Editorial: Město a zase to město....

Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

toto číslo A-kontra, v letošním roce čtvrté a poslední, bude věnováno městu, naleznete v něm ale také materiály o lecčems jiném: namátkou reportáž z Weekend of Music and Protest, úvahu nad Václavem Havlem, informace o anarchistické scéně v Rusku, reportáž z Běloruska, ale také články, které se z trochu jiného úhlu pohledu vracejí k minulému číslu a téma národa otevírají kritikou rasy a rozborem starozákonního pojetí identity.

Četbu několika článků v minulém čísle (Zachraňme Christianii, První nacistické město v USA) našim pozorným čtenářům a čtenářkám mohlo buď zkurióznět nebo zpestřit nahlédnutí do naší redakční kuchyně: zůstaly v nich totiž naše korektorské poznámky, které obvykle v čas vymažeme. Tentokrát se nezadařilo, tak doufáme, že vás těch pár závorek týkajících se povětšinou čárek nezmátlo. Příště se toho budeme snažit vyvarovat – a to nejen proto, že nad články zuří v redakci dlouhé a dramatické diskuze zdaleka nejen o čárkách:-)

Ale k vážnějším věcem – jaký bude náš i váš časopis A-kontra v novém roce? Pokusíme se udržet čtyři čísla do roka a zároveň se zlepšovat, ať už jde o čtivost článků, pokrytí různých témat, rozšíření distribuční sítě. Víme, že máme co zlepšovat, a uvítáme každého, kdo nám s tím pomůže.

Časopis je ovšem také součástí toho, čemu se z jisté setrvačnosti stále ještě občas říká „anarchistické hnutí“. Dost možná, že pro toto hnutí v české kotlině bude rok 2007 klíčový. Za bezmála dvacet let, co tu ve své obnovené podobě působí, má sice za sebou nejednu zkušenost, zároveň ale pořád mnohé věci neumí. Naučilo se jednorázově upozorňovat na problémy a naplánovat si spoustu aktivit až za hranice zvládnutelnosti, ale pořád neumí vést dlouhodobé a cílevědomé kampaně a dotahovat věci do konce. Naučilo se vytvářet malé organizace a skupiny, které mají negativní potenciál zvrhnout se v dogmatické sekty, ale pořád neumí komunikovat se společností, již chce oslovit a změnit – jinými slovy, umí hlasitě křičet, ale už méně umí naslouchat druhým. Naučilo se pomluvám a osočování, právě tak jako nálepkování a překrucování, neumí už ale tak dobře sebekritiku. Pokud si tyto dovednosti v co nejbrzčí době neosvojí, může se mu stát, že přinejmenším na nějakou dobu vyhnije. Což ale zdaleka není výzva jen pro ty nečetné kroužky českých „aktivistů“ a „aktivistek“, ale pro nás všechny, respektive pro ty z nás, kterým český anarchismus není lhostejný. Nezachráníme ho totiž řečmi, ale jen soustavnou, cílevědomou a přitom sebereflexivní aktivitou.

 
Redakce A-kontra
a-kontra
texty
ročník
číslo