„Kdo chce, ten si cestu vždycky najde“ I.

V poslední A-kontra se píše o skautingu, zmíněny jsou i Rychlé šípy a obojí je spojováno s kamarádstvím. Vzpomenu-li na své dětství a tedy na své kamarády a kamarády mých starších bratří, hned je mi jedno jasné: kluci jako Rychlé šípy by dostali hodně brzy do držky. Jsou to totiž přičinliví, podlézaví snaživci, tedy i užalovaní. A tak by nemohli být v partě, jejíž zábava občas hraničila s trestnou činností. Ale co to říkám – hraničila, krást zbraně je trestná činnost!

U Rychlých šípů se rovněž nesetkáváte s každodenní zábavou obyčejných kluků: kouření cigaret, krádeže v cizích zahradách, prohlížení pornografie (první časopis jsem viděl již v sedmi letech). Velkou roli hraje doba a místo, ve kterých žijete. Nejspíš se to někomu bude zdát divné, když napíšu, že s bráchou říkáváme, že jsme měli velké štěstí, že jsme vyrůstali „za bolševika“ a díky tomu jsme měli takové pěkné dětství. Něco takového bychom nemohli prožít ani tady, v Austrálii. Na Západě, hlavně v anglicky mluvících zemích, si nemohou děti ani mladí kupovat cigarety či alkohol. My jsme si mohli kupovat cigarety každý den. V Austrálii se to však bere hrozně vážně i dnes, řekl bych, že se to ještě zhoršilo. Běžně se i stává, že mě zastavují šestnácti či sedmnácti letí a chtějí, abych jim koupil cigarety, někdy i chlast. Do hospody, byť jenom na limonádu, do osmnácti let vůbec nesmí. My vysedávali v hospodách už od čtrnácti, třeba denně, a kouřili tam úplně normálně. A to nám dávali i pivo. To by tady ani v USA nešlo.

V polovině šedesátých let, to se chodívalo do práce i do školy i v sobotu, taková televize či lednička nebyly něčím běžným a děti si hrávaly hlavně venku. Hrát fotbal nebo jezdit na kole, to podle nás bylo jen pro blbečky. Veškerý sport a vše s tím spojené dodnes nenávidím, a tak není divu, že ani neumím chytit míč.

Samozřejmě, že téměř nejvíc rozhoduje, jaké máte rodiče. Na to si moc stěžovat nemůžu. Tak třeba: spoustu našich kamarádů posílali jejich rodiče každoročně o letních prázdninách do pionýrského tábora, aby si od nich odpočinuli. My do tábora nikdy nejeli. Když jsem se ptal máti proč, řekla, že by se nám to nelíbilo, protože vše tam je organizováno, zatímco doma si můžeme dělat vše podle toho, jak se nám zachce – a měla pravdu!

Rodiče na nás nepožadovali, abychom jim pořád s něčím doma pomáhali, což v jiných rodinách bylo běžné. Spíše, jakoby nás chtěli mít z cesty, abychom jim nepřekáželi, že si to raději udělají sami – po svém. Občas se nás pokoušeli vychovávat, ale viděli, že to je marné. „Vás vychovává ulice,“ říkával náš otec.

Otce naše průsery zase až tak moc nevzrušovaly, prožil si totiž svoje už dříve. Zde bych měl upřesnit, že průser nastává jen tehdy, když se to „provalí“. Takže těch průserů ve skutečnosti zase tak moc nebylo.

Otec pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny, která patřila kdysi Československu, a za druhé světové války strávil tři roky v koncentračním táboře na Sibiři, na Kolymě, kde v létě slunce nezapadá a v zimě je -50°C. Po dalších trampotách přitáhl do Čech s Ludvíkem Svobodou a v armádě už zůstal. Nikoho asi nijak nepřekvapí, že namísto třeba „Sovětský svaz – náš vzor“ (dobové heslo) říkával: „Kam ruská bota šlápne, tam tráva tisíc let neroste.“ Velice rád vyprávěl „protistátní vtipy“. Kariéra ho nezajímala, o povýšení nestál. V armádě to totiž chodí tak, že s povýšením je spojeno i přeložení do jiného města. A otec říkával, že ze Sušice už nikam nepůjde, protože má pěkné okolí a on tu má zahrádku a „na zbytek se můžu vysrat“. Také si pálil slivovici, na což byl paragraf, ale dělalo to více jeho kolegů – důstojníků a zcela logicky se od nás čekalo, že o všem budeme mlčet. Otec tedy neměl ve zvyku vyvádět, když se od jiných doslechl o našem průšvihu, jenom přišel a zeptal se: „Dostanete se z toho?“ A bráchové ho uklidňovali: „Jó, to nic není“, což on pak uzavřel slovy: „Já vím, vy jste chytří kluci.“ A bylo to.

Máti o nás říkávala, že jsme hodní kluci, což některé lidi dost překvapovalo, protože se o nás povídalo, že „Černegové jsou nejhorší“.

Dnes se to bude zdát mnohým divné, možná že i neuvěřitelné, ale ještě počátkem šedesátých let nás ve škole často poučovali, abychom, pokud někdo najde zbraň či nevybuchlou munici, to neprodleně oznámili, buď na VB (tj. policii), nebo kterémukoli učiteli či jen některému dospělému. „Voříšci“ jako Rychlé šípy by to určitě oznámili, zato kluky z těch part, co v Sušici tehdy byly, to ani nenapadlo. Brácha někdy v roce 1961 našel nevybuchlý granát, a nic geniálnějšího, než ho s sebou nosit každý den do školy zabalený v ručníku, ho nenapadlo. Naštěstí se otec po nějaké době ke granátu dostal a odnesl ho do kasáren, kde ho předal k zneškodnění pyrotechnikům.

Měli jsme trochu štěstí, že jsme bydleli na okraji města Sušice. Za námi byly už jen tři domy a pak silnice končila, protože se tam už začal zvedat kopec a za ním ještě vyšší kopec (Kalich) s lesem, a dál už se táhly jen kopce a lesy až do Bavor, a tak jsme každý den trávili v lese.

Šedesátá léta bez Indiánů? To by nešlo. Romantika divokého západu musela být přenesena i do našeho lesa a tak se i stalo. To tehdy dělaly všechny party, rozdíl byl jen v tom, že někteří si hráli a jiní to brali vážněji, a to se pak neobešlo bez asistence policie. Tehdy ale žádní „těžkooděnci“ a kukly nebyli, to tak nanejvýš jeden obchůzkář a pěšky, jen v polobotkách – to ještě měli modré uniformy.

Kousek od nás bydleli čtyři bratři, příjmením Hejlíkovi (také o nich koloval vtip, že by měli založit „sovětský hejlíkistán“), a tak velkou sbírku zbraní jsem pak už nikdy neviděl, a ti si vždy v lese stavěli bunkry. Kde školáci brali materiál? No od toho přece byla naše armáda. Prostě se kradlo u vojáků, ti každou chvíli něco stavěli. (Tady hned vidíte, že blbci jako Rychlé šípy se na takovouhle hru nehodí!) Samozřejmě, že nikoho z kluků nenapadlo, že by „kradli“. Ono to tam leželo a tak si to vzali. K dopadení došlo jen výjimečně, v partě mých bratří už vůbec ne, což považuji za důkaz, že to byla parta schopných a spolehlivých kluků.

V tu dobu bratři potřebovali plachtu na tý-pý, na nějž byl návod v knize E.T. Setona. Chtěli něco pořádného, bytelného, tedy stan, ve kterém se dá rozdělat oheň a kde by se dalo s kamarády vegetit. Jenomže kde takovou plachtu vzít? No, od toho tu přece byla armáda. Z jedné strany s naší zahradou sousedil vojenský sklad, kde se „povalovaly“ plachty na vojenská auta, stačilo pro ně jen dojít, přesněji je ukrást. V cestě sice stála maličkost – ozbrojená hlídka se samopalem – ale mladým klukům nestojí v cestě nic, pokud se nejedná o typ blbečků, kteří pořád uvažují o tom, co se smí a nesmí a jestli by jim to maminka dovolila. Bráchové si okoukli, jak hlídka chodí (já musel zůstat doma!) – a plachta byla doma. To se ještě chechtali, jaká to byla sranda.

To tý-pý pak bylo postaveno v lese na Kalichu, u skály, na níž byl namalován Indián (ještě dnes, po více než čtyřiceti letech, to je vidět), nechyběl ani totem. A přespávalo se tam, to vše bez rodičů či vedoucích. Největším šéfem, resp. náčelníkem tam byl brácha Michal a tomu v tu dobu „strašilo na cimbuří“ pořádně, takže žádné omezování.

Když už jsem u toho kradení, tak ještě jednu legrácku pro pobavení. 21. srpen 1968. Následujícího dne se brácha Ivan, ještě s jedním kamarádem rozhodli, že to takhle nechat nemůžou, tj. když se naše armáda k ničemu nemá, že se musí ozbrojit. Někdo jim řekl, že v sušické sokolovně, kde sídlil divadelní spolek, jsou pušky a pistole, z nichž některé fungují. Tak tam vlezli a odnesli si jednu pušku, která fungovala. Kluci správně usoudili, že v tom zmatku na ně policajti nikdy nepřijdou, a měli pravdu. Mám za to, že policajti na ně nikdy nepřišli - i v ostatních případech - jednoduše jen proto, že to nikdo neudal, „rychlé šípy“ v partě nebyly.

I v některých jiných partách měli kluci zbraně, a k těm bylo možno se dostat jen výměnou, nebo je ukrást. Byl jsem u toho, když jeden kluk dával kamarádům plánek, kde jeho strýc - myslivec - má doma pod zámkem pušky.

S těmi zbraněmi, co jsme měli doma, to nakonec dopadlo stejně jako v té pohádce o dědečkovi, který našel hroudu zlata, tu pak vyměnil za něco jiného a měnil dál a dál až měl jen jehlu a tu nakonec ztratil. Ale babička mu řekla, že hlavní je, že se v pořádku vrátil domů. A přesně tak to dopadlo i u nás, zbraně byly vyměněny, už si nevzpomínám za co, ale jistě se jednalo o nějaké hlouposti, a nakonec nezbylo nic. Hlavní však je, že se nikomu nic nestalo, tj. nikdo nepřišel o život ani nebyl zraněn a policajti na to nikdy nepřišli. Co víc si můžeme přát?

Koncem šedesátých let bylo vše jinak. Starší bratři už „dospěli“, úvahy o střílení sovětských okupačních oficírů a policajtů je už pustily. Řekl bych, že v tu dobu bylo na prvním místě něžné pohlaví a jeho nositelky (sic!), hospoda a hudba. Já nemohl dělat totéž, a tak jsem učinil několik idiotských pokusů – zapojit se někam. Ve střeleckém kroužku to dopadlo přímo katastrofálně, nebyl jsem totiž schopen trefit ani ta prkna, na kterých bývá terč připevněn.

Tehdy jsem také vlezl do skauta, který to měl už „za pár“, což jsem ale nevěděl. Ve skautu, a nejen tam, záleží na tom, do jakého oddílu se dostanete. Kluk bydlící o tři domy dál chodil do skauta už léta a jeho oddíl jezdil každou chvíli do přírody. Já se ale dostal do oddílu, kde se jenom zpívalo, a to bylo strašné. Rádoby vtipné písničky o námořnících, to jsem tedy rozhodně neměl zapotřebí. Bolševik mě však vysvobodil tím, že v tu dobu skauta zakázal. Co že jsem tam vůbec lezl?

Mimochodem, také mě tam naučili tři uzly, tedy něco, co se do života moc nehodí. Rozhodl jsem se, že si to ověřím. Včera, když ke mně přišla japonská přítelkyně, tak jsem se jí zeptal, zdali chce ukázat uzly, které mě kdysi naučili ve skautu. „K čemu by mně to bylo,“ usadila mě. Přesně to jsem očekával! Teď jsem navrhnul, že jí ukážu kouzla. Hned nadšeně souhlasila! Já kouzla vlastně neumím, spíše to jsou parodie na kouzla. První jsem jí ukázal trik s palcem, který se má ukazovat tak pětiletým dětem. Palec posunujeme na hraně ruky a to má vypadat, jako bychom palec rozdělili. Druhý trik byl stejně bídný. Na uzavřenou pěst jedné ruky položíte kuličku a tu pak druhou rukou seberete. Ve skutečnosti však kuličku pustíte pěstí, třeba na zem. Pak ukážete jednu ruku – prázdná, pak druhou a ta je také prázdná. Kuličku pak „objevíte“ někde u přihlížející osoby. Chtěl jsem, aby to bylo co nejuhozenější a tak jsem kuličku hledal v jejím výstřihu. Sama tam nahlédla a také odtáhla podprsenku tak, že byly vidět její prsní bradavky. Řekl jsem jí, ať se nekouká, na což mi řekla: „Proč bych se nedívala, vždyť jsou přece moje“ (čímž pochopitelně myslela ňadra). Kulička byla nalezena, a tak vše bylo v pořádku. Kouzla se Japonce líbila a řekla, že ona sama by chtěla umět nějaká kouzla, nejlépe s kartami.

Z uvedené příhody je vidět, že s kouzly-triky se dostanete dál než s uzly. Mladým bych tedy doporučil učit se kouzlům, dobře se na to balí holky a možná i kluci, to jsem ale nezkoušel. Hlavně nezapomeňte na to nejdůležitější – čím uhozenější, tím lepší.

Jó, a taky jsem byl v Pionýru, do roku 1966. Dnes se asi říká, že to bylo povinné, což není tak docela pravda. Pamatuji aspoň tři kluky z mé třídy, kteří v Pionýru nebyli – a chtěli být! Byli to totiž bordeláři a poškoláci, a tak jim vždy bylo řečeno, že je přijmou až za rok, ale jen pod podmínkou, že zlepší své chování, což se nikdy nestalo.

Pokračování: Kdo chce, ten si cestu vždycky najde II.

Jiří Černega
a-kontra
texty
ročník
číslo