Atomová renesance

Dne 1. 2. 2007 se Mladá Fronta Dnes obsáhle věnovala problematice jaderné energetiky. Milan Vodička vysvětloval, proč atomové elektrárny znovu přicházejí do módy a proč se je prý, z nouze, naučíme mít i rádi. Tak třeba Německo, ač ještě před několika lety vůči atomu skeptické, si nyní uvědomilo hrozbu globálního oteplování a také nechce být závislé na ropě z Východu. Proto se teď už tak rychle s jadernou energií rozcházet nechce. Jinými slovy, ze snílků se stali realisté.
Řekla bych to jinak: snílci (nebo lháři) jsou ti, jež tvrdí, že nás atomová energie před změnami klimatu zachrání, neboť elektrárny spalující fosilní paliva se na celosvětové produkci skleníkových plynů podílejí asi z desetiny a volba „jaderná energetika nebo změna podnebí“ je dle mého názoru jen sprostým vydíráním. A že by Angela Merkel a její vláda, která debatu o jaderné energii v Německu opět načala, otevřela též otázku závislosti německého národa na plechových miláčcích a pozastavila se nad produkcí skleníkových plynů z tohoto zdroje, jsem si také nevšimla.
Pan Vodička dále popisuje průnik atomu do nových teritorií. Jako příklad nového jaderného fandy uvádí Malajsii a cituje sarkasmus jednoho čtenáře singapurského listu Today: „Tyhle země [společně s Indonésií a Thajskem] si způsobují kalamity vypalováním pralesů na divoko, takže jihovýchodní Asii pravidelně zahalují oblaka kouře, a teď chtějí zvládnout jadernou elektrárnu?“ Při vzpomínce na malajsijské Kuala Lumpur, které bylo loni nemálo dní zahaleno v dýmu (pálili zrovna sousedé vedle na Sumatře a Borneu), bych se pod tuto citaci mohla podepsat. A dodat, že v Malajsii se již teď energií plýtvá (např. na nesmyslně intenzivní klimatizaci) a pokud by se tamní vláda nebo ta indonéská opravdu zajímala o životní prostředí, začala by nejdříve seriózně řešit ono pálení lesů, které je mimochodem také významným zdrojem skleníkových plynů, a nesnažila se rozvojem jaderného průmyslu získat jakousi pochybnou mezinárodní prestiž.
Třešničkou na dortu tématické stránky byl rozhovor s jaderným fyzikem Františkem Janouchem. Ten zde Černobyl označil za epizodu (pro likvidátory havárie a oběti ozáření bohužel již asi celoživotní – pozn. ad) a na poznámku pana Vodičky o plánovaném celosvětovém zvýšení počtu jaderných elektráren za pár desetiletí o sedm set kusů optimisticky odpověděl: „Já si dokonce myslím, že za padesát let jich bude tisíc“. Nepřipomínejme, jak se to táhlo s Temelínem a cudně pomlčme o tom, že bez značné státní podpory bývá často problém jadernou elektrárnu dokončit. Čtěme dál: „Atomové elektrárny chtějí i rozvojové státy. Není problém, že se dostanou do rukou zemí, jež nejsou technologicky na výši?“ Odpověď profesora Janoucha patří již spíše do žánru tragikomického: „Budou to země, které už zvládly i jiné věci.“ Mě jich tedy napadá spousta. Například plánování různých megalomanských projektů a zadlužení se až po uši.
Ať už se nám zdála stránka A10 v první únorové Mladé Frontě vtipná nebo k pláči, nezapomeňme, že mezinárodní atomová lobby větří nové kšefty a odborníci typu profesora Janoucha jí významně nahrávají. Protože ačkoli pan Janouch ve svém oboru nějakou kapacitou asi bude, je typickým příkladem jednostranně zaměřeného a s průmyslem flirtujícího vědce. Jinak by nemohl na několika řádcích prohlásit tolik hloupostí.
 
(ad)
 
 

a-kontra
texty
ročník
číslo