ŠKOLÁCI A ŠKOLAČKY, OJEBANÉ OVEČKY… A ODPOR? NEŽIJE!

Domestikovaná ovečka je hloupá a bez vnější autority odsouzena k zániku - potřebuje někoho, kdo ji bude vést. Školáci a školačky, studenti a studentky jsou také ovečky, nikoliv však hloupé a bez vnější autority je nečeká zánik. Pastýře by klidně mohli vyhnat pryč a dávat si pozor, aby se nevrátil. Přesto se s nimi jako s hloupými ovečkami zachází, to aby se jim do hlaviček patřičně nacpalo, že rozdělení na pána a otroka, kazatele a vykonavatele, menšinu vládnoucích a většinu ovládaných je to jediné správné a ničím nepřekonatelné.

Kdyby výchova a studium stavěly na principech svobody, racionality, tolerance, solidarity a rozvíjení individuality, časem by to nevyhnutelně vedlo k absolutní destrukci právě těch mocenských struktur, která se na řízení výuky podílí (stát, kapitalismus, patriarchát…), protože by jejich existence, stejně tak jako existence jakýchkoliv jiných autoritářských a hierarchických struktur a vztahů, jejichž společným rysem je sociální nerovnost a z ní plynoucí vykořisťování „slabších“ silnějšími, postrádala smysl (poptávku).

O poptávku nouze není, a tak studentstvo, permanentně ojebávané postupy schválenými hrstkou zkorumpovaných ŠPEKolitiků, kteří při kuloárních jednáních jistě zavzpomínali na dovolenou a další štědré dary lobbyistů, představuje budoucí rozhořčené „spoluobčany“ zaplavující redakce sračkoidních provládně-kapitalistických novin typu MF DNES oslavnými ódami na útoky proti „špinavé lůze tančící na Tachovsku“ či „zakukleným teroristům, kteří sabotují zasedání těch hodných pánů, co to s negrama v Africe přece jen myslí dobře“.

I přesto je potenciál vzdoru autoritám téměř v každé lidské bytosti. To je možná nejpádnější důkaz lidské touhy po dosažení svobody. Ani milion otčenášů nepomůže adolescentovi k ránu bez mokrých trenek či přesvědčení, že věřit ve své schopnosti je rouhání. Znatelně to jeho potenciál vzdoru oslabí, ale k absolutní loajalitě ovčího stáda se dostane až později, kdy „mladickou vášeň a idealismus vystřídá rozum a realismus“, tedy kdy se ze svobody a boje za lepší zítřky stane otroctví a boj za horší včerejšky.

Studenti a studentky se chtějí bránit „tady a teď“ a chtějí to vždycky, co si budeme nalhávat. Učitelská intolerance houpající se mezi ignorancí až buzerací je jejich každodenním zplesnivělým chlebem. Důkazy policejní autority kdejaké/-ho kantorky/-a mají na očích tak často, aby dokázali/-y říct, že to není správné a že by něco měli/-y dělat… Nevidí však cestu ven, protože se obávají represe - autoritářská výchova je stihla naučit strachu z reakce privilegovaných, kteří mají pravdu vždycky, ať už jde o to, jestli je homosexualita hřích, anarchie nepořádek a rabování, či projev solidarity archaismus, který nemá v tom krásném kapitalismu co dělat.

Autoritářská výchova, pardon (!), cíl a důvod existence autoritářské výchovy dokonale otupují ostří individuality. Tam, kde se tak neděje, se pro změnu chápe, že bez většinové podpory nemá cenu sabotovat výuku a volat po lepších podmínkách. A odpor tak končí ve formě deseticentimetrového nápisu nad posledním pisoárem v nejvyšším patře školy.

Ta záplava teoretických žvástů byla na popud dalších řádků. Bezprostředně byste však mohli/-y na rtech začít vytvářet to slovo, o které mi jde = iniciativa. Studentská obranná iniciativa spojující studenty a studentky k organizování odporu vůči samolibosti a nespravedlnostem škol a jejich vedení, školství jako takového.

Na toto téma můžeme pohlížet i z jiného hlediska, které pravděpodobně vyvolá větší poptávku po diskusi: neustále naříkáme, jak málo je aktivistů a aktivistek a jak se z celého hnutí stává závod v dloubání do hovna. Ano, co si nalhávat, to je realita antiautoritářského hnutí (potažmo ultralevicového jako takového) v těchto končinách.

Když hledám východ z marginální reality (která jest tím důvodem, proč – sice předpojatí, ale stále myslící – lidé nedostávají orgasmus při rozpoznání černorudého praporu nebo velkého Áčka v kolečku), na chvíli vás zavedu do „nedávné“ minulosti: v májové Paříži r. 1968 vyvolali/-y militantní odpor stávkující studenti a studentky, dokonce ho rozšířili/-y do řad pracujících. Tyto protesty, původně začínající sabotováním konzervativního školského systému, přerostly v pokus o revoluci.

Francouzskou pracující třídu ke vztyčení ohnivého, nekompromisního prostředníčku povzbudilo studentstvo. To studentstvo, které bylo vždy nositelem nové energie. Jeho revoluční vášeň, angažovanost, odvaha a touha po svobodě stály u nespočtu konfliktů.

Ano, mohli byste namítnout, že J. P. Sartre se teď asi neprochází ulicemi Paříže a v rukách nesvírá noviny vyzívající ke svržení vlády. Nejsou šedesátá léta květin, ani sedmdesátá léta čír. Ale právě to je možná problém, co nás uvaluje do nekonečného kruhu zapomnění: studenti a studentky nesou revoluční oheň vždy, a jakmile se jednou vydají do ulic, ukazují směr i pro pracující třídu.

Neustále se snažím poukázat na to samé - mezi studenty a studentkami roste potenciál řešit věci, a to možná i radikálnějšími způsoby, ale zůstává nevyužit, vymírá, a s ním i zárodky svobody v každém z nich. A pohřeb je spíše slavnou událostí; momentem, kdy na druhé straně tábora vyplivne mašina dalšího/-další „spoluobčana/-ku“, „patriota/-ku“, „voliče/-ku“, „dosaď si, co chceš (-:-)“

Jak potenciál proměnit ve skutečnost? Jak se účinně bránit nespravedlnosti a pasivní poslušnosti? jak se pokusit zlepšit podmínky vyučování? jak se výrazněji podílet na vyučovacích plánech? Odpovědi se na nás usmívají ze slov jako sebeorganizace, samospráva, studentské rady, federace, solidarita, přímá akce.

Studenti/-ky mohou začít šířit na školách materiál o možnosti koordinovat společné ideje a činy do rady, která by se od těch klasických školských rad lišila absolutní správou v rukou všech studentů a studentek dohromady. Základním důvodem pro její založení bude hlavně společné přesvědčení, že je potřeba sjednotit sílu studentstva cítícího nutnost bránit se školám a jejich v zásadě antagonistickému vedení.

Pakliže se na některých školách skutečně začnou budovat zezdola řízené studentské rady za cílem propagování svých idejí a organizování odporu vůči nespravedlnostem páchaným na studentech a studentkách, vzniká samozřejmě poptávka odpor ještě zesílit, volně přeloženo sdružovat se v rámci federace.

Teď ve svém naivním záchvatu pokročím a rozvedu ho až k pohádkovým vizím – studentská federace může po dohodě svolat generální stávku a přerušit výuku v nespočtu škol najednou, čímž přesvědčí všechny potřebné mocipány, že by si ve svých reformách pro zajištění růstu ekonomiky „naší“ země měli dát pozor na docela silný modelující se prostředníček.

To, co tu popisuji, rozhodně není krátkodobá záležitost, jež si žádá jen pár přebývajících chvil v reklamních pauzách o sobotní Zlaté mříži a trochu mozkové činnosti těsně po zvracení do výlevky. Mluvím o spoustě práce a debat o tom, jestli vlastně má smysl něco podobného tvořit, a pakliže ano – jak? Odpovídám, jak jste jistě nemohli/-y uhodnout, smysl to má – je důležité spojit atomizované studenty a studentky, je důležité poukázat na to, že situace ve školství se stále víc a víc zhoršuje, je důležité dodat, že těch pár ústavních ne-činitelů studenty neslyší, a jestliže ano, tak je to jen předvolební guláš a nakonec – je důležité připravit hranici pro nový oheň revoluce.

Sen každého anarchisty a každé anarchistky, organizovaný, zezdola řízený, militantní odpor vůči nelegitimním autoritám, až tak pohádkový přeci není (?!). A aby ani nebyl, je nutné dodat, že cílem vytvoření federovaných studentských iniciativ není, aby z mašiny vypadlo pár nových anarchistů a anarchistek, ale aby pár lidí mělo možnost vidět, že když se spojí za společným cílem, když se sejdou, a budou mít potřebu řešit věci, mají sílu odporovat a svou minulost stáda slepých ovcí mohou pověsit na hřebík. Cílem je, aby viděli tu možnost odporu; odporu, který nejlépe ukáže, co to znamená anarchisticky jednat (aniž by někdy tušili, že anarchisticky jednají).

Zpět k tématu - okolo školského systému krouží hladový a prasácký sup = NEOLIBERALISMUS. Slovu spravedlnost nerozumí; zavede řeč korunek a pokusí se systém naočkovat přímo na požadavky konkrétních subjektů pohybujících se v kapitalistickém systému. Bezprostředně nás čeká shakespearovské drama školská reforma. Přijde v horizontu několika málo let, pravděpodobně ještě dříve.

Slovenský odpor studentstva proti školským reformám dočasně zabránil jejich schválení a zavedení. V této zemi lze jen těžko odhadovat, co se bude dít... s krásnými slovy bych však nezačínal. Studenti a studentky potřebují nějaké zkušenosti s nehierarchickým sebeorganizováním, přímou akcí a solidaritou, jinak se při prvním možném protestu zaprodají nějaké parlamentní straně, která bude zrovna hrozně nasraná na vládu.

Takže? Propásneme další šanci rozsévat odpor? Zalezeme do svých ulit „pečlivých“ a „správných“ anarchistů a anarchistek s odůvodněním, že se nebudeme zahazovat s „hloupými masami“, pro které je „posvátná pravda“ nevhodná? A co třeba založit partaj, nazvat ji „anarchistická prostudentská strana“ a následovat další buržoazní soudruhy a soudružky v parlamentu nebo vládě?

Rozvíření kruhů debat, výzva školám jednotlivých regionů ke společné diskusi a pokus vybudovat federaci studentských zastupitelských rad - to je, dle mého názoru, potenciální cesta k účinné sebeobraně...

Na vás - čtenářích a čtenářkách - je, abyste toto téma kriticky hodnotili/-y a debatu neustále posouvali vpřed. Jelikož A-kontra vychází jako čtvrtletník, bylo by výhodnější přesunout se na webové stránky... mně osobně můžete napsat na fuck_nejsem@volny.cz (popřípadě james.chive@seznam.cz) či lépe navštívit stránky csaf.cz a připojit se do diskusního fóra… Tento článek jsem taktéž rozeslal různým anarchistickým a anarchokomunistickým organizacím působícím jak v Čechách, tak i na Slovensku, s cílem získat opravdu co nejvíce různých a kritických reflexí…

Kupředu, ovce!

Petr Orlovský
a-kontra
texty
ročník
číslo