Národ na tenkém ledě. Propadne?

Kvůli vzrůstající agresi (zejména) mladých neonacistů, ale i díky celosvětově rozšířenému a intenzivnímu vztahu člověka k národu, nacionalismua v neposlední řadě i díky stále probíhajícím krvavým konfliktům, jejichž společnou rozbuškou je národní odlišnost, jsme se rozhodli toto číslo věnovat tématu národa. Nacionale (identifikace skrze společný národ) je značně složitou problematikou a nelze jej vidět v jednoduchém rastru dvou protikladných barev či morálně absolutního vymezení - dobro vs.zlo. Nacionale hraje v drtivé většině světa zásadní roli nejen pro chod společností, ale i pro chod konkrétního jednotlivce. Kvůli jeho všudypřítomnosti jej nelze opomíjet či přehlížet. Chtě nechtě je třeba k němu zaujmout vztah.
 
 
 Mýtus přirozenosti národa

Nejen v zemích prvního světa je národ vnímán jako něco samozřejmého, odvěkého a přirozeně daného. Stejně tak je tomu v českém prostoru. Přitom moderní národní cítění jdoucí ruku v ruce s konstitucí státu a představou, co znamená být „Čechem“, je u „nás“ vskutku (ne)vydařeným potomkem národního obrození. Jeho počátek sahá do 18. století a vyvrcholilo legitimizací národa jako určující politické jednotky.

Krátká historie národa i jeho povaha „nepřirozeného“ konstruktu se dnes zcela ignorují. Naopak nacionale je prezentováno a zakoušeno jako přirozenost, samozřejmost a odvěká danost.1 Různorodý stupeň nacionalizace v různých částech světa ale jednoznačně ukazuje, že vnímání národa jako přirozené a nezměnitelné danosti je mylným a v posledku pohodlným vztahem.2 Základní vlastností národa a z něho vycházejícího nacionalismu je totiž jeho zkonstruovanost. Jeho nosným pilířem je pak skutečnost, že se tato vrtkavá konstruovanost prezentuje i vnímá jako nezpochybnitelná samozřejmost. V českém prostoru je například národ výsledkem cíleného úsilí malého okruhu „národních buditelů“.

Oživení národa není definitivní a jednorázový proces. Naopak existence národa vyžaduje dynamické a neustálé znovupotvrzování. A jestliže žijeme ve státě, kde je národ politicky veleben a hýčkán, je jasné, že to jsou hlavně ti mocní (např. media), kteří národ trvale re-konstruují. Pravdou ale je, že „spoluvinný“ je v podstatě každý, záleží jen na rozsahu mocných prostředků. Jednoduše řečeno: každý Čech znovu-potvrzuje a živí nacionale.

V českém prostředí je tendence zakoušet národ jako přirozenou záležitost jako i identifikace s ním silně zažitá. „Češství“ se podle samotných Čechů, jak píše Holý, získává již při narození (tedy při-rození). Je chápáno jako něco, z čeho se člověk nemůže vyvléknout a co je jeho celoživotním údělem. Obecně se traduje a přijímá i minimálně tisíciletá historie českého národa. Kdo ji zpochybňuje, je neznačechem. Národ a identita skrze něj jsou chápány jako nezbytné podmínky vlastní, individuální existence. „Být Čechem“ je pro mnohé základní identifikační prostředek existence (stěžejní identita a vymezení se). I proto je češství (raději) prezentováno jako nezměnitelné.

Identifikace skrze národ

Pochybnou existenci národa živí to, že se skrz něj člověk identifikuje. Tedy to, že se jedinec opakovaně znovu-potvrzuje hlavně jako Čech. Pro úspěšné živení národa je nezbytné zahrnout jednotlivce, ale k úspěšné existenci národa to nestačí; nadto musí být národní identita člověku klíčovou a dominantní kolektivní identitou, která převýší všechny možné rozdíly, zvláštnosti a jedinečnosti. Jinak řečeno: klidně si buď muž, žena, pohan, kominík, Valach či třeba filatelista, hlavně, abys byl v posledku a primárně Čechem. Nacionalizovaný člověk – Čech – se tak spoluidentifikuje s ostatními Čechy skrze společné – a nutno dodat, že vštípené – nacionale. Jsou Češi, a to je spojuje („my“) i zároveň vymezuje vůči nečechům („oni“), čímž vzniká virtuální, rozdělující bariéra mezi lidmi.

Probudit v sobě nacionale je velice lákavé; i ten nejzbytečnější Čech se tak může, jako člen národa, například účastnit mistrovství světa ve fotbale, či si může chlácholit v národním rytmu tlukoucí srdíčko tím, že i on se svým způsobem podílel na budování československého státu.

Češi se ale vzájemně v drtivé většině neznají osobně. Takže ačkoli sdílejí to pro mnohé tak stěžejní nacionale, jsou si anonymní. Obdobně tomu je ve všech megalomanských pokusech o kolektivní identitu – ať již si vzpomeneme na náboženství, kasty, třídy či nejrůznější ideologické příslušnosti. Důraz na rozsáhlou kolektivní identitu potlačuje individualitu jednotlivce. Platí; čím více „uvědomělých“ oveček, tím silnější národ, křesťanství,... Z individuality se stává vlastnost nežádoucí a nebezpečná, proto je osobní autonomie i individuální odlišnost potlačována. Jako protiklad k této anonymitě a masové kolektivní hypnóze se mi jeví anarchistický požadavek komunitnosti – tj. komunit založených na osobních vztazích a možnosti vzájemné kritické interakce.

 
Sebenaplňující proroctví

Člověk, který své nacionale velebí (tj. cítí se být Čechem), v drtivé většině mylně předpokládá, že příslušnost k národu (národní identita), stejně jako vlastnosti příslušníků jsou neměnné, věčné, genetické a při sebevětší snaze nad nimi nemůže člověk mít kontrolu. Opět lze uvažovat onu podezřelou pohodlnost, stejně tak je ale třeba vzít v potaz obecně platnou skutečnost, že člověk považuje stěžejní předmět své identity (ať již národ či např. náboženství) za odvěkou danost. Připuštění si nesamozřejmosti a vrtkavosti předmětu vlastní identifikace je totiž krokem do drásající nejistoty 3.

Člověk ale žije ve společnosti, je sociálním hercem, který prochází nejrůznějšími vztahy a interakcemi. Toto proplouvání sociálním prostředím člověka neustále ovlivňuje, proměňuje i obnovuje, stejně tak jeho identitu. Důležitou roli hraje samozřejmě individuální vědomí.

To ostatně dokládá i rozšířený proces známý jako tzv. sebenaplňující proroctví či očekávání, který je zřejmě nejčastějším právě v nacionální perspektivě. Až příliš často se setkáváme se zobecněnými a do nejrůznějších kontextů zasazenými projevy o tom, jak Cigáni jsou líní, Bulhaři lžou, Češi závidí, Slováci jsou hloupí či ten je typický Němec,… Proč existuje představa lidí, že jedinci jsou v rámci společného nacionale všichni stejní – nejčastěji „rovni ve své (pod)průměrnosti“? Tvorba těchto stereotypů (nejen šířící, ale i kreativní úlohu zde hrají masmédia) je pro tolik potřebnou jistotu a pohodlí ve světě výhodná a bezpečná 4. Mnohdy platí: tak dlouho se tyto vlastnosti prezentují a vnucují, až si je dotyční osvojí jako své vlastní. Všimla si toho již Simone de Beauvoir v brilantní knize Druhé pohlaví : „Američtí rasisté a francouzští kolonialisté si také přejí, aby černoch byl opilý, líný a prolhaný zloděj; tím dokazuje svou nehodnost a dává tak za pravdu svým utlačovatelům; zamane-li si však chovat se čestně a řádně, dívají se na něho jako na buřiče.“ De Beauvoir jedním dechem dodává, že to není problém černochů, ale spíše to ukazuje na vlastnosti těch druhých.

Jak se vytváří národ?

Na procesu oživování a konstruování národní identity se podílejí všichni, kteří nacionale zakouší, vnímají a tak znovu-potvrzují. Největší podíl ale svírají, jak jinak, ti, kteří mají prostředky a moc; ať již to jsou reprezentanti politického kretenismu (jak jim lichotí Egon Bondy), kteří si cení „silného“ a „jednotného“národa jako účinné politické zbraně k ochraně svých postů. Nebo masmédia (zvláště vlivná pozice), celá státní administrativní mašinérie (všudypřítomná kolonka „národnost“), jako i propagandisticky pro-národní vzdělávací mašinérie (celý systém školství i obsah výuky) či například rádoby nezávislí a objektivní (ve skutečnosti pro-státně/národně ideologičtí) historici, kteří dějiny vykládají (tvoří) podle národního klíče. 

Stačí se procházet po jakémkoli městě a všímat si názvů ulic, náměstí. Holý připomíná, že pražské Václavské náměstí je vlastně symbolickým centrem země; a to díky své pozici, velikosti, mohutné soše Václava, Národnímu muzeu na vrcholu a taktéž historické důležitosti (mj.bylo centrem sametových demonstrací v letech 1988 a 1989) - ano i toto je nástroj mocných.

Kromě předpokladu vlastního státu, jazyka a rádoby národní kultury a dějin je nedílnou součástí tvorby národa vytváření národních mýtů, symbolů a tradic. To vše člověku nabízí lákavou možnost vědomí vlastního původu, oné identity i společných cílů.

Národní „mýtotvorba“ nabízí ke sdílení určité kulturní představy, založené na mnohdy mylné specifičnosti a výjimečnosti (navenek) a na principu kulturní homogenity (kvůli eliminaci kulturních rozdílů a pro národ nezbytnému nacionálnímu sjednocování). Hirt s Jakoubkem píší: „Cílem národní mýtotvorby je vzbudit zdání společné starobylé tradice a odvěkého trvání, a tak „ovládnout pole historie“, jež pak slouží k inscenaci heroizujícího a martyriologického…národního dramatu.“

Vznik národních symbolů je téměř výhradně v rukou elity. Tvorba symbolů, do nichž jsou zprvu zahrnuty ideály i myšlenková podstata elity, tak slouží především k utvrzování kýžené kolektivní identity „masové základny“ a potvrzování společnosti jako takové. V českém prostoru se jedná např.o horu Říp, „matku“ Vlast (jež je druhou, symbolickou matkou Čechů), svatého Václava, Hradčany a nesmí samozřejmě chybět hymna, vlajka, státní svátky (národně vykládané) a mnoho dalších symbolů (mnohdy propletených s náboženskými prvky). Holý ke státnímu slavení „znacionalizovaných“ historických událostí (státních svátků) podotýká: Významy vkládané do těchto událostí slouží jako mytická záštita stávajícího politického systému. Dávají vládám a držitelům politických funkcí argumenty, aby mohli vystupovat jako legitimní strážci ideálů.“ 

Tvorba národní tradice je taktéž konstruktem a rovněž utvrzuje představy o společné skupině - národu, kterou ukotvuje hluboko v čase (v dávné, mlhavé historii), čímž se tyto představy stávají jen těžko zpochybnitelné či dokonce vyvratitelné. S tím souvisí nacionalizace dějin, kdy je národ historicky oživen a stává se aktivně a rozhodujícím způsobem jednajícím činitelem schopným samostatného konání. Oživovány jsou zejména historické události. Ty skrze nacionalizované hledí nabývají nové, symbolické významnosti a aktuální speciálnosti a jsou předkládány jako jediný a oficiální historický příběh; např. svatý Václav jako symbol české státnosti a (mylného) počátku českého národa. Nebo Palackého výtvor: Jan Hus jako symbol českého národního patriotismu, respektive „duchovní velikosti českého národa“. Kanonickým a značně nacionálně ideologizujícím textem v tomto kontextu jsou Palackého Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě. Nuceně a paradoxně se tím vytrácí místo pro konkrétního člověka v historii, jakožto tvůrce dějin (dějiny totiž neutvářel on, ale národ).

Tvorba národa je celosvětově rozdílná, i když je pravděpodobné, že konstruující prvky jsou obdobné. Takto konstruovaný národ a národní „kultura“ jsou pak v rámci národní agitace ze strany elity (která fakticky určuje vůli národa) „předávány“ obyvatelstvu jako jeden ze základních pilířů „moderního politického uspořádání“ a jako identifikační prostředek nutný následování.

Pozitivní z národa?

Národ, národní cítění a identita jsou natolik celosvětově úspěšné a zažrané, že by hraničilo až s ideologickým dogmatismem nevidět v něm i něco takříkajíc následováníhodného. Zmíním tři prvky, čímž ale netvrdím, že souhlasím se silně nacionalizovanou verzí, skrze kterou existují a jsou vnímány (ba naopak). Zmiňuji je proto, že jsem přesvědčen, že je lze zachovat i v (politicky) denacionalizované podobě – tzn.bez účelově a politicky mlžícího nacionálního hávu.

První dva spolu úzce souvisí; jazyk a literatura. Čeští nacionalisté 19.století viděli v jazyce určující znak národa. Proto byl jazyk v českém prostoru po celé nacionalizující období jakžtakž opečováván. Podle amerických futurologů, píše Egon Bondy ve své stati O globalizaci, se má do konce 21.století zredukovat počet jazyků, jimiž se na světě hovoří z asi dvou tisíc na čtyřicet. Tento již započatý proces, jehož směr dirigují hlavně ziskuchtiví globalizátoři za pomoci svých politických lokajů, je jazykovou, kulturní i myšlenkovou genocidou. Každý jazyk je nositelem specifického zakoušení světa, kultury, myšlenkové strukturace i umělecké činnosti. To, že byl jazyk využit nacionalfily, ještě nesmí být důvodem pro rezignaci na jeho opečovávání, samozřejmě bez zbytečného nacionálního balastu (jehož výstavním příkladem mohou být historické romány Aloise Jiráska).

Třetí prvek vychází z kulturních práv; je jím existenční mobilizační potenciál zejména malých a vytrácejících se etnik (opět zejména v důsledku absolutně asociální ekonomické globalizace v rukou finančních oligarchů), jejichž prozatimnímu sebezachování napomáhá právě kolektivní „nacionalizace“. Ta je ale, což je třeba mít na paměti, silně dvojsečnou zbraní; jednak díky obecně destruktivní povaze politizovaného nacionalismu (viz článek „Diagnóza: nacionalismus“), ale i díky tomu, že existenční mobilizace etnika je nejčastěji v rukou tamější elity, která si tak pouze ještě navýší svou politickou moc a autoritu a není výjimkou, že se pak zaprodána obrátí vůči „vlastnímu“ lidu a výsledek je v posledku totožný.

 
Bob Kuřík
 
Poznámky:

1.Tento nereflektovaný, rádoby přirozený (respektive konstruovaný jako přirozený), ze své podstaty kladný vztah k nacionale se odborně nazývá primordialismus.

2. Ona pohodlnost může mít nejrůznější příčiny. Mě napadá jedna politicko filozofizující: vnucená potřeba člověka žít v nereflektované jistotě, tedy v pasivitě, která v tomto vymezení není nepodobná nesvobodě. Namísto kritického domýšlení se člověk lacině konzumuje.

3. Připustíme-li, že jistota v této rovině je opakem svobody, pak tento rys až příliš okatě připomíná to, co Erich Fromm nazývá strachem ze svobody.

4. Jen si představte, jak by člověk těžce a zmateně nesl skutečnost, že selhání Cikána bylo způsobeno pouze jeho vlastní, konkrétní chybou, nikoli příslušností k Cikánství. Jak trefně zpívá kapela Už jsme doma: „Rozsviť světla není vidět, koho máme nenávidět“.

 
Hlavní zdroje:
Geertz, Clifford (2000). Interpretace kultur. Praha.
Holý, Ladislav (2001). Malý český člověk, velký český národ. Praha.

Hirt, Jakoubek (2005). Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa. In: Český lid; etnologický časopis, číslo 4, ročník 92.

 
a-kontra
texty
ročník
číslo