Horký konec června? Ochutnej novou A-kontru

Co mohou anarchisté dodat k výroku křesťansko-demokratického poslance Hovorky, který proti reformě zdravotnictví vystoupil s tezí, že „diktatura proletariátu byla u nás nahrazena diktaturou kapitálu, která je uplatňovaná prostřednictvím politických stran“? Snad jen to, že v minulém režimu nebyl oním diktátorem proletariát, ale jen omezený počet partajních šéfů. A také to, že diktatura kapitálu neexistuje jen ve zdravotnictví – a především, že se proti ní, stejně jako proti všem ostatním diktaturám, musí bojovat.

Zvyšování sázek
Dlouhou dobu to s odporem proti reformám vypadalo neslavně – odpůrci sem tam něco napsali a byli ukřičeni hlasem „zdravého rozumu“, opakujícím mantru: normální je soukromé vlastnictví a platba za služby. Halasně ohlášená a vcelku sympatická představa „občanské neposlušnosti“ v podobě neplacení poplatků u lékaře organizovaná redaktorem Práva a bývalým aktivistou Levé alternativy Alexandrem Kramerem v tichosti odezněla do ztracena. Možná i proto, že ordinace, kam pacienti přicházejí se zdravotními problémy, a lékaři tak mají jistou podobu moci nad jejich těly, není právě nejlepším prostorem pro vedení sociálního konfliktu. Nehledě na to, že je nešťastné vymezit tento konflikt jako spor mezi lékaři a pacienty: znamená to namísto zpochybnění těch, kdo mají moc, střet mezi dvěma skupinami těch, kteří tuto moc musejí poslouchat.

I protesty mediků proti privatizaci fakultních nemocnic vyznívaly zpočátku spíše rozpačitě: na demonstraci 20. května bylo pár stovek lidí a panovala sice velmi kritická, ale zároveň nebojovná nálada. Je příznačné, že pro svou (mimochodem velmi nápaditě a pěkně pojatou) demonstraci a divadelní hru si studentští organizátoři vybrali… pohřební průvod zesnulé fakultní nemocnice Vendulky. Anarchistická iniciativa se pokusila o čtyři dny dříve pojmout svou akci bojovněji (jako „návštěvu exekutorů na úřadu vlády“ – pouliční divadlo, které politikům připomene, jaké mohou být dopady jejich reforem na mnohé české domácnosti a také to, že sami něco dluží lidem). Hlouček snad ani ne dvaceti lidí ale dal najevo, že autonomní scéna se prozatím nedokázala mobilizovat k tomuto klíčovému tématu a jediné, co ji dokáže zvednout k významnější akci, je v posledních letech antifašismus. Což je sice potřebné a důležité, ale nikoli postačující. Dokud anarchismus nebude schopný nabídnout aktivitu reagující na palčivé sociální problémy dneška, nemůže se divit vlastní okrajovosti.

Den po demonstraci mediků to už ale na pohřební náladu opravdu nevypadalo. Bývalí chartisté vydali ostré prohlášení proti reformě zdravotnictví, až vyprovokovali dříve disidentské Lidové noviny k reakci, která si ve své nechutnosti nezadala s minulorežimním Rudým právem (chartisté jsou prý proti reformě proto, že už jsou v důchodovém věku). Odbory nejen uspořádaly demonstraci před sídlem vlády, která se dočasně přesunula do Teplic. Především vyhlásily to, co od nich po tak dlouhém otálení ani nikdo příliš nečekal – stávku lékařů a hodinovou generální stávku. Musíme vzít v potaz, co to pro odbory reálně znamená: jde pro ně o obrovskou hru vabank, která je v případě malé účasti může stát na dlouho dobu respekt a snížit vyjednávací potenciál na úroveň blízkou nule. Akademický senát Univerzity Karlovy schválil 23. května, dva dny po demonstraci odborů, prohlášení, že v případě převedení fakultních nemocnic na akciovky, jak prosazuje ministr zdravotnictví, budou muset v takových nemocnicích zrušit výuku – a tím pádem v podstatě přestanou vyučovat medicínu. Že se i v tomto případě jedná o vyšponování sázek na maximum, asi není třeba dodávat.

Řekni tři sta třicet tři stříbrných Julínků
Je příznačné, že k tak silné společenské mobilizaci dochází v tématu zdravotnictví. Stát zde přece jen příliš viditelně mění prostor klíčové společenské služby v místo soukromého zisku. Jednotliví aktéři se často neshodují v konkrétní kritice (mnozí lékaři bojující proti privatizacím kupříkladu nic nenamítají proti poplatkům), jejich hlasy se ale jako pramínky slévají v řeku odporu. Julínek a spol. zde totiž prosazují řešení, které je nepřijatelné při pouhé znalosti trojčlenky: takto fungující model vede v USA (tedy o poznání bohatší společnosti než ČR) k mnohem horší dostupnosti zdravotní péče (uvádí se, že až 40 % obyvatelstva má s touto dostupností vážný problém; a právě zdravotnictví je jedním z velkých témat současných amerických prezidentských voleb), než jaká je v Česku. K obavám z reformy přispěl i anonymní internetový pamflet Jak ovládnout 220 miliard Kč v českém zdravotnictví – ani MF Dnes, ani jiní Julínkovi propagandisté nedokázali přesvědčivě doložit, že poněkud spiklenecké možnosti, které nastiňuje, jsou nemožné. Namísto toho kvap usvědčuje Julínka a jeho komplice, že slova pamfletu o „komplotu“ a odborů o „velké zdravotnické loupeži“ nejsou vůbec nepřípadná. Ozvat se co nejsilněji proti zdravotnické reformě je zcela namístě, je to navýsost potřebné a aktuální.

Zdravotnictví ale rozhodně není jediným bojištěm. Přesun důrazu z přímých daní na nepřímé znamená v podstatě trestání chudých za to, že jedí, a slevu pro bohaté. Reformy sociálních věcí jsou v mnoha případech drastickou disciplinací potřebných a snížením sociálních standardů (zvláště nápadné to je u nezaměstnaných a v případě odchodů do penze, platí to u rodičovské dovolené – o té viz článek v A-kontra 1/08). Vysoké školství má čekat tržní „léčba šokem“, spojená s oslabením studentské samosprávy a vstupem soukromých firem na univerzity. A mohli bychom pokračovat.

Tyto reformy jsou ukotveny nejen ve vítězství historické síly napojené na zájmy podnikatelů (často všelijakých). Nestačí ani schopnost koupit si souhlas koaličních partnerů vstřícností v záležitostech, které nejsou pro hlavní vládní stranu až tak podstatné (zeleným ekologické ústupky, lidovcům miliardy pro církve – obojí výměnou za souhlas s privatizacemi a tvrdými sociálními opatření) či „nakoupit si“ pár opozičních poslanců. Prozatímní úspěch reforem vychází především z toho, že určité myšlenky převládly jako „normální“ a protivit se jim je „bláznovství“ či „extremismus“. Na prvním místě je takovou převládající myšlenkou diskreditace společenského vlastnictví a upřednostnění soukromého. Na místě druhém to je fetišizace majetkových vztahů – za všechno je třeba platit, neexistují sociální práva, jen placené služby. Podobně jako se křesťanství každodenně šířilo ve středověku z kostelů, dvě zmíněná neoliberální dogmata se udržují u moci každodenním opakováním z novodobých kazatelen: televize, rozhlasu a novin.

Uplatnění těchto dogmat na lidské zdraví znamená jejich přesun do oblasti, ve které je stále většina lidí není ochotna přijmout. Útok na tržní principy ve zdravotnictví tak může být snahou o jejich vykázání do „patřičných“ mezí, může ale rovněž představovat útok na Achillovu patu, nejzranitelnější místo tržního fundamentalismu. Záleží trochu i na nás, zda v bojích proti změně zdravotnictví ve zboží přesvědčivě zazní kontext, nebo ne. Anarchistické skupiny a aktivisté mají příležitost k reparátu za dosavadní chabou aktivitu k reformám. Pokud se během stávky a bojů, které ji budou provázet a následovat, projeví jako radikální a přitom konstruktivní a aktivní složka protestního hnutí, mohou tím přispět nejen ke zmaření vládních plánů, ale i ke zvýšení sebevědomí těch dole a k otřesení vládnoucí ideologií.

Ondřej Slačálek

a-kontra
texty
ročník
číslo