I v pekle si musíme pomáhat

Život Egona Bondyho opět posloužil českým tvůrcům jako odpich, tentokrát pro film 3 sezóny v pekle. Řemeslně nadprůměrně zvládnuté dílo však potenciál životních eskapád legend poválečného undergroundu využilo jen z části.  V konečném součtu dalo přednost klišovité selance. 

Někteří kritici už filmu vyčetli přílišnou estetizaci, zbytečně sterilující živočišnost i špinavost neodmyslitelně s pražskou bohémskou skupinou spojenou. Přesto alespoň nějaká provokační energie na plátno pronikne. Nejsilnější působí momenty zachycující milostný vztah Bondyho alias Ivana Heinze s Honzou Krejcarovou alias Janou, atmosféra Prahy před i po únorovém bolševickém puči působí rovněž přesvědčivě a vtáhne vás i z mcdonaldovského sálu tuctového multiplexu. Čím víc, se ovšem film blíží k závěru sklouzává k trapným neduhům pro současnou tuzemskou filmovou tvorbu typickou. Pokud si nechcete dobré momenty pokazit závěrečným heppáčem, odejděte nejpozději v moment, kdy Ivanova femme fatale háže na záda batoh, zabuchuje dveře a mizí z vyklizeného pražského bytu. Uchráníte svoji duši před hřebejkovským kýčem v dávce XXL.
Autoři v rozhovorech vyhlašují, že jim šlo především o vzpouru. Bohužel zůstalo jen u přání. 3 sezóny v pekle jsou slovy Bondyho maximálně počechráním prděníčka, proti maloměšťáckému ksindlu nebojují, spíše ho rozmnožují. Matérie pro výbušné dílo přitom bylo dostatek. Spravit chuť si, díky distribuční souhře, můžete na Trierově Antikristovi. Chaos a anarchie jsou jinde.

Jeroným Lapka
 

texty