Hodné rakety

Americké raketové základnyTak aby bylo jasno: Když jsme byli obtěžováni „dočasnou“ přítomností zahraničních vojsk, znamenalo to i skutečnost, že k nám vedle sovětské armády instalovali raketové systémy mířící na údajné nepřátele míru ze Západu. Teď víme, že to byly rakety zlé. Proto bychom měli vítat, že by u nás měly být umístěny rakety druhé strany, tedy ty hodné.

Tak nějak by se asi dala přeložit argumentace mnohých zastánců americké raketové základny na českém území. O co ve skutečnosti jde? K čemu to je? Co se kolem toho odehrává? A co z toho plyne?

 
 
Hledá se nepřítel

S nápadem vybudovat systém protiraketové obrany, který by uměl pomocí antiraket likvidovat mezikontinentální střely, přišly Spojení státy už na počátku 80. let. Rozvoj sytému blokovala dohoda s Ruskem, ale od té USA před pěti lety odstoupily. Brána k protiraketovému deštníku se otevřela. Část arzenálu má být na Aljašce, část v Kalifornii a uvažuje se o základně v Evropě.

Americká vláda dosud vložila do systému devadesát jedna miliard dolarů a v příštích šesti letech chce utratit dalších padesát osm. Výsledky jsou ale nejisté. Zatím proběhlo přes dvacet testů, z nichž některé skončily jasným neúspěchem. Důkaz toho, že bude systém schopen odolávat případné hrozbě, tak chybí.

Aby zastánci raketové základny odůvodnili její údajnou nutnost, musí přijít s nějakým nepřítelem či hrozbou. Co nám tedy nabízejí? Především neposlušné státy - Severní Koreu a Írán. Hodí se ale i oblíbená hrozba mezinárodního terorismu, přestože vypuštění mezikontinentální balistické rakety si mohou dovolit jen státy, které jsou dostatečně silné ekonomicky a vojensky.

Hrozba Íránu a Severní Koreje je pouhou záminkou k výstavbě protiraketového systému. Obě země disponují poměrně malým počtem raket středního doletu, které jsou navíc nepřesné a málo spolehlivé. Ohrožovat jimi mohou maximálně okolní státy. Účelem severokorejských a íránských raket je především odrazovat jiné země od případného útoku tím, že by Severní Korea, resp. Írán, odvetou způsobily značné škody ve svém nejbližším okolí.

Deklarovaní nepřátelé jsou tedy spíš jen zástěrkou pro přípravu na potenciální budoucí konflikt s Ruskem a případně také Čínou. S touto eventualitou se jistě počítalo již při formulování ideje protiraketové obrany USA.

Rusko také tak rozšíření raket do střední Evropy chápe. K případnému zachycení raket ze středního či dálného východu by navíc mohlo dojít právě nad Ruskem a to se všemi souvisejícími ekonomickými a ekologickými dopady. Někteří představitelé ruské armády (například generálplukovník raketových vojsk Viktor Jesin) varovali, že Rusko by americkou základnu v Česku nebo Polsku vnímalo jako hrozbu a bylo by nuceno preventivně takové základny zneutralizovat, a to i taktickými jadernými zbraněmi. Na silná slova ruských představitelů jsme si sice zvykli, ale přezírat se jistě nedají.

Je evidentní, že budování nových raketových základen USA ve světě znovu nastartovává závody ve zbrojení. To pak ve svém důsledku vede ke zvyšování napětí ve světě. Jde tedy o cestu zcela opačným směrem, než bychom chtěli. Program protiraketové obrany, ať již má reálný smysl, nebo ne, je především obrovskou příležitostí pro vojenský výzkum a výrobu. A jistě není těžké si představit, kolik velkých firem vojenského a leteckého průmyslu (s nemalými vazbami na administrativu USA) na tom má zájem.

 
Ochrana nebo ohrožení?

V první řadě je nutné mít na paměti, že systém Národní raketové obrany Spojených států je koncipován tak, aby proti balistickým raketám chránil právě USA. Měl by zjišťovat jejich vypuštění, určovat jejich dráhu a likvidovat je nad územím Evropy ještě předtím, než dopadnou na USA. Českou republiku ani Polsko, země, o nichž se pro výstavbu raketové základny uvažuje, tedy chránit nebude.

Naopak, hostitelská země se vystavuje podstatnému riziku. Chtě nechtě se stává součástí globální politiky Spojených států bez jakékoli možnosti jejího ovlivňování. Antiraketová základna by se v případě balistického konfliktu stala s vysokou pravděpodobností cílem preventivního úderu protivníka.

Antiraketa potřebuje k náročným manévrům poměrně značný prostor. Manévry by se přirozeně neomezily jen na prostor nad naším územím, ale minimálně i na sousední země. V našem případě by ke střetu docházelo pravděpodobně mimo Českou republiku (zhruba někde nad Slovenskem, Maďarskem až Rumunskem, Polskem, Běloruskem, možná nad Ukrajinou, či dokonce nad Ruskem). Pokud by ale raketa letěla v tak velké výšce a tak vysokou rychlostí, pak by směřovala nikoli na nás, ale do prostoru za Českou republiku. Jestliže by byla cílem rakety ta, musela by už na dalekých přístupech (okolo tisíce km od nás) přejít do sestupné fáze a v tom případě by nás antirakety neubránily – technicky to není možné.

Se zajímavým argumentem proti základně v našem prostoru přišel astronom Boris Valníček, když reagoval na často uváděné nebezpečí íránských raket. Proto, aby raketa překonala zemskou přitažlivost a dostala se na žádoucí dráhu, musí během několika minut dosáhnout rychlosti asi 7 000 km/h. To vyžaduje obrovskou energii vzniklou za přispění velkého množství paliva. Ke snížení spotřeby paliva se proto jako dodatečného zdroje energie využívá zemské rotace. Země se otáčí ze západu na východ, přičemž její obvodová rychlost činí přibližně 400 m/s (s rostoucí zeměpisnou šířkou obvodová rychlost Země klesá). Je zřejmé, že balistickou raketu by bylo z Íránu výhodné vypouštět opačným, tedy tím východním.

Ohledně bezpečnosti se často nejasně mluví o hrozbě teroristických útoků. Nerad bych se oháněl stejným, z velké části případů nepodloženým tvrzením, ale budiž uděláno zastáncům základen jejich oblíbeným tématem zadost. Nerozlučné pouto s USA stvrzené základnou by z nás jistě udělalo předsunutou baštu tohoto světového hegemona, jehož zájmy popuzují lidi ve všech koutech světa. Riziko takových útoků by po instalaci základen stouplo.

 

Ekonomické výhody, na než jsme si tak zvykli

Oblíbeným argumentem příznivců všeho megalomanského je přínos pro ekonomiku. Podobně je tomu i při prosazování vojenské přítomnosti USA u nás. Je nám namlouváno, že se předpokládá účast místních firem. Ministerstvo zahraničí dokonce sdělilo, že americká strana by nepožadovala žádné bezpečnostní prověrky, takže přístup k zakázkám by byl bez problémů. Je málo pravděpodobné, že by Pentagon něco takového slíbil a připustil. Protiraketovou základnu by bezesporu stavěly americké firmy Bechtel či Halliburton, nikoli česká stavební firma.

Základna by zaměstnávala možná až na pár výjimek pouze americký personál, podle odhadů několik stovek až tisícovku osob. Stejně jako u jiných podobných zařízení ve světě by si většinu svých potřeb zajišťovala základna sama nebo prostřednictvím příslušných služeb amerických ozbrojených sil. Možnost výdělku by se zřejmě naskytla jen nepatrnému počtu českých pracovníků.

 
Suverenita tatam

Ze zkušeností z jiných koutů světa a obvyklých podmínek USA je zřejmé, že základna by měla být výsostným územím Spojených států a podléhat přísnému režimu utajení a ostrahy.

Pravomoci místních orgánů by nepodléhalo nejen území základny, ale ani jeho personál, a to ani mimo základnu. Vojáci by podléhali pouze vojenské pravomoci, vojenské policii a vojenským soudům Spojených států. To by znamenalo pravděpodobně největší zásah do principů práva a územní celistvosti České republiky od odchodu sovětských vojsk.

Také jinde ve světě nemůže hostitelská země na americké základně uplatňovat svůj právní řád a ani zabránit, aby se takové základny staly součástí amerických vojenských akcí. Jelikož hostitelská země nemá na základny přístup, nemůže ani kontrolovat, zda základna slouží pouze původnímu záměru, pro nějž byla vybudována. Nemůže tudíž ani vědět, zda vedle obraných raket na svém území náhodou nemá i rakety útočné.

Bylo by také těžké se dozvědět, zda na základně nejsou zadržovány osoby nařčené z nepřátelské činnosti vůči USA, či zda na nich dokonce nedochází k jejich mučení.

 
Šťastné soužití

Několik příkladů z míst, kde již americké základy existují, může ilustrovat předchozí tvrzení.

V italském Cermizu zemřelo dvacet civilistů, když stíhací pilot U.S. Air Force při svévolném podletu turistické lanovky zavadil o nosné lano a způsobil tím pád kabinek do propasti. V Itálii to vyvolalo pobouření a italský tisk obviňoval důstojníky ze základny ze zahlazování stop. Pilot byl později souzen vojenským soudem v USA a dostal jen mírný trest.

Zajímavým příkladem je japonské souostroví Okinawa, které po 2. světové válce okupovala americká armáda. Ačkoliv se správa ostrovů v roce 1972 vrátila pod vládu v Tokiu, americké jednotky na ostrově zůstaly a v současnosti se zde na třiceti osmi základnách nachází dvacet osm tisíc vojáků.

Obyvatelé žijící kolem základen jsou vyloučeni z jakékoli kontroly nebo ovlivňování toho, co Američané na ostrově dělají a musí se přizpůsobovat požadavkům armády. Mnohým byla vyvlastněna zemědělská půda a základny přes nesouhlas majitelů mnohdy využívají také půdu v soukromém vlastnictví. V roce 1969 se provalilo, že americká armáda v těsném sousedství obydlených území uskladnila obrovská množství smrtícího nervového plynu. Na základny jsou umisťovány různé nové druhy zbraní včetně atomových pum. Koncem 60. let, po havárii jednoho letadla plně naloženého bombami určenými pro shození nad Vietnamem, se konala i místní generální stávka, avšak bezvýsledně.

Místní lidé se mnohdy stávají obětmi trestných činů spáchaných americkými vojáky. V letech 1972 - 2002 jich na Okinawě bylo 5 157, z nichž 533 představovalo závažné násilné trestné činy. Největší pobouření vyvolalo skupinové znásilnění dvanáctileté školačky v září 1995. V případě mnoha méně závažných trestných činů se pachatelé vůbec nedostanou před soud, občas jednoduše odejdou zpět do USA.

Nezanedbatelné jsou časté havárie letadel, nadměrný hluk z přeletů, testů zbraní a vojenských cvičení. Závažné je i znečištění půdy a spodní vody v okolí základen. Na jeho odstranění se americká armáda odmítá podílet. Přítomnost základen má vliv i na ekonomickou stránku regionu. Největší příjem dosahují ty okinawské vesnice a města, kde se nenachází žádná základna. Základny zabírají 10 % území Okinawské prefektury, ale přinášejí jen 5 % příjmů. Většina služeb včetně stravování je zajišťována americkými společnostmi přímo na základně.

Většina místních obyvatel je proti základnám, což dokázaly i dva plebiscity. V roce 1995 proti americkým základnám protestovalo na Okinawě osmdesát pět tisíc lidí, ani to ale nepomohlo.

 
Víc raket - víc demokracie

Argumenty zastánců základen, jako ty o větší bezpečnosti České republiky, nevypočitatelném nepříteli, neporušené suverenitě či ekonomických přínosech, plavou na vodě. Někteří ale jdou ve své argumentaci ještě dál. Jeden příklad za všechny: Luboš Palata v Lidových novinách ze 6. září tvrdí, že přítomnost vojáků USA je pojistkou, díky níž Česko zůstane svobodnou a demokratickou zemí. Podobný názor propaguje i ministr bez důvěry Alexandr Vondra. Není třeba připomínat, že v mezinárodní politice Spojeným státům vůbec o demokracii nejde, o čemž svědčí jejich častá podpora některých diktátorských režimů či dokonce teroristů. Stačí prostě stát na té správné, proamerické straně.

Jak to „naši“ vrcholní „demokraté“ s tímto pojmem zamýšlejí, může ilustrovat červencový rozhovor bývalého ministra zahraničí Cyrila Svobody pro Český rozhlas. Na otázku, zda referendum o základně ano, nebo ne, odpověděl, že je to pitomost, protože nemáme ústavní zákon o referendu a navíc se bude muset rozhodnout již v září nebo v říjnu, což s referendem prostě nejde. Rozhodovací procesy v České republice podle exministra Svobody tedy závisí čistě na potřebách USA.

Dostáváme se do podobné situace jako před válkou v Iráku, kdy se většina populace stavěla proti válce, přesto mnozí politici hnáni potřebou stát za každou cenu po boku USA neváhali prosazovat spoluúčast České republiky na této útočné válce a předkládat Bushovou administrativou vykonstruované důkazy o zbraních hromadného ničení.

 

USA rádi vlezeme, kam jen můžeme

V červenci 2004 zveřejnily internetové Britské listy informaci o plánu Spojených států na umístění raketové základny v České republice. Dál se tím ale nikdo nezabýval a ani osoby, které o tomto záměru věděly, neměly potřebu se s ním dál svěřovat. Přitom Cyril Svoboda později připustil, že USA Českou republiku poprvé oslovily na jaře 2004 s žádostí o podklady potřebné pro rozhodování o možnosti rozmístění prvků protiraketové obrany. Dále prosáklo, že s nabídkou možnosti zapojení se do amerického projektu přišel bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík již v roce 2002.

Opět to byly Britské listy, které se před letošními volbami do Poslanecké sněmovny snažily otevřít otázku raketové základny. Ukázalo se ale, že toto téma je pro politické strany tabu a že se k němu žádná z nich (vyjma odmítavého stanoviska KSČM) nechce vyjadřovat. Veřejně se tedy začalo o problému mluvit až po volbách. To se k nám již ale během července dostavili z USA vojenští experti obhlédnout terén a vybrat nejvhodnější lokalitu pro svůj záměr. Zástupci ministerstva obrany dělali, co mohli, aby splnili požadavky „vzácné návštěvy“ a předložili co nejdříve všechny požadované informace a podklady. Pentagon chtěl zprávu do konce července.

Ačkoli to jsou Spojené státy, kdo po České republice něco chce, odletěla v polovině srpna na dvoudenní návštěvu Pentagonu a amerického úřadu pro raketovou obranu česká delegace z ministerstev zahraničí a obrany, aby projednala otázky spojené s případným umístěním amerických raket nebo radarů.

O základnách se mělo rozhodnout v září či říjnu 2006, avšak termín se zatím odkládá pravděpodobně až na začátek roku 2007.

Je možné, že za souhlas s umístěním raketové či radarové základny zruší americká strana vízovou povinnost a politici nás budou následně ubezpečovat, jak jsme na tom vydělali. USA si tuto možnost pravděpodobně nechávají v záloze a věrni Hlavě 22 udržují počet zamítnutých žádostí o víza v potřebné výši tak, aby Česko nesplňovalo limit pro zavedení bezvízové povinnosti.

 
Aspoň radar, když ne rakety

Ačkoli se většina sociálních demokratů staví k raketové základně negativně, její předseda Jiří Paroubek je ochoten jednat o tom, že by na území České republiky stála radarová stanice USA.

Výše uvedená argumentace proti základně raketové, ale platí i pro tu radarovou. Z hlediska bezpečnostního, suverenity a pochybných ekonomických přínosů platí to samé.

Odborníci navíc poukazují na to, že výstavba podobného vojenského zařízení by dále zkomplikovala už tak přehuštěný letecký provoz v prostoru nad Českou republikou. Jak radar, tak vojenská základna by si totiž vynutily zřízení mnohakilometrové bezletové zóny. Její poloměr by mohl být v případě radaru až padesátikilometrový.

 
Co s veřejným míněním?

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění ze začátku října vyplývá, že proti vybudování základny je 62 % lidí, přičemž rozhodný nesouhlas projevilo 36 %. Opačný názor zastává 24 %; z toho rozhodně souhlasí pouhých 5 %. Případné referendum o této otázce má podporu u 78 % lidí, 14 % ho odmítá. Proti referendu se vyslovují většinou stoupenci základny.

Více než tři čtvrtiny Čechů, přesně 78 %, zastávají názor, že USA v zahraniční politice upřednostňují vlastní mocenské a ekonomické zájmy, a 64 % si myslí, že neberou ohled na mínění světového společenství. Podle 44 % respondentů představuje současná zahraniční politika USA hrozbu pro dnešní svět, opačný názor má 39 %.

Průzkum agentury Median z poloviny července ukazoval, že proti přítomnosti amerických jednotek na území České republiky je 83 % dotazovaných, souhlasí naopak jen 17 %. Z toho je patrné, že během tří měsíců klesl počet odpůrců o 21 %. Jakkoli jsou průzkumy veřejného mínění nepřesné, jedná se přeci jen o výrazný pokles. Příčinou může být snaha politiků a většiny médií vzbudit dojem, že základna bude představovat všestranný přínos s minimálními riziky. Zřetelný je v mediálním prostoru nepoměr v prostoru, který je dáván zastáncům a odpůrcům základny. Mnohým navíc velí primitivní antikomunismus, jemuž se dostává nadmíru velkého sluchu, být pro základnu už jen proto, že KSČM je proti.

Iniciativy, jako je„Ne základnám“, se pak mohou snažit sebevíc, takový vliv na média jako obhájci základny opravdu nemají. Mnozí politici na jednu stranu říkají referendu ano, na stranu druhou se ale nikdo z nich nemá k tomu takové referendum prosadit. Jedná se tedy spíš o oddálení problému, pokud možno až na období po předpokládaných předčasných volbách do parlamentu.

 
Další omezování svobody

Vybudování amerických základen ve střední Evropě je jen dalším logickým krokem v upevňování celosvětové hegemonie USA, nehledě na to, zda takové základny mají praktický smysl či nikoli. Nejen, že by se Česká republika vzdala kontroly nad částí svého území a nemohla postihovat případné zločiny amerických vojáků, navíc by upevnila svou závislost na Spojených státech a musela by se ještě více zapojit do její politiky nikoli jako spolustrůjce, nýbrž jako ponížený sluha. Řešením není přistoupit „pouze“ na radarovou základnu. Vítězstvím není ani skutečnost, že raketová či radarová základna nebude nakonec u nás, ale v Polsku. Sdílíme jeden prostor a důsledky existence raketové základny v sousedním státu nejsou o mnoho menší.

Snaha o umístění části protiraketové obrany USA na našem území je výzvou rozhodně se postavit militarismu, obnovení závodů ve zbrojení, sobeckým zájmům jedné velmoci a zbrojařským koncernům a ostatním subjektům nadnárodního kapitálu, které z toho těží.

 
Stanislav Rubeš
 
Zdroje:
a-kontra
texty
ročník
číslo