Na jedné lodi?

Theodore Gericault: The Raft of the MedusaNa počátku byla tlupa, nikoli impérium. Osamělé vory sběračských a loveckých skupin křižovaly krajinu dlouho předtím, než vznikl Řím. Metafora jedné lodi je jako kouzelný recept. Ukazuje, jak s pomocí představy, že neplujeme každý sám, ale všichni spolu, stmelovat odlišné vory a budovat impéria. Je ale představa společné plavby, společných vítězství a společné zkázy udržitelná?

Babylonský mýtus a umění soupatřičnosti

Příběh o Babylónské věži poukazuje na meze lidské soupatřičnosti. Bůh v něm zasahuje proti lidem, kteří spojili své síly a chtěli se mu vyrovnat. Potrestá je jednoduše tím, že zpochybní jejich jednotu. Zmate jejich jazyky a zaseje tak mezi ně sémě sváru. Ze stavby věže sahající až do nebes nakonec není nic.

Vyprávění o Babylonské věži není historický příběh. Netvrdí, že na počátku existovalo esperanto a až potom angličtina a němčina. Podle filosofa Peter Sloterdijka jde mnohem spíš o antiimperiální mýtus, který dává lidem najevo, že lidská soupatřičnost je krajně křehká a pokud se příliš „natahuje“, vzniká svár a neporozumění. Při přehnané extenzi soupatřičnosti vznikající konflikty potvrzují, že univerzální říše, ať už má mít podobu Babylonu nebo globálního kapitalismu podporovaného ideou univerzálních lidských práv, je pouze halucinací politických megalopatů.

Babylonský mýtus zpochybňuje představu, že všichni patříme k sobě, že jsme jednotní. Jeho úhlavním nepřítelem je politická filosofie jakožto umění soupatřičnosti. Právě ona se, Platónem počínaje, zaměřuje na stmelení extrémně nerovných, zmírnění konfliktů mezi nimi a vytvoření iluze harmonické společnosti. Stoupenci tichého státu se snaží zahladit společenské rozepře a představit proroky konfliktu jako zcestné nechápavce, kteří vidí válku tam, kde lev snídá se zajícem u jednoho stolu.

Růžovým snem politických filosofů je „soupatřičnost ve velkém“ a hlavní otázka zní, jak zabránit dramatům, které musí vypuknout, expandují-li horizonty soupatřičnosti skupin a národů do imperiálních rozměrů. Metafora jedné lodi, společné plavby a společného osudu je jedním z nástrojů, který pomáhá ze svárlivé společnosti vytvořit homogenní celek schopný sebereprodukce. Podle Sloterdijka je fantasmatem soupatřičnosti, operativní fikcí, která nám narozdíl od babylonského mýtu říká, že patříme k sobě, že jsme „my“.

 
Smrt mýtu o jedné lodi

„Společnosti jsou společnostmi potud, dokud si úspěšně namlouvají, že společnostmi jsou,“ tvrdí Sloterdijk. Úspěšnost jednotlivého sebeklamu je ale dočasná. Fantasma soupatřičnosti, ztratí-li na přesvědčivosti, schází ze světa stejně jako vědecká teorie. Pocit, že odpovídá skutečnosti, vyprchá a z věrohodného vyprávění se stane báchorka pro děti. Robert Reich v knize Dílo národů popisuje zkázu sebeklamu, podle kterého všichni plujeme na jedné lodi.

Bývalý ministr práce Clintonovy administrativy Reich spojuje metaforu společné plavby s takzvaným hospodářským nacionalismem. Ten si představuje národní ekonomiku jako loď, jejíž úspěšná plavba zaručuje i prosperitu všech jednotlivých pasažérů. Loď národního hospodářství může předhánět ostatní lodě, anebo za nimi zaostává. V obou případech platí, že pasažéři jsou na jedné lodi a sdílejí společný osud – buď společně vítězí, anebo společně prohrávají.

Reich představuje program hospodářského nacionalismu na Spojených státech druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Tehdy vznikají vlajkové lodě národního hospodářství jako U. S. Steel a U. S. Tobacco. Téměř každá ze společnostní má v názvu i název odvětví, ve kterém zaujímá monopolní postavení. Obrovské průmyslové giganty zaměstnávají masy Američanů a v této době platí, že zvyšující se zisky korporací znamenají i zvýšení blahobytu populace. Práce pro firmu znamená vstup do střední třídy a výhled na postup v podnikové pyramidě. Podle Reicha funguje cosi na způsob národní dohody: korporace tvoří zisk a zvyšují platy, uspokojené odbory se nebouří a stát se do činnosti korporací nemíchá. Vytváří pouze infrastrukturu jako podmínku masové spotřeby.

„Idyla“ hospodářského nacionalismu, která splňovala představu o jedné lodi v tom smyslu, že úspěch korporací zvyšoval blaho obyvatel, neměla dlouhého trvání. Éra globálního kapitalismu s přesunem výroby do zemí třetího světa udělala hospodářství národní dohody přítrž.

Přechod ke globálnímu obchodu se podle Reicha vyznačuje transformací korporací. Národní monopoly hrdých názvů se stovkami továren a desetitisíci zaměstnanců se mění k nepoznání. Stabilní firemní hierarchie, které dávaly Američanům jistotu stálého zaměstnání a přiměřeného kariérního postupu, jsou pryč a zavírají se i továrny. Ačkoli korporace své národní přídomky neztrácí, z Americe se ve skutečnosti vytrácí. Současná korporace není národním kolosem. Mnohem spíš je relativně úzkým centrem strategického rozhodování, které spolupracuje s dodavateli, specializovanými pracovišti i dalšími korporacemi po celém světě. Identifikuje (a vytváří) problémy, zadává jejich řešení nezávislým výzkumným týmům a na samotnou výrobu najme továrnu ve třetím světě. Role strategického zprostředkování (pohyb na ose identifikace problému-nalezení řešení-uspokojení speciální potřeby) je hlavním zdrojem zisku korporací a zásadně se liší od velkovýroby kolosů éry hospodářského nacionalismu, které z továren chrlily jeden druh mýdla pro všechny. Stále menší část zisku se přitom vytváří v Americe, zemi původu korporace.

Přesun aktivit korporací do zahraničí má výrazný dopad na americké pracující. Mnoho z nich se díky personálnímu zeštíhlení firem ocitlo bez práce a korporace také přestaly být branou do střední třídy. Reálné příjmy středoškolsky vzdělaných podle Reicha dokonce klesají. Jiná část národa ze změn profituje. Reich o této pětině populace mluví jako o symbolických analyticích a poznamenává, že jejich vzdálenost od zbytku obyvatel se zvětšuje. Zatímco v roce 1960 vydělával ředitel americké korporace dvanáctkrát víc než dělník, v roce 1988 to bylo již třiadevadesátkrát víc.

Přeměna národních kolosů na globální korporace a dopad této proměny na pracující ukazuje jedno. Totiž že blaho korporací se stále víc odděluje od blaha zbytku populace. Reich nesouhlasí s J. F. Kennedym, který kdysi slavně obhajoval snížení daní a vyšší zisky pro korporace tím, že „stoupající příliv zvedá všechny lodě“. Je to naopak: zatímco loď korporací stoupá, zbytek populace klesá ke dnu. Mýtus o jedné lodi je mrtvý.

 
Renesance soupatřičnosti

Sloterdijk i Reich po svém nabízejí návody na řešení krize soupatřičnosti. Sloterdijk tvrdí, že při extenzi soupatřičnosti do globálních rozměrů zanikají intimní vazby tlupy. Na jedné lodi plujeme sice všichni spolu, ale každý sám. Každý zná (pokud se k nim rovnou nepočítá) singles velkoměst a nomádské kosmopolity, kteří se ze všeho nejvíc podobají Dostojevského lékaři, který sice bezmezně miloval lidstvo, ale v místnosti s nikým nevydržel déle než pět minut. Sloterdijk je filosofem zpomalení. Radí zastavit se a formulovat politiku schopnou dostát sociálnímu vývoji, jenž jí uniká. Zároveň žádá renesanci soupatřičnosti. Nikoli ve formě shora vynucené jednoty, ale ve formě v komunitě objevovaného přesvědčení, že žít spolu je možné.

Reich neřeší sociální odcizení, ale ekonomickou nerovnost, a tak je i jeho recept ekonomický. Zásadně odmítá, aby stát podporoval korporace, o jejichž soupatřičnosti s národem dávno svědčí už jen jejich název. Namísto toho navrhuje jejich progresivní zdanění, zvýšení daně z dědictví a investici prostředků do vzdělání populace. „Z hlediska bohatství národa…je důležité, který národ disponuje občany, kteří se dovedou učit, a také to, co se naučí, použít, aby byli schopni přidat více hodnoty světové ekonomice a zvýšit tak svojí potenciální hodnotu,“ říká.

Přestože jsou Reichovy analýzy brilantní, jeho řešení je liberálně polovičaté. Sloterdijk vidí neudržitelnost systému, který plodí izolované psychotiky bez kořenů a velkou část své produkce obratem vynakládá na zalátání škod, které sám napáchal. Reich ale považuje blaho národa za schopnost co největšího počtu jeho členů úspěšně se na tomto systému podílet.

 
 Tomáš Havlín
 
 
 
 
 
a-kontra
texty
ročník
číslo