Co dnes znamená být anarchist(k)ou?

Upravená verze přednášky pronesené 8. dubna 2006 v rožnovském klubu Vrah

„Snažiti se budeme zorganizovati masu ve vědomou masu... U výchově uznáváme potřebu působiti k vzniku silných, nezlomných charakterů, k samostatnosti individuelní, aby zamezili jsme možnost závislosti na autoritě, příčinou jejíž je duševní slabost potlačených. Svobodu vidíme jen tam, kde není autorit – v anarchii... Nemáme programu vyjádřeného, tím méně politického, a snažíme se jen svobody a vymanění z kapitalistického područí dosáhnouti. Toliko viděli a cítili jsme povinnost říci bez apelu, vyžadujíce pouze porozumění...“

Manifest anarchistů českých, 1896

Pěstuji si dvanáct masařek, tak, pro zábavu.
Už jsou veliké jako kočky. Bylo jich třináct.
Jedna se nevydařila. Nepřekonatelná
byla moc, která ji od nich oddělovala kruhem
strachu. Ležela jako na lovu raněná zvěř,
kterou zapomněli dobít. Dal jsem jí svobodu,
ale odmítla ji. A tak žila sama, v žalu.
(...) Jednu učím zacházet
s revolverem, tu nejchytřejší, a tu nejstarší
jsem naučil za měsíc počítat do tisíce.
Ostatní jsou hlupačky jako všechny masařky. (...)
A jak tak pozoruji těch dvanáct apoštolů,
myslím si, že utrpení jako žalářování
naučí stejně tak lidi jako mouchy hovnu. (...)
Ty masařky jsou nejšťastnější, když jim namažu
bříška medem a slétnou se na ně jiné mouchy.
Válejí se rozkoší po zádech a mumlají
nesmysly svou muší řečí o milencích, Bohu,
nekonečnu, mládí a kráse, žádají mne
o alkohol, a ta, no, počtářka, dělá mušáka.
(...) Zapomněly
lítat, ale zesílily jim nohy. Myslím si,
že jednou jednu podříznu, uvařím, upeču,
a zjistím, jaké má masíčko. Byl by to pokrok
moci tak pěstovat mouchy ve velkém k jídlu, ne? (...)
Když vám to všechno tak říkám, tak mne napadá,
jestli všichni ti noví lidé, otcové vlastí,
nesmrtelní, jdoucí z práce do práce jako psi,
osvoboditelé, vůdci, ochránci, nadlidé,
i ti, kteří se zastavovali, cloumali časem
jako kusem hadru, jestli si též nepěstují
nějaké masařky...“
Jiří Kolář, 1950

 

Slyšel zpívat slavíka a nikdo mu nenamluví,
že by zpíval líp, kdyby byl oslepen.
Slyšel zpívat chlapce a nikdo mu nenamluví,
že by zpíval líp o vykleštění.
Slyšel zpívat dívku a on nevěřil,
že by zpívala líp po právu první noci...“
Vladimír Holan, 1954

 


„...celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu, celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“

Václav Havel, 1978

O čem to nebude

Co dnes znamená být anarchistou či anarchistkou? Předpokládám, že ode mě nečekáte vyslechnutí toho, co jste si už x-krát mohli přečíst jinde.
Tato přednáška nebude o tom, že anarchisté odmítají státy či různé nadstátní politické útvary, které nás ovládají ve prospěch malé menšiny lidí a zbavují nás skutečného podílu na rozhodování o věcech, které se nás týkají.

Nebude ani o tom, že anarchismus se důsledně staví proti kapitalismu coby proti systému, který převádí lidský i přírodní svět na jednoho společného jmenovatele hodnoty, respektive peněz, aby mohl s naším světem manipulovat, aby jej mohl prodávat a kupovat, aby jej mohl zahrnout do svého systému, v němž neexistují jedineční lidé či jedinečné přírodní a kulturní hodnoty, ale jen směnitelné statky.

Nechci zde mluvit ani o tom, že anarchismus se jasně staví proti patriarchátu coby proti systému vztahů, který nás rozlišuje a rozděluje podle toho, s jakým jsme se narodili pohlavím, a socializuje nás do systému rolí, které nám často individuálně neodpovídají.

Nebudu zde ani rozebírat to, že hlavní hodnotou, kterou anarchismus proti těmto utlačovatelským systémům staví, je svoboda, a to taková, která má dva rozměry: individuální a společenský. Jinými slovy že má být zároveň zárukou co nejširší individuální autonomie jedince v jeho věcech i jeho možnosti podílet se rovnoprávně a plnohodnotně na rozhodování o tom, co ovlivňuje jeho život. Smysluplně – tedy jinak než vhozením jakéhosi kusu papíru do krabice s příznačným názvem „volební urna“ jednou za čtyři roky.

Nebudu ani mluvit o tom, že cílem většinového proudu v anarchismu je sociální revoluce, která ovšem není v tomto pojetí ozbrojeným státním převratem, ale prostě relativně rychlou společenskou změnou, vyvlastněním sociální moci jedněch lidí nad jinými. Jejím cílem není povraždit kapitalisty, politiky či generály, ale to, aby budou-li se ještě snažit platit penězi či vydávat rozkazy, aby si za své peníze nic nekoupili a aby jejich rozkazy už nikdo neposlouchal. Anarchistická revoluce má být co možná nejnenásilnější a nelze ji stavět do stejné řady jako revoluční potraty minulého století, které byly jen výměnou mocných v rámci jednotlivých národních států. Cílem anarchistů je celosvětová společenská změna (byť s přihlédnutím k místním zvláštnostem). Rostoucí celosvětové propojení nám přitom dává naději, že taková společenská změna neproběhne izolovaně v jednom státě, kde by obklíčení jako kdykoli v minulosti vedlo logicky buď k porážce revolučních sil, nebo k vítězství autoritářských revolucionářů (a tedy rovněž k porážce revoluce, byť jejími vlastními silami). Že k ní namísto toho dojde v celosvětovém měřítku, kdy revoluce nebude čelit tolika protivenstvím a nebude proto zavlečena do takové logiky událostí, která by vedla k negaci jejích vlastních cílů.

Dnes chci mluvit o něčem jiném. O něčem, co bude na jedné straně obecnější, protože nepůjde o politický program, ale o myšlenkové ukotvení anarchismu, a na druhé straně konkrétnější, neboť půjde o takové přístupy ke světu, které mají konkrétní vztah k tomu, co dnes dělat, což se o některých obecných anarchistických programových bodech tak úplně říct nedá. Budu zde pochopitelně říkat své osobní názory a je více než pravděpodobné, že kdyby tu dnes na mém místě seděl jiný anarchista nebo jiná anarchistka, slyšeli byste jiný názor. Smyslem přitom není, aby vás jeden nebo druhý názor přesvědčil a dostal „na svou stranu“, ale abyste si udělali třetí: svůj vlastní.

Co tedy znamená dle mého názoru v dnešní době být anarchistou či anarchistkou? Nastíním tu nejprve stručně pět bodů, k nim se pak vrátím a každý z nich rozvedu: 1. Vzdorovat biomoci. 2. Nenechat se chytit v politice války. 3. Dávat si pozor na bibli. 4. Snažit se porozumět světu, který chceme změnit. 5. Aktivitu, ne aktivismus.

1. Vzdorovat biomoci

Biomoc je pojmem, který pochází od Michela Foucaulta a byl dobře vysvětlen v článku filozofa Pavla Barši v předminulém čísle A-kontra (4/2005). Biomoc nemá, ač by se to mohlo zdát, nic společného s biotechnologiemi či proměnami přírodně daného života genetickými manipulacemi. Jde prostě o jinou podobu moci, než jaká je nejběžněji diskutována. Jestliže nejčastěji bývá moc vnímána jako synonymum pro násilí a donucení, a jestliže to skutečně je nejviditelnější podoba moci, biomoc představuje jinou tvář moci. Tato moc totiž nenutí, ale vštěpuje sebe-donucení.

Tato moc neničí a neboří, ale tvoří. Její poslední instancí není ani tak násilí jako (přinejmenším domnělé) vlastní dobro jí podmaněného. Je to moc učitelů, lékařů, kněží, moc rodiny nad dětmi, vzájemná moc projevující se v partnerských vztazích, je to ale i moc internalizovaných (zvnitřněných) názorů a konceptů nad sebou samým. Je to moc, která nepůsobí systémem jasně daných předpisů, které nám zakazují něco dělat, nebo systémem příkazů, které by nás něco dělat nutily. Je to moc skrytých norem, která utváří a formuje to, jací jsme a co budeme nebo nebudeme „sami“ chtít dělat nebo nedělat. Nepodmaňuje nás, ale vytváří nás – socializuje nás do různých a různě strukturovaných identit, dělá z nás muže či ženy, Čechy, Romy či Němce, anarchisty nebo konzervativce, zdravé nebo nemocné lidi.

A dělá z nás rovněž „lidi“ se vším, co se od toho očekává. Právě Michel Foucault upozornil (způsobem, který může upomínat na německého individualistu Maxe Stirnera) na nesnáz s konceptem „člověka“: záminka všeobecného „lidství“, do něhož jsou lidé socializováni, je pohodlným úkrytem pro dobové a dílčí konstrukty, které jsou lidem pod touto záminkou vnucovány jako „přirozené“. My anarchisté to ostatně známe dosti důvěrně – vzpomeňme, jak je nám neustále tvrzeno, že představy o společnosti bez vlády „odporují lidské přirozenosti“. V diskusích pak velmi často zjistíme, že se touto „lidskou přirozeností“ ve skutečnosti myslí ony vlastnosti, které západnímu člověku vštípilo pár set let ekonomické, kulturní a sociální převahy buržoazie nebo pár tisíc let existence větších mocenských celků. Je to, jako kdybyste někoho řekněme celý rok každé ráno surově kopli do nohy a pak se mu snažili namluvit, že to je zcela přirozené, že na ni kulhá, že to tak má být, že ho kopete pro jeho vlastní dobro a že tu berlu, co teď nosí, má používat k tomu, aby se o ni opíral, a ne k tomu, aby vás s jejím použitím zahnal.

Nesnáz s biomocí je mimo jiné ta, že ji nelze paušálně odmítnout; jestliže voláme po zrušení státu, bylo by absurdní analogicky křičet, že chceme zcela odstranit biomoc. Biomoc je funkcí společensky nezbytných činností (výchovy, vzdělávání, léčení, pospolitého žití). Některé věci, které vštěpuje, mohou být i přínosné a ne vždy lze jasně odlišit její pozitivní a negativní efekty. Nelze ji v pravém slova smyslu překonat, je třeba ji spíše vidět, kritizovat a vzdorovat jí v konkrétních situacích.

Uveďme si jeden z mnoha příkladů onoho těžkého odlišování pozitivních a negativních efektů biomoci. Je spíše pozitivní učit se dobře vyjadřovat svým jazykem (zde se můj názor liší od těch, kteří se těší na to, až budeme ve všelidském celosvětovém společenství mluvit všichni jedním jazykem – pokládám to za ohromnou hrozbu, která povede k tomu, že tímto jazykem bude basic english, eventuelně basic chinese, které dají určitým skupinám privilegovanou možnost vyjádření, zatímco jiné budou možná zbaveny celých vrstev svého myšlení; nehledě na to, že jazyková různost je velká kulturní hodnota, která přispívá k různosti uchopování světa). Je rovněž asi spíše dobře, že se spolu s tím učíme znát určitou literární tradici (která je mimochodem v některých ohledech velmi inspirativní) – jenže my jsme tímto způsobem zároveň socializováni do jakéhosi konstruktu jménem národ. V hodinách českého jazyka a literatury nám byl po léta sugerován obrozenecký příběh a tímto způsobem z nás byli vytvářeni Češi a Češky. A to už dle mého soudu moc pozitivní není.

Prvním předpokladem kritiky biomoci je rozlišování. Je třeba vidět rozdíl mezi různými produkty biomocenského socializování, mezi jednotlivými identitami. Jmenovitě – na té nejhrubší – úrovni mezi identitami vrozenými, zvolenými a individuálními.

Slovo „vrozené“ je u identit na místě psát v uvozovkách. Jestliže se narodím s mužským nebo ženským pohlavím, neznamená, že mám být vychován v takovém souboru norem, aby se ze mě stalo to, co se dnes rozumí mužem a ženou. Tím, že se narodím v Čechách nebo na Moravě, nejsem nijak disponován, aby se ze mě stal Čech, eventuelně Čech s moravskou příchutí. Místo „vrozené“ by se možná mělo spíše používat slovo „odsouzené“.

Proti nim stojí identity zvolené. I u nich je to někdy dosti sporné – co třeba náboženství u lidí, kteří se narodí do nábožensky orientovaných rodin? Ale i identity, které jsou skutečně zvolené, v sobě skrývají nebezpečí. I zde se člověk přizpůsobuje nějaké skupině, i zde přebírá její kolektivní identitu, k níž by jinak neměl třeba žádný osobní vztah, i zde přebírá pravidla a mýty, které danou skupinu a identitu vymezují, organizují a stmelují. Proto lze souhlasit se současným poststrukturalistickým anarchistou Saulem Newmanem, že bychom měli dávat přednost zvoleným identitám před vrozenými, zároveň bychom ale měli usilovat o jejich „prodyšnost“, o to, aby nebyly překážkou v rozvoji individuálního rozvoje každého jedince, ale spíše aby mu po svém napomáhaly. Měli bychom si rovněž dávat pozor, aby to platilo i pro samotné anarchistické hnutí, které má rovněž velký negativní potenciál normovat svým stoupencům život, určovat jim vztahy k vnějšímu světu a krmit je svými mýty (např. vyprávěním o španělské revoluci, které je sice jistě historicky neobyčejně důležité, ale vycházelo ze zcela jiných podmínek, než v jakých žijeme my, a jeho poučení pro nás může mít jen omezenou platnost, na většinu našich dnešních otázek nám domnívám se může poskytnout spíše zavádějící odpovědi).

Jestliže klademe důraz na individualitu, neznamená to na druhé straně fetišizaci toho druhu individualismu, který dnes převládá. Je až s podivem, jak si jsou všechna ta individualistická ega, kterých dnes je na Západě (míněno samozřejmě i u nás) skutečně hodně, vzájemně podobná svým vyhroceným a někdy až hysterizujícím Já, a jak moc tyto jedinečné individuality dokážou být v některých ohledech stádní. I dnešní individualita podléhá obrábění biomocí, i dnešní individualismus je sériovým produktem. Jestliže tedy podporujeme lidskou individualitu, musíme ji podporovat i v tom, aby vzdorovala tomuto falešnému „individualismu“, aby např. dokázala být sociální.

2. Nenechat se chytit v politice války

Od moci, jaká se uplatňuje v utváření života, přejděme k akutní pohrůžce smrtí. Modelem pro politiku je ve většině moderních politických ideologiích válka – ať už je to boj o živo(by)t(í) a konkurence v některých proudech liberalismu, „stýkání a potýkání“ jednotlivých národů u nacionalismů nebo boj dvou tříd, těch nahoře a těch dole, u různých proudů socialismu včetně anarchismu. Anarchisté ovšem mají s politikou války nejeden problém. Tento model totiž leccos odhaluje, ale zároveň vede ke dvěma důsledkům, které jsou pro odpůrce autorit a nadvlády nad lidmi nepřijatelné.

Na prvním místě to je závislost na nepříteli. Jestliže je válka aktuální konfrontací, pak musím přijímat co nejefektivnější prostředky k porážce nepřítele. Jak řekl klasik vojenské vědy Carl von Clausewitz: „Dokud jsem protivníka neporazil, musím se obávat, že porazí mě, nejsem už tedy svým pánem, nýbrž protivník mi přímo ukládá, jak mám jednat, tak jako já jemu.“ Jinými slovy, musím se přizpůsobovat a v důsledku vlastně připodobňovat tomu, s kým bojuji, musím být v používaných prostředcích (a všichni víme, že prostředky určujícím způsobem ovlivňují dosažené cíle) jako on. V jistém smyslu se tak ve válce stávám tím, koho chci popřít. Válka navíc vede ke stupňování ničivosti až na maximum – nikdo přece nechce být poražen.

Druhým důsledkem je problematičnost samotného násilí. Jestliže násilí je synonymem donucení a autority (byť se v této autoritě někdy může projevit ve skryté formě – jako nevyslovená pohrůžka), představuje tedy zároveň i negaci anarchismu coby myšlenky svobody bez nadvlády a donucování. Jakmile sáhneme k násilí, říkáme tím, že jsme byli nuceni zříct se přinejmenším dočasně části svého přesvědčení.

Jako vhodná alternativa by se mohl jevit pacifismus. Ten se odmítá uchýlit k násilí a pošpinit tak své cíle, přizpůsobit se logice mocenské konfrontace a udělat ze sebe člověka zacházejícího s mocí nad lidmi. Jenže, jak upozorňuje rozsáhle sdílená kritika pacifismu, již na té nejobecnější rovině mohou podepsat demokraté i anarchisté, Masaryk i Bakunin, pacifismus může vyústit v kapitulantství a alibismus. Jestliže se odmítnu bránit násilím utlačovateli, stávám se vlastně spoluviníkem jeho násilí, kterému jsem nezabránil. Jen proto, abych se sám nepošpinil, dám průchod mnohem větší špíně, která v posledku zadusí nejen mě, ale i mnoho jiných.

Obecná odpověď na dilema mezi politikou války a pacifismem neexistuje. Lze říci jen tolik, že v každé situaci musíme hledat nejen účinné, ale především přiměřené prostředky. A zároveň se nesmíme těmito prostředky nechat vymezit a definovat, nesmíme je přijmout jako uniformu – musejí odpovídat cílům, ale nesměji nám zastřít cíle.

3. Dávat si pozor na bibli.
Varuji-li před biblí, mělo by mi být rozuměno. Nejde teď ani tak o náboženství jako takové a o jeho kritiku, to bych kritizoval náboženství, a ne bibli. Myslím, že ani většina judaistů či křesťanů dnes nemůže brát doslovně bibli a nemodlí se ke krutému, panskému, genocidnímu starozákonnímu Bohu, ani se drtivá většina křesťanů nedrží příkazů jeho novozákonního syna: nenastavuje druhou tvář ranám, tomu, kdo jim bere plášť, většinou nedají košili a ani nemilují své nepřátele. Nemáme-li tedy za projev lásky pokládat střely s plochou drahou letu, dopadající na ony nepřátele i jiné lidi v jejich dalekém okolí.

Jde mi o něco jiného – o biblické stereotypy, které se staly podkladem myšlenkového vývoje západní společnosti a působí dál i mezi vykřičenými ateisty, byť v podobě, která je zdánlivě zcela zbavena svého náboženského obsahu. Šlo by mluvit o celé řadě biblických vlivů na naše myšlení, dokonce bychom dle mého názoru našli i některé pozitivní. Jako dva hlavní negativní vlivy bych si nicméně dovolil zdůraznit mesiášství a vztah víry.

Pokud jde o to mesiášství, všichni to celkem dobře známe. Až přijde čas, dojde k celosvětové katastrofě, po níž nebo během níž na zem sestoupí mesiáš – spasitel, andělé s čerty svedou poslední bitvu a pak nastane ráj, samozřejmě jenom pro ty hodné. Ale mnozí autoři upozorňují, že tento příběh můžeme najít v půdorysu vyprávění mnohých marxistů i anarchistů: až kapitalismus dosáhne nejstrašnější krize, tak po řadě jejích ošklivých příznaků vystoupí světový proletariát, svrhne v poslední revoluční bitvě světovou buržoazii a nastolí beztřídní, (anarchisticko-)komunistickou společnost.

Musíme si uvědomit, že ráj je hezký mýtus, ale v praxi je nejen nemožný, ale hlavně nežádoucí. Můžeme, ba měli bychom se snažit projektovat lepší společnost, ale vždy s vědomím toho, že se jedná o modely, které nám především umožňují rozumět našemu světu a našim společenským ideálům. Jak ve své kritice utopického myšlení upozornila anarchistka Marie Louisa Berneri v polovině 20. století, snahy naprojektovat zcela dokonalou společnost předjímaly totalitarismus. Nemělo by nám jít o dokonalost, ale o zlepšování, ne o ráj, ale o vývoj k lepšímu. Anarchistická společnost neznamená dosažení naprosté harmonie a bezkonfliktnosti – zkusme si schválně představit, jak nudný by takový svět po první čtvrthodině v něm strávené musel být. Jde o to, aby tyto konflikty nepůsobily ve společnosti ničivě, ale konstruktivně. A i když dojde k překonání toho, co nás ničí a deptá ve stávající společnosti, nemůžeme než doufat, že, jak napsal Vítězslav Nezval v básni Podivuhodný kouzelník, „přes noc nové tužby a bolesti se narodí/o nichž včerejší lidé ještě nevěděli“. Nemysleme si, že svobodu „nastolíme“ jako nějaký stav. Jak napsal v již citovaném článku Pavel Barša: „Představa revoluční emancipace, uvádějící lidstvo do utopického ráje, neodpovídá povaze svobody jako vždy konfliktního a z principu nedokonavého osvobozování.“

Druhým problémem je vztah víry, který není ostatně jen problémem bible, ale patrně všech náboženství. Ostatně nejen jich, věřit se dá i vědě (či jednotlivým vědcům a expertům) nebo také politickém programům. Stále máme sklon vztahovat se k věcem tak, že jim prostě „věříme“, eventuelně se snažíme pojmout naši politickou aktivitu tak, že přesvědčíme ostatní, aby věřili nám. V pozadí za tím je představa, že můžeme plně poznat a vysvětlit svět, přesněji řečeno, že to potřebujeme, a nejsme-li toho prozatím schopni, je třeba, abychom uvěřili nějaké prozatímně „nejvyšší“ podobě tohoto poznání.

Anarchista by měl mít odvahu přijmout neznalost a nejistotu. S tím, jak toho moderní věda stále více poznává, tím více si uvědomuje, jak málo toho ví, jak úzkou výseč možného poznání zahrnuje. Politické otázky nejsou v posledku řešitelné dokonalým poznáním, zaujetím správného stanoviska v důsledku vyzbrojení se „pravou vírou“ nebo „vědeckým světovým názorem“. Jedná se o otázky politické a morální. Rady odborníků nám jistě mohou pomoci, nemohou ale za nás naše problémy rozřešit: „Chci-li mít boty, dojdu si k ševci, a chci-li stavět dům, poradím se se staviteli a inženýry. Krátce musím vždy vyhledávat rady lidí, kteří pracují speciálně v jistých oborech. Nemohu však nikdy připustit, aby mi jejich autorita byla svatou. Jejich rady přijmu vážně a nestranně, neboť jsou podmíněny odbornými zkušenostmi, ale zároveň chci mít naprosté právo volné kritiky jejich rad. Netážu se také nikdy jediného odborníka, ale mnoha odborníků, a srovnávaje jejich náhledy, dospěju k názoru individuálně nejsprávnějšímu. Neuznávám však nikdy neomylnou autoritu, nikdy, pravím; a proto nemohu věřit nikomu, což ovšem není podmínkou, abych si nevážil a nemiloval mnoho lidí. Jakmile někomu věřím, zotročuji svůj rozum a své přesvědčení a jsem otrokem cizích vůlí a cizích zájmů,“ napsal již před lety Michail Bakunin.

Českým anarchistům z přelomu 19. a 20. století se přičítá heslo: „Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám!“ I když nemám sklon věřit tomu, že je skutečně od nich, myslím, že i v případě, že je dodatečným apokryfem, vystihuje jeden proud jejich směřování. Toto heslo by mohlo být vnímáno chybně: neznamená nihilismus, ani to, že by anarchisté svou aktivitu mysleli méně seriózně než ti ostatní. Znamená jen, že v posledku je třeba spoléhat na vlastní rozum, že za nás nikdo naše problémy nerozřeší.

4. Snažit se porozumět světu, který chceme změnit
Těžko si můžeme myslet, že svět změníme prostě proto, že chceme. Je třeba poznat hlavní zdroje jeho současné dynamiky, snažit se jim porozumět. To by pochopitelně bylo ne na celou jinou přednášku, ale na celý cyklus jiných přednášek, které by museli mít kompetentnější lidé než já. Zde zkusím jen shrnout to, co pokládám za nejpodstatnější.

Prvním problémem je zánik třídního boje tak, jak jej známe. Jak upozorňují četní autoři (z českých například Egon Bondy či Václav Bělohradský), ale jak si můžeme všímat i dnes a denně kolem sebe, tím, co se dříve poněkud honosně nazývalo třídní uvědomění, dnes disponuje pouze jedna třída – a to ti nahoře. Ti si jsou velmi dobře vědomi svých kolektivních zájmů a v různých globálních spojenectvích usilují o jejich maximální prosazení – proti různým odlišným frakcím jiných privilegovaných, a především na účet těch, kdo se nebrání a nejsou zatím propojeni vědomím sounáležitosti a společných zájmů: tedy těch dole.

Ještě podstatnější je ovšem ekologická krize. Mohli bychom tu o ní mluvit hodně dlouho a hledat její adekvátní uchopení, abychom se vyhnuli na jedné straně antropocentrickému a instrumentalistickému chápání této krize jako „vyčerpávání zdrojů“ a na straně druhé, abychom neupadli do spirituálních a v posledku rovněž uměle antropizujících (zlidšťujících) stereotypů o „matce Zemi“. Podstatné na této krizi jsou nicméně dvě věci, zdůrazňované vedle jiných autorů např. anarchistickým myslitelem Murrayem Bookchinem nebo sociologem Janem Kellerem: že totiž jednak tato krize s největší pravděpodobností ohrožuje přetrvání lidského a nejen lidského života a za druhé, že její řešení jde proti zájmům těch, kdo dnes mají politickou, ekonomickou a jinou moc. Sice jen proti krátkodobým zájmům (alespoň pokud pokládáme za jejich dlouhodobý zájem přežít), to ale mnoho neznamená v situaci, kdy rezignace na krátkodobé zájmy znamená v konkurenčním prostředí zánik – převálcování bezohlednější konkurencí. Řešení ekologických problémů si tak patrně žádá změnu mocenských vztahů a ekonomického uspořádání.

Jiným velkým problémem jsou různé projevy soupeření mezi státy a jejich bloky. Tím nejviditelnějším je prapodivné potýkání Západu s islámským světem. Pokud ovšem vůbec uznáme, že o takto vymezených světech můžeme mluvit, musíme si povšimnout, že oba mají spolu víc společného než rozdílného. Oba tyto bloky, nebo přesněji jejich elity, mají nespravedlivá privilegia vůči ostatnímu světu, zejména přístup k nepřiměřené části světového ekologického bohatství. Oba je spojuje monoteismus, a to monoteismus se stejnými kořeny, a mají tedy společnou velkou část kulturního dědictví a způsobů vnímání světa. Jejich spor připomíná spíše sourozeneckou hádku než „střet civilizací“.

A tak se někdy zdá, jako kdyby ona „válka proti teroru“ byla spíše krycím názvem pro tajnou válku proti Číně. Přesněji řečeno pro snahu o její obkličování a odřezávání od surovinových zdrojů a rovněž pro ukazování svalů, které mají zastrašit vynořující se a znepokojující supervelmoc.

Dodejme, že znepokojující je nejen pro americké vojenské plánovače, ale i pro nás. Na jednu stranu je pro nás velmi inspirativní část tamní tradice, zejména taoismus, ale koneckonců i zkušenost čínského anarchismu a anarchofeminismu první poloviny 20. století.

Rovněž cítíme sounáležitost a solidaritu s tamními boji proletariátu. Znepokojením nás ovšem naplňuje čínský režim, v němž se můžeme obávat spojení nevýhod našeho minulého režimu (nesvoboda) s nevýhodami toho současného (intenzivní ekonomické vykořisťování, absence sociálních jistot), obojí ještě značně zintenzivněné a zbrutalizované. Můžeme se právem obávat, že tento systém bude pro kapitalismus v posledku výhodnější než ten západní, kde jistá míra svobody vedla k vybojování určitých sociálních výdobytků. Kdoví, zda nehrozí převálcování západního modelu v globální konkurenci. Tím spíše bychom měli Čínu poznávat a hledat tam spojence a ty, kdo pro nás budou zajímaví pro výměnu názorů – což v daných podmínkách vůbec nemusejí být automaticky jen ti, kdo mávají nad hlavami praporem ve stejných barvách, jako jsou ty naše.

Což ostatně platí i pro jiné části světa: měli bychom je poznávat a snažit se s nimi komunikovat. Nejen proto, že se od nich můžeme lecčemus naučit, ale i proto, že snad i my je máme čím obohatit a že právě v dialogu s nimi můžeme rozpoznávat, co je v naší vlastní tradici skutečně obohacující a obecně platné, a co dílčí nebo dokonce scestné.

Důležité je rovněž snažit se odpovídat si na základní otázky každého politického programu, tedy: v jaké společnosti žijeme, v jaké společnosti chceme žít a jak se dostaneme z té první do té druhé. Smyslem tohoto tázání ale nebude vytvoření kdovíkolikátého programu, určeného v nejbližším roce k tesání do kamene a v letech následujících k zapomnění. Nebudeme psát nový Komunistický manifest, Katechismus revolucionáře, Anarchistický program či Organizační platformu libertariánských komunistů. Smyslem diskuse o programových otázkách bude rozšiřování našich obzorů, rozpoznávání možných cílů, možných cest a možných porozumění naší společnosti. K tomu potřebujeme i projekty jiné společnosti, nové „utopie“ – abychom tušili, kam můžeme v usilování o společenskou změnu dojít, ne proto, abychom předepisovali recepty na budoucnost od zeleného stolu.

5. Aktivita, ne aktivismus

Naše činnost má smysl. Vzhledem ke svým politickým názorům se domníváme, že jej má pro společnost jako celek. Má jej ale také pro nás. Aktivita ve světě, činnost, přetváření si světa, je způsob vztahování se k tomuto světu – a je to právě takový vztah, který je lidský, neboť právě člověk je tím živočichem, který se ze všech nejvýrazněji nepřizpůsobuje prostředí, ale sám si je svou aktivitou uzpůsobuje. Svou činností ve světě přestáváme být pasivními a manipulovatelnými objekty, trpnými věcmi, a stáváme se činnými subjekty, lidmi. Nejsme světem smýkáni, ale snažíme se jej ovlivnit. Bez činnosti si nelze představit nejen společenskou emancipaci, ale ani naši vlastní lidskost. Aktivita se ale nesmí stát další utlačivou rolí či hlavním obsahem života. Nesmíme se jí nechat disciplinovat, nesmíme jí podřizovat jiné rozměry svého lidství.

Aktivita se nesmí stát naší „prací“, není už vůbec „kariérou“, nesmí být sebevykořisťováním a zvnitřněným útlakem. A to jak na úrovni jednotlivců, tak především na úrovni celého anarchistického hnutí. Je k ničemu být superkritický ke světu, který nás obklopuje, a přehlížet to samé, co nám na něm vadí, ve svém vlastním prostředí nebo to v něm dokonce rozvíjet. A tak je třeba kriticky reflektovat i vlastní aktivitu a vlastní hnutí a pojímat i přijímat tuto reflexi jako přínos pro ono hnutí, ne jako jeho oslabování, shazování dobře míněné aktivity či vyřizování osobních či politických „účtů“.

Je třeba – a tím jen opakuji názory anarchistického křídla První internacionály z počátku sedmdesátých let 19. století – vytvářet takové hnutí, v němž budou jeho vnitřní vztahy a struktury co nejvíce odpovídat jeho cílům: tedy které bude prodchnuto (sebe)kritičností, antiautoritářstvím a jež bude přispívat k rozvoji každého svého účastníka. Ne „hnutí“, které bude ve skutečnosti jen další institucí biomoci, disciplinující lidské jednotlivce a obrábějící je svými normami a mýty v jakési snadno zaškatulkovatelné součásti (byť okrajové) dnešního uspořádání společnosti.

Ondřej Slačálek
texty
ročník
číslo