Někdo se dívá

Kamerové systémy jsou všudeVeronika mu byla dlouho sympatická a někdy měl pocit, že i on se jí líbí. Když dnes večer odcházel na párty v klubu, ani ve snu by ho nenapadlo, že jí bude doprovázet domů. V parku si sedli na lavičku a dopíjeli láhev šampusu, co si drze vzali ze stolu nějakých snobů. Podíval se do jejích hnědých očí a věděl, že teď je ta pravá chvíle. Prstem jí odhrnul z tváře pramen jejích černých vlasů. Jeho rty se přiblížili k jejím. Nebránila se. Položil jí ruku na stehno a začal jí pomalu sunout nahoru. Najednou ucítil jak znejistěla. „Tady ne, pojďme jinam,“ zašeptala mu do ucha… „Tady jsou kamery.“ Pomalu se zvedli, dopitou láhev nechali stát na kraji lavičky a zavěšeni do sebe zamířili k nebližší zastávce tramvaje. Kolem projela hlídka městské policie…

Zanechme naše dva hrdiny svému osudu a pojďme se věnovat tomu, co tento krátký příběh názorně zobrazuje… Tedy omezování veřejného prostoru, respektive svobody lidí snahou o co největší a nejdokonalejší kontrolu nad veřejným prostranstvím. Toto prostranství pak nemusí být definováno pouze prostorově, ale může jít i o virtuálně vytyčený sociální prostor umožňující lidem, kteří se na něm podílejí vzájemnou komunitní soudržnost, komunikaci nebo jinou vzájemnou interakci. Postmoderní globalizovaná společnost se na jednu stranu chlubí tím, jak osvobozuje kapitál i lidi od prostoru a dovoluje jim odpoutat se od tradičních pout národního státu, na druhou stranu však jsou to paradoxně právě nejtvrdší obránci globalizovaného tržního liberalismu, kteří na lokální úrovni zavádějí opatření, jenž omezují a degradují ty nejzákladnější lidské svobody. Ať již se tato opatření zaklínají snahou o zajištění veřejného pořádku a takřka až aseptické čistoty obecních prostranství nebo se jedná o zavádění sofistikovaných procesů kontroly zaměstnanců v nadnárodních firmách či zákazníků v obchodních řetězcích, výsledkem je vždy totéž: omezení individuální svobody být nikým nenatáčen, nesledován ani nijak nezaznamenávám. Jedná se o nechutný vpád do soukromí každého z nás, zvrácenější o to víc, že řada lidí si jej není ani schopná uvědomit a s argumentem „kdo nic nekalého nedělá, nemusí se bát“ s ním i souhlasí. Navíc v době, kdy je veřejnost denně masírována mediálním spektáklem kolem hrozby islámského terorismu, berou lidé podobná opatření s jistým ulehčením a dobrým pocitem, že stát poctivě pečuje o jejich bezpečí. Negativní důsledky oklešťování veřejného prostoru si pak dokáží uvědomit pouze ti, kterých se tato opatření nějak dotkla a byli pokutováni za porušení některé z vyhlášek pověstné nulové tolerance (například za to, že pili alkohol na ulici nebo náměstí) či pokutováni za projetí křižovatky na červenou. S tím jak pokračuje rozvoj technologií umožňujících sledování i kontrolu lidí, klesá přímou úměrou i šance sledovaných i jen odhalit fakt, že jsou pod dohledem. Zdaleka se již nejedná pouze o z dálky viditelné kamery na nárožích budov, ale i o mnohem sofistikovanější systémy, jenž svým uživatelům dokáží zprostředkovat možnost absolutní kontroly nad požadovaným subjektem. Podívejme se tedy na nejmodernější trendy v této oblasti a pokusme se odhalit kde všude je náš život podroben plíživé kontrole a narušení základních individuálních svobod.

Veřejný prostor
Pod pojmem veřejný prostor lze chápat dvě vzájemně související struktury. Z urbanistického hlediska je jím obecní prostor pod správou komunity. Touto komunitou je v intencích národního státu obecní zastupitelstvo, případně státní byrokratická exekutiva. Pod tímto prostorem rozumíme parky, ulice, veřejné budovy nebo hřiště. Měla by to být místa setkávání lidí, místa plnící společenskou úlohu, prostor ke komunikaci, zábavu i relaxaci. S tím souvisí druhý typ veřejného prostoru a tím je sociální veřejný prostor. Ten není nutně územně závislý, i když tu je patrné silné vzájemné pouto, ale jedná se spíše o virtuální prostor garantované svobody jednotlivce ve společnosti a umožnění sdílení této svobody s dalšími jedinci. Tedy zhruba to, co bývá nevládními organizacemi nazýváno jako občanská společnost. Jde o možnost podílet se na správě věcí veřejných, na ovlivňování rozhodnutí místních i státních institucí, o možnost státem nebo jinou institucí nekontrolovaného shromažďování, zábavu a odpočinek. Tento prostor je jasně vymezen zákony a místními vyhláškami. S rozvojem internetu a moderních informačních technologií (mobilů) se k tomuto prostoru nově řadí ještě kyberprostor, jakožto médium splňující / nahrazující funkci sociální interakce v postmoderní společnosti.
Vzájemné propojení obou základních typů veřejného prostoru si uvědomovali sociální reformátoři již v dobách vzniku moderního státu. Sociolog Zygmunt Bauman říká, že: „čitelnost a transparentnost prostoru se stala jedním z hlavních strategických cílů v bitvě moderního státu o svrchovanou moc. Aby stát mohl získat legislativní, regulativní kontrolu nad vzorci sociální interakce a loajalitou svých občanů, musel získat kontrolu nad transparentností dějiště, v němž jsou různí aktéři této interakce nuceni jednat. Modernizace sociálních institucí prosazovaná praxí směřovala k ustanovení takto chápané kontroly.“ Transparentnost tohoto dějiště měla být ale žádoucí pouze při pohledu shora v sociální hierarchii. Ti, kteří měli být kontrolováni a ovládáni o tom neměli mít ani potuchy. „Z velmi podobného předpokladu vychází panoptický model moderní moci Michela Foucaulta. Rozhodujícím faktorem moci, jíž dohlížitelé ukrytí v centrální věži Panoptika vládnou nad chovanci drženými v křídlech budovy postavené na hvězdicovitém půdorysu, je spojení plné a neustálé viditelnosti chovanců se stejně dokonalou a trvalou neviditelností dohlížitelů. Jelikož si chovanci nikdy nejsou jisti, zda je dozorci sledují, zda obrátili pozornost k jiným křídlům, zda spí, odpočívají nebo se věnují něčemu jinému, jsou nuceni stále se chovat, jako by byli právě pod dohledem…Zatímco první skupině ve výhledu nic nebrání, druhá musí jednat v mlhavém a neprůhledném prostředí.“ (Bauman) Od uvědomění si tohoto vztahu moci a prostoru byl jen krůček k první formě kontroly – urbanistickému plánování.

Tvář postmoderního města
Po porážce revoluce v roce 1848 se představitelé francouzské vlády v čele s císařem Napoleonem III usnesli, že je potřeba v co nejvyšší možné míře eliminovat nebezpečí další podobné sociální bouře v ulicích hlavního města. Na pomoc si pozvali „artiste démolisseur“ barona Georgese Eugena Haussmana. Ten vyhlásil demoliční válku všem úzkým uličkám staré Paříže a na místech jeho asanačního řádění začaly vyrůstat dlouhé přímé ulice s perspektivními průhledy, dost široké na to, aby nebylo jen tak možné je přehradit barikádami (stejný záměr vedl již Ludvíka Filipa k tomu, aby se ulice dláždily pouze dřevěnými kostkami). Jejich vzájemné propojení navíc zajišťovalo co nejkratší a nejrychlejší cestu z kasáren do okrajových dělnických čtvrtí, takže v případě nepokojů bylo možné každý plamen vzpoury rychle zadusit zásahem armády.
Moderní město je plně podřízeno požadavku racionálně fungujícího organismu. Základními nároky na jeho organizaci v postmoderní době je rychlost, pohyb a jakýsi výstavní make up, který ho má učinit přitažlivým na trhu cestovního ruchu. Lze jej v podstatě rozdělit do třech okruhů. Vnitřní okruh je turisticky exponovaná mcdonaldizovaná část města, kde se starobylá zástavba mísí s luxusními obchody, hamburgárnami, odosobnělými finančními centry a kancelářskými komplexy. Původní genius loci města se zde ztrácí v záplavě stánků s kýčovitými suvenýry, luxusních obchodů a davech lovců zážitků z poznávacích zájezdů světových turistických kanceláří. Druhý, vnější okruh je oproti minulosti v podstatě nezměněn a lze říci, že si zachovává původní vzhled, který je jen občas narušen asanovanou starou zástavbou (jak obytnou tak i industriální) a výstavbou nových kancelářských nebo obytných komplexů (příkladem může být pražský Karlín nebo londýnské Docklands). Výstavba těchto nových objektů je z hlediska veřejného prostoru velice problematická, protože často namísto starého, z kulturního i sociálního hlediska zajímavého s lokálním prostředím propojeného prostoru vytváří odosobnělý cizorodý prvek bez jakéhokoliv propojení s místní komunitou. Ochrankou a kamerami střežené budovy z betonu, mramoru a kouřového skla se asi  těžko stanou místem setkávání a relaxace místních obyvatel.
Třetím okruhem je předměstí a okrajové části. Ty samy o sobě jsou považovány za místa s nejkvalitnějším městským životem. Relativní dostupnost blízkého města doplněná o jakýsi vesnický charakter komunitního života z nich dělá velice atraktivní městské části. Tento fakt je často může proměnit v pravý opak, jak se tomu stalo v USA v 50. a 60. letech minulého století, kdy na krajích amerických velkoměst vyrostly takzvané suburbia – konformně uniformní sídla střední střídy, která si mohla dovolit pohodlí života v této relativně ekologicky zdravé a bezpečné části města. Svou odlidštěností i umělým, do puntíku naplánovaným rozmístěním a vzhledem se však stala místy silné sociální deprivace. Podobný jev je nyní možné sledovat v okolí českých měst, kde se vytváří často až odporná ghetta ploty obehnaných téměř identických domků střední třídy. Dalším typem předměstí jsou sídliště panelákového typu, tedy místo určené pro chudší vrstvy společnosti. Zde je zřejmě zbytečné rozepisovat se o tom jak deprimující a pokroucený je jakýkoliv veřejný prostor v této zástavbě.
Nejvíce devastujícím faktorem, který výrazně omezuje a zmenšuje veřejný prostor v moderních městech je bezesporu automobilová doprava. Filosof Karel Kosík k tomu říká: „Co je svou podstatou určeno lidskému styku a setkání, co tradice budovala a uznávala jako místo pobytu a styku lidí – ulice a náměstí, to všechno se dnes stává prostorem, odkud je lidské, humánní, občanské, veřejné, politické vyháněno. Tato místa ovládl transport, který degraduje, ponižuje, snižuje ulice a náměstí na průjezdové trasy, odkládací a parkovací plochy vozidel.“ Požadavky stále se zvyšující hustoty dopravy jsou brány nadevše a za oběť rozšiřování dopravních tepen padá stále více prostoru klasických městských částí. Aby se alespoň částečně odlehčilo historickým středům měst jsou po jejich obvodech stavěny velkorysé obchvaty. Ale ani ty nejsou budovány ve vzduchoprázdnu a jejich trasa často protíná území původních předměstí. Sociolog Jan Keller na toto téma poznamenává: „Jestliže by někdo v minulosti chtěl dokazovat, že harmonické soužití moderní společnosti s přírodou je možné, hledal by zřejmě důkazy pro svá tvrzení především právě na okrajích měst. Dnes tam najde obchvat. Jeho betonové náspy a hluboké příkopy tvoří demarkační linii ve válce automobilové kultury s měšťanskou civilizací i s přírodou. Jejich vyasfaltovaná plocha tvoří zemi nikoho, pásmo, kde město již nepokračuje a příroda ještě nezačíná. Co automobil jednou získal, už člověku ani přírodě nikdy nevydá.“
Novodobým fenoménem zasahujícím výrazně do tváří měst je výstavba supermarketů a hypermarketů. Ty často ve spojení s nutností vybudování přístupových dopravních tepen a parkovišť výrazně ovlivňují vzhled a uspořádání převážně okrajových městských částí. Některými politiky i sociology jsou pak právě prostory hypermarketů označovány jako nový druh veřejného prostoru, místa, kde dochází k setkávání, relaxaci a zábavě lidí. Trochu opomíjejí fakt, že prvotním účelem těchto center je především nákup a konzum, jejich funkce jakožto náhražkového veřejného prostoru je tedy více než zavádějící. „Obchodní centra jsou budována tak, aby lidi nutila se pohybovat, rozhlížet se a aby je na každém kroku rozptylovala a bavila – rozhodně však ne na příliš dlouhou dobu – nekonečnými atrakcemi. Nedávají možnost lidem zastavit se, podívat se jeden na druhého, přemýšlet, uvažovat a diskutovat o něčem jiném než o vystavených věcech – zkrátka trávit čas způsobem oproštěným od komerční hodnoty…“ (Bauman) Dodáme-li k tomu, že prostory nákupních center jsou pod nepřetržitým a všudypřítomným dohledem kamerových systémů, že mívají vlastní přísná omezující nařízení (známá je například vyhláška Carrefouru zakazující v prostorách centra fotografovat) a dokonce i vlastní cely předběžného zadržení, může tato místa jako náhražku veřejného prostoru považovat jen naprostý pošetilec.

Potěmkinovy vesnice městské zeleně

Když se Rudolph Giulliani chopil úřadu starosty nad New Yorkem, vyhlásil populistický represivní program takzvané nulové tolerance. Nosnou částí tohoto programu byl záměr trestat jakékoliv porušení nařízení, vnitřní vyhlášky či zákona naprosto neadekvátními přísnými tresty. A tak například za pití alkoholu na veřejnosti byly Newyorčané trestáni vysokými pokutami, za přechod na červenou nebo špatné parkování přestupkovým řízením atp.
Čas od času i některý, často konzervativní, člen místního zastupitelstva přijde se stejnou myšlenkou a po vzoru svého newyorkského hrdiny si začne hrát na místního gubernátora carského typu. Jsou vydávány vyhlášky o zákazu konzumace alkoholu na náměstích, upravuje se pohyb cyklistů po městě, vykazuje se žebrání z reprezentativních míst města atd. Místo řešení sociálních problémů nastupuje represe. Namísto stavění cyklostezek jsou pronásledováni lidé, kteří jezdí po chodníku a nechtějí riskovat pohyb na kole po rušné ulici města, místo budování azylových center pro bezdomovce nastupuje jejich vyhánění často brutální městskou policií. Každé větší město má tento represivní orgán, do něhož se často rekrutují zakomplexovaní jedinci, kteří nebyli schopni projít psychickými testy do policie státní, ale asi by jste spočítali na prstech jedné ruky kolik z českých a moravských měst má sociální centrum na pomoc lidem v nouzi.
Zvláštní režim je zaváděn i v městských parcích, které mají reprezentovat ekologický ráz města a budovat radnici image otevřeného zeleného přístupu ke vzhledu a rozčlenění prostoru obce. Mnohdy jsou však tyto ostrůvky zeleně v betonové džungli podřízeny tuhému konzervativnímu režimu. V parcích, kde mají lidé relaxovat a dostat se co nejblíže přírodě, i když jen ve velmi redukované a náhražkovité formě, je jejich pohyb oklešťován nesmyslnými vyhláškami zakazujícími vstup na trávník, jízdu na bruslích nebo skateboardu, vodění psů, hraní si s míčem a dalších. Řada parků je obehnaná ploty a má určené „úřední hodiny“. Místo toho aby zde lidé svobodně relaxovali a bavili se jsou obtěžováni hlídkami městské policie a tak řada lidí raději než aby snášela podobnou šikanu odjíždí ve svém volném čase ven z města. Tam si mohou užít svobodného pohybu dle libosti bez dohlížení novodobých mravokárců. Parky se pak stávají asi tak stejně autentickým místem jako byly pověstné vesnice knížete Potěmkina, tedy reprezentativní skořápkou bez obsahu určenou pouze pro mlsné oko městem prosvištějících turistů. Svobodný prostor člověk hledá spíše vně měst a uvnitř městských aglomerací se dobrovolně části své svobody vzdává výměnou za širší spektrum pracovních příležitostí a větší možnosti kulturního vyžití.

Usmívej se, snímá tě kamera
Vedle urbanistického uspořádání městského prostoru a místních vyhlášek a zákonů je dalším nejlépe viditelným způsobem omezení svobody ve veřejném prostoru používání kamerových sledovacích systémů. Ty často bez vědomí v jejich dosahu se pohybujících občanů snímají jejich pohyb, zvyky a chování. V případě demonstrací jsou tyto záběry snadno zneužitelné jako prostředek k monitorování politického přesvědčení jejich účastníků. Ve Velké Británii jsou používány kamery mající možnost identifikovat v davu zadané tváře a zaměřit se na ně. Tohoto systému bylo využito například při sledování členů neonacistické teroristické organizace Combat 18. Software umožňující toto sledování však je možné použít proti jakékoliv nonkonformní skupině lidí. Záleží pouze na zadání. Podobného software se používá ke snímání poznávacích značek při průjezdu rušnými městskými křižovatkami nebo u systémů kontroly rychlosti. Kamerové systémy provází ohromný boom i v soukromém sektoru. Dnes již prakticky není banka nebo supermarket, kde by jste nebyli pod přímým dohledem objektivů kamer. S tím jak klesá cena a velikost kamerových systémů se stále více obchodníků ale i soukromých osob snaží monitorovat svůj obchod, činžák či soukromý dům pomocí kamerového systému.
Tyto systémy mohou být dvojího typu: nejčastěji je používaný uzavřený televizní okruh – CCTV (Closed Circuit Television), tedy okruh snímacích kamer propojený kabelem se zobrazovací televizní jednotkou nebo OCTV (Open Circuit Television) kdy je snímaný signál předávaný dál pomocí bezdrátového přenosu. První kamerové systémy byly ve světových metropolích instalovány již od sedmdesátých a osmdesátých let (Londýn – 1974 na nejhlavnějších dopravních uzlech, 1984 na místech nejčastějších demonstrací; New York – 1973 18 měsíců trvající zkušební provoz kamerového systému na Times Square). Skutečný rozmach využívání CCTV však nastal až v devadesátých letech. Jako země s největším rozsahem kamerami sledované plochy je uváděna Velká Británie. „Každoročně je vydáno mezi 150 a 300 miliony liber na vybudování sledovacích kamerových systémů čítajících až 200 000 kamer vybavených panoramatickou čočkou, zoomem a schopností infračerveného snímání. Více než gigantická kamerová síť obepínající celou Británii se odhaduje na 1 500 000 kamer vyzařujících neviditelné hranice vlivu nad myšlením a konáním těch, kteří žijí pod jejich bezohlednýma voyeuristickýma očima… Britské ministerstvo vnitra uvádí, že 95 % obcí a měst ve Velké Británii provozuje CCTV dohled nad veřejnými prostranstvími, obytnými domy, parkovišti a veřejnými zařízeními.“ V Praze je od roku 1997 budován kamerový systém, který má vytvořit síť umožňující sledovat dění v nejexponovanějších místech a ulicích města. „Hlavní město Praha má k dispozici 318 kamer. Největší koncentraci kamerového systému má Praha 1. Využívá ho pro své účely i městská policie. Ta zatím podle slov náměstka ředitele Ludvíka Klemy nepočítá se zavedením informačních cedulí. ‚Je to zbytečnost,‘ řekl.“ (Právo 9.2. 2006)
„V České republice chybí jasné ustanovení, podle kterých by se měl řídit každý, kdo chce kamerové systémy užívat. Dodržování i těch nedostatečně definovaných povinností provozovatelů kamerových systémů v praxi není řádně kontrolováno.“ (organizace Iuridicum remedium, www.iure.org) Úřad pro ochranu osobních údajů schválil sice nedávno nová pravidla pro používání kamerových systémů, ty však pouze ukládají jejich provozovatelům povinnost informovat, že jimi sledovaný prostor je pod dohledem CCTV. „Tabule by měla obsahovat kontaktní adresu nebo telefon, kde jsou data shromážděny.“ (Právo) Tohoto ustanovení se však drží málokdo. Tato povinnost navíc platí pouze pro soukromé firmy, městské kamerové systémy, natož státem provozovaná sledovací zařízení tomuto nařízení nepodléhají. I nadále tak budeme v ulicích měst a obcí sledováni, monitorováni a natáčeni bez nejmenšího tušení, že se tak děje. Lidská svoboda je podřizována údajným „bezpečnostním hlediskům“ a stále více míst je bez souhlasu lidí kontrolována bedlivým okem kamery. A jako slabá náplast nad tímto stavem, jako slabá náhražka umožňující občanům cítit se alespoň chvilku jako ti na druhé straně ke kameře připojeného kabelu je večer servírována zábava v podobě různých televizních reality show. Ironií osudu pak je, že jedna z těchto show si dokonce vetkla do svého názvu motiv Velkého Bratra z románu George Orwella - 1984, který se snaží upozornit na nebezpečí totalitarismu spojeného s honbou za co největší kontrolou společnosti a veřejného života.

RFID aneb když se scifi stává realitou
Mnozí z vás jistě viděli film Minority Report a pamatují si scény, kdy jsou hrdinové tohoto filmu vystaveni adresné reklamě při pohybu ulicemi nebo po vstupu do obchodu. Málokdo však ví, že již v současnosti je vyvíjena technologie, která takovýto monitoring a adresné sledování zvyků, pohybu i jakýchkoliv osobních údajů umožňuje. Tato technologie se jmenuje RFID (Radio Frequency Identification). Jedná se o miniaturní čip, často velikosti tečky nad „i“ v novinách který může uchovávat zadané informace na neomezeně dlouhou dobu. Čip neobsahuje zdroj energie a je aktivován až když se přiblíží ke scanneru. Tato vzdálenost může být nastavena i na několik metrů. Čip může být zapracován do obalu výrobku, zašit do šatů a dokáže odolávat a být funkční i po jejich vyprání.
V současnosti nejvyšší tlak na zavedení čipování pomocí RFID vyvíjejí obchodní řetězce. Ty jeho užíváním chtějí zjednodušit a zprůhlednit pohyb zboží po svých hypermarketech, zrychlit odbavení zákazníků u pokladen (stačilo by pouhé projetí nákupním vozíkem kolem pokladny), ale zároveň se jim otevírá i ohromný prostor k sledování nákupních zvyklostí a životního stylu zákazníků. Na ty pak mohou adresně působit reklamou a zvýšit tak šanci, že jej osloví právě takovou nabídkou, které konzument nedokáže odolat. V zahraničí se již objevilo několik pokusů zavést čipování zboží bez vědomí zákazníků. Například americké spotřebitelské sdružení CASPIAN odhalilo čipování žiletek Gillete a oděvů firmy Bennetton. Podobná organizace v Německu narazila na používání RFID v koncernu Metro (u nás provozuje síť supermarketů Makro). U nás podle organizace Iuridicum remedium experimenty v tomto směru přiznala pouze společnost Delvita.
Budoucnost v technologii RFID však nevidí pouze soukromý sektor, ale těší se veliké podpoře i ze strany státu a jeho institucí. Běžně se čipování používá při registraci domácích mazlíčků ve městech. Objevily se již i návrhy používat tuto technologii jako elektronického identifikačního prvku v nových europasech či jiných osobních dokladech. Vyvíjeny jsou systémy umožňující použít RFID u kontroly zaplacení dálničních poplatků i jako systému kontroly zaplacení jízdného v hromadné dopravě. Odhaduje se, že masivní nástup čipování nastane v nejbližších dvou letech.
Právně není užívání technologie RFID nijak upraveno. Spotřebitel ani občan nemusí být o užití čipu na výrobcích nebo ve veřejném prostoru nijak informován. Hlavní nebezpečí technologie RFID tak spočívá v nevědomém sběru ohromného množství informací o pohybu, návycích i životního stylu sledovaných osob. Tyto informace mohou být zneužity jak soukromým sektorem tak i státní mocí proti kterémukoliv občanu či spotřebiteli. V podstatě tak nadchází i jakémusi virtuálnímu naplnění Focaultova panoptikálního modelu moci. Ti kdo mají přístup k takto získaným informacím se nacházejí v pověstné věži Panoptika a všichni ostatní se pohybují v jejímu přímému dohledu vystavených křídlech.

DNA a jejich databáze
Identifikace osob podle jejich DNA je v současnosti jednou z nejprokazatelnějších metod kriminalistické práce. Poprvé byla tato metoda použita jako důkaz u soudního přelíčení ve Velké Británii na konci 80. let. Od té doby je používána prakticky všemi kriminalistickými týmy ve vyspělých zemích. V rámci programu na ověřování dřívější doživotních rozsudků byly na základě testů DNA v USA omilostněny desítky osob.
V čem je tedy problém? Právě ve sběru a vytváření databází DNA státními represivními složkami. Budování těchto databází je od devadesátých let jedním z prvořadých úkolů státních bezpečnostních složek. Tyto databáze tvrdě prosazují Spojené státy i Evropská unie. V roce 2003 byl zmapován celý lidský genom. Na jeho základě lze určit mnoho informací o daném jedinci ale i jeho příbuzných. Na základě DNA lze určit dispozice jedince k chorobám, dědičné vady, vzhled atd. Ten kdo má přístup k databázi DNA je schopen v případě potřeby selektovat podle tohoto klíče mezi vybranými lidmi ty, kteří jeho požadavkům nevyhovují. Tímto zadavatelem může být jak stát tak i soukromý sektor. „Příklady Estonska či Islandu, kde vlády budují národní DNA databáze pro medicínský výzkum a prodali…soukromým farmaceutickým firmám jsou prvními signály tendence hladu soukromého sektoru po těchto údajích…V roce 2001 přiznala velká britská pojišťovací společnost Norwich Union Life, že podrobuje žadatele o pojištění genetickým testům (navíc neschváleným příslušnou vládní komisí) na dispozice k rakovině prsu, vaječníků a k Alzheimerově chorobě.“ (www.bigbrotherawards.cz)
V současnosti sice umožňuje právní úprava používat vzorků DNA pouze k identifikaci osob, ale toto nařízení se v budoucnu může kdykoliv změnit a již získané vzorky z národních databází je možno použít novým diskriminačním účelem. Podle různého zadání by pak bylo možno dle tzv. genetické diskriminace vyloučit z veřejného nebo profesního života ty skupiny lidí, které by byly označené jako nevyhovující. Nebezpečí plynoucí ze zneužití národních databází DNA je proto ohromné a přesto, že bývá přehlíženo, může se v budoucnu stát vážným problémem a dalším omezujícím faktorem lidské svobody.

Virtuální kyberprostor
V postmoderní společnosti nahradila z určité části přímou verbální komunikaci interakce virtuální, odehrávající se prostřednictvím telekomunikační sítě nebo kyberprostoru počítačové sítě. Podíl mezi přímou a virtuální komunikací se zvyšuje přímou úměrou s tím jak roste vzájemné odcizení lidí v běžném životě v přetechnizovaných a odosobnělých městech. Virtuální komunikace tak často nahrazuje lidem to, čeho se jim nedostává v reálném životě a stycích se svým nejbližším okolím. Ohromný rozmach komunikačních a počítačových technologií v devadesátých letech minulého století tento trend urychluje nevídaným způsobem. Již teď je tak jasné, že kyberprostor se stává jednou z nejdůležitějších částí veřejného sociálního prostoru. A je více než jasné že jeho význam v budoucnu ještě poroste. Na jednu stranu to znamená další rozšíření svobodné komunikace mezi lidmi a možnost vzniku sociálních vztahů a komunit nezávislých na územním prostoru – tedy to o čem mluvil již ruský anarchista Pert Kropotkin na přelomu 19. a 20. století – ale i snahu státních i finančních kruhů tento prostor ovládnout pro svou potřebu, maximálně jej vytěžit a podrobit co největší míře kontroly. Informace a data se již dávno staly klíčovými prvky moci v současné společnosti. Podívejme se tedy blíže jakým způsobem je kontrolován virtuální kyberprostor a jak je v něm omezována svoboda „pohybu“.
Ač si mnoho lidí myslí, že jejich pobyt ve světě internetu a počítačových sítí je naprosto anonymní, opak je pravdou. Při užívání počítače k připojení k síti je možná hned několika stupňová kontrola vašich dat i cest virtuálním světem. Prvním a nejjasnějším způsobem kontroly užívání vašeho počítače je historie, mezipaměť a cookies. Zde se ukládají záznamy o pohybu dat ve vašem počítači (logy) nebo na internetu (cookies). Z nich je pak po přístupu k vašemu PC jednoduché zjistit si, co jste na vašem počítači v poslední době dělali, či jaké internetové schránky jste navštívili. Jednoduchou obranou je tyto záznamy čas od času mazat, je možné k tomu používat i jednoduché programy (např. CCleaner, www.ccleaner.com). Dalším obecně známým problémem jsou viry. Ty mohou být neškodné, obtěžující vás pouze občasným zobrazením nějakého nápisu na obrazovce nebo rozesílání svých kopií na další adresy, ale i takové, které mohou závažně poškodit ochranu vašich dat v počítači. K nejhorším patří tzv. Spyware a Keylogger. Jako spyware se obecně označují programy umožňující přístup druhé osobě do vašeho počítače bez vašeho vědomí. Shromažďuje a odesílá informace o vašem PC na předem určenou adresu. Keylogger je speciální program zaznamenávající každý váš úder do klávesnice do určeného souboru, který si jeho správce může později vyzvednout a podrobit jej analýze. Z dat pak může snadno získat přístupová hesla do vašeho počítače, souborům nebo čísla kreditních karet nebo účtů.
Rovněž připojení k internetu pro jeho uživatele znamená další kontrolu jejich soukromí. Každé připojení k internetu je vysledovatelné – tato adresnost je daná již smlouvou s poskytovatelem připojení, kde jste povinni uvést své osobní údaje a často jsou dotazníky vyplňovány podle vašeho občanského průkazu. Na základě smlouvy je vám pak přidělená IP adresa, takže vaše připojení je vysledovatelné vaším poskytovatelem. Ten má zákonem určenou povinnost umožnit na základě nařízení soudu poskytnout všechna tato data policejním složkám pokud o to požádají. Druhým stupněm kontroly je možnost sledovat internetovou komunikaci přímo na komunikačních uzlech – směrovačích. K tomuto sledování jsou používány speciální softwarové programy mající za úkol  zaznamenávat veškerou podezřelou komunikaci. Nejznámější z těchto programů se nazývá Echelon, který pracuje na principu zachytávání klíčových slov v internetové komunikaci.
E-mailová korespondence spadá jak pod kontrolu na již zmíněných směrovačích internetové komunikace, tak i možnému dohledu poskytovatelem e-mailové schránky. Marek Tichý píše: „Každý vám doručený e-mail je tak po určitou dobu uschován na pevném disku poskytovatele e-mailu, který k němu má neomezený přístup, včetně možnosti pořídit jeho kopii.…Je možné, že poskytovatelé budou donuceni zákonem uchovávat e-maily po určitou dobu.“
V posledních měsících se poměrně intenzivně mluví o takzvaném data retention – návrhu směrnice Evropské unie o povinnosti uchovávání veškerých dat o telefonické, mobilní, e- mailové a jiné internetové komunikaci. Tato směrnice je obhajována bojem proti terorismu a znamená nebývalý zásah do svobod občanů evropského superstátu. Jak upozorňuje petice proti tomuto návrhu: „Data retention může nepříznivě ovlivnit každého z nás. Každý se vzdáleným spojením na zločince nebo podezřelého ze zločinu se může sám stát podezřelým a jako ten být sledován, vystaven tlaku sousedů a zaměstnavatele, prohledáván a zadržen.…Komunikační data jsou nad míru užitečná pro politickou kontrolu. Mohou být zneužita policií nebo výzvědnými službami k monitorování aktivit skupiny, která by mohla přijít do konfliktu se státem nebo názorem státu, dokonce i když jde pouze o protest v rámci zákona.…Kvůli tomu je ohrožena otevřená komunikace v naší společnosti.“
V neposlední řadě patří k omezením soukromí skrze telekomunikační sítě i používání odposlechů. Ty mohou být nařízeny policií nebo tajnou službou, je ale možné aby je iniciovala i vězeňská služba a celníci. Odposlech však často používají i soukromé firmy, detektivními a bezpečnostními agenturami počínaje a obchodními firmami konče. Počet odposlechů nařízených policií a tajnými službami neustále rok od roku stoupá, je tedy možné se domnívat, že i v soukromém sektoru je sledována stejná tendence.

Jindřich Zíka

Hlavní prameny:
Bauman, Zygmunt (2000): Globalizace, Praha.
Leták Ulice Lidem! / RTS Praha
Keller, Jan (1998): Naše cesta do prvohor, 1998.
The Griveous Amalgan - Lights, Camera, Action!, Green Anarchy #16, jaro 2004.
Tichý, Marek: Osobní počítače, internet.
www.iure.org
www.bigbrotherawards.cz
www.dataretentionisnosolution.com

zdroj: Hluboká orba #26
a-kontra
texty