Neoceňovaná statečnost

Neoceňovaná statečnostJan Kučera, antifašistický skinhead z Příbrami podlehl svým zraněním 20. ledna 2008. Dva dny předtím ho pobodal místní neonacista Jiří Fous. Honza není bohužel jedinou obětí z poslední doby. Zprávy o dalších zavražděných přicházejí i z dalších zemí, ať už to byl Carlos Javier Palomino z Madridu nebo Ivan Chutorskoj z Petrohradu. Seznam obětí je samozřejmě obsáhlejší.

Několik měsíců po smrti Honzy Kučery, se ve Strakonicích odehrála další tragická událost. Neonacista zde zaútočil také nožem a vážně zranil Jakuba Štěrbíka, který nesouhlasil s jeho hajlováním. 

S odstupem času je možné porovnat reakce veřejnosti na strakonickou i příbramskou tragédii. Nejde o zpochybňování nebo spekulování o okolnostech obou případů. Každý kdo podobné situace zažil ví, že rozhodování probíhá v milisekundách a těžko ho zpětně posuzovat, když ani nelze znát všechny podrobnosti. Jde čistě o srovnání přístupu společnosti na známých příbězích.

Zatímco Honzova smrt rezonovala především v antifašistickém hnutí v celé Evropě, strakonický případ zaujal českou veřejnost. Jakub Štěrbík a kamarád Stanislav Vodička, který mu přispěchal na pomoc, nakonec obdrželi v roce 2009 cenu Františka Kriegla. Uděluje ji Nadace Charty 77 za občanskou statečnost. 

Otázky, které se nabízí jsou následující: Je reálné, aby byl oceněn podobnou cenou Honza Kučera? Je možné, aby byl oceněn jiný aktivní antifašista? Jak by společnost reagoval na případ, kdyby se z hajlujícího neonacisty stala oběť? Když by místo napomenutí byl preventivně napaden a zraněn. Je možné vyzdvihnout činy někoho, kdo neonacisty napadá z vlastní iniciativy, preventivně, protože je přesvědčen o účinnosti takového postupu?
Odpověď na tyto otázky je v současné době spíše záporná. V naznačených případech by dotyční s velkou pravěpodobností skončili v hledáčku policie a před soudem. Na ceny nebo ocenění společností by mohli zapomenout, navíc by byli označeni za rváče nebo přímo za levicové extrémisty. Letmé srovnání ukazuje na tenkou hranici mezi oficiálně uznávanou statečností a zatracením. Racionálně vzato, vychází lépe nechat se neonacistou přizabít než riskovat trestní stíhaní. 

Naštěstí je mezi námi ještě dost takových, pro které je přednější bez ohledu na aktuální kurs společnosti, postavit se neonacistům přímo. I díky nim, je možná mrtvých a zraněných méně. Podstatnému množství rasistických hrdinů klesne po „fyzickém napomenutí“ chuť na další násilné aktivity. Přestože motivem antifašistů nejsou medaile ani jiná ocenění, je na místě připomenout jejich oficiálně neoceňovanou statečnost.

Tomáš Sedláček

Související:

 

texty