Guerrilleras se štětcem a perem

Guerrilla GirlsLondýnskou Tate Modern Gallery navštěvujeme v zimě roku 2006 pouze s matným povědomím o nich. Ani nevíme, že tam zrovna vystavují. O to více nás těší, že v TMG na jejich tvorbu narážíme. Originální kombinací umělecké stránky - včetně hry se slovy - s jízlivě politickým přesahem se jim podařilo vyhnout se prvoplánově angažované umělecké agitce, ale na druhou stranu i bezduché mnohoznačnosti. Udržují si nadhled i přes silnou zaujatost v umělecké sféře, rozšiřují možnosti umělecké a politické aktivity neotřelým způsobem, tají se maskami, jsou vtipné i jedovaté… Guerrilla Girls.

V roce 1985 byla v newyorském Muzeu moderního umění uvedena výstava s názvem An International Survey of Painting and Sculpture (Mezinárodní přehlídka malířství a sochařství). Jejím cílem bylo představit pomyslný žebříčekumělců, kteří v soudobém uměleckém světě něco znamenají – jakýsi „topten“ těch nejvlivnějších, nejprodávanějších a nejuznávanějších. Kurátor této výstavy Kynaston McShine ji zcela v duchu výše zmíněného uvedl slovy, že ten, jehož díla nejsou součástí výstavy, by měl vážně přehodnotit svou profesi. Ani jeden z celkového počtu sto šedesát devět vybraných umělců však nebyl jiné barvy pleti než bílé, většina pocházela z Evropy nebo USA a pouze třináct z nich byly ženy. Kurátor tak vzbudil svou výpovědí značný rozruch ve světě ženských umělkyň a několik významných představitelek tohoto světa se proto rozhodlo zareagovat a upozornit veřejnost na fakta zcela zjevně vypovídající o diskriminaci. Jejich spontánní protesty a demonstrace před vchodem do muzea však nevzbudily patřičný ohlas ani u kolemjdoucích ani u výtvarných kritiků a galeristů. To byl pro skupinku zúčastněných popud k založení organizované skupiny, jejímž cílem bude průběžně sledovat a zveřejňovat význam, roli a podíl žen – umělkyň a umělců i umělkyň jiné barvy pleti než bílé ve světě současné umělecké tvorby. A tak vznikly Guerrilla Girls (dále jen GG) – samy sebe nazývající „svědomím uměleckého světa“.

Musí se žena skutečně svléknout do naha, aby se dostala do Metropolitního muzea?

Guerrilla GirlsSamotný název v sobě zahrnuje dvě hlavní charakteristiky činnosti GG – je provokativní a je vtipná. Jednotlivé členky vystupují anonymně, pod jmény významných již zemřelých ženských umělkyň a při veřejných vystoupeních všechny skrývají své tváře pod velkými černými gorilími maskami (inspirací pro tento převlek prý bylo přeřeknutí jedné z členek, která slovo „guerrilla“ vyslovila jako „gorila“). Frida Kahlo, Kate Kollwitz, Georgia O’Keefe,Tina Modotti (jak znějí některé pseudonymy) a jejich kolegyně tento převlek také občas doprovázejí minisukněmi a botami na vysokém podpatku. Jedním z jejich hlavních hesel je přitom „oživit slovo na ‚f‘ – feminismus“ a snaha vyvrátit stereotyp zahořklé, militantní a nudné feministky. Všechny tají svou skutečnou identitu a není znám ani počet členek skupiny (na tuto otázku obvykle odpovídají neurčitě ve smyslu „máme tisíce příznivců všude na světě“; jediný přesnější údaj mluví o počtu pěti až třiceti). Hlavní součástí jejich aktivit je tvorba a rozšiřování plakátů, letáků a samolepek, které se snaží sice úderně, ale přesto vtipně, trefně a snadno zapamatovatelným způsobem upozorňovat na genderové a rasové nerovnosti ve světě „vysokého“ umění. Jedním z nejznámějších je plakát s reprodukcí slavného Ingrésova obrazu „Grande odalisque“ (Velká odaliska) s doretušovanou gorilí hlavou, provokativní otázkou „Musí se žena skutečně svléknout do naha, aby se dostala do Metropolitního muzea?“ a popiskem upozorňujícím na skutečnost, že ze všech umělců vystavovaných v sekci moderního umění je méně jak pět procent ženského pohlaví a osmdesát pět procent všech nahých postav a aktů tvoří ženská těla. GG také pořádají různé happeningy, vystoupení, protestní akce, organizují letákové kampaně, publikují články, vystupují v médiích. Kritizují galeristy a kurátory výstav za to, jak malý je procentuální podíl ženského a ne-euroamerického umění v muzeích a na výstavách. Kritizují autory publikací o dějinách umění za to, jak málo se o tomto umění zmiňují, strefují se do uměleckých kritiků i do všech možných institucí, filmovou akademii udílející Oskary nevyjímaje. Jedním z jejích posledních počinů je billboard umístěný na rohu dvou hlavních rušných ulic v Hollywoodu hlásající, že „i americký senát je progresivnější než Hollywood“, protože žen senátorek je čtrnáct procent, zatímco režisérek – členek oné filmové akademie jsou pouze procenta čtyři. K udílení Oskarů také vytvořily plakát znázorňující „biologicky korektní“ sošku Oskara – malou figurku bílého muže stydlivě si zakrývajícího genitálie doprovázenou popiskem: „Je to muž a je bílý, stejně jako ti, kdo jej vyhrávají!“. Vydaly také několik knih – ta poslední se jmenuje Bitches, Bimbos and Ballbreakers s podtitulem The Guerrilla Girls‘ Ilustrated Guide to Female Stereotypes a pojednává o historii a významu takových škatulkujících označení jako je „holka od vedle“, „žena vamp“ nebo třeba „prostitutka se zlatým srdcem“. Svůj výklad ilustrují skutečnými příběhy žen, které se staly ikonou některého z těchto stereotypů.

Feministky ve světě celebrit

Guerrilla GirlsBěhem dvaceti let existence si GG získaly značnou popularitu a z aktivistek protestujících na ulici před muzeem se staly uznávanou a hojně diskutovanou uměleckou skupinou. Kromě výše zmiňované londýnské Tate Gallery jsou jejich plakáty vystaveny také v newyorském Muzeu moderního umění (tedy právě v tom, jež svým nadřazeným přístupem dalo podnět ke vzniku skupiny), ve veřejné knihovně v New Yorku a mnoha dalších významných zařízeních. Píší knihy, jsou zvány na přednášky, objevují se v televizi a jsou součástí sbírek právě těch muzeí, jejichž politiku se snaží kritizovat. Použijeme-li ironická slova jedné ze zakladatelek, která si říká Frida Kahlo, nasadit si dnes gorilí masku a prohlásit se tak za jednu z členek znamená celkem zaručeně slušný start umělecké kariéry. Jsou tedy skutečně celebritami, ale přesto neztrácí nadhled, ani nepouští ze zřetele původní cíle svého snažení.

Guerrila GirlsJak vidno, hlavní zbraní GG je jízlivý humor s politickým přesahem. Stereotyp nudné a zahořklé feministky bez prostředků k boji za zrovnoprávnění pohlaví se jim proto daří vyvracet více než úspěšně. To jim většinou neupírají ani jejich kritici. Mnohem častěji bývá pokládána otázka, zda je absence jiného než mužského a „bílého“ umění v galeriích a muzeích skutečně způsobena předsudky a diskriminací, nebo jestli to není prostě proto, že muži a běloši mají zkrátka víc talentu a jejich tvorba je kvalitnější. O čem však tato námitka vypovídá ze všeho nejvíce jsou stereotypy zakořeněné mnohem hlouběji, než jsme si ochotni připustit. Již například Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví zdůrazňuje a názorně demonstruje nutnost vyzdvižení historické a strukturální stránky při posuzovaní, zda muži, nejlépe bílí, mají jednoduše více uměleckého talentu (či např. schopností abstraktně myslet), nebo zda je za tím něco jiného. Být umělecky činný totiž mj. předpokládá mít volný čas, netrpět hlady a dosáhnout (nikoli však zákonitě) určitého stupně legitimity (i třeba jen na úrovni konvencí) svého druhu, respektive sobě podobné skupiny – v našem případě žen. A to jsou oblasti, ve kterých je žena systematicky znevýhodňována po celá staletí v řadě civilizací, včetně té evropské. Volný čas získává muž často na úkor volného času ženy, která pečuje o muže, rodinu, domácnost. Žena je tedy dlouhodobě strukturálně znevýhodňována, což spolu s jakýmsi samopohybem nerovného rozdělení genderových rolí nutně umlčuje argumenty přirozeného uměleckého nadání (bílého) muže. Nerovnost tak není přirozená, není od přírody, je od kultury, od společenských struktur. Představme si hypotetickou situaci: talent řekněme třeba takového Clauda Moneta by se zrodil v neprivilegované dívce z Francie konce 19. století. Jaká šance by byla na jeho plné rozvinutí do podoby Monetovy velikosti?

Guerrilla GirlsDalší zásadní problém posuzování celosvětového umění podle GG tkví v eurocentrismu. Všechny definice toho, co je to „umění“ a co „pouhé řemeslo“, kritéria estetičnosti, tvůrčí kvality a v neposlední řadě i zpeněžitelnost uměleckých děl pocházejí přece z naší západní civilizace a je proto logické, že jim bude odpovídat převážně západní tvorba. Jakékoli překračování hranic, všechny umělecké revolty stojící za vznikem jednotlivých směrů moderního umění jsou revoltami a změnami pouze v rámci těchto definic a měřítek. Jinak tomu ani být nemůže, když jsme si za umělecké dílo stanovili to, co je schopno být „zrcadlem společnosti“ a za skutečně závažné považujeme pouze takové dílo, ve kterém jsme schopni nalézt společenský, filozofický, avantgardní či jakýkoli jiný (hlavně nějaký) „přesah“. Tím se jaksi umocňuje elitářství těch „pravých“ umělců, protože ne každý tak může být umělcem.

Guerrilla GirlsGG volají po rozbití eurocentrických mantinelů a po zrušení dosavadních měřítek a definic umění, stejně jako po zbourání proti-ženských mantinelů v umělecké sféře, které vyvrátí iluzorní argumenty typu „No tak jsou (bílí) muži prostě talentovanější.“ a umožní zcela jiný - hluboce relativní - pohled na umění, jeho tvorbu i pouhé vnímání. Umění se tak začne otvírat světu/ ženě a nejen pouze Evropě/ muži a již evropeizovanému světu.

Marie Heřmanová a Bob Kuřík
texty
ročník
číslo