic a protestních dopisů jsme byli od roku 1977 již zvyklí a běžně nám je v Sušici podepisovalo více než sto lidí (např. Petice za propuštění členů VONSu na podzim 1979). Z toho je vidět, že prostředí tam v tu dobu bylo velice příznivé. Oproti tomu v Klatovech, asi třikrát větším městě, nebyl v tu dobu, pokud vím, ani jeden chartista. Ale právě v létě onoho roku jsem dával Chartu podepsat dvěma mladým lidem z Klatov (jeden z nich, Žufan, byl později známý z prostředí punk scény). V Plzni chartisti byli, ale ne tolik jako v Sušici.

Proč v roce 1980? Vysvětlení je jednoduché. V tu dobu již končil Barák na Nové Vísce. Na Barák jsem jezdil na akce a v Praze jsem pracoval, do Sušice jsem se dostal maximálně jednou za měsíc na víkend. Na Baráku jsem byl naposled v březnu 1980, to už se tam „balilo“ po prohraném soudu, a tak je zcela logické, že moje pozornost se obrátila na rodné město. Asi si nedokážete představit, jaký nudný zapadákov to tehdy byl, tam byste se utrápili nudou k smrti a jsem si jist, že dnes to není o nic lepší. Byl jsem tedy rozdováděn z Baráku a z Prahy a hned mi bylo jasné, co je třeba udělat. Věděl jsem, že proti tomu nemůže být námitek, jednalo se o nevratitelný, historický fakt. Šlo jen o to, kdo to napíše, a nakonec jsem to musel napsat já sám, jsou to také jen dvě věty. Žádné porady, žádní spoluautoři, žádné přípravy. Byl pátek odpoledne a už jsme, všichni tři bratři, byli i „na odchodu“ do hospody. Rychle jsem založil kopíráky a za minutu to bylo hotovo. Bráchové se na to podívali a hned to podepsali. Nejprve jsme se zastavili ve Fialce, tam vysedávali někteří notoričtí podpisovači petic a také to hned podepsali – nápad se jim líbil, konečně jsme měli sušickou věc. Také tam seděli štamgasti, kteří nám to samozřejmě nepodepsali. S navrácením desky by souhlasili, nelíbilo se jim však, že to děláme my (v Sušici tehdy kolovaly hlášky typu: „Co to může bejt ta Chata 77, když v tom jsou ty Černegové a ty mají dlouhý vlasy!“). To nám ale nijak nevadilo a pokračovali jsme do naší hospody, kde to přijali s nadšením.

Protože já žil v Praze a Ivan v Plzni, tak jsme se dohodli, že za petici se postaví brácha Michal a Petr Hrach, poněvadž ti v Sušici bydleli i pracovali, a proto také jsou často dnes mylně v tisku považováni za iniciátory petice.

V Československu to tehdy v praxi chodilo tak, že úřady na petice, stížnosti a protestní dopisy nijak nereagovaly, chovaly se zkrátka tak, jako by jim nic nepřišlo. Totéž chování jsem očekával i já, ale to jsem se šeredně zmýlil. Předseda MNV v Sušici Štengl to vzal vážně a kluky si předvolal. Petici podepsalo téměř 150 občanů, přesný počet se dneska neví, protože nikdo neví, kde ta petice je! Bolševici pak začali tlačit na lidi, aby podpis odvolali, což někteří učinili. O celém incidentu informoval Hlas Ameriky a to mělo za následek, že oba bratry a Petra sebrali z práce a odvezli je do věznice na Borech v Plzni, kde je obviňovali z „poškozování zájmů republiky v zahraničí ve spojení s cizí mocností“, na což byla sazba, v organizované skupině, dvacet pět let! To i za vraždu se dávalo méně! Státní bezpečnost měla za to, že nápad přišel odjinud, třeba ze Západu, ale v tom se mýlila. Faktem je, že dobře znala mentalitu místních lidí a věděla, že ti na takové věci nepřicházejí. Jak už jsem napsal, já na to „přišel“ proto, že jsem byl rozdováděn z Baráku a z Prahy. Jen těžko jsem se mohl vejít do malého města.

Mě tehdy ale nesebrali, byl jsem v Praze a nikdo pořádně nevěděl, kde vlastně bydlím, nevěděl jsem to ani já, bydlel jsem totiž, jak se dalo. Přijel jsem v pátek domů na víkend – druhý den měly být křtiny Michalova syna Lukáše a kmotrem měl být Egon Bondy – a otec se moc divil, že jsem doma. Teprve od něho jsem se dozvěděl, že kluci jsou na Borech. V tu chvíli přišel Egon Bondy a také se dozvěděl onu novinu. V jedné z jeho básní se píše: „když jsem přijel na křtiny, právě byli zašití“, tak to popisuje právě tento okamžik, kdy přišel k nám, neboť za dalších pár minut již přišel Michal s tím, že je všechny propustili. Křtiny se tudíž konaly, druhý den u nás doma, a Lukáš, jemuž byl Egon Bondy tehdy za kmotra, je dnes manažerem v McDonaldu ve Vídni.

Ten večer jsme se slezli v hospodě – v pátek se chodívalo do sokolovny – a tam se to oslavovalo. Petr vtipkoval: „A tos mi říkal – ‚nic se ti nemůže stát‘,“ a hrozně se smál. Když jsem napsal tu petici a žádal ho, jestli by mohl jít na radnici s bráchou, kdyby je náhodou předvolali, tak jsem jen tak dodal: „O nic nejde, nic se ti nemůže stát.“ Já tím nic nemyslel, někde jsem to nejspíš zaslechl a jen se mi líbilo, jak to pěkně zní. Zkuste si to říci!

Čtenář může zůstat klidný, Petrovi to nijak nevadilo, hned v hospodě prohlašoval, že stejně nemá lumpáren dost, a nelhal. Představte si, že se právě tento týden žení! Péťa je otrlé povahy, stačí se podívat na jeho život: celý život bydlel v bytě nad vrátnicí fabriky, ve které pracoval, jen sešel dolů a byl v práci. Na téže ulici, asi o 300 metrů dál, byla hospoda, do níž jsme chodívali. Pokud někdy došel na náměstí, kamarádi se divili – „co dělá tak daleko od domova, vždyť to je hotová cesta do zámoří!“ No a v létě na dovolenou jezdívá do Annína, což je 9 kilometrů od Sušice, – ani letos nevynechal! A teď si představte takový hezký výlet do Plzně na dva dny s ubytováním a stravou! A pak, že zázraky se nedějí.

Doufám, že si nikdo nemyslí, že sušická veřejnost to přijala s nadšením. Ti, kteří mě do té doby zdravili, s tím přestali nebo raději přešli na druhý chodník – což mi ale nijak nevadilo.

Nejčastější reakce byla: „Co jste zase blbli?“ Všimněte si toho „zase“ a „blbli“, přesně tak nás viděli – parta místních blbců, kteří neumí nic jiného než blbnout. (Možná měli i pravdu?!) Často nás také obviňovali: „Vy to tu děláte ještě horší, než to je!“

Dnes to vidím tak, že za všechno může tehdejší předseda MNV v Sušici, bolševik Štengl. Kdyby totiž jednal stejně jako všichni jeho kolegové v ostatních městech a na dopis nijak nereagoval, tak by dodnes byl úplný klid.

Žádá-li někdo o navrácení pamětní desky a zároveň dobře ví, že to je zcela zbytečné, protože stejně navrácena nebude, pak to ten člověk buď nemá v hlavě v pořádku, nebo si dělá legraci.

 V to léto 1980 dělala StB ještě chvíli dusno a každý víkend brala na vazbu, na 48 hodin, kluky z našeho okruhu, na koho narazila, toho sebrala, ale i to se pak uklidnilo. Celá aféra změnila pár věcí. Počínaje rokem 1981 vždy 6. května přijeli z americké ambasády položit věnce, a nejen v Sušici. To se neobešlo bez incidentů, policie věnce totiž pár minut po odjezdu Američanů odstranila. Rovněž v dalších městech byly napsány podobné petice atd., ale to už sem nepatří.

„Každá sranda něco stojí“
Aby se někomu nezdálo, že jsem ze všeho vždycky vybruslil bez úhony. Tak to zase ne. Je zvláštní, jak nám prošli všechny klukoviny, z nichž jsem tu některé popsal. Zajímavé je, že ze všech kamarádů z našich part, počínaje dětstvím, nikdo neseděl, ačkoliv později, v mládí, chodili k soudům a někteří z nich kvůli napadení policajta (byť jen verbálnímu), vždy z toho však vyvázli jen s podmínkou. Jen já jediný seděl.

V září 1980 jsem byl pozván na posvatební veselici ve venkovské hospodě kdesi u Klatov. Nedělo se tam nic, co by stálo za zmínku. Kromě toho, že jsem někde na poličce zahlédl obraz tehdejšího prezidenta ČSSR Gustáva Husáka a z legrace jsme se všichni, asi 20 lidí, s obrazem vyfotili a já ten obraz držel. To bylo vše. Asi o dva měsíce později mi přišlo předvolání k výslechu, odkud mne ale odvezli přímo do věznice na Bory. Nadporučík StB Václav Chalupa mě obvinil ze „snižování vážnosti prezidenta republiky“ (§ 103) a byla na mě uvalena vazba. Nebylo to tak zlé, protože už byl listopad a na vazbě bylo hezky teplo, a se spoluvězni jsme buď hráli na slepou bábu nebo kostky. Soud byl pěkná švejkovina: ačkoliv jsme se fotili všichni, stíhán jsem byl jenom já, ostatní svědci proti mně. Další vtip byl v tom, že fotka, na které obraz držím, již neexistovala, holky totiž fotky i negativy zničily, když se doslechly, že se o to zajímá policie. Svědci tedy jen dosvědčovali, že kdysi existovala fotka, na které jsem držel obraz (Ivan M. Jirous v básni „Jiří Černego!“ píše: „...měl jsi radši držet vocas a ne vobraz“).

U okresního soudu mi dali šest měsíců vězení, ale prokurátor JUDr. Milan Kovář se rozčiloval, že se jedná o velice nebezpečný trestný čin a že požaduje vyšší trest, a tak mi to pak u krajského soudu zvedli na dvanáct měsíců. To už jsem měl za sebou pět měsíců vazby, a tak jsem to měl vlastně za pár. Zařadili mě na „šatony“, broušení bižuterních kamenů, ale po jediném dnu jsem se rozhodl, že to dělat nebudu a začal jsem odmítat pracovat. Za trest jsem šel na tzv. „ostrou díru“ a tam odtud jsem se už nevyhrabal. Na díře to připomínalo spíše blázinec. Tak např. nějaký patriarcha dnešních anarchistů neustále vykřikoval: „Ať žije první máj! Hurá!“ V dubnu jsme se tomu ještě smáli, ale v září to už každému lezlo na nervy a tak na něj křičeli: „Drž hubu, ty buzerante!“ a mnohem hůře, to tu ani nemohu psát. Ne, že by dotyčný byl homosexuál, buzerant bylo nejčastější označení kdekoho – spoluvězně, bachaře, bolševika apod.

Nakonec vše dopadlo dobře, stejně jako v pohádce dobro zvítězilo nad zlem, tj. šel jsem domů s 9000 Kč dluhů – za ubytování a stravu, protože jsem si to neodpracoval, jak jsem měl, a to jsem ještě měl dvacet pět neodpykaných kázeňských trestů.

První, co mi řekl brácha Michal, bylo: „Jak sis mohl vzít takovýho kreténa za obhájce?“ Měl úplnou pravdu, jenže mě tehdy nikdo jiný než sušický advokát Štilip nenapadl.

A prokurátor Kovář, když mu v lednu 1990 odebrali jeho funkci, tak nelenil a hned spáchal sebevraždu. No řekněte sami, není to krásný konec prokurátora? Šestadvacet let se dopouštěl zločinů a nakonec sám sebe odsoudil k trestu nejvyššímu a také ho na sobě hned vykonal. Nádhera! Takhle by měli končit všichni prokurátoři.

Už mně zbývalo jen se vpravit do civilního života. Měl jsem hodně krátké vlasy, což byl pro mne nezvyk, a tak jsem si řekl, že na to půjdu mazaně. Myslel jsem si, že když budu oblečen v kůži, tak si lidé budou myslet, že jsem punk. To jsem se ale zmýlil. Když jsem přišel do Ječné v Praze k Němcovým, tak tam seděl Palouš, ten co si vzal Pavlu Němcovou, a zeptal se mně: „Ty seš tady na motorce?“ No neklepla by vás pepka?! Taková nevzdělanost! Nejspíš neslyšel o Sex Pistols. Můžete ale zůstat klidní, ten Palouš je odsunut do USA, kde je velvyslancem, tudíž tam zastupuje ČR. Takže nakonec vše dobře dopadlo.

Jiří Černega
a-kontra
texty
ročník
číslo