Jak jsme se učili marxismus (Jiřina Šiklová)

Marxismus, který se přednášel na všech vysokých školách v letech padesátých a šedesátých jako tzv. společný základ, byl vysoce ideologická disciplína, která měla systematicky ovlivňovat celé generace vysokoškoláků. Měla je ideově homogenizovat, vytvářet z nich socialistickou inteligenci.

Už sám pojem inteligence byl ovšem v celém marxismu nejasný, neboť inteligence neměla jasné zakotvení v třídním rozdělení společnosti na vykořisťované a vykořisťovatele. Inteligence, ta děvka prodejná, jednou posluhovala církvi a podruhé kacířům, jednou byla lidová, podruhé vymýšlela koncepce na udržení moci stalinistům. Také bylo nejasné, co je to socialismus. Jeho pojetí se měnilo po staletí a dnešní redukce myšlenek socialismu a komunismu na poslední půlstoletí svědčí o výrazné nedovzdělanosti těch, kteří tyto diskuse vedou.

Ideologie i pro ovčáky
Prošla jsem několik učebnic, které jsem z té doby měla doma, hodně jsem si při tom zašpinila ruce – ne ideově, ale opravdu od prachu, protože jsem je desetiletí neměla v rukou – a uvědomila jsem si, že toto je aktuální téma. Dnes je každý, kdo říká, že se hlásí k marxismu, brán jako by byl druhým Bakuninem nebo alespoň carovrahem, a z Marxe se cituje opravdu jen jeho Manifest komunistické strany... a to se mu příliš nepovedlo. To je spíše volební provolání, a ta bývají jednoduchá ve všech režimech. Kdybych měla toto téma zpracovat solidně, tak bych musela jít do archivů univerzit (doufám, že to všechno nevyhodili) a zjišťovat, co bylo v osnovách přednášek tzv. společného základu. Mělo by se to srovnávat podle fakult a podle vývoje v té době. Samozřejmě, mělo by to být doplněno dotazy na tehdejší přednášející, pokud ještě žijí a jsou ochotni o tom mluvit, a rozborem učebnic. Zjistilo by se z toho, jak se vyvíjelo pojetí – lidu prezentované pojetí – během těch čtyřiceti let reálného socialismu a co se z toho zdůrazňovalo a v čem spočíval tehdejší „revizionismus“. Pokud se k tématu přihlásí tak 4-6 studentů a studentek, ráda takový diplomový seminář povedu. Protože tomu tak není, mohu psát jenom o vlastních zkušenostech, jak a co se studovalo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (která asi nebyla typická) v letech l953–l958.

K vymezení je třeba také uvést, že marxismus a marx-leninismus, stejně jako marxistická filozofie a marxistická sociologie, se liší od marx-leninské filozofie a marx-leninské sociologie, a to v obsahu i v názvu kateder. Stručné vysvětlení: teprve po roce l970 se zásadně mluvilo a psalo o marx-leninismu, aby se odlišil ten „zvrhlý“, revizionismem zdeformovaný (revizionista byl považován za třídního nepřítele, to byla politická nadávka, která mohla končit nejen vyhazovem z práce, ale i vězením) marxismus, do kterého se tato věda transformovala v první polovině let šedesátých a který vyústil v revizionismus z roku l968.

I marxismus byl diferencován, jinak se přednášel pro základní stranické organizace, jinak na vysokých školách technických a zcela jinak na tzv. ideologických fakultách, jejichž absolventi měli a mohli ovlivňovat veřejnost. Mezi ně patřily všechny humanitní fakulty, především pedagogické, právnické a samozřejmě také filozofické a historické obory. A zase se to lišilo dle specializací a úrovně vyučujících. Někteří byli opravdu primitivové, doslova kádrováci. Vzpomínám si, jak jsem po absolvování vysoké školy učila na Francouzském gymnasiu v Praze v Dejvicích, v Bílé ulici, a jak mě inspektorka upozornila, že jsem při probírání Erbena nevyužila postavu Vodníka k ateistické výchově a nakreslila jsem na tabuli schematicky ducha či dušičku a děti si to obkreslily, ukazovaly to doma a jejich tatínkové (v Dejvicích bydleli často lampasáci) si pak na mne stěžovali na metodickém středisku: takže mne na to soudružsky upozorňuje, aby z toho příště nemusela vyvodit důsledky. A tak jsem raději honem otěhotněla a ukončila zcela legálně tuto část své kariéry. V té době se také vyprávěl vtip, že na Slovensku je Vysoká škola ovčácká, ve které jsou tři předměty: Ako ovce vyháňat, Ako ovce zaháňat a Marxismus-leninismus.

Orgasmus jako buržoazní přežitek
V metodických příručkách pro učitele i vedoucí stranických kroužků byly uvedeny pasáže z krásné literatury, které bylo vhodné citovat, aby se na nich ukázal buď třídní boj, nebo zvrhlost buržoasie, nebo statečnost prostého lidu. Můj tatínek, sociální demokrat, který souhlasil v roce l948 se sloučením sociální demokracie s KSČ, měl stále na nočním stolku asi třicetistránkovou brožurku Jak bojovali a zvítězili dělníci a rolníci v carském Rusku. Stále chodil jen do prvního stupně stranického školení a dále se nedostal. Přitom musel být inteligentní, protože byl lékař, vynikající oftalmolog.

Když jsem si dělala kurz pro průvodce při první spartakiádě v roce l955, bylo tam několik hodin přednášek o tom, jak využít k nepřímé výuce marxismu a materialistického názoru pražské církevní památky. Průvodcovala jsem pak v pražské Loretě a socha sv. Apostaty nebo byzantského pojetí Krista se k upozornění na nejasnosti a nepřesnosti v dějinách křesťanství hodila výtečně. Třídní zášť určitě vyprovokovala moje informace, že ty brilianty, co jsou na známé monstranci, měla všechny kněžka Lobkowiczová (opravdu ona?) přišité před tím na svatebních šatech. I to bylo součástí tzv. marxismu. Dosti pokleslého a jaksi všudypřítomného.

Marxismus byl také součástí stranického vyššího školení, na závodech a zvláště na vědeckých pracovištích. Na závodech jsem to zažila jen krátce, tehdy si tam místo filozofie vysvětlovali, že svádět druhému manželku a ještě o tom vyprávět je buržoazní přežitek, stejný jako když „soudruh ženu mlátí“. Docela vážně se tam taky diskutovalo, zda orgasmus (nazývali to jinak, pasivum od dělati) je či není taky reziduum kapitalismu a že při souloži by mělo jít především o plození dětí. To ale bylo v Karlíne v AZKG (Automobilové Závody Klementa Gottwalda), kde jsem nějakou dobu vrtala díry do ocelových čtverečků na soustruhu. Víc jsem se nenaučila tehdy ani z toho školení, ani z toho soustružení. Ale výuční list jsem dostala. Ti, co chodili pilně na to školení, asi taky dostali nějaký papír o jeho absolvování.

Otázky z marxismu byly i součástí přijímacích pohovorů na gymnázium a hlavně na vysokou školu. Mého bratra se například při pohovoru na medicínu ptali, jaký je rozdíl mezi humanismem Masaryka a Lenina. V letech tzv. normalizace zase každý, kdo se ucházel o titul CSc (což bylo jako dnešní PhD a bylo to povinné i pro všechny lékaře, kteří chtěli jít k první a druhé atestaci, případně získat docenturu nebo primariát) musel skládat tuto zkoušku. To bylo ale pojetí marximu-leninismu ideově i ideologicky tak pokleslé, že to bylo spíše jakési pokoření toho člověka. Zkouška jeho konformity, která se dala obejít tím, že tam místo zkoušky poslal tzv. vědeckou práci třeba o významu socialistického zdravotnictví v obraně státu nebo o odsouzeníhodnosti pseudovědeckého a biologicko deterministického učení S. Freuda. Nejlépe z toho vidíte, že mluvit o jednotné koncepci výuky marxismu je nesmyslné.

Osobně jsem se účastnila výzkumů postojů vysokoškolských studentů k výuce marxismu, ale to všechno, protože to bylo psáno na průklepovém papíře, bylo zabaveno při opakovaných domovních prohlídkách. Snad by se to dalo někde najít. Prostě, ideologie marxismu, chápaného v kontextu dějin KSSS a KSČ a jako kritika náboženství a idealismu a různých úchylek, byla součástí všech předmětů, které se vyučovaly. Na medicíně nesměl přednášet prof. Sekla, protože byl stoupenec genetiky, jinde zase platil zákaz mluvit o kybernetice, na psychologii se muselo odsuzovat freudiánství a jungiánství, na přírodních vědách se musel přednášet Lysenko a odsuzovat Malthus. Mendel se zamítal - nejen proto, že to byl mnich. V historii se měla zpracovávat témata, která by rozvíjela marxismus a dokazovala zpětně, že i v historii vždy platily zákony historického materialismu. A to se dokazovalo stejně tak na existenci prvobytně pospolné společnosti, jako na náboženství coby opiu lidstva. Za vhodná témata se považovala všechna, ve kterých hrál nějakou roli třídní boj. Střílení do dělníků u Duchcova, vykořisťování pracujícího lidu při budování rybníků v jižních Čechách, průmyslová revoluce, manufaktury, třídní boje hornického lidu atd. Již tehdy jsem měla dojem, že historická fakta mají doplňovat to, co bylo předem uznáno jako marxistická koncepce dějin. Ale to neznamená, že by tehdy nebyli mezi kantory na vysokých školách otevření, chytří lidé, kteří nás dovedli vést. Nikdy nezapomenu na historika Jana Havránka, na Františka Červinku a na jejich doporučení, abych nepsala historii česko-židovského hnutí, protože „cílem diplomové práce není nechat se zavřít, ale skončit studium promocí“. A tak jsem psala o pádu pražské burzy v roce l883.

Engels jako průkopník gender studies
Marxismus na vysokých školách padesátých letech se dělil do tří částí: 1. marxistické filozofie, která v sobě obsahovala dialektický a historický materialismus, včetně dějin filozofie jako pojetí střetu materialismu a idealismu. 2. Dějiny dělnického hnutí a mezinárodního dělnického hnutí a dějiny KSSS a KSČ, k nimž bylo později přidáváno i odborové hnutí na Západě. A za třetí to byla marxistická ekonomie. To poslední jsem příliš nevnímala. Z toho mně zůstalo v paměti, že se měl odsuzovat Zdeněk Ullrich a národohospodář Josef Macek, Alois Rašín a samozřejmě taylorismus, trusty, monopoly a kartely, protože když se vytvořily, tak ovládly trh a výrobu a staly se brzdou dalšího vývoje. A že kapitalismus je poslední stadium imperialismu, tedy pardon, imperialismus poslední stadium kapitalismu a proč kapitalismus nemůže existovat bez neustálého boje o další trhy, vykořisťování člověka, zvyšování výroby a zbídačování koloniálních států. Na to si občas vzpomenu i dnes.

Toto všechno tvořilo tzv. společný základ, později společenský základ, studentským žargonem řečeno „marxák“. Lidé, kteří nám to přednášeli, byli převážně chytří, vzdělaní lidé, z nichž většina byla později po roce l968 z fakulty vyhozena nebo sama emigrovala (až na dějiny komunistického hnutí, to přednášeli opravdu pokleslí aparátčíci, ze kterých se za normalizace stali dokonce i děkanové fakult). Podobně tomu tak bylo i v Polsku. K přednáškám byla povinná literatura z klasiků marxismu, ze které jsem si já osobně dělala výpisky a dodnes po těchto poznámkách ráda sáhnu. Četl se Feuerbach, Kant, Hegel, J. Dewey, G. Fichte a samozřejmě i spisy Marxovy a Engelsovy. Tehdy nám přednášel například Jiří Cvekl o materialistické dialektice, Milan Machovec o novotomismu, Ivan Sviták o reflexi uměni, František Červinka o moskevských procesech a o Teigovi a českém surrealismu, Kosík o revolučních demokratech. Také se četly staré statě ve Varu Zdenka Nejedlého nebo texty Karla Kreibicha o národnostní otázce v Československu. Také se probíraly, ovšemže s patřičnou kritikou, brožurky vydávané za První republiky Levou frontou. Tehdy tam vyšla Marxova stať k židovské otázce, která byla tak antisemitská, že ji bolševici nezařadili ani do Sebraných spisů Karla Marxe(1). Tak jsem si tu brožurku se souhlasem přednášejícího Kuhnla ukradla. Stejně by jinak šla do stoupy. Špatné bylo, že vždy na závěr přednášející udělal nějakou poznámku, jako že toto pojetí je v ostrém rozporu s pojetím marxismu a že s ním všichni nesouhlasíme. Ale to se bralo jako samozřejmé, jako daň za to, že se člověk něco dozvěděl. I toto všechno bylo spojeno s marxismem. V tom je ta dialektika. 

Na přednášky byly vázány semináře a v nich se opravdu diskutovalo. Dodnes si vzpomínám na nebezpečně kritické názory Ericha Rennera, který je hájil a nebyl za to z fakulty vyhozen. A to bylo pouze osm let po komunistickém převratu. Z poznámek z Engelsova Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu přednáším dodnes na gender studies. Taktéž Marxův Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta je znovu aktuální, stejně jako Plechanovova Úloha osobnosti v dějinách a Sobotkova předmluva k Hegelově Fenomenologii ducha. Jako učebnice se používaly většinou překlady sovětských autorů. Takové Stalinovo a Leninovo pojetí národnostní otázky je opravdu základem pro pochopení současného rozpadu Sovětského svazu a vlastně i pro současné války na Kavkaze.

Učební texty z šedesátých let se podstatně lišily od těch původních. Byly doplněny i učením o socialismu a komunismu, o různých formách (ne již jen jediné a revoluční) přechodu moci do rukou dělnické třídy, učením o rozporech, o Mao-ce Tungovi, zrádném Čankajškovi, o zákonitostech socialistické revoluce a o zvláštnostech jejich projevu v různých zemích. To již ale marxismus ztrácel na své výraznosti a vlastně jsem pak již nepotkala nikoho, kdo by opravdu vážně chtěl o zásadách marxismus diskutovat. Bylo to spíše zaříkávání. Dva lidé měli skutečný zájem o marxismu mluvit. Jeden byl profesor Loewy v Heidelbergu a druhý Hermann von Bothmer z Hannoveru. Toho druhého jsem si musela předcházet, protože byl ochoten si mne v roce l982 v zastoupení vzít na Ruzyni po mém odsouzení za ženu a tím pádem mne legálně vyvézt do Německa.

Marxismus jako ideologie přednášená na vysokých školách i v jiných formách přenášená do všech oblastí života za minulého režimu se tedy měnil stejně, jako se měnila společnost. Vytrhneme-li z toho celého jen jednu část a tu vydáváme za „ten pravý“ stupidní nebo geniální marxismus, tak se dopouštíme stejného zjednodušení nebo dokonce vědomého falšování, jako to kdysi dělali komunisté s marxismem a v rámci marxismu.

1) Poznámka redakce: Marxova stať K Židovské otázce je předmětem častých sporů, její označování za antisemitskou vychází z toho, že poukazuje na shodné rysy židovské kultury a kapitalismu. V žádném případě se však nejedná o protižidovský rasismus, což je nejběžnější význam slova antisemitismus. Stať ve skutečnosti v Marxových a Engelsových Sebraných spisech vyšla (v jejich prvním svazku vydaného v Československu roku 1961 a sestaveného podle ruského vydání z roku 1955).

Jiřina Šiklová
a-kontra
texty
ročník
číslo